--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beránek Jan V.
Název: Centrální mezisklad ? Děkuji, nechci
Zdroj: NN Ročník........: 0006/012 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Centrální mezisklad? Děkuji, nechci!

Co je vyhořelé jaderné palivo? Jaderné elektrárny vyrábějí energii z radioaktivního paliva - uranu. Uranové palivo vydrží v reaktoru asi tři roky - po této době je staré palivo vyměněno za nové. Starému a použitému palivu se říká vyhořelé palivo. Vyhořelé jaderné palivo je silně radioaktivním odpadem, který zůstává životu nebezpečný desítky tisíc let.

Uložit tento odpad tak, aby neohrozil životní prostředí není vůbec jednoduché. Je potřeba zajistit jeho těsné a spolehlivé uložení na dobu 90000 let, což je nepředstavitelně dlouhý čas (jen pro srovnání - za tuto dobu zmizí z mapy vlivem geologických procesů světa Kalifornie a Středozemní moře). Co je mezisklad vyhořelého paliva?

Není tedy divu, že se dodnes nepodařilo takové uložiště nalézt. Problém se tedy "řeší" tak, že se palivo skladuje v tzv. meziskladech, jejichž životnost je plánována na 50 let. Majitelé jaderných elektráren tvrdí, že během této doby naše děti a vnuci uspokojivé řešení konečného uložiště najdou.

Vzhledem k neúspěchu hledání uložiště na světě (např. v USA mělo být zprovozněno v roce 1984, podle dnešních odhadů se to však podaří nejdříve až po roce 2010) je však potřeba brát tvrzení o "dočasnosti" meziskladu s rezervou.

Jaký mezisklad má být u nás? V meziskladu, plánovaném pro Českou republiku, by mělo být uloženo vyhořelé palivo z obou našich jaderných elektráren (Dukovany a Temelín). Jedná se asi o 2400 tun vysoce nebezpečného (radioaktivního a toxického) odpadu. Tyto odpady budou uloženy ve speciálních nádobách (tzv. kontejnerech), které mají zabránit jejich úniku do okolí.

Jak vypadá skladovací kontejner? V plánovaném meziskladu mají být použity kontejnery typu Castor-440/84 od německé firmy Nukem.

Tento kontejner je velký kovový válec (výška 4 m, průměr 2,6 m) se širokou stěnou (37 cm). Prázdný kontejner váží 93 tun a vejde se do něj 10 tun vyhořelého paliva.

Bude mezisklad bezpečný?

Bezpečnost meziskladu zajištěna není, protože: - při ochraně před radioaktivními látkami se dnes používá systém tzv. několika bariér - když jedna selže, úniku radioaktivity zabrání druhá, kontejnery izolují vyhořelé palivo jen jedinou bariérou (stěnou kontejneru) a tomuto požadavku nevyhovují

- dlouhodobá těsnost vík kontejnerů (50 let) není zaručena, odborníci upozorňují na konkrétní reálné možnosti, jak může být těsnost narušena (koroze, změny teplot a tlaků)

- případná netěsnost může uniknout pozornosti měřících sond - vyzkoušeny a povoleny k použití jsou 4 typy kontejnerů Castor, Castor-440 pro naše vyhořelé palivo však povolení nemá - oproti těmto již vyzkoušeným typům kontejneru obsahuje Castor-440 mnohem více paliva (10 tun oproti 2-4 tunám) a má přitom o 5 cm tenčí stěnu Je třeba připomenout, že 2400 tun vyhořelého paliva, které by měly být v meziskladu umístěny, obsahuje asi 250-krát více radioaktivity, než uniklo při havárii Černobylu!

Nikdo na světě nemá zkušenosti s dlouhodobým provozem meziskladů. Přes to však došlo k vážným nehodám: například do meziskladu Wylfa ve Velké Británii pronikla voda a způsobila narušení části vyhořelého paliva. Signalizační systém však vůbec nic nezaznamenal. Náhodou se podařilo závadu včas objevit. I tento mezisklad měl být naprosto bezpečný. Jak je to s mezisklady ve světě?

Centrální mezisklady jsou ve světě jen na několika místech. Téměř ve všech případech se totiž obyvatelé výstavbě meziskladu ubránili. Například v USA se federální vláda již přes deset let marně snaží najít místo pro centrální mezisklad. Všude, kam pracovníci jaderných elektráren přijdou, narazí na silný odpor veřejnosti. Poslední rok začala dokonce jednat s Indiány o tom, že by mezisklad umístila do jejich rezervací... Bude palivo z meziskladu odvezeno?

Jak již bylo řečeno, vyhořelé palivo je mimořádně nebezpečným odpadem. Způsob jeho uložení zatím nikde na světě není znám.

Přestože je zkoumáno například ukládání do hlubinných uložišť (v USA, SRN, Švédsku), vědci narážejí na závažné potíže (spodní vody apod.), které zpochybňují spolehlivost takového uložení. Pravděpodobnost toho, že se konečné uložiště nalezne, je ale značně nejistá. Ve Spojených státech byly na jeho hledání vynaloženy přes 2 miliardy dolarů, průzkum probíhá od roku 1975, a dodnes nedosáhl konkrétních výsledků. Ba naopak, v roce 1991 byl dalšímu výzkumu značně seškrtán rozpočet! Situace není o mnoho lepší ani nikde jinde. Může se tedy snadno stát, že po ukončení životnosti meziskladu (za 50-60 let) nebudeme mít k dispozici konečné uložiště. Odpady tak budou muset zůstat tam, kde jsou. Budou se o ně muset postarat naši vnuci (za 60 let!) - přitom není zaručeno, že se jim podaří nějaké řešení nalézt, vůbec již nemluvě o jeho ceně.

Co můžete vy osobně udělat proti meziskladu: - Podepsat petici.

- Šířit informační letáčky mezi sousedy, přátele a kolegy (lze je též umístit do obchodu nebo na poštu).

- Založit obecní vývěsku s informacemi o meziskladu. - Sbírat podpisy pod petici mezi přáteli a sousedy, umístit ji do obchodu aj.

- Zorganizovat besedu pro občany (rádi se jí zúčastníme). - Žádat členy obecního zastupitelstva, aby vyjádřili oficiální nesouhlas s umístěním meziskladu.

- Psát protestní dopisy na Váš okresní úřad. - Založit spolek občanů (nebo pobočku Hnutí DUHA), který bude aktivně vystupovat proti výstavbě meziskladu. Vyhořelé palivo: problém na věky Zářivá budoucnost

Co je to vyhořelé palivo?

Jaderné elektrárny vyrábějí energii z radioaktivního paliva - uranu. Uranové palivo vydrží v reaktoru asi tři roky - po této době je staré palivo vyměněno za nové. Starému a použitému palivu se říká vyhořelé palivo. Co obsahuje vyhořelé palivo?

Během provozu elektrárny probíhají v reaktoru jaderné reakce, při kterých se uran mění na jiné prvky. Vyhořelé palivo proto neobsahuje pouze uran, ale i další radioaktivní a jedovaté látky (například radioaktivní tritium, jód, stroncium, césium, krypton, niob, plutonium aj.). Je vyhořelé palivo nebezpečné?

Každý radioaktivní odpad je nebezpečný, protože uvolňuje zdraví škodlivou radioaktivitu. Ve vyhořelém palivu je přitom radioaktivita nesmírně koncentrovaná, a proto se označuje jako tzv. vysoce aktivní odpad. Vyhořelé palivo patří mezi nejnebezpečnější látky, které kdy lidstvo na Zemi vyrobilo. Jeho radioaktivita je tak silná, že i minutový pobyt v jeho blízkosti usmrtí člověka. Jediná tuna vyhořelého paliva obsahuje po vytažení z reaktoru více radioaktivity, než kolik jí uniklo při havárii Černobylu. Kromě radioaktivity je vyhořelé palivo nebezpečné i jako tzv. toxický (jedovatý) odpad. Vysoce toxické je například plutonium - pouhá 1 miliontina gramu dokáže vyvolat rakovinu! V každé tuně vyhořelého paliva je přitom obsaženo 11 kilogramů plutonia.

Za jak dlouho se vyhořelé palivo rozpadne? Radioaktivní látky, ze kterých se vyhořelé palivo skládá, se postupně rozpadají. Některé se rozpadnou za týden, jiné až za tisíce roků. Tento proces rozpadu nelze nijak urychlit. Vyhořelé palivo tak zůstane životu nebezpečné po dobu mnoha tisíc let. Podle expertů Agentury OSN pro jadernou energii (MAAE) trvá nejméně 90 000 roků, než se vyhořelé palivo rozpadne tak, aby již nebylo nebezpečné.

Růst množství vyhořelé paliva v ČR: - graf -

Kolik vyhořelého paliva u nás máme? Jaderná elektrárna Dukovany vyrobí kromě elektřiny ročně asi 56 tun vyhořelého paliva. Bude-li dokončena i jaderná elektrárna Temelín, přidá každý rok dalších 40 tun.

Během svého provozu (25 let) tak naše jaderné elektrárny vyprodukují asi 2 400 tun vyhořelého paliva (viz obr.).

Co se dělá s vyhořelým palivem? Po vytažení z reaktoru je vyhořelé palivo rozžhavené a silně září. Je proto napřed chlazeno 3 až 5 let pod vodou v bazénech, které stojí přímo vedle reaktoru uvnitř elektrárny.

Když palivo dostatečně vychladne, mělo by se umístit na skládku (do tzv. trvalého úložiště). Úložiště musí být tak dokonale těsné, aby v něm vyhořelé palivo zůstalo uzavřeno 90 000 roků.

Přestože se již řadu let zkoumají různé způsoby, jak vyhořelé palivo uložit, dodnes se nikde na světě nepodařilo vhodné úložiště vybudovat. Řada odborníků dokonce pochybuje o tom, zda je to vůbec možné. Řešení problému se proto odkládá na naše děti: vyhořelé palivo se skladu v tzv. meziskladech, které mají životnost asi 50 roků - během té doby prý naše děti určitě nějaké řešení najdou.

Kolik je však toto hledání bude stát? A co se stane, když řešení konečného úložiště nenajdou?

Naše děti a vnuci i další tisíce generací budou potom muset žít v trvalém nebezpečí, že radioaktivita z vyhořelého paliva zamoří jejich životní prostředí. Budou muset pečovat o smrtonosné dědictví, které jsme jim po sobě zanechali a ze kterého již nebudou mít žádný užitek.

Je toho zapotřebí? Co s odpady?

Stále větší rychlostí produkujeme odpady, které zamořují vodu, půdu i vzduch. Na jejich vzniku se nepodílí pouze průmysl, ale značnou měrou také domácnosti.

Každá osoba v České republice během jednoho roku vyprodukuje průměrně 350 kg komunálního odpadu (některé statistiky uvádějí i 450 kg). Co se potom děje s těmito "nepotřebnými" věcmi poté, když se jich producenti zbaví?

Značné množství odpadků je ukládáno na skládkách, což není zdaleka nejlepším řešením, neboť kapacita skládek není nekonečná a i přes mnohá opatření dochází k úniku plynných a kapalných škodlivin. Další technologií nakládání s odpady je jejich spalování ve spalovnách (těch je nyní na území ČR asi 380, mnohé však neodpovídají předpisům a proto bude jejich počet k 1. 1. 1996 redukován na 40). Při spalování dochází k úniku emisí obsahujících dioxiny, furany nebo i HCL. Zbylý popel a popílek představují další nebezpečí, neboť se jedná o vysoce koncentrované škodliviny s obsahem nebezpečných těžkých kovů (olovo, kadmium, rtuť). V současné době se stává nakládání s odpady stále dražší záležitostí, a proto se jich producenti snaží nejrůznějším a co nejlevnějším způsobem zbavovat.

Někteří lidé vyhazují odpadky do volné přírody a nebo je spalují, čímž sobě ani životnímu prostředí nijak nepomohou. Při tomto nedokonalém spalování dochází k uvolnění ještě většího množství škodlivin než ve spalovnách. Například při spalování plastů vznikají velmi nebezpečné dioxiny, které mají karcinogenní a mutagenní účinky, oslabují imunitní systém a způsobují sníženou plodnost.

Jak se tedy s odpady vypořádat? Nejméně problematickým a nejšetrnějšími jsou odpady, které vůbec nevzniknou. V dnešní přetechnizované době je obtížné vzniku odpadu dokonale předcházet, cokoli si chceme zakoupit je baleno ve spoustě barevných pozlátek, v rámci reklamy a ovlivňování zákazníka.

Téměř třetinu komunálního odpadu tvoří obaly od zakoupeného zboží, proto je nejvhodnější:

* Kupovat zboží ve vratných obalech (jednorázové balení je pro nás dokonce mnohem dražší než vratné lahve).

* Odmítat v obchodech zbytečné igelitové sáčky a tašky, nahradí je látková nákupní taška nebo papírový pytlík.

* Nakupujeme zboží ve větším rodinném balení, vyvarujeme se zboží baleného v tzv. miniporcích (med, minimarmeláda, smetana do kávy, fruko, které je baleno do třívrstvého nerecyklovatelného obalu).

* Vyhýbejme se zboží na jedno použití (zapalovače, baterie, plastikové kelímky, tácky, tašky).

Až 80% domácího odpadu lze nejrůznějším způsobem recyklovat. Papír a kovy můžeme odevzdat do sběren druhotných surovin. Na sklo, papír a plasty jsou ve většině měst a obcí běžně dostupné kontejnery. Nebezpečné odpady jsou například pneumatiky, baterie, akumulátory již také vykupují určité sběrny. Zbytky léků vybírají některé lékárny nebo jsou na ně přistaveny zvláštní sběrné nádoby.

Produkce odpadu na osobu a rok (v kg) - graf -

Stačí se informovat na místních úřadech. Zbytky potravin mají především vesničané možnost jednoduše kompostovat. Oblečení i obuv můžeme prodat do obchodů levných oděvů nebo někomu darovat.

Co do kontejnerů patří a co ne? * Do kontejnerů na plasty dávejme: plastové obaly, sáčky od mléka, plastové kelímky, lahve PET, plastikové podnosy, misky, hračky, květináče... Co sem nepatří: linolea, molitan, textilie z plastových materiálů, tetrapakové krabice od mléka, fruka, znečištěné plasty, novodurové trubky... * Do kontejnerů na staré sklo patří: lahvové sklo, zavařovací sklenice a jiné duté skleněné nádoby...

Co sem nepatří: znečištěné lahve, porcelán a keramika, zrcadla, zářivky, netříštivé sklo, sklo s výztuží, lahve s kovovými kroužky a víčky... Do starého papíru patří: noviny, časopisy, prospekty, knihy, psací a balicí papír, kartony, vlnitá lepenka, krabice...

Co sem nepatří: papírové obaly potažené umělou hmotou, znečištěný papír, papírové textilní dutinky lakované a tvrzené, celofán, pytle od krmiva a cementu, papírový prach a zbytek z děrovaček...

Jaká je jaderná energie v Evropě?!

Obhájci jaderné energetiky nám často ukazují na příklady zemí, které vyrábějí elektřinu v jaderných elektrárnách.

Od dob, kdy většina průmyslových zemí vyhlásila rozsáhlé jaderné programy, se však trendy v energetice značně změnily. Jaká je tedy dnes vlastně Evropa?

V posledním desetiletí dochází na celém světě ke změně přístupu k jaderné energetice. Otázky bezpečnosti, vysoké finanční náklady a nevyřešený problém ukládání radioaktivních odpadů způsobily, že většina zemí od jaderných programů upouští nebo k nim přistupuje s velkou opatrností. Československo se chystá zvýšit podíl jaderné energetiky na výrobě elektřiny z dnešních 27% na téměř 50%. Je tento přístup v souladu se situací ve vyspělých evropských zemích?

Evropské státy lze podle jejich postoje k jaderné energetice rozdělit do několika skupin.

1) státy, které jaderné elektrárny nikdy nebudovaly a jejich vlády se vyslovily proti budoucímu rozvoji jaderné energetiky: Dánsko

Irsko

Lucembursko

Norsko

Řecko

2) státy, které se rozhodly zastavit rozvoj jaderných programů a ukončit využívání jaderné energie:

Itálie (žádná JE): V roce 1987 proběhlo referendum, které zrušilo platnost pěti zákonů chránících jaderný průmysl. Po referendu byly čtyři pracující elektrárny odstaveny, dvě nedokončené přebudovány na fosilní paliva a vstoupilo v platnost moratorium na stavbu nových reaktorů. Jugoslávie (1 JE ve Slovinsku = 5%): Po protestech veřejnosti byly zrušeny plány na osm nových jaderných elektráren. V roce 1987 vláda vyhlásila moratorium na stavbu reaktorů do roku 2000. V květnu 1990 se vláda rozhodla odstavit jedinou pracující elektrárnu do roku 1995.

Polsko (žádná JE): V dubnu 1989 byly zastaveny přípravné práce na výstavbě jaderné elektrárny Warta. V září 1990 zastavila vláda z finančních a bezpečnostních důvodů výstavbu jediné jaderné elektrárny Zarnowiec a vyhlásila moratorium na výstavbu dalších do roku 2000.

Rakousko (žádná JE): Referendum v roce 1978 rozhodlo, že nebude zahájen provoz jediné, již dokončené jaderné elektrárny Zwentendorf. Po havárii v Černobylu v roce 1986 rakouská vláda rozhodnutí oficiálně potvrdila. Švédsko (4 JE = 46%): V referendu v roce 1980 zvítězil požadavek odstoupení od jaderné energetiky. Parlament rozhodl odstavit všechny reaktory do roku 2010.

3) země, které jaderné elektrárny provozují, vyhlásily však moratorium na výstavbu dalších:

Belgie (2 JE = 60%): Po mnohaletém sporu odložila roku 1988 belgická vláda další rozvoj jaderné energetiky na neurčito. V roce 1989 zamítla výstavbu již objednaného reaktoru i přes to, že musela Francii zaplatit odškodnění 55 mil. USD.

Finsko (2 JE = 35%): Po havárii v Černobylu přijala vláda rozhodnutí nebudovat další jaderné elektrárny.

Nizozemí (2 JE = 5%): Kvůli nejistému vlivu jaderných elektráren na životní prostředí zmrazila vláda v roce 1986 další rozvoj jaderného programu do roku 2000. Vládní koalice z roku 1989 se postavila proti výstavbě nových reaktorů v blízké budoucnosti.

Španělsko (7 JE = 35%): Kvůli finančním a technickým potížím byla v roce 1983 zastavena výstavba pěti jaderných elektráren. V roce 1984 bylo vyhlášeno moratorium na stavbu dalších reaktorů. Připravovaná energetická strategie nepočítá s výstavbou nových reaktorů nejméně do roku 2000. Švýcarsko (4 JE = 43%): V roce 1988 byla zamítnuta výstavba nové jaderné elektrárny. V září 1990 rozhodlo referendum o desetiletém moratoriu na výstavbu nových reaktorů.

Velká Británie (15 JE = 20%): Při pokusu o privatizaci jaderných elektráren v roce 1989 vyšlo najevo, že cena elektrické energie je 2-3 krát vyšší než u ostatních zdrojů. Parlament proto vyhlásil moratorium na výstavbu dalších reaktorů do roku 1994, kdy má být rozhodnuto o dalším osudu jaderné energetiky. Zatím se Velká Británie chystá snížit do roku 2000 počet reaktorů téměř o polovinu. Tři nové plánované reaktory byly okamžitě zamítnuty. 4) zbývající země bývalého východního bloku:

Bulharsko (1 JE = 35%): V roce 1990 byla zastavena výstavba druhé jaderné elektrárny Belene. Jediná elektrárna Kozloduj je zastaralá a její další provoz vzbuzuje obavy bulharských obyvatel i vlád ostatních zemí. Komise MAAE v červnu 1991 doporučila odstavit 4 starší bloky elektrárny. Maďarsko (1 JE = 50%): Využívá elektřinu z jediné jaderné elektrárny a nemíní do roku 2000 postavit další.

Rumunsko (žádná JE): Jediná elektrárna Černá voda je ve výstavbě již 17 let. Je dokončena z 50% a její budoucnost je vzhledem k hospodářské situaci země značně nejistá.

5) zbývající státy s rozvinutou jadernou energetikou: Francie (20 JE = 78%): Je v Evropě skutečnou výjimkou, v jaderných elektrárnách vyrábí 78% elektřiny. Do roku 2000 plánuje zvýšit počet reaktorů o devět. Již dnes se však projevuje problém nadbytečné kapacity. Zadlužení jaderného průmyslu dosáhlo v roce 1991 částky 42 mld. USD. Německo (16 JE = 33%): Od poloviny 70. let nebyl objednán žádný nový reaktor. V prosinci 1990 byla odstavena poslední jaderná elektrárna na území bývalé NDR. Německo má dnes 20 reaktorů a tento počet nebude do roku 2000 zvýšen.

Jak je vidět, evropské státy se staví k využívání jaderné energie skepticky či přinejmenším opatrně. Výjimkou je Francie, když i tam již sílí snahy o nápravu projaderně orientované energetiky.

Proto dříve, než rozhodneme o budoucnosti jaderných elektráren u nás, měli bychom světové zkušenosti a trendy pečlivě zvážit.

JBV, Hnutí Duha 1992

(podle publikace EkoWattu a dalších materiálů připravil Jan V. Beránek)