--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vodvářka Pavel
Název: Lékař o umírání
Zdroj: NN Ročník........: 0006/012 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Lékař o umírání Milosrdná lež nebo pravda?

Člověk na světě je jako rosa na trávě (Z Moravy)

Mirotický kostelíčku,

stojíš na pěkném vršíčku,

až tam budem odpočívat,

budou o nás vrabci zpívat.

(Písnička malíře Mikoláše Alše)

MUDr. Pavel Vodvářka

V zemích s komunistickými režimy přetrvávala u velmi těžce nemocných strategie milosrdné lži. Pošlapávání lidských práv, nabubřelost systému, který explicitně deklaroval právo na zdraví každému, a současně technologická zaostalost a nedostupnost dražších farmaceutických přípravků udržovala tuto strategii při životě. Dalším faktorem byla pohodlnost lékařů. Je mnohem jednodušší nemocného odbýt s tím, že mu nic vážného není, než mu sdělit pravdu.

Po změně politického systému v naší zemi se začala rychle přijímat strategie sdělování pravdy. Bylo to podpořeno tím, že byla přijata a ratifikována Listina základních práv a svobod, byla zpracována česká verze etického kodexu Práva pacientů, začala vznikat občanská sdružení nemocných a jejich rodin, která začala vyžadovat pravdivé informace, aby se mohla svým způsobem spolupodílet na péči o nemocné a tím začala vzrůstat právní odpovědnost jednotlivých lékařů.

Cílem sdělení pravdy je získat nemocného ke spolupráci na léčbě. Je to postupný proces. Má řadu stránek:

- Kdo má pravdu sdělit ...

- Komu pravdu sdělit...

- Kdy pravdu sdělit...

- Jak pravdu sdělit...

- Kde pravdu sdělit...

- Komu pravdu nesdělit...

Lékař nemá zákonem nařízeno, že musí pravdu sdělovat. Na něm záleží, jak posoudí zdravotní stav nemocného, stav jeho psychiky, jeho společenské, především rodinné zázemí.

Pravdu řekne lékař

Zásadně může pravdu sdělovat ten, kdo nese odpovědnost za léčebný proces. Tím je v našich podmínkách lékař. Může se ale stát, že určitou část pravdy řekne někdo jiný, kdo se léčebného procesu účastní - sestra, psycholog, kněz. Pak ale musí být lékař přesně informován. Onkologové se často setkávají s tím, že lékař první linie, nebo lékař, který nemocného operoval, ho informoval nepravdivě. Pak může dojít k nedorozumění již při prvním kontaktu onkologa s nemocným. Jak může onkolog vysvětlit léčebný záměr? Nemocný okamžitě pochopí, že mu někdo lhal a může ztratit důvěru v léčení. Tento zlozvyk má mnoho variant a odstínů. V naprosté většině případů jde o pohodlnost těchto lékařů, kteří nemocnému řeknou první lež, která je napadne, jen aby měli nepříjemné informování za sebou.

Každý by měl vědět

Pravdu by se měl dozvědět ten, jehož se to týká. Tedy v zásadě každý dospělý nemocný by měl o své nemoci vědět. Výjimku budou tvořit psychicky nemocní. Nemocný může trvat na tom, že nechce o svém onemocnění nic slyšet. Pak je třeba tomu přání vyhovět.

Zůstává na rozhodnutí lékaře, zda nemocnému řekne pravdu najednou a nebo postupně. Takové rozhodnutí může být ovlivněno názorem, že nemocný pravdu nesnese. Zde stále platí, že každý člověk musí nějak o své nemoci vědět. Jedná se o individuální osud nemocného, s kterým se musí tak ti tak vyrovnat. Lékař by se neměl ptát, zda nemocný pravdu snese, ale jak mu pomoci, aby ji unesl. Úkolem lékaře je provést nemocného úskalími nemoci a ne zůstat stát na počátku cesty a dívat se za nemocným, jak se sám protlouká.

Sdělit včas

Pravdu je třeba sdělit zásadně včas, aby nedošlo k prodlevě léčby a nebo jejímu odmítnutí. Za těchto okolností je někdy nutno říci nemocnému pravdu ve fázích, kdy není připraven na její přijetí. Lékař pak musí nemocnému věnovat zvýšenou pozornost. Existuje názor, že za normálních okolností by se pravda měla sdělit nemocnému tehdy, kdy je na ni vnitřně připraven. Nemoc si na přijetí pravdy nemocného připravuje sama.

Pravda o onemocnění se nemá říkat navečer. Nemocný může nadcházející noc prožít úzkostně, zůstává v noci sám, s tmou ubývá naděje. Poznání dává naději

Důležité je, jak pravdu sdělit. Každý nemocný je neopakovatelná individualita. Je proto třeba pravdu říci s ohledem na individuální vlastnosti nemocného. Současně musí lékař rozumět obecným zákonitostem adaptace na nemoc a plně je respektovat. Nutná je maximální ohleduplnost. Nemocný musí poznat, že s ním lékař cítí, že jej tato nepříjemná pravda zasahuje a nenechává v klidu. Je třeba volit srozumitelná slova, dát nemocnému čas na pochopení a zodpovědět všechny otázky. Nemocnému je možno nabídnout další rozhovor. Je vhodné nechat jej po takové rozmluvě samotného. Nedílnou součástí sdělení pravdy je nabídnutí naděje. Nemocný na ni čeká. Součástí rozhovoru je načrtnutí léčebného procesu. Shoda se skutečností pak pomáhá. Prostředí je důležité

Pravda by měla být sdělována v klidném prostředí, které zajišťuje pocit soukromí. Nemocniční pokoj není vhodný, a to zejména tehdy, jsou-li v něm další osoby. Rovněž se nehodí operační sál, vyšetřovna naplněná technikou. V některých nemocnicích se pro tento účel zřizují hovorny. Lékař by si měl na rozhovor vyčlenit dostatek času. Není přípustné vést jej jen tak, někde při vizitě na chodbě.

Komu pravdu nesdělit

Existují kontraindikace pravdy. Může to být psychotické onemocnění nebo podezření na ně. V tom případě by měl spolupracovat psychiatr. Respektuje se vůle nemocného, který si vymíní, že si pravdu nepřeje. U velmi starých nemocných se lékař může rozhodnout neříci pravdu. Ale tady je třeba být velmi obezřetný. Neposkytnutím takto závažné informace se může nemocný připravit o svátost "pomazání nemocných", která je vyvrcholením života věřícího člověka. Neposkytnutí pravdy by mělo být zdůvodněno. Dospělý nemocný by měl být informován jako první. Rodině by měly být informace poskytovány po domluvě s nemocným. Lékař, který nezná rodinné vztahy, by mohl poskytnutím informace vyvolat u členů rodiny aktivitu, která by ve svých důsledcích nemocného poškodila.

Sdělení pravdivé informace není vyvrcholením vztahu mezi lékařem a pacientem, ale jeho základem, na němž se buduje složitá struktura vztahu pochopení a pomoci, důvěry a vcítění, laskavosti a účasti. Pravdu lze považovat za klíč k vyšetření zdravotních problémů nemocného. Vztah založený na pravdě je zárukou, že nemocný nebude odcházet z nemocnice k léčitelům.

Záhada, kterou se nepodařilo utajit

V roce 1947 došlo u města Roswellu v Novém Mexiku k ztroskotání neznámého létajícího tělesa, z něhož byly údajně vyproštěny čtyři záhadné bytosti. "Obličej se skládá ze dvou zapadlých očí, rysy jsou mongoloidní, nos je sotva znatelný a sestává ze dvou otvorů s malým vyvýšením. Ústa tvoří úzký otvor bez rtů. Nezdá se, že by plnil stejnou funkci jako u lidí, tj. přijímání potravy a komunikace." Tak popisuje tvář mimozemšťana americký vládní lékař, který se zúčastnil vyšetřování přímo na místě havárie.

Mnohem později, v roce 1990, předložila dr. Marina Popovičová fotografie z havárie u Roswellu na mezinárodní konferenci o UFO v Berlíně. Světu však měly zůstat podrobnosti o havárii a veškerá dokumentace o mimozemšťanech utajeny.

Důkazní snímky v Praze

Začátkem října minulého roku přijel do Prahy autor známých knih UFO: Kontakty a UFO: Důkazy, Hassemann, aby nabídl našim ufologům a dalším zájemcům shlédnutí filmu o pitvě záhadné bytosti, jedné z těch, které byly vyproštěny z vraku cizí kosmické lodi po havárii u Roswellu.

Dokumentární snímky vyvolaly obrovský rozruch a samozřejmě nejen souhlasné, ale i jednoznačně nesouhlasné pohledy na tuto záležitost. Zastánci teorií o UFO jsou přesvědčeni, že tentokrát mají konečně v ruce důkaz. Kameramanovi J. Barnettovi se v roce 1947 zázrakem podařilo uchovat svitek filmu, na kterém jsou údajně záběry z pitvy mimozemšťana, který pochází z nálezu u Soccora (Nové Mexiko), ale byl vojáky objeven již měsíc před havárií u Roswellu. Protože se na místě havárie kosmické lodi nenacházeli žádní svědci, nález zůstal utajen.

MUDr. František Havlíček při rozhovoru v Mladém světě v odpovědi na otázku, zda ve filmu postřehl něco, co by k jeho utajování opravňovalo, uvedl:

"Z filmu to patrné nebylo, ale s vysvětlením příčin utajování se ztotožňuji. Vede k nim nesmírná touha politiků a vojáků ovládnout svět, získat strategický náskok ve výzkumu, a to za jakoukoliv cenu. Ale naštěstí se jim to tak úplně nedaří. Nakonec i ten kameraman si troufl záběry prodat po tolika letech za 150 000 dolarů. Navíc si myslím, že na šokující poznání je třeba lidi částečně připravit, a tak s tím třeba Amerika polehoučku začala. Také je možné, že ve výzkumech pokročili tak daleko, že se prozrazení nemusí obávat." Poselství, která už po desetiletí dostáváme z vesmíru, varující před ekologickou katastrofou i před zneužitím smrtících zbraní, připomínají člověku, že jeho úkolem je planetu Zemi chránit, nikoliv zničit. Jejich autoři, kteří jsou na mnohem vyšším stupni duchovního rozvoje, nám připomínají, že smyslem života je láska k bližnímu, neboť vše je spojeno se vším a člověk je jen částí většího celku.

A tak ti, kteří dnes odmítají možnost existence jiných světů, ať už tak činí z neznalosti věcí nebo z neschopnosti pružného přizpůsobení se novým faktům či ze strachu, že padne jejich životní filozofie, kterou si po celý život budovali, nemohou jistě nic namítat proti obsahu poselství, které s sebou mimozemské bytosti přinášejí. Naslouchat tomuto poselství a jednat v souladu s ním může již dnes znamenat velice mnoho pro záchranu naší krásné planety.

-ved-