--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bor Stanislav
Název: Ženy se dokáží lépe radovat z toho, že kytky kvetou
Zdroj: NN Ročník........: 0006/012 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Ženy se dokáží lépe radovat z toho,že kytky kvetou

Milé paní a dívky,

posledně jsme si povídali o tom, jak je zhoubné falešné očekávání, a odvodili jsme si názorně na několika závažných příkladech - například na manželství - že jejich neodvratným důsledkem je zklamání. Z půdy iluzí nemůže nikdy vzrůst to, co vám všem - i sobě - nejvíce přeji: radost ze života. V časech, ve kterých plápolá naděje vysokým plamenem, se lidem dobře žije. Ve středověku počítali teologové k sedmi dosud známým hříchům ještě jeden - osmý: trudnomyslnost. Považovali ji za výraz nevděčnosti, za příznak nedostatečné víry, kterou spojovali nerozlučně s důvěrou vůči Stvořiteli. Později, v dobách zasvěcených rozumu a vědění, se trudnomyslnost ze seznamu hříchů nenápadně vytratila. Osvícené lidstvo vědělo stále s menší jistotou, kde se nacházejí prameny radosti, jako by se v houští vědeckých, a později technických poznatků, ztratily. Na druhou stranu myslící lidé doufali, že se nová epocha stane zdrojem radosti. Zmýlili se.

Dnes máme televizi, náš jediný domácí oltář, kolem kterého se denně shromažďujeme, očekávajíce osvícení! Pochybuji, že se někdo, kdo se ve svém poznání světa opírá většinou o zpravodajství masmédií, skutečně vyzná v životě. Neboť: vykolejené vlaky stojí za zprávu, stovky vlaků, které v pořádku dorazily k cíli, nikoliv. Masmédia informují převážně o negativních událostech, o záporných a zneklidňujících aspektech dění. S jistotou se dozvíme, že v nějakém městě, jehož jméno ani neumíme pořádně vyslovit, zahynula při autobusovém neštěstí spousta lidí, ale nikdy se nedočteme o tom, že v těsné blízkosti nehody žije rodina, která je neobyčejná. Už dlouhá léta je spolu šťastna a mají dědu, který - ačkoliv je u už devadesát - se ještě pořád s chutí a radostí ohlíží po ženských.

K tomu přistupuje navíc to, že si místo neštěstí v televizi podrobně prohlédneme, že se podíváme, ať chceme či nechceme, na to, jak lidé umírají a domy hoří. Troufám si tvrdit, že drtivá většina našich babiček a dědečků neviděla za celý život tolik strašlivostí, kolik jich vidí průměrný konzument masmédií za jediný televizní večer.

To vše by nebylo tak zlé, kdyby se tato podívaná lidských špatností, toto "defilé zneklidňujícího" neodehrávalo v našich obývacích pokojích denodenně, kdyby mu tolik lidí pravidelně hodiny nepřihlíželo a kdyby v nich přitom podvědomě nevznikal jednostranný obraz světa - světa horšího, než ve skutečnosti je - a kdyby tento zkreslený obraz o světě nebyl pro tolik lidí neustále podvědomým zdrojem deprese.

Ty hodiny před televizorem tvoří pro mnohého z nás důležitou část mimopracovního života, pro některé jsou tou nejdůležitější částí dne. Jsem informován o pokusech s rodinami, ve kterých stoupla v důsledku absence televizního přijímače v bytě konfliktnost do rozvodové míry, jsou mi známy statistiky, které dokazují, že lidé s pravidelným televizním konzumem mají několikanásobně horší mínění o lidech než ti, kteří se dívají selektivně či zřídka. Jsem také naprosto přesvědčen o tom, že masmédia dodávají jednostranně zkreslený obraz života. Musí tomu tak být? Neměla by se masmédia změnit? Jsem proti masmédiím? Mnohé z vás, milé dámy, mě znají z televizního pořadu "Podle mýho", jsem pravidelným hostem rozhlasu v různých zemích a jsem autorem a režisérem více než 40 západních televizních filmů. Patřím tedy také k těm, kteří jsou za masmédia spoluzodpovědni. Z toho vyplývá, že proti masmédiím nejsem, ale jak napsal proslulý švýcarský lékař Paracelsus: "Nic není zcela bez jedu, a tudíž je vše jedovaté, pouze dávkování rozhoduje." Masmédia jsou taková, jaká jsou, a nebudou nikdy jiná. Čím více se bude vyvíjet tržní hospodářství, tím více budou závislá na počtu diváků, posluchačů a čtenářů. A Vy víte samy, jak to je: udá-li se kde nějaké neštěstí, shromažďují se davy čumilů, - drží-li se dva staří lidé něžně za ruku, vidí to jen duše básnická. Vše zlé, krvavé a diabolické má zvláštní, fascinující moc. Kolikrát už jsme byli v našich novějších dějinách svědky toho, jak se ve své podstatě slušný jedinec proměnil v mase v příslušníka morální lůzy, která volala po krvi! Chce se mi věřit, že kdyby se býval Pointius Pilatus před dvěma tisíci lety shromážděných lidí jednotlivě ptal, nebyl by býval musel Ježíše ukřižovat. Anonymita mas rozpouští osobní zodpovědnost, ničí lidské svědomí. Mysleme na to, milé dámy, když přemýšlíme o masmédiích! Nejsou ty "méně masové" vlastně lepší?

Všechna masmédia mají ale něco společného: jsou stejně jako umělci, stejně jako všichni veřejně se angažující lidé, součástí varovného systému. Stejně jako nás bolest upozorňuje na to, že jeden z našich zubů je nemocen, a nechá nás zapomenout na to, že máme - možná - ještě třicet jedna zubů zdravých. To je jejich poslání a to je v pořádku. Ale není to nesmysl, tři hodiny denně naslouchat varovným signálům? "Pozor, tady hrozí nebezpečí, tady si musíme dát sakra pozor, pozor, pozor..." To z nás dělá hypochondry, kteří nevěří nikomu a ničemu - ani sobě. To, že toto, byť oprávněné sýčkování několik hodin denně konzumujeme, z nás nedělá zodpovědné občany, ale společenství nemocných pesimistů, kterým život nemůže dělat radost a kteří se jím volky nevolky plouží od rána do večera, od porodnice do márnice. Proč považuji za důležité povídat si o tom na stránkách časopisu určeného ženám? Protože si všímám, že ženy se lépe než většina mužů dokáží radovat, že kytky kvetou, děti rostou, sluníčko svítí - a že se tak děje vzdor všem politickým systémům, úplatným politikům a volebním výsledkům. Mnozí říkají: "nojc, protože jsou ženský nerealistický!" "Omyl," říkám já, "protože jsou ženy realistické, proto si těchto podstatných skutečností života všímají!" Protože je jejich životadárné tělo nenechá na život zapomenout, protože méně teoretizují a více jednají, protože se musí starat o to, aby život šel dál. Ta informace, o které mluvíme, je jednostranná. O té druhé skutečnosti, o které právě ženy dobře vědí, se dozvídáme ne z novin a ne z televize, ale spíše z přírody a z pohlazení a někdy i z milování...

Jestliže o ní nedostáváme žádné zprávy, připadá nám život jako špinavá špeluňka, ve které už na jednom plivanci navíc nesejde. A právě to není pravda.

Váš Stanislav Bor