--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Burda Václav
Název: Já na bráchu, brácha na mě - po pěti letech
Zdroj: NN Ročník........: 0006/012 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Já na bráchu, brácha na mne - po pěti letech

Vážení čtenáři! Tento dosti dlouhý článek si přečtěte až do konce. Pokusil jsem se jej napsat ve stylu čapkovské povídky z jedné kapsy. Je pravdivá a v dnešní době velmi aktuelní. Karel Čapek často čerpal látku ke svým povídkám ze soudních síní.

Tak tedy: Po svém otci, váženém venkovském učiteli, jsem zdědil zálibu v myslivosti, rybaření a také životní kredo - nezahodit se sám před sebou. Za masarykovské první republiky bylo toto kredo vžito všem slušným občanům. Za diktátorských režimů jim to však komplikovalo život. Nemohou se totiž smířit s násilnickými, nedemokratickými způsoby vládnutí takových režimů, dávají to nepokrytě najevo a stávají se tak pro takový režim politicky nežádoucími, se všemi z toho pro ně vyplývajícími důsledky. To je také můj případ.

Za německé okupace mně šlo dvakrát o hlavu a jen s velkým štěstím jsem přežil. Rovněž za vlády rodné strany jsem neměl na růžích ustláno. V padesátých letech jsem byl jako důstojník z prvé republiky degradován a propuštěn do civilu. Nedostal jsem žádné odstupné 80-100.000 Kč, ani tučný měsíční vyrovnávací příspěvek jako po sametové revoluci propuštění estébáci. Propuštěn a živ se jak chceš, tedy manuálně. A tak jsem pracoval v uranových dolech v Zadním Chodově, po úraze trávil myši, makal v lese jako pomocný dělník a tak pod. Ale i tak jsem měl estébáky stále v patách. Ještě v září 1989 mne dva z nich navštívili v bytě pro "několik vět".

Jako za německé okupace, tak i v lidově demokratickém Československu mně byly zabaveny lovecké zbraně z důvodu "bezpečnosti státu a vnitřního pořádku". Mezi jiným také lovecká kulobrokovnice. Nějaký čas po zabavení mne volal jeden občan a do telefonu mi řekl doslova: "Pane Burda, já mám tu Vaši kulobrokovnici, na které je montáž pro dalekohled. Prodejte mi ten dalekohled". Na můj dotaz, kolik za zbraň zaplatil mi řekl, že byla odhadnuta na Kč 400. Nepředstavil se mi a prodej dalekohledu jsem mu odmítl. S obsahem této rozmluvy jsem v zápětí seznámil ostatní členy našeho mysliveckého sdružení, kteří můj případ od samého počátku sledovali. Do té doby jsem totiž vůbec nevěděl, co se s mojí kulobrokovnicí stalo.

Po zveřejnění zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/91 Sb. jsem se rozhodl žádat kulobrokovnici zpět. Evidence kulových zbraní za totality byla orgány SNB vedena velmi přesně a tak se mi podařilo zjistit, že držitelem mé kulobrokovnice je Čestmír Šlajs, Plzeň, Sokolovská 143. Doporučeným dopisem jsem ho proto dne 29.2.1991 vyzval, aby mi zbraň vrátil, proti zaplacení částky, kterou on za ni dal. Toto mi odmítl a proto jsem se 8.8.1991 obrátil na okresní soud Plzeň-město.

Po prostudování zákona č. 87/91 Sb. jsem byl přesvědčen, že zbraň dostanu zpět, neboť jsem splňoval všechna kriteria, tímto zákonem předepsaná. Zatímco prominent si od samého počátku vzal právního zástupce, já v přesvědčení vítězství zdravého selského rozumu jsem tak neučinil. Zákon o mimosoudních rehabilitacích ve svém úvodu říká: "Federální shromáždění Č. a S. republiky ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd... atd". Věřil jsem ve spravedlivý rozsudek, kterým náprava mně evidentně způsobené křivdy bude splněna tak, že puška bude mi vrácena proti úhradě odhadnuté ceny, i když jsem za zbraň žádnou úhradu nedostal. V průběhu soudního řízení u okresního soudu i později u krajského soudu v Plzni, jsem se však s žádnou snahou o nápravu křivdy nesetkal, ba právě naopak totalitním režimem provedená konfiskace zbraně byla v plné míře dnešní justicí potvrzena a ještě mně uloženo uhradit výlohy prominentova advokáta v částce 2.080,- Kč. A nyní je zajímavý průběh soudního řízení u obou soudů. U okresního soudu Plzeň-město byl můj případ přidělen soudkyni JUDr. Marii Kostrůňkové. Již při prvním stání mne překvapila dotazem, zda trvám na projednávání své věci, když již nyní výlohy právního zástupce prominenta činí přes 400,- Kč. Pan prominent mne zase překvapil zapřením telefonické žádosti, abych mu prodal dalekohled na kulobrokovnici. Je to totiž důkaz, že získal lacino zbraň díky politickou perzekucí postiženého jiného myslivce. Touto otázkou se oba soudy vůbec nezabývaly ač měly i když jsem jim předložil písemné prohlášení tří svědků, potvrzujících, že tehdy před lety jsem je informoval o telefonickém dotazu prominenta. Moji adresu a tím i telefonické číslo získal od svých přátel u SNB, neboť Lověna v Plzni nikde mé jméno neevidovala.

Návrh na zahájení řízení jsem podal okresnímu soudu v Plzni-město 8.8.1991 a přiložil 8 dokladů, dokazujících všechny zákonné nároky. Soudní řízení tohoto banálního případu trvalo u tohoto soudu až do 3.3.1995. Dvakrát jsem žádal o výměnu soudkyně pro podjatost a jednou podal písemnou ztížnost na soudkyni pro ztrátu důležitého dokladu, oddalování rozhodnutí a nesplnění slibu o vydání rozhodnutí. Teprve dopisem z 3.3.1995 mně předseda krajského soudu sdělil, že JUDr. Marii Kostrůňkové zanikla soudcovská funkce a to ke dni 28.2.1995.

Dopisem z 18.4.1995 jsem proto žádal okresní soud o oznámení soudce, který po odvolání soudkyně Kostrůňkové převzal můj případ. Dopisem z 25.4.1995 jsem byl pozván předsedkyní tohoto soudu k osobnímu projednání mého případu. Tam jsem se dověděl, že JUDr. Kostrůňková ač vyzvána zůstává doma a všechny spisy má u sebe. Vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem jsem se předsedkyni soudu Plzeň-město nabídl, že vyhotovím a soudu dodám fotokopie všech dokladů. Dopisem z 10.5.1995 mně předsedkyně OS sděluje, že bývalá soudkyně můj spis vrátila a že tedy není třeba slíbených fotokopií. 11.5.1995 jsem poštou obdržel zamítavý rozsudek bývalé soudkyně JUDr. Kostrůňkové. Z toho jasně vyplývá, že tento zamítavý rozsudek bývalá soudkyně sepisovala až doma v květnu 1995, kdy již přes dva měsíce nebyla soudkyní. Rozsudek ale antidatovala dnem 7.9.1994, což já považuji za podvod. Při tom ústní vyhlášení rozsudku se nekonalo a také jsem k němu nebyl vyzván.

Od září 1994 jsem žádal tuto soudkyni o vyhotovení rozsudku, ať již jakéhokoliv, protože jsem měl obavy, že se sleduje t. zv. umrtvení procesu, při mých 80 letech. Na př. dopisem OS Plzeň-město zn. Spr. 426/94 z 24.ledna 1995 se mi sděluje, že soudkyně JUDr. Kostrůňková přislíbila vyhotovení rozsudku k 27. lednu 1995. Nestalo se tak a dopisem z 15.2.1995 urguji znovu jeho zaslání. Místo toho dostávám vyrozumění předsedy krajského soudu, že JUDr. Kostrůňková byla dnem 28.2.1995 odvolána z funkce. V následujících dnech po tomto datu měla tedy bývalá soudkyně předat celou svoji agendu, včetně mého případu ustanovenému nástupci, který po prostudování celého spisu měl vydat svoje vlastní rozhodnutí.

V zamítavém rozhodnutí bývalé soudkyně jsou tyto perličky: 1/"Navrhovatel, tedy já, je oprávněnou osobou dle ş 3 zák.č.87/91 Sb., ovšem neučinila řádně výzvu dle ş 5, neboť podle odst.5 vyzvala povinnou osobu již 28.2.1991, ač tak měla učinit až po 1.4.1991".

Tento nesmysl neakceptoval ani odvolací soud. Svoji výzvu k vydání zbraně jsem totiž opakoval 24.4.1991.

2/"Svoji zbraň navrhovatel jako své bývalé vlastnictví nepoznal a neidentifikoval".

Zcela nepravdivé a vymyšlené! Svoji zbraň jsem samozřejmě hned poznal a vyslovil podiv nad tím, že hlaveň byla pohněděna a předložena bez podpažbí, na kterém je vyraženo také výrobní číslo a nelze pohnědit. Pojal jsem tehdy podezření a dopisem z 5.10.1991 píši soudkyni JUDr. Kostrůňkové, že v případě pokusu o znečitelnění výrobního čísla, což by zkušený puškař poznal, bude následovat trestní oznámení pro podvod.

3/"Nebyl zjištěn rozpor s tehdy platnou právní úpravou na úseku postupu při odebrání či zabavení zbraní a v neposlední řadě nebyl zjištěn rozpor pokud jde o otázku cenovou-tedy že by ji odpůrce nabyl za zvlášť výhodných podmínek".

Je všeobecně známo, že komunostický režim, aby "legalizoval" svoje časté politické perzekuce a nespravedlnosti si vydával k tomu upravené zákony a předpisy, kterými s odvoláním na paragrafy a odstavce těchto zákonů a předpisů porušoval obecně uznávaná lidská práva a svobody. Podle nich byla popravena Dr. Horáková, Rudolf Slánský a odsouzeno tisíce nevinných občanů, aby později byli rehabilitováni. Cituji na př. odůvodnění odebrání mé zbraně v Rozhodnutí SNB-okres.odd. v Tachově č.j.VB-1137/Spr.72: "Podle zákona č.162/49 Sb. se vydává povolení k držení a nošení zbraně a odnímá podle volného uvážení a na povolení není právního nároku. Z veřejného zájmu není nutné abyste měl povolení...atd.". Zde je jasně uvedeno, že je na vůli režimu, komu "legálně" zbraň odebere.. Je smutné, že na takovéto "tehdy platné zákony a předpisy", podle kterých totalitní režim páchal nepravosti, se dnešní soudy i správní orgány odvolávají a dosud podle nich rozhodují. Považuji za nedostatek legislativy, že takové "tehdy platné zákony a předpisy", umožňující totalitnímu režimu nedodržovat obecně uznávaná lidská práva a svobody nebyly prohlášeny za neplatné. Mám dojem, že tento stav některým státním orgánům naopak vyhovuje.

Proti podle mne zmatečnému rozsudku soudkyně /bývalé/ jsem dne 23.5.1995 podal ke krajskému soudu v Plzni v předepsané lhůtě odvolání v důvěře a přesvědčení, že zmatky s bývalou soudkyní budou napraveny a zvítězí ono pořekadlo o zdravém selském rozumu. Velký omyl. Senát krajského soudu v Plzni za předsednictví JUDra Alexandra Šímy a přísedících JUDr. Emilie Štěpánové a JUDr. Zdeňka Jeřábka rozsudek bývalé soudkyně v plném rozsahu potvrdil.

Předkládám k zamyšlení důvody, uvedené v zamítavém rozsudku krajského soudu:

1/ "odvolání navrhovatele nelze považovat za důvodné. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by odpůrce nabyl věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, či že by byl nějakým způsobem zvýhodněn". Opět odvolávání se na tehdy nedemokratické právní předpisy, blíže určující provádění oněch zákonů a předpisů v praxi. Podivný je názor krajského soudu, že nedošlo k mimořádnému zvýhodnění odpůrce, když soudní znalec odhadl dnešní cenu mé kulobrokovnice na 6.000 Kč a to jí odpůrce 20 let bezplatně používal. Dostat takovou zbraň za 400 Kč není zvýhodnění?

2/ "Odpůrce nabyl věc řádnou kupní smlouvou, uzavřenou s VD Lověna za kupní cenu, stanovenou soudním znalcem. Nenabyl tedy věc v rozporu s tehdy platnými předpisy".

Manipulace se zabavenými zbraněmi v komunistickém režimu probíhala takto: přítel z SNB upozornil svého politicky spolehlivého kamaráda na možnost získat lacino kvalitní zbraň, promptně na počkání mu bylo vystaveno nákupní povolení, zbraň si odnesl do Lověny, kde ji zaplatil. Cenu určil od oka, podle toho o koho šlo, soudruh úření odhadce. Žádná kupní smlouva a ani předepsaný odhadní zápis se nesepisovaly a také ač soudem vyzván, onen odhadce obojí soudu nepředložil a ani předložit nemohl.

3/ "Odpůrce nelze považovat za osobu povinnou a konečně navrhovatale za osobu oprávněnou, neboť věc bepřešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ş 6 zák.č.87/91 Sb."

Nesprávný výklad zákona o mimosoudních rehabilitacích! Jsem jasně osobou oprávněnou podle ş 2 odst.1 ad j/, který praví: povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období běc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. Mně byla zbraň odebrána v důsledku prokazatelné politické perzekuce. Není pravdou, že moje zbraň nepřešla do vlastnictví státu. Kdo tedy přebíral částky za prodané zabavené zbraně? Mně byla kulobrokovnice zabavena bez náhrady, což jasně odpovídá citovaného ş zákona. 4/..."cena zbraně byla soudním znalcem stanovena na částku 500 Kč" Chybně uvedeno! Cena zbraně stanovena před 20 lety soudruhem soudním znalcem na částku 400,- Kčs.

5/ "Zůstávalo tedy v posouzení příslušného správního orgánu, zda povolení k držení a nošení zbraně vydá, případně již vydané odejme, dospěje-li ve své pravomoci k závěru, že další podmínky pro ponechání takového oprávnění zanikly".

Z této zaobalené stylizace zřetelně vyplývá naprostá libovůle totalitního režimu v rozhodování o zabavení zbraně nepohodlným občanům. K žádosti o povolení k nákupu a držení zbraně musel být přiložen výpis z trestního rejstříku, lékařské potvrzení a doporučení mysliveckého sdružení. To vše jsem samozřejmě měl. Ale to nejdůležitější, podle čehož se rozhodovalo a o čemž z taktických důvodů nebyla řeč, byla politická spolehlivost. A tak v zamítavých výměrech pro partaj nepohodlných, jinak ale bezúhonných myslivců, se používaly fráze jako "z důvodu bezpečnosti státu a vnitřního pořádku", nebo "není právního nároku", nebo "z veřejného zájmu není nutné, abyste měl povolení k držení zbraně" a tak podobně.

Jako červená niť se ropzsudky obou soudů táhne odvolávání se na tyto "tehdy platné zákony a předpisy", podle nichž totalitní režim přikročoval k politickým porzekucím nepohodlných občanů.

Rozsudek jménem republiky krajského soudu v Plzni končí větou: "Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné". Podepsán JUDr. Alexander Šíma. Nevím jak Vy, vážení čtenáři na můj případ pohlížíte, ale já s tímto rozsudkem nesouhlasím a spokojen nejsem. Vůbec se mi již nejedná o vrácení nějaké flinty, ale o princip a zklamání, v jakém to právním státě vlastně žiji. Má dnes občan možnost ochrany ze strany státu proti křivdám správních orgánů a justice? Pane ministře spravedlnosti Nováku, v Bulletinu ODS č.9 jste uvedl: "Dnešní naše justice patří k těm, kdo se nejlépe vypořádali s významnými úkoly v oblasti rehabilitací a odškodnění". Máte od Vaší administrativy záměrně špatné informace. Pane předsedo parlamentu Uhde, vyjádřil jste se, že u nás úřad Obdusmana není potřeba. Pro Vás osobně jistě ne, ale pro nás občany, vystavené přehmatům a pochybným závěrům správních orgánů všech stupňů a justice určitě nutným je. Poraďte mi oba, jaké možnosti k docílení spravedlnosti ještě mám. V kladném případě bych zbraň prodal a výtěžek bych věnoval dětské vesničce v Doubí u K.V.

Po listopadu 1989 jsem byl jedním z nadšených zakladatelů OF v našem městě. Dnes však konstatuji, že vše dopadlo jinak, než jsem si představoval. Přiliš mnoho t.zv. nomenklaturních kádrů zůstalo, nebo obsadilo vysoké funkce, odkud záměrně brzdí demokratizaci v našem státě, záměrně vyvolávají nespokojenost mezi lidem, páchají nové křivdy a doufají v návrat režimu, za kterého se jim tak dobře vedlo. A naši představitelé nemají dostatek energie, se s těmito živly vypořádat.

Přes všechno co jsem zde napsal zůstávám optimistou. Uvědomuji si, že úspěšný přechod z totalitního režimu do demokratického je velice náročný a vyžaduje to mít v čele schopné, charakterní a energické jedince. Kéž by po parlametních volbách se tak stalo.

Plk.v.v. Václav Burda Planá u Mar.Lázní