--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Machálek Vít
Název: Kdo příjde na řadu po Čečencích
Zdroj: NN Ročník........: 0006/014 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
KDO PŘIJDE NA ŘADU PO ČEČENCÍCH ?
10. června letošního roku jsme už po padesáté čtvrté mohli ve výroční den vyhlazení Lidic vzpomínat na oběti nacistického teroru v této obci. Nemůže být pochyb o tom, že lidičtí mučedníci zasluhují naši pietní vzpomínku a že nacistické zločiny nesmějí upadnout v zapomnění. Avšak zřejmé je také to, že ještě větší pozornost než přes půstoletí starým zločinům nacismu bychom měli věnovat zločinům ruského bolševicko-fašistického režimu, představujícím bohužel stále nejžhavější současnost.
Spisovatel Emil Vachek kdysi ve své historické kronice druhé světové války zdůvodňoval své přesvědčení o jedinečnosti nacistických válečných zločinů takto:
...Je teprve německým přínosem do celé té odporné historie právě to, co ji staví na jedinečné místo v moderních dějinách, t.j. úmysl vyhlazovati celé národy... Teprve Němci učinili z této války jatky pro každého, kdo se do ní připletl. A teprve Němci, konečně, vnesli do ní jako bojový prostředek ničení velikých měst ze vzduchu, věc to, vedle koncentračních táborů a gestapa, vůbec nejhorší ze všeho, co bylo přínosem této války. Vachek patrně nevěděl, že sovětské koncentráky, NKVD a další vymoženosti bolševismu si s těmi nacistickými v ničem nezadají; zcela jistě však nemohl tušit, že metodu totálního ničení měst a vesnic ze vzduchu bude po padesáti letech používat i "demokratické" Rusko poloviny devadesátých let, a to nikoli v rámci světové války, ale při "mírovém" vyhlazování nepatrného národa, obývajícího zemi velkou jako třetina Moravy. K řadě, začínající jmény Varšava, Coventry, Bělehrad a Rotterdam se v posledních letech a měsících připojila i jména Groznyj, Argun, Gudermes, Bamut či Samaški, představující jen několik příkladů měst a obcí, zcela zničených ruským bombardováním v Čečenské republikce Ičkeria. Koncem roku 1995 pozorovatelé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě na základě této systematické likvidace čečenských obcí konstatovali, že se ruské jednotky dopouštějí plánovité genocidy na čečenském národě. (MF Dnes, 16. 1. 1996)
Podle dosavadních závěrů Mezinárodního nevládního tribunálu pro odsouzení činů proti lidskosti a válečných zločinů v Čečensku ruská vojska v této zemi usmrtila asi 100 tisíc lidí a zničila téměř polovinu čečenských obcí (viz Svobodné slovo, 28. 5. 1996). Někteří svědkové, vypovídající například při posledním pražském zasedání tohoto tribunálu v Praze, však uvádějí, že počet obětí ruského bombardování činil jen v Grozném, obývaném převážně ruskou menšinou, několik set tisíc lidí, což by mohlo být snadno dokázáno exhumací těl z tisíců hrobů... První budovou, zničenou v čečenském hlavním městě ruskými bombami, byl již 22. listopadu 1994 místní sirotčinec. Od otevřeného zahájení ruské agrese proti Čečensku 11. prosince 1994 pak zločiny proti civilnímu obyvatelstvu této země dosáhly skutečně nepopsatelných rozměrů. Genocida celé populace Čečenska se nevyhnula nikomu - Čečencům ani Rusům, mužům ani ženám, starcům ani dětem. Podle oficiálního údaje Organizace spojených národů z 2. dubna 1996 bylo ruskou armádou v Čečensku zabito nejméně 2 tisíce dětí (viz MF Dnes, 3. 4. 1996). Další čečenské děti trpí v důsledku bombardování psychickými poruchami, ztratily rodiče a střechu nad hlavou nebo byly ruskými bombami těžce zmrzačeny. Jeden ze svědků zmíněného mezinárodního tribunálu vypovídal například o malém chlapci, kterého teroristé v ruských uniformách připravili o ruku a nohu, přičemž lékařská diagnóza musela znít na "invaliditu od narození"...
Ruské vedení se zastrašováním svědků a bezostyšným lhaním od začátku války snaží zamlžit skutečnou podstatu událostí v Čečensku. Známý ruský demokrat Sergej Kovaljov například konstatoval, že ruská vláda od samého počátku jen lže a že lže ještě hůř, než kdysi Goebbels a propaganda nacistického Německa. Prezident a vláda Ruské federace vždy hovořili o potírání ozbrojených band, boji proti kriminálním živlům, teroristům a islámským fundamentalistům, cizím žoldnéřům a podobně. Všechna tato tvrzení představují pusté lži. Čečenští bojovníci jsou obyčejnými lidmi, hájícími své vesnice, své domovy, své matky, sestry a rodiny. Skutečné zločinecké bandy představují v Čečensku pouze jednotky ruské armády, které se dopouštějí neslýchaného teroru proti civilnímu obyvatelstvu. Je symbolické, že podle autentických videozáznamů ruské tanky vpadly do Čečenska pod vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty... Symbolem počínání ruských vojáků se stal osud patnáctitisícové obce Samaški, kterou Rusové zcela zničili poprvé na počátku války a podruhé v březnu 1996. Po této druhé agresi proti Samaškám nezůstal v celé vesnici stát ani jediný obyvatelný dům a v troskách nalezlo smrti asi tisíc lidí. K ruským obětem zde patřilo i několik set čečenských žen, rozstřílených kulometem z ruského vrtulníku ve chvíli, kdy se s bílými prapory pokoušely vesnici opustit... (viz Lidové noviny, 30. března 1996)
Ruská genocida v Čečensku probíhá již nejméně dvě stě let. Zatímco na počátku 19. století žilo v této zemi podle spolehlivých údajů ruské rozvědky jeden a půl milionu Čečenců, roku 1892 už zbývalo jen 143 tisíc těch, kteří přežili století ruských vyhlazovacích válek na Kavkaze. Ostatní byli ruskou armádou vyvražděni nebo posláni do vyhnanství. Jedinou příčinou genocidní politiky Moskvy vůči Čečencům, stále stejné za carského i bolševického režimu, je touha Čečenců po svobodě a nezávislosti, za kterou čečenští bojovníci v dlouhé řadě protiokupačních povstání bojují již od roku 1783. Staletý boj Čečenců dosáhl cíle teprve roku 1991 konáním svobodných voleb a vyhlášením nezávislé Čečenské republiky Ičkeria, k němuž došlo v souladu s tehdy platnou sovětskou ústavu. O tři roky později nicméně Rusko s nasazením nejméně 250 tisíc vojáků pravidelné armády zahájilo novou etapu otevřené koloniální války, která se od ruských tažení na Kavkaze v 19. století liší jen používáním nejmodernější vojenské techniky. Patří k ní nejenom letectvo, obrněná vozidla pěchoty a 600 tanků, většinou typu T-80, ale i nekonveční bojové prostředky, kuličkové, jehličkové, vakuové a tříštivé bomby, schopné zasáhnout najednou stovky lidí, ba dokonce i chemické zbraně. Ruská armáda vpadla do Čečenska i se speciální "demoralizační jednotkou", zaměřenou na znásilňování žen, mezi své metody zařadila i "popravování" žen a dívek vyhazováním z vrtulníku, mučení, hromadné vraždy a dokonce i hanobení mrtvol. Po ruské invazi se Čečensko stalo též zemí, naplněnou křikem a pláčem, rozléhajícím se z ruských koncentračních táborů, do kterých byli v rámci skutečných "honů na lidi" zcela bezdůvodně naháněni čečenští civilisté. Metody někdejších nacistických koncentráků ruská teroristická vláda v Čečensku dovedla k dokonalosti i zavedením efektivních praktik, na které nepřišli ani nacisté. Britský deník The Guardian v březnu letošního roku napsal, že v Čečenské republice vzkvétá hrůzný obchod s lidskými životy. Po čečenských rodinách se chce, aby platily úplatky ve výši tisíců liber za propuštění svých rodinných příslušníků z neblaze proslulých ruských "filtračních" táborů (viz Práce, 11. 3. 1996). Podle výpovědi jednoho z čečenských svědků uniformovaní vrahové z ruských koncentráků zpeněžovali dokonce i mrtvá těla svých obětí: Mrtvoly Čečenců vynášeli za brány lágru a za výkupné dovolovali příbuzným, aby si je odnesli...
Poslanci litevského parlamentu ve své výzvě Krev čečenského národa volá po spravedlnosti z 14. března 1996 popisují ruské zločiny v Čečensku takto: Již dva roky je čečenský národ krutě a skrytě vyhlazován před očima celého světa: nejméně 50 tisíc osob bylo zabito, 250 tisíc osob zahynulo, více než 500 tisíc osob muselo hledat útočiště, 250 tisíc osob zůstalo bez přístřeší...
Byly vytvořeny i nové vojenské termíny popisující trestnou politiku Ruska. Např.:
1) "přeorávání", když dělostřelectvo dnem i nocí ostřeluje každý kousek země, 2) "srovnávání", když dělostřelectvo ničí budovy a obytné domy, a 3) "čištění", když jsou plamenomety zabíjeny lidské bytosti, které se po několikadenním ostřelování a ničení svých obydlí uchýlily do krytů a sklepů. Uvedené metody byly v poslední době použity při akcích Pervomajskoje, Novograozdensk, Aršti a Sernovodsk. Vyhlazovací metody používané proti lidem a obcím vypadají takto:
1) obec je obklíčena,
2) oznámí se, že na území jsou přítomni čečenští bojovníci, 3) území je několik dní vystaveno "srovnávání",
4) části obyvatel je povoleno se stáhnout, 5) "srovnávání",
6) "čištění",
7) zabití civilistů se připíše bojovníkům, a 8) nepovolí se vstup novinářům ani humanitární pomoci.
Je skandální, že mezinárodní společenství k těmto nelidským zločinům od počátku války v Čečensku zaujalo jen postoj lhostejných pozorovatelů, které ani nenapadne, aby zločineckému ruskému státu alespoň zastavili ohromnou ekonomickou pomoc, která do této země stále plyne. Čečenská univerzitní profesorka Libchan Bazajevová nedávno v Praze konstatovala, že Západ poskytováním půjček a úvěrů Rusku přímo financuje válku v Čečensku (viz Rovnost, 27. 5. 1996).
Přestože Čečenci evidentně nemají o nic menší právo na svobodu než kdysi země okupované nacistickým Německem, v celé Evropě se jejich nárok na sebeurčení odvážili podpořit jenom Litevci a Estonci.
Zmíněná výzva litevských poslanců, adresovaná vládám a parlamentům světa, končí těmito slovy:
V zájmu zachování čečenského národa žádáme o vyvinutí tlaku na mezinárodní organizace s následujícími cíli:
- aby byly okamžitě zastaveny vojenské akce Ruska; - aby byla stažena ruská armáda;
- aby bylo od Ruska požadováno převzetí morální, politické a zákonné odpovědnosti; a
- aby měl čečenský národ zaručenu možnost prosazovat právo na sebeurčení.
Oficiální zástupci České republiky dosud žádný podobný projev neučinili, a popravdě řečeno k tomu ani nemají důvod, necítí-li v této věci žádný tlak veřejnosti. Bylo by vhodné, aby se lidé, kteří mlčení oficiální České republiky nepovažují za šťastné a prozíravé, obraceli na nový český parlament s výzvami, aby zaujal stanovisko k dosavadnímu porušování veškerých lidských práv v Čečensku v uplynulých letech a podpořil právo Čečenců na svobodu a sebeurčení. Parlament sídlí ve Sněmovní ulici v Praze.
Francouzský deník Le Monde v březnu letošního roku o Čečencích napsal: Celý tento národ si přeje nezávislý stát. Musí zajistit své přežití jako národ. Setrvat v Rusku by znamenalo jistotu zániku jako národa. Tato vůle být nezávislý je legitimní. Zakládá se na stálých a obnovovaných pokusech ruské vlády o genocidu, ať již mají jakoukoliv formu.
Je povinností všech demokratických zemí, starých i nových, aby k Rusku přistupovaly s maximální pevností a aby vytyčily hranice toho, co je přijatelné. Je povinností všech lidí, pro které svoboda něco znamená, aby podporovali Čečence. (viz Rovnost, 18. 3. 1996)
Bez angažovanosti mezinárodního společenství a mezinárodních záruk zůstane velikou otázkou i význam a trvalost dnešních náběhů k míru v Čečensku, které jsou z ruské strany motivovány nastávajícími prezidentskými volbami. Všechno, co přinese masakrovanému čečenskému obyvatelstvu úlevu, je samozřejmě možné jen vítat, avšak nelze zapomínat na to, že Jelcin v minulosti nařídil vyhlásit příměří již několikrát; některá vůbec nenastala, jiná netrvala dlouho (Rovnost 6. 4. 1996 - přetištěno z The Washington Post). Již v prosinci 1994 ruský prezident poprvé slavnostně slíbil, že bombardování v Čečensku už nebude nikdy pokračovat...
Dosavadní postoj Západu bohužel důvod k optimismu skutečně neskýtá. Celá válka v Čečensku, představující slovy novináře a válečného zpravodaje z čečenské fronty Jaromíra Štětiny nejtvrdší "come back" sovětského bolševismu, byla umožněna tragickým postojem západních politiků, tvrdošíjně považujících Borise Jelcina za jakéhosi ručitele "demokratických změn" v Rusku. Ignorování zločinů ruských vládnoucích míst a vytrvalá snaha o korektní partnerství s pachateli těchto zločinů je klasickým případem mezinárodního appeasementu. Například Rada Evropy, jíž byla mimochodem na přelomu dubna a května letošního roku doručena petice s podpisy osmi a půl tisíce občanů České republiky, žádající mezinárodní záruky trvalého zastavení genocidy v Čečensku, neprojevuje naprosto žádnou ochotu postupovat vůči Rusku aspoň z poloviny tak tvrdě jako např. vůči Turecku, kterému bylo nedávno pro masové porušování lidských práv fakticky pozastaveno členství v RE. Samo nedávné přijetí zločineckého ruského státu za člena této vrcholné mezinárodní organizace, mající dozírat na dodržování lidských práv a svobod, představuje morální bankrot dnešního západního společenství. Dokonce i předseda
zahraničněpolitického výboru českého parlamentu p. Payne byl tenkrát nucen konstatovat, že přijetí Ruska do RE znamená naprostou rezignaci na samotný princip lidských práv...
Teprve 21. března tohoto roku, ve chvíli, kdy jen v Samaškách bylo pod vražednou palbou ruského dělostřelectva osm tisíc civilistů, vyjádřila Rada Evropy své hluboké znepokojení nad pokračující krizí, vyzvala Rusko k zahájení přislíbených mírových rozhovorů s Čečenci a začala jednat o vytvoření komise k monitorování událostí v Čečensku:
Onoho dne, kdy Rada Evropy vyzvala Rusko - jednoho ze svých členů - k mírovým jednáním, aniž by se slovem zmínila o jediném mrtvém, zahájila ruská armáda bezprecedentní trestnou operaci v oblastech západního Čečenska. Ve chvíli, kdy ruská letadla bombardovala více než patnáct vesnic, rozhodli se evropští politici vytvořit monitorovací komisi. Je téměř jisté, že až se po dlouhých přípravách členové komise doberou na Kavkaz, nebude již co monitorovat. (Jaromír Štětina v Lidových novinách, 30. 3. 1996) "Monitorovací komise" Rady Evropy se na Kavkaz nedobrala dodnes. Poslanci členských států RE patrně čekají, až se ruská agrese obrátí proti některému z nich.
Jeden ze svědků mezinárodního tribunálu k válečným zločinům v Čečensku, náměstek předsedy koaličního výboru čečenských politických stran p. Hadžijev, letos v květnu v Praze právem prohlásil:
Kdyby se prezidenti evropských států věnovali Čečencům aspoň tolik, jako se věnují svým miláčkům, psům a kočkám, situace by se změnila... Nám Čechům musí přístup světového společenství vůči Čečensku mnohé připomínat:
To, co se tam odehrálo, je další mnichovanská politika, zrovna taková, jako byla vůči nám v roce 1938, v roce 1968, jako byla vůči Gruzii, kterou svět nechal znovu okupovat ruskou armádou, jako byla v Bosně a Hercegovině. Z pragmatického hlediska je to velmi neuvážené, poněvadž tato demonstrace síly je pokusem, co svět snese. Jestliže toto nechá svět nepotrestáno, znamená to, že hrubá síla bude používána dále jak na území vlastního Ruska, tak ve všech státech SNS... Bude se to dít v takzvaném blízkém zahraničí, a nikdo potom nemůže vyloučit, že síla nebude použita třeba na Krymu, v Pobaltí nebo ve státech východní Evropy...
Vzpomínáme teď padesátého výročí Osvětimi. To, co se děje v Čečensku, je co do principů masového zabíjení lidí totéž, co se odehrálo ve fašistických koncentračních táborech... (Jaromír Štětina v Katolickém týdeníku, 19. 2. 1995)
Bezpočet zabitých civilistů v Čečensku skutečně zdaleka nepředstavuje jediný zločin současné ruské vlády na cizím národě. Například v Tádžikistánu bylo v poslední době zavražděno na 50 tisíc Tádžiků, kteří se postavili na odpor zrůdnému komunistickému režimu, který Kreml drží pomocí tanků. (Jaromír Štětina v magazínu Anno Domini, říjen 1995)
Nikdo soudný nepochybuje o tom, že Rusko představuje pro Evropu stálé nebezpečí, stejně jako pro mnoho dalších regionů světa, kde je nějakým způsobem přítomno. O tom, že Rusové se pozice světové mocnosti nevzdali a nehodlají vzdát, vědí všichni, rozdíl je pouze v tom, že určití lidé se toto nebezpečí nebojí pojmenovat a jiní o něm zase otevřeně nemluví za žádnou cenu... (Rudolf Kučera: Rusko představuje pro Evropu stálé nebezpečí. Český týdeník, 15.-18. března 1996)
Vladimír Žirinovskij v lednu loňského roku v rozhovoru pro Der Spiegel na otázku, zda mu imponuje tvář brutality, ukazovaná současným Ruskem, výmluvně odpověděl:
Je to takové, jaké to je. Rusové nepotřebují, aby byli milováni. Rusko potřebuje zastašovat. Svět musí před Ruskem mít strach! Rusko je četníkem Evropy. (viz Rovnost, 23. 1. 1995)
Rusko ukazuje stále znovu svou pravou tvář i bráněním vstupu zemí jako je Česká republika do NATO, zcela nepokrytým dáváním najevo, že celou východní a střední Evropu nepřestává považovat za sféru svého zájmu a vlivu a dokonce i výhrůžkami třetí světovou válkou ve stylu Žirinovského proslulého výroku Na Prahu budou padat bomby...
Dnešní ruské vedení nijak neopouští tendenci postupovat vůči svým sousedům jako Brežněv roku 1968 vůči Československu, jako Chruščov roku 1956 vůči Maďarsku... Z pohledu Čečenců může být otázkou, zda byl "lepší" J. V. Stalin, který je nechal "jen" kolektivně deportoval do Kazachstánu, anebo Boris Jelcin, z jehož strany se dočkali masového vyvražďování.
V Rusku těchto dnů představují prázdné pojmy nejenom slova jako svoboda a demokracie, ale i gorbačovská "glasnosť". Většina sdělovacích prostředků a velkých agentur v Rusku se dnes ocitla opět pod kontrolou KGB (Jaromír Štětina v AD, říjen 1995). Nezávislí novináři jsou v neustálém ohrožení života. Jen v Čečensku významnějších sdělovacích prostředků v Rusku jak o tom svědčí jich bylo od začátku války zavražděno nejméně šestnáct (z toho dvě ženy). Počet napadení novinářů se neustále zvyšuje. Přitom je pravidlem, že pachatelé vražd a napadení jsou nejen nepotrestáni, ale nejsou ani odhaleni... Přitom je všeobecně známo, že bývalá KGB, nyní Federální bezpečnostní služba, má rozsáhlou síť konfidentů ve všech zločineckých organizacích. To znamená, že vraždy novinářů nejsou jen smutným důsledkem reforem v Rusku, ale přímo součástí mocenských metod současného vedení. Novináři jsou vražděni nejen proto, aby zůstal skryt podíl mocenských orgánů a vysokých činitelů na ziscích plynoucích z organizovaného zločinu... Novináři jsou vraždami svých kolegů zastašováni a je jim dokazováno, že mohou být kdykoliv beztrestně odklizeni. Veřejnost má být přivedena k tomu, aby vraždy novinářů přijímala jako běžnou skutečnost. Pak bude opět možné v Rusku cokoliv utajit, cokoliv zfalšovat... Neobliba současného vedení totiž stále roste a je stále jasnější, že odpor se nepodaří potlačit prostředky, které jsou v souladu s demkracií. (Vojtech Lavička: Proč vraždí Rusové novináře?, Práce 19. 4. 1996)
Grigorij Javlinskij, demokratický kandidát na post ruského prezidenta v současných prezidentských volbách, nedávno konstatoval, že dnešní ruská totalita je dosud slabá, ale postupně se upevňuje, a že Jelcinův zločinecký režim si již nyní vyžádal nejvíce oběti od dob druhé světové války: V roce 1991 při státním převratu zahynuly dvě osoby, v roce 1993 v boji o budovu ruského parlamentu několik set a v roce 1995 již zhruba 60 tisíc osob zahynulo v Čečensku... (Rovnost, 7. 6. 1996)
Ani my Češi bychom jistě neměli nečinně vyčkávat, až s ruským bolševickým režimem, ať již převlečeném v jakémkoli hávu, učiníme novou zkušenost na vlastní kůži - nikdo z nás neví, který národ může být další obětí v pořadí... K projevům solidarity s Čečenci nás pak vybízí nejenom naše vlastní historická zkušenost, ale i fakt, že Čečenci v srpnu 1968 s nasazením vlastních životů projevovali solidaritu nám. V celém Čečensku tehdy docházelo k nepokojům na protest proti sovětské invazi do Československa a mnoho čečenských vojáků v sovětské armádě "beze stopy zmizelo" poté, co se okupace ČSR odmítli zúčastnit...
Brněnský Výbor solidarity s Čečenskem, tvořený převážně studenty brněnských vysokých škol, se před časem obrátil k veřejnosti s výzvou, aby občané posílali do ruského parlamentu individuální protestní dopisy v ruštině nebo angličtině, žádající Státní dumu, aby se zasadila o bezpodmínečné stažení ruských ozbrojených sil z Čečenska. Tyto dopisy lze adresovat poslanci Sergeji Kovaljovovi na adresu (přepis z azbuky): Gosudarstvennaja Duma, g. Moskva, ul. Ochotnyj rjad, Rossijskaja Federacija. Lidé ochotní pomoci mohou posílat rovněž finanční příspěvky na nákup léků pro čečenské nemocnice na účet Nadace Člověk v tísni, ČSOB 27-600102473/0300.
Mgr. Vít Machálek
z Výboru solidarity s Čečenskem
Brno
526627 domů