--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Suchal Viktor
Název: Proutníkova povídka
Zdroj: NN Ročník........: 0006/014 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Proutníkova povídka
Viktor Suchal
Založením jsem optimista - vyserista, býval jsem, podle jiných, docela pěkný kluk. Práce na stavbě mě bavila, žádný plot, žádné píchačky, řemeslo jsem uměl a podnik byl daleko. Jednou za měsíc jsem odvezl na podnik faktury a spokojenost byla na obou stranách. Ještě víc mě bavilo zvedat spoluobčankám sukně, než-li se soudruhy životní úroveň. Vysloužil jsem si tím pověst kurevníka, mě to však nevadilo, užíval jsem si všeho, co život nabízel, plnou hubou. Ono toho na užívání komouši moc nenabízeli. Ne že bych v životě neuznával jiné hodnoty, ale co je na světě hezčího než tohle?
Když jsem jednou dostal "soudružku Marušku", zanedbávanou manželku soudruha u nás nejdůležitějšího, připadal jsem si jako odbojář. Pomyslel jsem si, že když mám od přírody dar potence, je škoda nechat tu hřivnu zahrabanou. Jelikož mě ti lemplové partajní už dávno lezli krkem a okolí o mě stejně říkalo, že jsem proutník a všivák, řekl jsem si, když máš tak špatné geny, co spojit vášeň s odbojem? Budu prostě těm rudokožcům kurvit rasu! No pár dětí jsem po světě socialismu roztrousil a život pro mě byl samá sranda. Jednou jsem viděl "soudružku Marušku", jak tlačí kočárek přes náměstí k lékárně, poťouchle jsem popřál "Pánbůh požehnej". Kluk to byl pěkný, zdravý, vlásky, noc i očka po mě, vyhrály moje geny jak jsem předpokládal. V roce 1968 jsem je potkal na prvního máje, můj klučina už zase o rok povyrostl. Dal jsem mu k jeho sovětské vlaječce i americkou, ať si dítě zamává. Máma se tehdy bála něco říci, ani neprotestovala i když jí na očích bylo vidět, jak zhloubky svého přesvědčení nesouhlasí. Byla to sranda a já se božsky bavil, co by jste čekali od všiváka?
V hospodě jsem to dával někdy k dobru, samozřejmě jen to, jak tajemníkův synáček mával o prvního máje americkou vlajkou, to ostatní ne, nejsem zas až takový všivák. Mezi kamarády jsem byl geroj, ono to má něco do sebe a jednoho to docela zblbne, taková proslulost. Takových kousků jsem se navyváděl spousty.
Jednou jsem byl poslán na rekonstrukci obytného křídla Lánského zámku, tam mohli dělat jen tvrdě prověření, tak proč já, ptám se? Nejsou lidi, vole, tak si tam dávej pozor na hubu, znělo poučení od vedoucího. No řekněte, já se svým kádrovým anfasem mezi prověřenou elitou podniku na letním sídle prezidenta, není to sranda? Je!
Taky všichni ostatní dostali průkazku potvrzenou z ministerstva vnitra a já denně musel zapisovat na vrátnici nacionále a účel návštěvy. Dělal jsem si prču a psal - účel návštěvy: nátěr oken, svačina a podobné blbosti. Na vrátnici sloužil dopoledne civilní zaměstnanec, hrozný blb s brýlemi snad 16 dioptrií, ten byl tak aktivní, že nám prohlížel tašky, i když jsme šli do práce. Dříve na zámku klepal koberce a teď ve vrátnici v šedé uniformě si připadal hrozně důležitý. Dělali jsme mu hrozné ptákoviny, do krámu to bylo z okna čeledníku blíže, tak jsme chodili pro svačinu oknem běžně a tak se i vraceli. Jednou mě napadlo, co to asi udělá, když nás pár půjde na svačinu vrátnicí a někdo oknem a vrátíme se vrátnicí všichni.
Udělali jsme tomu chudákovi opravdu těžkou hlavu, všichni jsme tvrdili, že jsme vycházeli společně a že ty dva asi zapomněl napsat. Jindy jsem na něho ráno vytasil tramvajenku, schválně, co to udělá? Přiložil si ji důkladně na pět centimetrů k čočkám a pak důležitě pronesl v pořádku! Od té doby jsem chodil do přísně střeženého sídla prezidentů na tramvajenku, no řekněte, nebyla to sranda?
Můj disidentský majstrštyk bylo, dámy prominou, ošukání Husákovy pokojské na otomaně, na kterém lehával se svojí blonďatou dlouhovlasou ošetřovatelkou, když se unavil státničením. Pokojská Slávinka nás neopouštěla po celou pracovní dobu, asi nás měla hlídat, abychom něco nešlohli. Prověřená musela být důkladně, když stlala Husákovi postel a vynášela po něm nočník. To přece nemohl dělat někdo, kdo nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, to musela být věrná a neúplatná duše. Ten Husákův otoman, ona a já v zámeckém pokoji, co jiného mě kňoura a srandistu mohlo napadnout, no řekněte. Vypustil jsem na ni všechen svůj šarm, vtipkoval jako Štuchal, cíleně okouzloval zpěvem tehdejších hitů. I Waldu přidal. Zasvěceně jako lakýrník jsem hovořil o kunsthistorii. Bylo to celkem jednoduché, ta prostá dívčina neznala ani Jožu Úprku, který visel v pracovně. Ona mě zase na oplátku říkala, kde soudruh Husák pracuje, kde odpočívá, z čeho pije a co rád čte. Víte, že - a to dávám tuto informaci zcela nezištně našim historikům - ve svých 70ti letech četl nejraději Honzíkovu cestu? To mi řekla ta dobrá duše v intimní chvíli na Husákově gauči a ta kniha v knihovně skutečně byla. Byla už notně očtená, stála skromně hned za spisy Lenina and spol. Světe div se, byly tam i kompletní spisy T.G.M. Svítily tam mezi těmi rudými hřbety svou líbeznou secesní vazbou, jako korunovační klenoty. Jó, jó, duše komunisty je širá široká, kdo ji kdy porozumí?
Moje skopičiny byly jen řiďoučký čajíček proti tomu, co v tom starobylém sídle vyváděli ti debilové. Krásné, bílé, kasetové ostění v chodbách v přízemí rozštípali krumpáči. V přípravně na míru vestavěné příborníky, vyložené vínovým sametem, který ušlechtilému sklu a porcelánu tolik slušel, nahradili sektorem a umakartem zasvinili i kuchyň. V koupelnách strhali secesní obklad a dlažbu, kterou nahradili italskými dlaždičkami. Stará vysoká, mechově zelená a páleně hnědá kachlová kamna rozmlátili a nahradili plechovými akumulačkami. Ty krásně zdobené kachle házeli z oken na dvůr a přísně dbali, aby si nikdo neodnesl ani střep. Hrozné barbarství! Stejně jsem jim tajně odnesl dva zelené kachle z ložnice, kde spával T.G.M. Přesně ty dva, o které se prý opíral zády, když se potřeboval ohřát. Sběratelé, kdo z vás se může pochlubit, že má kachlíky, o které si hřával cemr tatíček Masaryk?
V zámecké kapli byl barokní dřevěný oltář opatlaný barvou, jak si nějaký blb otíral štětec. Největší hrůza byla na kruchtě. Nádherný vyřezávaný betlém, na který jsme se s bráchou dívali, když nás máma vzala na vánoční výlet do Lánského zámku, byl naházen na hromadu jako dříví. Třiceticentimetrové postavy Suchardova betlému připomínaly válečné pole, pastýři chyběla ruka i s píšťalkou, královským slonům nohy. Poznával jsem jednotlivé figury, jak mi je laskavá paměť vracela a viděl je zase krásné a nasvícené. Všechny otočené tváří k jesličkám, tvoříce krásně magický ornament ve svém celku, jako železné piliny kolem magnetu. Ta chvíle na kruchtě, vedle rozbitých varhan, byla hořká i sladká zároveň. V dušičce jako po zvratcích. Co jsou to za hovada, která dokáží zničit takovou krásu?
Přiznávám, v první chvíli jsem to všecko chtěl ukrást, odnést, uchránit. Ukradl jsem na stavbě ledacos, patřilo to ke stavebnímu folklóru té doby, ale v kostele jsem to nedokázal. Škoda, byl jsem měkota, kde je těm figurám dnes konec? Možná je zachránil někdo jiný a možná jsou prodány v cizině. Kdo ví! V té kapli se ve mě něco zaseklo, už mě nebavilo zpívat ani provokovat anekdotami o Husákovi, které na mě Slávinka loudila. Pro ni byly nové i ty fousaté, kdo by taky něco takového vyprávěl Husákově pokojské. Začalo mi vadit, jak se ti študovaní vandalové chovají ke všemu, co je pěkné. Vadilo mi, že ze stáje v pravém křídle, kde stával Masarykův bělouš a čekal na svého pána, udělali bazén s vlnobitím a saunu s kinem, kolem zámku vyasfaltovali kde co, i cesty v oboře. Vadilo mi, že se práce odbývá, proto že se pracovalo v úkole. Nechtěl jsem se už na tom podílet, odešel jsem raději pracovat jinam. Pracoval jsem na desítkách staveb po celé republice, nikde se nedalo zabloudit, paneláky byly všude stejné, sídliště situované na jedno brdo. Zestárl jsem, snad i zmoudřel a zčista jasna nastalo zvonění klíči. Komunismus prý zmizel v propadlišti dějin! Řemeslo jsem uměl, stal jsem se proto podnikatelem a plátcem daně. S daňovým přiznáním zápolil jak nejlíp uměl, přiznávám, moc mi to nešlo. To první, v prvním roce podnikání, díky kamarádům, dopadlo dobře, nebo to mohlo být i tím, že na berňáku to také ještě neuměli. Už v dalším roce to bylo horší, berňák si mě předvolal. Zaklepu a vejdu, mladíček za stolem mě rovnou hnal ven, že mám počkat, až mě zavolá. Dosti mě to nadzvedlo, v kanceláři nikdo jiný nebyl, pracovní doba v plném proudu a já také už, jako soukromník, musel přepočítávat čas na peníze. Podívám se zvenku na dveře, jak se ten prevít nevychvalná jmenuje. A sakra! Tak ty jsi už vyštudoval, sakulentskej kluku! Soudružka Maruška - Je to vůbec možné!
A pak jsme si stáli tváří v tvář. Já věděl, on ne. Podoba byla úžasná, situace jako z Manuely. Tak se ukaž, jestli ti hlas krve něco říká. Moje tváři ti nic nepoví, to jenom stáří hledá svou bývalou podobu, mládí jeho budoucí podoba nezajímá.
Ukázal se! Ten culda mě, starého fotra, zjezdil jako malého kluka. Prý jsem v kolonce 27a uvedl to a to a má tam být správně... atd., že když tomu nerozumím ani za dva roky, že si mám zaplatit poradce a nesedět na penězích. Zaplatím prý pokutu za nepravdivé údaje a omyl se neuznává. Říkám si v duchu, kdo tě učil jednat takhle s lidmi, copak nic synku necítíš? To povídání o hlasu krve je jen básnický kec?
Já vůl se svými geny! Ne já jim, ale oni mě zkurvili rasu. To nadřazené, arogantní jednání, stejné jaké si pamatuji u jeho pěstouna, stejné přezírání hodnot, jako u těch nabubřelců na zámku a úplná absence obyčejné lidské slušnosti. Co je to za ideologii, která zdeformuje mateřskou lásku k vychování tohoto. Každá matka chce přeci vychovat své dítě co nejlépe, to už má přeci mít od přírody. Tehdy o prvního máje, s americkou vlaječkou v ručičce, měl ještě dušičku čistou, bílou jako nové plátno, připravenou přijmout ty nejkrásnější barvy života a oni mu ji takhle zasviní.
Z přemítání mě probral zesílený hlas - a jestli nemáte daňového poradce, jednoho vám doporučím. Rozumíte mi vůbec, člověče?! - I to víš, synku, že rozumím, ty tady děláš poplatníkům problémy a pak doporučíš poradce. Každý si holt vydělává jak ho naučili. Rozumím, povídám, já rozumím, nemusíš na mě křičet, synku, zaplatím pokutu, zaplatil jsem v životě už víc, za všecko se musí platit! Jemu to asi znělo banálně, otřepaně, tohle slýchal určitě denně, mě ta věta ale srovnala životní hodnoty. Co jsem byl? Furiant, provokatér, srandista, disident? HOVŇAJS! Šašek jsi byl, Enšpígl pro pobavení. Proti komu jsi šel se svou nevymáchanou hubou? Proti jednotlivcům z téhle sorty. Oni se sice (jako) ztratili v propadle dějin, ale nechali tady svoje semena, a ta se perfektně ujala. Proti těmhle obrazoborcům a arogantním sobcům musíme asi všichni najednou, hned, okamžitě, nebo nám vychovají naše děti podle sebe. K neslušnosti, zlodějně a závisti, jsou jich opět plné školy kariéristů, plné soudy vlezdoprdelků. Rozlezli se u policie, z podnikání udělali podvádění, z advokátů obcházeče zákonů, z úředníků korupčníky a z politiků zloděje. Jak je to možné? Přeci jsme jim už odzvonili klíči. Nebo snad ne? Zaplaťme tu pokutu a začněme znovu. Domluvme se soused se sousedem a pomozme si vyplít ten plevel. Když nezačneme všichni najednou, zase se rozroste, a pak ... Pak se můžeme jít vy... Ehm, ehm - pak můžeme jít s našimi slušnými geny do hajzlu.