--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Uberall Ferdinand
Název: Cesta
Zdroj: NN Ročník........: 0006/014 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Text: "Cesta..."

bezhotovostní formy plateb je ty reálné peníze navíc ještě i možno nahradit penězi počítačovými (bankovními), čímž se bankéřská potřeba těch prvých, fyzických peněz (potřebných k úvěrování spíše už jen jako povinná reserva) snižuje (- úvěrování se jim usnadňuje). V každém případě však jde o peníze podložené tvůrci reálných hodnot (ať již tak činí a'priori či ex post). Proto úroky nárokovatelné pravým podkladatelem (z oné části peněz použitelných k úvěrování) by měly náležet jim a právě jim. (Rozumí se ve velikosti diskontní sazby - a přinejmenším z poloviny peněz nacházejících se ve směně.) Vyjímkou by neměly být ani peníze namnožené úvěrovou multiplikací - tj. sériovým úvěrováním banky bankou - spojeným se substitucí fyzických peněz (půjčených té následující bance) počítačovými penězi depozitními - bankovními). Pokud by snad vznikly u "liberálů" nějaké pochybnosti ohledně úrokonosné schopnosti takových krycích hodnot jako je např. chleba - tj. zda taková hodnota chleba vyprodukovaného pekárnou v době obrátky oběživa se vyrovná hodnotě zlata, vykutaného se stejným nasazením prostředků, budiž řečeno, že pokud by šlo o objem chleba jednorázový, a pokud by jej navíc ještě nebylo možno prodat (směnit za peníze), tak v žádném případě nikoli. Pokud však jde o hodnotový tok, spolehlivě nacházející adresáty (- jakýsi "věčně narůstající bochník"), pak se zlatu - a peněžní směnné hodnotě - vyrovná bohatě. Vůbec každá trvající stálá ("věčná") hodnota, nacházející své adresáty znovu a znovu (v obecenství neohraničeném), a přinášející jim prospěch (užitek, uspokojení), zcela nesporně má cenu peněz v úloze úrokotvorného kapitálu. Jde o hodnotu sebezachovávající ("konzervující se" či "reprodukující se"), která - uplatněna v ekonomickém systému otevřeném (k růstu připraveném - s neomezenými možnostmi nových zdrojů na vstupu) - je schopna se i množit geometrickou řadou - zúročovat se. Úrok je funkcí expanze hodnot, spojené s expanzí ekonomické struktury (- ať již roste extenzivně či intenzivně). Polovina peněz, jež je plně vázaná v bezprostřední směně úrokotvorné není - a proto postavení kapitálu nemůže, avšak zbývající část reziduální (konstantní) je v podmínkách umožňujících růst k úrokovému kšeftu využitelná - a proto postavení kapitálu má. Jejich podkladatelé by - ve fér světě - neměli být v žádném případě vyšachováni ze hry - pokud jde o jejich legitimní nárok na příjem úroků z nich. (Přinejmenším v míře diskontní sazby - rozumí se nezadlužení tvůrci, zadlužení pak po vyrovnání svého dluhu. V případě akcepce směnky (jako formy dočasných peněz) tomu tak je. Tvůrce (poskytovatel) reálné hodnoty přijme za jím produkované zboží, službu směnku vystavenou na odpovídající částku oné hodnoty, plus ještě úroky do času splatnosti. Pokud držitel směnky na svůj úrok čekat nechce, může mu tento cenný papír sloužit přesně jako platidlo, tj. k uhrazení jeho vlastní útraty (dluhu). Stává se oběživem k dobru aktuálního držitele.) Aspoň není-li ekonomika stagnující, mrtvá (- růstu uzavřená), pak totiž nemá nárok na úrok vůbec nikdo, (především ne finančníci, protože oni v prvé řadě nesou odpovědnost za takový patový stav). [I když na zisk - rozumí se diferenční (dosažený produktéry reálných hodnot v rámci systému volné soutěže) - opodstatněný úsporami na vstupech - mají progresivní tvůrci hodnot svůj zcela legitimní nárok pochopitelně stále a vždy!] V tom našem reálném světě úrok (diskontní sazbu) přijímá za tvůrce podkládajících hodnot finanční sféra. Dostatečně patrné to je pouze při srovnání současného stavu s výchozí situací. (Podrobněji v závěrečné poznámce.)

Legitimně je oběživo ekonomický nástroj celé společnosti (podloženo jednotlivými ekonomickými subjekty v míře "přidané" nové hodnoty, jíž stabilně saturují trh). Není (nemělo by být) v žádném případě exkluzivním vlastnictvím bankovní sféry ve funkci prvotního "rozsévače" (či rentiéra z titulu pořizovatele). Dokud kvantifikace přírůstku hodnoty trvale přidávané jednotlivými ekonomickými subjekty bude obtížná, je nutno příslušné přírůstky oběživa (fakticky veškeré oběživo) pumpovat do oběhu prostřednictvím státu, jako nadřazeného subjektu, legálně zastupujícího všechny společenské - a tudíž i ekonomické subjekty - a to, aniž by za toto oběživo byl stát dlužen komukoliv jinému než reálný m podkladatelům (tvůrcům hodnot). /Finanční poplatek za průběžnou kontrolu pravosti oběživa může být zahrnut do ceny služeb, nemusí se nutně vázat k ceně emise./ (Naprosto při tom nelze směšovat vlastnictví majetku či kont s vlastnictvím oběživa. Majetek či konto lze sice na oběživo přeměnit - a užít (utratit). Oběživo tady funguje jako nositel užitku, na nějž má jeho držitel nepopiratelný nárok, ale jakmile jeho držitel tento užitek přijímá (např. nákupem jiného majetku), tak tím současně oběživo ztrácí, neboť to se mu v tomto okamžiku - jako nástroj směny - odcizuje, uvolňuje se a vrací do oběhu!) Oběživo v uvedeném pojetí nepatří nikomu. Stát je pouze jeho správcem, toť vše! Stát a národní banka mají povinnost bdít nad jeho krytostí a pravostí - za přiměřený poplatek. Nárokem emisní banky je zpětně si k úvěrování propachtovat polovinu (až polovinu) jí emitovaného Pozn.: Kdysi k současnému patovému (bezvýchodnému) stavu dojít nemohlo, neb existovaly ještě bohaté rezervoáry, z nichž bylo možno čerpat. (Byly to poměry, pro něž měl Voltaire v Candidě sarkasticky optimistické označení: "ne jlepší možný ze všech myslitelných světů," ačkoli on to myslel ještě poněkud jinak - v podstatě moralisticky. Chtěl tím označením charakterizovat neschopnost průměrného lidského jedince (ba i celého stáda) bez pevné, živé (nedogmatické) vnitřní orientace, najít ve víře - třeba i sebeušlechtilejší - výklad) kdekoli "se mu nabídne" - i tam, kde po něm není ani stopa (- ba naopak) - až k pádu do naprosté iracionality, absurdity, zvrácenosti. Buď až k popření své víry - jejího pravého poselství, samotné podstaty vlastního já, či obého.)

Panovník nechal oběživo razit ze svého zlatého pokladu, a pokud mu zlato zrovna došlo, tak holt nebyly ani nové peníze do oběhu, kdeže to současné "liberální" množení peněz bankéři. Situace však ani zdaleka nebyla beznadějná. Oběživo, finančníky postupně stažené do jejich individuálních pokladů, cestu zpět do oběhu najít mohlo, dá se říci spontánně a k "všestranné spokojenosti" - a dokonce i v potřebných (nemalých) kvantech - pouze systémově, v akcích vyjímečných, zcela velkorysých, jako byly imperiální (pardon christianizační) tažení. (K takovým zoufalým zkratovým řešením - jako královskému zabavování zlatých pokladů, získaných obchodníky a finančníky díky daňovým únikům a lichvě - docházelo jen zcela vyjímečně). Investice do těchto akcí byly pro finančníky vždy spolehlivě a vysoce ziskové, vzhledem k tomu, že mezi nimi existovala cechovní solidarita, umožňující ukázněnou spolupráci, na základě konsensuálních pravidel. (Jakási obdoba toho, co Marx vyjadřuje heslem: "proletáři všech zemí, spojte se!"). Tato spolupráce umožňovala tvorbu vyvážených diverzifikovaných portfólií - vhodně rozvržených - a to již dávno před Koženým. Svá aktiva finančníci rozhodili ve svých sítích (neznajících bariér náboženských a hranic politických - něco jako nyní společenství New-Age), tak aby rizika byla únosná - a také nikdy nesázeli na kartu odsouzenou - s vysokou pravděpodobností - k prohře. Nakonec po ukončení akce, byť i nedopadla podle původních kalkulací, vždy existoval nějaký vítěz (na němž bylo možno požadovat splátku s tučným úrokem) a vždy existoval nějaký poražený (na němž se bylo možno - po jeho obrácení na víru pravou - hojit z kořisti ať již movité či koupí zcela podhodnocených statků, majetků či "výhodnou" - tj. mastný úrok nesoucí půjčkou). Po světě přeci tenkrát bylo tolik "nekřesťansky bohatých pohanů", kteří pro "pravdu a lásku" neměli to pravé pochopení (- a přitom ji potřebovali jak prase drbání, aniž by o tom věděli). Mohlo by je snad křesťanstvo obracet na víru pravou, pokud by jejich zcela opozdilý odpor nebyl zlomen mocí vojenskou? Samozřejmě, že tady nešlo o nějakou zlou svévoli (s křesťanstvím neslučitelnou) - neb bylo přeci tak málo času na jejich osvícení ? . - Konec světa kvapil, zatracení jejich duší hrozilo - a bez bolestného, ego potlačujícího, otřesu by "transformace" jejich duše trvala neúnosně dlouho. - Šoková vojenská terapie byla jednoznačně indikována.

Zajisté, že ani ten hmotný a finanční výnos, spojený s jejich vykoupení, nebyl pro mesianisty k zahození, i když - a to je třeba zdůraznit - pohané získávali samozřejmě neskonale víc - naději na život věčný v Království božím. (Řečeno slovy klasika: "hmotný profit akce stál teprve až na tom prvém místě"!)

Svět se však stal od té doby kulatým (uzavřeným), a na vskutku zodpovědný pastorační výboj už není možno vyrazit, neb většina lidstva oproti "křesťanské" zóně zchudla, a její aktiva by žádnou náročnou "pastorační misi" neuhradila. Pokud jde o úroky, nuže ty, už (- díky "otevřené společnosti" současného světa) bez tak běží - folklórními hranicemi nikterak nebržděny - samy. Pohanský svět byl načepován. Křesťanští panovníci svoji úlohu splnili - (odejmutí m pohanům jejich "nezkrotné divokosti a nekomunikativnosti") - a "mouřenín, jenž posloužil, může odejít". Nakonec křesťanstvo samo, jež k tomuto kýženému stavu věcí dopomohlo, ztratilo potřebnou šťávu (šmrnc) - a pro další šíření o světy je již beztak nepoužitelné. Kdeže je jeho někdejší odhodlání brát se za pravdu boží a za lásku? - Naopak! Křesťané se nyní těší, že "pravda a láska", přišlá tentokrát rovnou "shůry", zvítězí mezi nimi samými, aniž by se musel i angažovat. Jediní, kdo neochabli, jsou lichváři - a stále sílí. A tak zřejmě ty pravé časy nebeského míru, jsou tentokrát už opravdu na spadnutí, a pravda a láska - "křesťany" účinlivě šířená - se k nim (druhou stranou, neb zeměk oule je kulatá) spravedlivě opět vrátí, až vše bude mít "svého jediného odpovědného vlastníka" - lichváře. Ten hapy end má jeden drobný háček - lichváři křesťanství nevyznávají - a když - tak jen naoko. Vracející se dar "pravdy a lásky" by nemuseli - coby naši zastupitelé - pokorně přijmout, a to je zlé! (proti pravdě a lásce přeci žádná zpozdilá obrana není nic platná.) Příspěvek pro občasník Necenzurovaných novin

Zprávy z tisku, televizí a rádií jsou obrazem docela živě živoucích lidí. Lačnost a lež výsostných a jejich kočárových koní je mocná až tak dalece, nakolik si na ně občas i ti "normální" rádi hrají. I s tím se jaksi počítá...

Poslouchat kupříkladu dnes docela již nestydatého doktoranda všehomíra jako sebrance poct univerzitních a nevědět, co říkal kdysi, co dělal kdysi a koná dodnes samozřejmě souvztažně - toť skutečnost a zkušenost velmi neveselá. Pro několik generací a pamětí. Takový člověk jménem Havel si zaslouží kulantní a trefnou poctu. Totiž, aby se op jeho nemravných mravech a plytkých řečech bohulibě prošel jím jmenovaný sám generál Vacek. Onen komunista Vacek odjakživa dodnes. Jako po "škvárovce" a pořadovým krokem. Neboť dávno více a pregnantněji totálně zničil především Václav Havel s obrovitě rozšířenou tlupou nohsledů a vždy vydíračů - srdce, lidskost a právo! NĚJAKÉHO národa. Dienstbier, Rita Klímová, Václav Klaus, Mlynářové - jeden komouš v ÚV, synek v Respektu... a a a další...

Příklady táhnou v hyenách nepostradatelně nepotrestaných, táhnou až do BBC, do tzv. "Svobodné Evropy", do "Hlasu Ameriky" od nás až do světa. Nejen doma, všude ve světě měli a mají dodnes po hřbetech totálně zapřažených volů svoje extra placené gaunery. A doma stále stejné fízly, štrougalovy Janoušky, zasloužilé a národní umělce, sportovce. A prý dělné dělníky a rolníky! Ten Štrougal se směje. Protože je včas všechny uplatil... A dnes je vídá - přesně ty samé gaunery v Klausově a Havlově objetí. Výsostná samotinká Věra Čáslavská by měla sepjat ruce nad tak hrubou nevýchovou děcka a nad tak bolestným odchodem člověka, jehož mravní etos stál nad piklemi spiklenců! Zasloužilí gurmáni armádních křesel se jen vysmívají... A mají čemu, komu a proč!

Ne komunisti, ale totální záští komunisty nastrčený prý president Beneš (to je ten "člověk", který dopustil, aby pan prezident Hácha umřel v kriminále namísto vděku a pocty v poděkování), dal základ bezuzdnému rabování - tedy i znárodňování - a jehož dekrety ublížily našemu národu mnohem a mnohem více, než nakonec sudetským Němcům. Fakt, že ještě dnes existuje nějaká sebranka historiků a politiků, která káže bludy jen v opaku, pak proto, že mají nadále zcela otevřenou šanci rabovat dále.

Poválečné benešovy a bolševické vyžírky zrušily Agrární stranu a vytvořily národní frontu. Žádná KDU - ČSL nově jako DNES, ale ČSL s bolševickým dozorem doslova plenila venkov s křesťanským pseudonymem. Bolševicky a nekřesťansky. Pan ing. Morávek z Branišovic popsal ony detaily již dávno.

Zabývat se vždy a všudypřítomným Luxem je ztrátou času. Ďáblu sloužil a sloužit bude. Řeřichu, kterou jsme objevili ve schránce, bych výzkumně vysadil v rektálních partiích pana Luxe. Tím bych vyzkoušel, zbude-li i nějaký hnůj po výdechu jeho hlasivkami.

Posuzovat Klause a Zemana v protivenství je nesmysl. Klaus se vždy jen tvářil jako konzervativec, aby mu nakonec sám Petr Pithart vyčítal nízkou nezaměstnanost. Takových "perel" znám z hub politických doseti. Nejsou mi tak záhadní, jak si hrajou - bratia...!

Pan dr. Sládek ji zafungoval skvěle. Řada faktů otřesných zprvu k nevíře se prokázala. Aby posléze plácal "pindy" úplně mimo a cíleně tím vše podstatné diskreditoval. Takže, řekl-li někdo něco a naprosto mimo dr. Sládka, byla tu nálepka - sládkovština. Tuze vyhledávaná a potřebná. A tak docela dobře a úspěšně funguje jako JEJICH kašpar. Dobře vyživovaný. Důsledný cynik úsměvu a lži. Řeči o JEHO politické orientaci jsou přímo komické. On je všude stejně jako ostatní - klasicky placený kašpar. A nemálo ví!

Cítím se bláznem v normalizaci "normálnosti", cítím se bláznem, slyším-li paní skřehotavou a značně furiózní profesorku sociologie Šiklovou, cítím se bláznem před svými dětmi, k jejichž pedagogické výchově se hrdě hlásí marxleninská všudepřítomná svoloč. Vnímám s dojetím ty svébytné zakřičené výjimky v pomoci a podpoře.

Téměř nic nového. Plzáci se nekají za smrt dětí, které neunesly jejich lidský propad, naopak senilně a prý zábavně tu a tam žvatlají ze zvyku a stále stejně nestydatě. Fízlovští odporní odborníci mají svá jména, znají celou kohortu smutně táhnoucích volů, znají velmi dokonale zač a proč byli placeni o něco více. Ač si dnes říkají, že to bylo málo, pak by měli důsledně zřít, že v mozolech, po zádech ba v bědných útrapách právě těch, kteří nikdy nepatřili k předposrané havlárně bolševické potřeby.

Vědomí lidské koherence vychází z tradice, rodiny a citu. Rodiny budovaly tradici a cit. Bolševici všude po světě budovali hlad, utrpení, neznalost a snažili se vymýtit tradici a rodinu zcela důsledně a bez citu. Nebyli to zdaleka jen ruští bolševici. A nezačli s tím právě a jen ruští bolševici. S touto hrůzou vnímám onen propad velmi mnoha intelektuálů propadlých a posedlých mocí, penězi a krví dávno svobodnějších postižených. Řeči o morálce a lásce z hub pekelných jsou obnovou socialismu těch vlídných lidských tváří historicky potrefených hub.

V Praze dne 18. 6. 1996

Ferd. Überall