--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vachalovský Přemysl
Název: Kdo s čím zachází s tím taky schází
Zdroj: NN Ročník........: 0006/014 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Kdo s čím zachází - tím také schází Pozorně se zahleďme do výsledků parlamentních voleb
a hledejme důvody neúspěchu tzv. pravicových politických stran, které podle bilboardu jedné z nich - ODS, údajně" dokázaly, že to dokážou". Bilboardy s tímto textem by měli být zachovány na svých místech minimálně do příštích, zřejmě mimořádných voleb, jako výstraha pro všechny politiky, kteří se vzdálili nejen svým slibům a závazkům, ale hlavné realitě a svým potencionálním voličům.
Koalice již krátce po volbách zcela zapomnéla na své předvolební sliby (92), které jí tehdy získaly výrazný volební úspěch. Její představitelé se za tento defekt svým tehdejším voličům nepokusili ani omluvit a přislíbit jeho plnéní v následujícím povolebním období. Některé ze slibů shodili ze stolů okamžitě po uchopení moci. Jako příklad postačí připomenout občanskou kontrolu represivních složek, kterou měla ODS ve svém programu a jejíž zákonná úprava byla ministrem Rumlem předkládána ve vládě ke schválení. Se zlou se potázal tehdy nejen ministr Ruml ale hlavně členové Občanských komisí, kteří ODS před volbami "92" zajistili svými aktivitami významný počet volebních preferencí. Jak chybný byl ze strany vládnoucí koalice tento krok, dosvědčuje volební "podpora" této straně ze strany policistů a vojáků. Ministři Holáň a Ruml, respektive jejich strany, skončili ve volbách u svých podřízených na čtvrém, respektive pátém místě. Nebylo žádným překvapením, že například KSČM dostala od policistů a vojáků podstatně více hlasů než například ODS, vždyť soudruzi Nekvasil a Tomášek, stejně jako jejich nejbližší spolupracovníci, byli ještě před nedávnem pro tuto svoji rodnou stranu ochotni "položit život". V průběhu čtyř let se koalici, hlavně pak ODS podařilo vzhledem k nedodržení předvolebních slibů část voličů nejen odradit, ale dokonce zahnat na opačnou stranu politického spektra. Při pohledu na výsledky voleb "92" a "96" zjistíme, že se letošní počet zůčastněných stran, díky diskriminačnímu "kaučnímu" zásahu zúžilo o více jak jednu čtvrtinu a to přesto, že počet původně zaregistrovaných byl shodný s volbami předcházejícími, v nichž jasně zvítězila proklamovaná pravice. Nezaplacením kaucí a následným nevytištěním hlasovacích lístků, byly z voleb vyřazeny čtyři strany - CAO, Pravý blok, SČK a Zelení a dvě strany "soupeřili" pouze na rodné moravské půdě, čímž se již dopředu vyřadily z možnosti úspěchu a navíc každá ke ztrátě 400 tisíc korun. Dá se předpokládat, že žádná z těchto stran by neměla šanci překročit pětiprocentní klauzuli, takže jejich procentuální zisky zbývajících osmi stran, jejich konečný sumář dohromady činil "pouhých" 11 procent. Vezmeme-li v potaz hypotézu, že by například strany Zelení a Pravý blok získaly kažká okolo tří procent a SČK a CAO dohromady okolo dvou procent, navíc všechny tyto hlasy by přišly z 24 procent voleb se nezúčastnících voličů, pak se zde rýsuje dalších možná že skromě odhadnutých 8 procent. Navíc by se za tohoto předpokladu voleb zúčastnilo okolo 84 procent voličů, což by znamenelo o dvě procenta více než v roce 1992. Kdyby zástupci ODS se svými koaličními partnery tak tvrdošíjně netrvali na zachování kaucí, kdyby někteří soudci Ústavního soudu nebyly ze strany těchto politických subjektů při svém nekvalifikovaném rozhodování ovlivněni, pak výsledek voleb byl zcela jistě diametrálně odlišný. (Podle informací z důvěryhodných zdrojů, na jednání Ústavního soudu byl narychlo přizván jeden ze soudců, který svým hlasem nakonec rozhodl o zachování kaucí. K tomuto jednoznačně zpolitizovanému rozhodnutí došlo přes kvalifikovaný odpor našich mezinárodně uznávaných právních veličin, z nichž dokonce čtyři se pod toto bezprecedentní rozhodnutí odmítli podepsat.)
Není bez zajímavosti, že převážná část stran, které ve volbách díky pětiprocentní klauzuli neuspěly, přestože kauce složily, se dá označit jako strany pravicového směru a jimi získané hlasy propadly levici. Stejně tak není bez zajímavosti, že vysoké kauční částky 1,6 milionu, respektive 400 tisíc u moravských stran, mohou s největší pravděpodobností znamenat jejich zánik, což v budoucnu může ohrozit demokratizační proces, nastolený v listopadu 1989 a tím i následný politický návrat k nechvalně známým režimním ideologiím (viz Polsko, Maďarsko atd.). Za povšimnutí také stojí neomluvitelná chyba ze strany těchto malých stran, které ve snaze účastnit se přímo voleb, sehnaly potřebných 1,6 milionů, zajišťujících tisk hlasovacích lístků. Kdyby bývaly setrvaly na svém původním nesouhlasném postoji s tímto neústavním šlendriánem, pak by zřejmě i Ústavní soud rozhodl jinak, než jak rozhodl.
Tím, že tyto ministrany napadaný finanční požadavek splnily, naplnily pozdější výrok Ústavního soudu o reprezentativnosti kauce, která se v jejich případě dá označit jako poplatek za hloupost a u některých dokonce za politické harakiri.
Přiznám se, že jsem osobně očekával, že hlasy nerozhodnutých voličů získá po odchodu Pravého bloku z volební scény převážně DEU, KDU - ČSL a ODA. Bohužel, výsledky voleb ukázaly, jak velice jsem se mýlil, neboť tyto hlasy připadly s největší pravděpodobností převážně ČSSD a SPR - RSČ. Komunisté (KSČM), jejichž přestárlí členové pozvolna odcházejí do věčných lovišť, dostali přibližně tolik hlasů, kolik čítá jejich členská základna. Podstatně nebezpečnější než hlasy pro KSČM se jeví úspěch nesnadno idntifikovatelné strany "čtyř otazníků" - SPR - RSČ (pravice ?, levice ?, střed ?, extrém?). Ten navíc zřejmě vlivnil svévolný zásah modrookého vůdce do kandidátek, k němuž došlo krátce před zahájením voleb. Tento krok potvrdil, že pro vedení této strany jsou základní demokratické principy naprosto cizí. Korunu všemu nasadil pan předseda poté, co nadelegoval do poslanecké sněmovny příslušníky své rodiny - "vlastního" zetě a nevlastní dceru, která se mezi zákonodárce dostala dokonce z 21 nevolitelného místa na západočeské kandidátce. (Při vpomínce na nedávné Sládkovy slovní útoky, namířené například proti Václavu Bendovi a jeho synovi se vkrádá zbytečná otázka, zda je jednodušší kázat vodu a pít víno či naopak.
Letošní volby přes veškerá negativa přinesly přesto jedem příznivý poznatek. Ukázalo se totiž, že český volič není volič na jedno použití a dokáže citlivě vnímat problémy, které jej ohrožují, jako například korupce, což transparentně krátce před volbami zasáhlo některé politické strany, které se ani nesnažily ospravedlnit neidentifikovatelné sponzorské dary a půjčky. Dále se ukázalo, že českému voliči není lhostejné nebezpečí, hrozící ze strany přebujelé státní správy, která se v nezvykle krátké době zasnoubila v rámci ničím neomezených podnikatelských aktivit s organizovaným zločinem. Proč by konec konců nepodnikaly v nezákonných aktivitách, například blízcí rodinní příslušníci našich milovaných pánů ministrů, když s oporou v zákoně mohou podnikat samotní policisté, důsledkem čehož se posléze nenalezne v této zemi nikdo, kdo by narůstající defraudace, korupci a podvody vyhledával, vyšetřoval a soudil.
Sociální demokraté sice lacině slíbily co voliči chtěli slyšet, ale když pomineme troufalé a zřejmě těžce splnitelné sociální výhody, pak v otázce ochrany společnosti před zkorumpovanými politiky a státními úředníky se již hluboce před volbami prezentovali v poslanecké sněmovně častými interpelacemi a návrhy zákonů, jimiž šíření těchto nebezpečných nešvarů se snažili zabránit. Nyní budou mít možnost dokázat, jak vážně svá slova a sliby mysleli a vyvrátit všudypřítomná podezření, že se z jejich strany jednalo o dlouhodobě cílené populistické proklamace. O tom se koneckonců přesvědčíme zanedlouho, ale nečekejme zázraky. Moc chutná zcela jinak než bezmocnost, na níž se všechny opoziční strany v minulém parlamentním období, vzhledem k početní převaze koalice vymlouvaly. Zda oprávněně či ne dokážou až následující jednání v poslanecké sněmovně.
P.S. Těsně před odesláním tohoto materiálu jsem se z tisku dozvěděl, že probíhá rozsáhlá petiční akce, které se mimo jednotlivců a rodin, účastní dokonce celé pacovní kolektivy. Tato podpisová akce probíhá na podporu Václava Klause, respektive jeho premiérského postu.
Je možné, že nemám příliš dobrou paměť, ale jestlí se přesto nemýlí, pak podobně formovaná uskupení se u nás v nedávné minulostidožadovala zásahů, které měli na společnost pouze negativní dopad. Například v osmašedesátém žádal pracovní kolektiv devětadevadesáti pragováků internacionální pomoc od "bratra na věčné časy" a osmnáct let před tím stovky pracovních kolektivů smrt pro Miladu Horákovou. Nemyslím si, že by požadavek pracovních kolektivů, aby se stal Václav Klaus opět premiérem patřil do této kategorie, ale oprávněně se domnívám, že autor této dojemné pitomosti mohl mít s těmito předchozími něco společného.
Je možné, že nemám příliš dobrou paměť, ale jestli se přesto nemýlím, petice podobně formovaných uskupení vycházely vždy pouze ze stranických sekretariátů jedné, nechvalně známé strany. Zda se jedná o neuváženou ptákovinu, která se stane další relikvií do pomyslného archivu sametového blbnutí, anebo o povolební zmatené politické sešlosti, ztrácející půdu pod nohama, se zřejmě dozvíme ještě před začátkem prázdnin. Vše však nasvědčuje tomu, že propříště už nebude nutno vypisovat volby, ale bohatě postačí, vyzvat pracovní kolektivy, aby svými peticemi určily kdo se ujme moci a kdo půjde od válu. Apropó - dozvíme se někdy o jaké pracovní kolektivy tentokráte šlo, anebo to zůstane, stejně jako před časem jméha záhadných sponzorů, přísně utajenouzáležitostí sekretariátu tajemně se chovající strany?
Přemysl Vachalovský