--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bumba Ladislav
Název: Muklovská pouť
Zdroj: NN Ročník........: 0006/015 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Muklovská pouť

Každý totalitní režim pohrdá lidmi a je založen na nedůvěře k nim. Všechno, co lidi sdružuje, co jim otevírá oči pro chápání společných kořenů, je z hlediska totality nežádoucí. Nežádoucí a tedy pronásledované bylo automaticky všechno, co dodávalo lidem odvahu a sílu k odporu vůči totalitě. Nežádoucí byla každá duchovní aktivita. Nežádoucí byly tedy i poutě. Co je vlastně pouť? Kulturní zážitek, sportovní výkon, lidový obyčej, nebo duchovní záležitost? Myslím, že správní pouť alespoň v dřívějších dobách, obsahovala ode všeho trochu. Jenže přišel komunismus a všechno bylo jinak. Spaliny valící se z výfuků aut udusily pěší putování jako sportovní výkon. Duchovno bylo administrativními opatřeními vytlačeno na okraj. Strach bránil většině chápat poutě alespoň jako kulturní zážitek a tak ze všeho zbývala jen pouť jako lidový obyčej, okleštěný a znetvořený k nepoznání.

Reproduktory obecního rozhlasu hlasitě vyřvávají pionýrské halekačky a nejnovější budovatelské hity. Stánky s ohavnými a kýčovitými obrázky svatých, stánky s úmyslně předraženými potravinami a všude stánky s národním nápojem, aby tak poutníci nasosaní pivem byli připraveni vnímat duchovní zážitky. To byla komunistická představa poutí. Návštěva bohoslužeb do této představy příliš nezapadala. Poutníci, kteří se nedali odradit kosými pohledy všudypřítomných fízlů, fotografováním a filmováním byli předvoláváni k výslechům a zastrašováni narážkami na ohroženou budoucnost svých dětí. Tohle všechno, díky Bohu, už je pryč a každý může putovat kam chce, kdy chce a kolikrát chce. Jen ošidnému slůvku jak stěží vrátíme původní rozměr. Po našich silnicích jezdí více aut, než kdykoliv dříve a úměrně tomu přibývá benzínových výparů. Pěšky se po silnicích pohybuje už jen sebevrah. Dnešní poutníci se přemisťují vlaky, autobusy, auty, motorkami, snad i na kolech, ale pěšky? Možná to ani není lenost či pohodlnost, spíše snaha nic nepromeškat. Ještě toho musíme tolik stihnout. Je nám líto ztrácet čas.

Zbývají polní cesty, turistické stezky a nerozorané pěšiny, po nichž lze ještě putovat v původním smyslu slova, kdežto po silnicích se větší či menší rychlostí už jen pohybujeme. Lidé dříve věděli, či alespoň tušili, že rozdíl mezi putováním a cestováním neexistuje, že existuje těsná vazba mezi cílem naší cesty a cestou samotnou.

Patřím k těm, kteří pěší poutě ještě pamatují. Lidé zpívali, modlili se, nebo mlčeli a vzpomínali na své drahé doma i na ty, kteří už doputovali. Vůně pokosené trávy se mísila s vůní domácího chleba. Krátká modlitba před jednoduchým křížem vytesaným v balvanu na okraji lesa jako by vtáhla dávno zemřelého na chvíli zpět do společenství živých. Žízeň v hrdle vyvolávala i žízeň v duši. To všechno odvál čas.

Děkuju neznámému muklovi, který první přišel na myšlenku uspořádat na Hostýně muklovskou pouť. Kdysi tvořil Hostýn výspu křesťanské Evropy proti tatarské záplavě. Po pádu totality se v chrámu na jeho vrcholu každoročně na podzim scházejí ti, kteří svobodu chápou a vždycky chápali jako výzvu k odpovědnosti.

Existují, samozřejmě, muklovské srazy a jiná setkání a je to dobře. Už nás mnoho nezbývá a pořád ještě máme co říci. Každá příležitost, při níž se můžeme hlasitě ozvat, je vítaná. Pouť je ale něčím více, než pouhým setkáním a příležitostí setkat se. Je poděkováním za všechno, co jsme prožili a čím jsme směli přispět národnímu organismu k volnějšímu vydechnutí. Je stvrzením duchovního rozměru našich životů. Každý vězeň zná chvíle, kdy tváří v tvář hrozbě fyzického zániku, mu vlastní bezmocnost otevřela oči pro hlubší chápání života.

Některým z nás činí potíže vyrovnat se s těžkostmi přítomnosti. Jsou také přespříliš kritičtí a hledají chyby hlavně u mladé generace. Zapomínají, že svět se mění k lepšímu, jen když se o to sami přičiníme. Kdysi to věděli a jednali podle toho. Nebylo by i dnes lepší hledět si získat důvěru těch, kteří za pár let budou spolurozhodovat o osudech této země? Stále ještě máme šanci i povinnost ovlivňovat vývoj věcí veřejných žádoucím směrem. Využijme ji.

Ladislav Bumba, Děčín