--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mareček Miloslav
Název: Zločinci státního zastupitelství: Judr.Kopečná, Salichov, Rábková
Zdroj: NN Ročník........: 0006/016 Str.: 001
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zločinci státního zastupitelství: JUDr. Kopečná, Salichov, Rábková

(pokračování)

Ostatně i "neřadový" šéf republikánů, dr. Sládek, měl nedávno s tímto paragráfkem to potěšení. Blíží se holt volby. Takže aby na předvolebních shromážděních moc nevyskakoval. Varovná podmínka, kterou za vykonstruovaný útok na veřejného činitele vyfasoval u soudu, k tomu ná nepochybně přispět. (Svědectví občanů, přítomných konfliktu, i příslušný videozáznam, mu pochopitelně byly před soudem čerta starého platné. Neboť veřejný činitel má před soudem pravdu, i když ji nemá. Neřku-li policajt.)

Jak vidět - perzekuční využití ş 156 tr. z. je bezkonkurenční. A občan? Občan se díky tomuto zákonnému paskvilu stává dokonalým "hadrem" v rukách tzv. veřejných činitelů. Nehledě k tomu, že další zákonný paskvil - ş 116 tr. řádu - dokonce umožňuje ještě si "přisolit" (viz případ Milana Kočíka). Nejen KDYKOLIV dostat nevinného člověka do kriminálu, ale i do blázince. Neboť jakýkoliv vykonstruovaný útok na veřejného činitele může vyšetřovatel současně posoudit jako neadekvátní normálnímu duševnímu stavu a pořádat o psychiatrické vyšetření "útočníka".

Tato situace je zejména povzbudivá, pokud jde o policajtské veřejné činitele. Kteří - jak vysvítá z četných tiskových zpráv - vraždí, loupí nebo páchají jiné zločiny jak na objednávku. A to tyto zprávy, jak už zcela zákonité, jsou jen pouhopouhým vrcholkem ledovce. díky ş 156 tr. z. je občan vydán těmto uniformovaným parchantům zcela napospas.

Takže vida. Jeden maličký paragráfek, skromně se krčící kdesi v zákoutí trestního zákona, a jak znamenitě s ním lze terorizovat celou společnost. Jistí darebáci holt velice dobře věděli, proč PRÁVĚ o zachování tohoto paskvilního svinstva, sváděli v prosinci 1989, kdy mnohé paragrafy "padaly" jak přezrálé hrušky, tak litý boj. Vyhráli. Zajisté. Neboť i nastupující mocenská garnitura dospěla k závěru, že takový perzekuční paragráfek jejich představám o uspořádání společnosti, rozhodně nebude na škodu. Stejnou funkci jako ş 156 tr. z. může ovšem docela dobře plnit i jeho "rodný bratr" - ş 155 tr. z. Pouze trestní sazby jsou zde podstatně vyšší. Neboť v tomto případě se nejedná o slovní útok na veřejného činitele, ale o fyzický útok. A kdo občanovi, kupř. předvolanému nebo předvedenému na policejní okrsek (ale i kdekoliv jinde!) dokáže, že proti policajtům nehnul ani prstem, bude-li horda policajtů tvrdit pravý opak? Můžou si dokonce přisadit, že "útočník" při tom zplna hrdla hanobil republiku a její představitele (ş 102 a ş 103 tr. z.) a urážel státní orgány (ş 154 tr. z.). A o mravních kvalitách většiny našich policistů si nedělá iluze snad žádný. Existence všech těchto perzekučních paragrafů ovšem nespadá do kompetence JUDr. Rábkové a spol., ale onoho "Nadspol.", uvedeného v titulku článku. V zájmu tohoto "Nadspol." byly paragrafy ponechány "v chodu", stejně jako JUDr. Rábková, JUDr. Salichov a mnozí další "zasloužilí" justičáci, namísto zaslouženého kopance do spodní části zad, nebo ještě zaslouženějšího kriminálu, povyšováni. JUDr. Rábková a spol., stejně jako kdysi, jsou totiž jen servilními (a všeho schopnými) služebníčky onoho "Nadspol.". Čímž by vlastně byla zodpovězena i úvodní otázka z titulku článku - cui prodest. Sluší se jen dodat, že jde o permanentní služebníčky JAKÉHOKOLIV "Nadspol.", jen když to vynáší. Nehledě k tomu, že při takových funkcích lze báječně ventilovat i jiné choutky. Neboť - buď jak buď - i na panské lokajíčky se přenáší pěkný kus panské moci.

Nicméně k mému případu z r. 1987. Volně cituji z článku "Rehabilitace", uveřejněném v č. 9/1993 NN a doplňuji několika poznámkami:

22. 9. 1987 jsem byl gangstersky odvlečen z domova policií - "za účelem odejmutí daktyloskop. otisků ve věci závažného trestného činu vraždy", jak uvádí protokol. Realita ovšem, jak už to tak bývá, byla poněkud jiná. Policie šikovně využívala své neschopnosti při vyšetřování regionální vraždy v šikaném režimu nepohodlných osob v okrese Hodonín. Člověk by až řekl, že inkriminovaná vražda se polici náramně hodila.

Poznámka: Jde tedy o první bod Metody jak nepohodlného jedince srazit na kolena. ZÁMINKA! Může být, samozřejmě, jakákoli jiná. U M. Kočíka to kupř. byl vyfabulovaný dluh. Na základě této záminky následuje další krok - bezočivá POLICEJNÍ PROVOKACE! V případě M. Kočíka arogantní vpád policajtů do jeho bytu, v mém případě dokonce gangsterské odvlečení z domova na okrsek. Předpokládá se, že napadený jedinec na tuto provokaci slovně zareaguje. Pokud nezareaguje, nevadí. Reakce se vykonstruuje.

Pokud jde o "péči" poskytnutou mi policií na okrsku, domů jsem se vrátil po čtyřiadvaceti hodinách. Výsledek: týden pracovní neschopnosti a další tři týdny rehabilitačního léčení. "Dozvuky" v loketním kloubu levé ruky pociťuji dodnes. Po zotavení se z následků policejní "péče" jsem 21. 10. pošetile podal na nezákonné jednání strážců zákona stížnost - a vzápětí se ocitl v soukolí šrotovacích mechanismů mafiánského triumvirátu Bezpečnost - prokuratura - Soud. Na základě trestního oznámení bezpečnostních orgánů jsem 29. 10. obviněn z útoku na veřejného činitele podle ş 156 tr. z., neboť - jak uvedeno v příslušném usnesení: "Dne 22. 9. 1987, před svým bydlištěm, obviněný hrubě urážel příslušníky VB při provádění služebního zákroku vůči jeho osobě a v urážkách pokračoval i po předvedení na OO VB v Kyjově..."

- Poznámka: Je tedy naplněn druhý bod Metody jak nepohodlného jedince srazit na kolena. OBVINĚNÍ! Byť v tomto případě poněkud "netradičně". Neboť jsem obviněn více než pět týdnů po tzv. služebním zákroku a víc než týden poté, co jsem na tento zákrok podal u VOP v Brně stížnost. V rámci pokračujících policejních provokací a fyzického týrání na OO VB, 22. 9., totiž došlo k mému poranění. Do té míry závažnému, že si vyžádalo měsíc lékařské péče. Ať už v zájmu ututlání věci, nebo proto, že dospívajíc k názoru, že i tato lekce by protirežimnímu živlu Marečkovi mohla stačit, upouští perzekutoři od tradičního okamžitého trestního oznámení. Oznámením (a následním obviněním) fakticky reagují až na moji stížnost, snaží se ji vykonstruovaným obviněním zvrátit, dát celé události "svůj vlastní rozměr", udělat z n napadeného agresora a z agresorů napadené. Což se jim pochopitelně daří.

A tak, zatímco perzekutoři v uniformách strážců zákona, v daném případě pachatelé pěti trestných činů (zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ş 158 tr.z., ublížení na zdraví podle ş 221 tr. z., omezování osobní svobody podle ş 231 tr. z., křivé obvinění podle ş 174 tr. z. a křivá výpověď podle ş 175 tr. z.), se ironicky ušklíbají, perzekvovaný Mareček se dostává do spárů dalších perzekutorů. Perzekutorů v talárech. Vyšetřovatelem OP v Hodoníně JUDr. Zlatohlávkem jsem trestně stíhán z evidentně vykonstruovaného útoku na veřejného činitele, okresním prokurátorem posléze obžalován a věc předána soudu.

- Poznámka: Je naplněn třetí bod Metody. TRESTNÍ STÍHÁNÍ! JUDr. Zlatohlávek je vede tak "odborně", že dokonce ignoruje, resp. nadřízený okresní prokurátor, naprosto zásadní věc: moji stížnost proti zahájení stíhání. Není totiž nic, čím by šlo odůvodnit její zamítnutí, vyhověním stížnosti by se naboural celý perzekuční scénář, perzekutoři v uniformách strážců zákona notabene dostali do pěkné šlamastyky. Proto se na stížnost raději vůbec neodpovídá. Jakoby neexistovala. Tento "tah" je tak do očí bijící, že i předlistopadová generální prokuratura, po mém opakovaném podnětu ke stížnosti pro porušení zákona (první podnět zlikvidovala JUDr. Rábková), je nucena doznat, že v daném případě došlo k pochybení a okresnímu prokurátorovi vyslovit pokárání. Co už je to ovšem platné, že. Když perzekuční scénář byl mezitím už dávno do poslední tečky naplněn. Okresní prokurátor se vzápětí po listopadu 1989 odebírá na "zasloužený penzijní odpočinek" - a vyšetřovatelské "eso" JUDr. Zlatohlávek? Ten samozřejmě povyšuje. A to jaksepatří hopem. Stal se z něj dokonce okresní státní zástupce v Hodoníně. Inu - "zásluhy". A nejen tak lecjaké!

Důkazní materiály, ze kterých vychází okresní soud v Hodoníně, jsou vskutku pozoruhodné:

"... Při zákroku říkal, že jsme policie." (Z výpovědi "poškozeného" příslušníka Slováčka, sp. zn. 6Vp 129-87). Podotýkám, že v protokolu vskutku stojí - policie. Nikoliv tedy snad policajti.

"... Na OO VB urážel všechny příslušníky VB...", svědecky vypovídá další "poškozený" strážce zákona Salajka (mimochodem původce mého poranění). K čemuž příslušníci, přítomní kritického dne na oddělení, svorně ve výpovědích uvádějí: "v mojí přítomnosti nikoho neurážel..." Zapomínají už jen dodat: Naopak - soustavně byl urážen, ponižován, provokován.

Tato "důkazní situace", ve které jedna výpověď popírá druhou, soudu však bohatě stačí, aby vyřknul urtel: Vinen - odsuzuje se k šesti měsícům odnětí svobody, s podmíněným odkladem na dva roky. Odvolací soud v Brně rozsudek potvrzuje.

- Poznámka: Dochází k naplnění čtvrtého bodu Metody. ODSOUZENÍ! Vzhledem k tomu, na podkladě jakých "důkazů" k němu došlo, se člověku doslova hnusí k tomuto bodu něco dodávat. Přesto však, jak ukáže další odstavec, všechny songy z repertoáru justičních zločinců ještě zdaleka nejsou odezpívány. Manipulace s důkazy, které se dopustila KP v Brně při přezkumném řízení ve věci mého následného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona (mimořádný opravný prostředek), je ještě pozoruhodnější, než důkazní materiály, na podkladě kterých rozhodl OS v Hodoníně o odsouzení. Doslova perverzní. Starší prokurátorka KP JUDr. Rábková likviduje podnět slovy: "Soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem na základě úplně a řádně zjištěného stavu věci, když provedl dokazování v souladu s ust. ş 2/5 tr. řádu a opřel svůj výrok o vině zejména o výpovědi svědků Slováčka, Salajky, Košťála i Marečkové." (Sp. zn. 1 KPt 2103-88)

Svědkové Slováček a Salajka jsou "jasní". Podíleli se na nezákonném policejním zákroku a mém poranění, v reakci na moji stížnost pak vykonstruovali účelové obvinění. Za jejich věrohodnost by nedal zlámanou grešli ani pan Veledůvěřivý... Svědek Košťál byl jeden z příslušníků, kteří urážení nepotvrdili, svědkyně Marečková uvedla, že žádné urážky rovněž neslyšela. Na výpovědi těchto dvou svědků se tedy neodvážil odvolat ani soud. JUDr. Rábková už ovšem ano. A to velice fikaně: podsunula svůj výrok soudu... - Poznámka: Pátý bod Metody je naplněn! Věc byla "definitivně" smetena se stolu, můj podnět, na základě fikaného "tahu" JUDr. Rábkové, odložen. Popravdě řečeno - co jiného nebožátko prokurátorské Rábková měla za dané situace také dělat? Stavět své závěry na tom, že při gangsterském odvlékání z domova jsem označil příslušníky SNB za policii? Nebo dokonce na tom, že tvrzení původce mého poranění, že na okrsku jsem urážel všechny příslušníky VB, tito "všichni příslušníci", přítomní kritického dne na okrsku, de facto popřeli? Nezbývalo tedy nic jiného, než si "přimyslet", že alespoň jeden z nich, který obviňující tvrzení de facto popřel, vlastně je nepopřel, ale potvrdil. A aby to bylo ještě přesvědčivější, uchyluje se JUDr. Rábková dokonce k tak perverzní sviňárně, že "v zájmu věci" obrací naruby i výpověď mojí matky. JUDr. Rábková je holt skutečný a nefalšovaný přeborník. Ta se jen tak něčeho nezalekne, té se jen tak z něčeho žaludek neobrátí. Podle závěrů JUDr. Rábkové z r. 1988 rozhodoval soud "na základě úplně a řádně zjištěného stavu věci". Nu, pokud si k důkazním materiálům přimyslíme to, co si k nim přimyslela JUDr. Rábková, i tak by šlo situaci charakterizovat. Jak sej o tomto "úplně a řádně zjištěném stavu věci" však vyslovují rehabilitační materiály z r. 1992-1993.

"... soud se nezabýval zákonností postupu příslušníků VB. Neopatřil důkazy o tom, podle jakých poznatků obviněný přicházel v úvahu jako možný pachatel vraždy, proč musel být okamžitě předváděn a zda k sejmutí otisků byly zákonné důvody. V tomto směru nechal soud bez povšimnutí i některé provedené důkazy... Z původních záznamů je zřejmé, že nebyly žádné důkazy ani nebyly zjištěny žádné skutečnosti pro ten závěr, že M. M. by mohl být pachatelem závažného trestného činu v H.... V záznamu je uvedeno, že daktyloskopování bylo prováděno podle ş 21/1 z.č. 40/1970 Sb. Toto ustanovení však upravuje jen úkony, které je možno provést ke zjištění totožnosti osoby. Totožnost M. M. však byla známa. Dle záznamu bylo předvedení provedeno podle ş 17 a ş 18 zákona o SNB. Tato ustanovení však upravovala pouze způsob provádění zákroku, nikoliv důvody pro tento zákrok...

Další důkazy byly prováděny pouze výslechem orgánů VB. Mezi výpověďmi příslušníků, vůči nimž urážky podle výroku rozsudku směřovaly, jsou rozpory, které se soud ani nepokusil odstranit. Neexistuje též důkaz o tom, že by obviněný urážel příslušníky VB v budově OO VB. Přesto soud I. stupně uznal obviněného vinným, aniž měl pro takový závěr důkazy. Soud II. stupně toto pochybení nezjistil a nenapravil. Rozsudek okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3T 11/88 je tedy vadný, neboť rozhodnutí o vině obviněného neodpovídá výsledkům důkazního řízení a bylo učiněno na podkladě hrubého porušení procesních předpisů." (GP ČR sp.zn. VII-Pz 250-92)

Poněkud rozdílné závěry od závěrů JUDr. Rábkové, sp. zn. 1 KPt 2103/88-12, že "soud rozhodl na základě úplně a řádně zjištěného stavu věci", že "nepochybil, když rozhodl o vině", že "nepochybil ani ve výroku rozsudku o trestu", že jeho "rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem". K čemuž JUDr. Rábková nepochybně dospěla na základě úplně a řádně přezkoumaného stavu věci. Nu, kdyby rehabilitační orgán přehlédl to, co "přehlédla" JUDr. Rábková a k důkazním materiálům si naopak přibásnil to, co si k nim přibásnila JUDr. Rábková, kdyby některé výpovědi obrátil naruby tak, jak to "v zájmu věci" učinila JUDr. Rábková, nepochybně by dospěl ke stejným závěrům, jako JUDr. Rábková. Holt - "odbornosti" JUDr. Rábkové onen rehabilitátor zdaleka nedosahoval. Proto také, na rozdíl od něj, JUDr. Rábková jaksepatří povyšuje. V daném případě jde ovšem jen o rehabilitačního navrhovatele, JUDr. Benka z tehdejší GP ČR. Dál už celou rehabilitační záležitost převzal do svých pevných rukou OS v Hodoníně. Týž soud, který mne onoho času nezákonně odsoudil. Ne, že by závěry navrhovatele jakkoli popíral. To rozhodně ne. Jsou přeci daleko elegantnější cesty, jak realizovat věc tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Nebudu zmíněnou rehabilitační frašku dál rozebírat - odkazuji na článek Rehabilitace - cynický výsměch justičních velezločinců. Neboť o nic jiného, než o frašku, skutečně nešlo. Žádný z policejních perzekutorů není nijak postižen, z justičních perzekutorů se dokonce velice "originálním" způsobem smyla všechna vina. Nehledě k dalším "tahům" rehabilitačního soudce JUDr. Klasa. (To už i předlistopadoví činitelé zasáhli razantněji. Neboť jednoho z dotyčných policistů od tehdejší SNB vyhodili. I když jen toho, který se provinil nejméně - který posloužil jako "obětní beránek". - Že jsem byl ospravedlněn alespoň morálně? Takovou spravedlnost, vážení, si strčte za klobouk. A vzhledem k tomu, na základě JAKÉ frašky k onomu "morálnímu ospravedlnění" došlo, bych se raději dál cítil "morálně dotčen". Ostatně - jak už jsem uvedl - o TAKOVOU rehabilitaci jsem neměl nejmenší zájem, de facto k ní došlo proti mé vůli. Celou záležitost uzavřu tím, že praktiky rehabilitačního soudu v r. 1993, si s praktikami trestního soudu v r. 1988 - CO DO PODSTATY - nikterak nezadaly.

Ze závěrů rehabilitačního soudu uvedu tedy jen to, co je důležité ve zcela jiném ohledu - v ohledu takříkajíc nadčasovém:

"Ze všech skutečností je zřejmé, že nebyly důvody pro zákrok tohoto charakteru, který byl proti M. M. prováděn. Jestliže tedy v této situaci došlo k jednání, které je popisováno v původních rozhodnutích, NEMOHLO SE JEDNAT O ÚTOK NA VEŘEJNÉHO ČINITELE ve smyslu ş 156 tr. z.... Pro posouzení věci je podstatné, co již bylo uvedeno, že NEMOHL M. M. NAPLNIT SKUTKOVOU PODSTATU tr. činu útoku na veřejného činitele podle ş 156 tr. z.".

- POZOR! Velice důležitá MALIČKOST! Kterou doporučuji pozornosti všech těch, kteří s ş 156 tr. z. mají momentálně to potěšení, případně všech těch, kteří mají neblahé tušení, že s ş 156 tr. z. by dříve nebo později "to potěšení" mít mohli.

- Skutková podstata trestného činu útoku na veřejného činitele - zde v policejní uniformě, může být naplněna JEN PŘI ZÁKROKU SLUŽEBNÍM - tj. PLNĚ ODŮVODNĚNÉM! Nejde-li o zákrok PLNĚ ODŮVODNĚNÝ, policajt se naopak dopouští trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (ş 158). Jinými slovy: Kdyby napadený občan, při takovém "zákroku" třeba i přerazil policajtského provokatéra vejpůl, může být trestně stíhán jen pro nepřiměřený způsob obrany - resp. pro následky takové obrany (ublížení na zdraví atd.), nikoliv však pro útok na veřejného činitele! I když - co si budem namlouvat. Zákony jsou jedna věc a "justičáci" věc druhá. A ti jsou přeci od toho, aby zákony přizpůsobovali potřebám.

K těm, kteří se snad pozastavují nad výrazy parchanti, gauneři, zločinci apod. asi tolik: Nazývejme věci pravými jmény! Rozhodně to není na škodu. Naopak. Říkejme tedy parchantům parchanti, gaunerům gauneři, zločincům zločinci. Byť by stáli na nejvyšších stupních společenského žebříčku. Ostatně právě z takových stupňů se páchají zločiny nejsnáze a také zločiny největší. A - bohužel - také zcela beztrestně. Označíme-li tyto "dobrozloděje" tedy za velezločince, s pravdou se do konfliktu rozhodně nedostanem. Že s pravdou sice ne, ale s nimi? Nu - pokud se jim to nelíbí, ať dokazují, že jimi nejsou. Nebudou to však mít snadné. Neboť jim snadno dokážu, že jimi jsou. Ostatně - pokud jde o justiční zločince - dokazuji to už v tomto článku. A zopakuji jednu svou tezi z článku Rehabilitace: Ti, kteří se ve funkcích vyšetřovatelů, prokurátorů (dnes státních zástupců) a soudců opakovaně dopustili trestných činů, jsou u mne nikoliv obyčejní zločinci, ale velezločinci. A dodám: Kterým různí pouliční lapkové, končící v kriminálech, nesahají ani po kotníky. Tak už to ovšem chodí. Do kriminálů jsou zavíráni jen zločinci malí a větší - a ovšem - nevinní nepohodlní jedinci, resp. ti, kteří se "proviňují" tím, že mluví pravdu, nebo ve službách pravdy jednají. Zločinci největší - ale co si budeme povídat. Stačí se porozhlédnout po svém okolí.

V kteréžto souvislosti si dovolím ocitovat ze zmíněných "Rehabilitací" ještě jednu krátkou pasáž: "Velezločinci uniknou spravedlnosti vždycky. Obyčejní zločinci, byť sebelépe organizovaní, jsou na tom podstatně 'hůř'. Neboť superorganizovanosti velezločinců se jim přeci jen nedostává. I poctiví občané jsou na tom hůř. Protože proti organizovanému zločinu mají jakous-takous šanci. Ale proti superorganizovanému velezločinu? Ani tu nejmenší... O superorganizovaném velezločinu se vlastně ani nemluví. Kdo by také považoval velezločince za zloduchy? Vždyť velezločinci tak vůbec nevypadají. Naopak. Jsou to velice šaramantní lidé. A pracovití..." A když už jsem onu otázku velezločinu nakousl, dodám ještě tolik: Sebevětší zločiny, které se odehrávají před očima veřejnosti, se kterými se občané setkávají na stránkách tisku apod., jsou jen zločiny "malými"! Ve srovnání se zločiny skutečně obludnými, o kterých se řadoví občané nikdy nedozví, které se odehrávají "ve skrytu", "nehlučně". A které jsou zcela beztrestné.

Vraťme se však k JUDr. Rábkové. Neboť s touto madame jsem měl "tu čest" nejen v uvedeném případě předlistopadovém, ale i ve spojitosti s mými podněty polistopadovými, týkajícími se perzekucí v souvislosti s peticí Několik vět, tzv. pendrekového zákona, a zneužívání psychiatrie. Tehdy ovšem JUDr. Rábková už nevystupovala jako "pouhá" starší prokurátorka, ale zástupkyně krajského prokurátora. Povýšila zkrátka. Její "tahy" ve službách předlistopadových mocipánů ji k tomu jistě předurčovaly. Ostatně: povyšovala ve svém vlastním ranku - tj. krýt justiční zločince (a na justičních zločinech se tedy podílet "nepřímo", takříkajíc ve druhé fázi), analogicky s povyšováním JUDr. Salichova, v ranku jeho - tj. podílet se na justičních zločinech přímo, v první fázi. Rozdíl je snad jen v tom, že zatímco aktivity JUDr. Salichova lze hodnotit "pouze" podle ş 158 tr. z. - zneužívání pravomoci veřejného činitele, aktivity JUDr. Rábkové NAVÍC i podle ş 166 tr. z. - nadržování. Podívejme se však na "zásluhy" JUDr. Rábkové, pokud jde o výše uvedené polistopadové podněty.

9. 3. 1990 jsem podal trestní oznámení pro zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ş 158 tr. z. na policejní a justiční orgány, které se podílely na mé perzekuci v souvislosti s peticí Několik vět - tj. na domovní prohlídce v srpnu 1989 a na následném trestním stíhání pro pobuřování. (Pro zajímavost: t.č. policejní náčelník města Kyjova Procházka byl právě v čele smečky, která mi v srpnu 1989 obrátila byt vzhůru nohama a zabavila, co jí padlo pod ruku. Byl také první instancí, která "odstartovala" mé stíhání v uvedené věci. Tehdy ovšem náčelníkem ještě nebyl. Funkčně i hodnostně povýšil až po listopadu 1989. Nejspíš za svou iniciativu při perzekucích v souvislosti s peticí Několik vět apod.

- Ostatně proč ne? Jméno a datum zbožné tajemnice kyjovské radnice Havelkové se zase shoduje se jménem a datem osoby, vedené v registru konfidentů StB pod ev. č. 030154, 31534, s krycím jménem Jiřina. Takže co. Proč by Procházka nemohl dělat kyjovského policejního náčelníka. Když je to navíc můj spolužák, který se mnou sedával v jedné lavici.)

Nicméně k věci. Vyšetřovatel KP v Brně uvedené trestní oznámení odložil s odůvodněním, že dotyčné orgány postupovaly podle platné právní úpravy a ustálené judikatury. Moji stížnost proti odložení věci krajský prokurátor v Brně - v zastoupení JUDr. Rábkové - zamítnul (sp. zn. Kn 306-90-12). Podal jsem tedy na GP několik podnětů dalších, týkajících se iniciátorů a autorů inkriminované právní úpravy (tzv. pendrekového zákona z února 1989, který byl v hrubém rozporu s Ústavou 1960) a iniciátorů perzekucí prováděných na podkladě této protiústavní normy. Jak se podněty "vyřizovaly" - lépe nemluvit. Na vyřizování těchto podnětů se ovšem JUDr. Rábková už nepodílela. Čistě pro úplnost a pro spojitost s dalším.

Neboť: V březnu 1990 jsem podal na ministerstvu zdravotnictví i stížnost na nezákonné jednání, kterému jsem byl vystaven v říjnu 1989, v době mé hospitalizace na ARO v Kyjově, v souvislosti s hladovkou, kterou jsem držel na protest proti trestní perzekuci za rozšiřování petice Několik vět. Šlo o násilné zavedení nitrožilní výživy, na základě zneužití psychiatrie. 12. 10. 1990, v důsledku nezákonného vyřízení stížnosti, jsem v téže věci podal trestní oznámení, rozšířené na ty, kteří se na nezákonném vyřízení stížnosti podíleli. Okresní prokurátorka v Hodoníně oznámení odložila s odůvodněním, že při zavedení výživy bylo postupováno v souladu se zákonem č. 20/1966 Sb., krajský prokurátor v Brně - v zastoupení JUDr. Rábkové - moji stížnost proti odložení věci zamítnul (Kn 1085-90-21).

11. 6. 1991 jsem na obě prokurátorky podal trestní oznámení. S odůvodněním, že neexistuje žádné ustanovení zák. č. 20/1966 Sb., podle kterého protagonistka mého oznámení z 12. 10. 1990 - okresní psychiatrička MUDr. Tomášová - údajně postupovala, jak zněl závěr obou dam v talárech. A že obě prokurátorky, přes mé upozornění na tuto skutečnost, jednoduše má podání, bez náležité zákonné opory zlikvidovaly.

GP ČR - způsobem hodným řeznického psa - smetla všechna oznámení se stolu. Na moji následnou žádost, aby výslovně uvedla, podle jakého ustanovení zák. č. 20/1966 Sb. tedy MUDr. Tomášová postupovala, dodnes neodpověděla. Co také mohla odpovědět, že. Když žádné takové ustanovení neexistuje. Události, které následovaly poté, co jsem zahájil hladovku na protest proti vyřizování mých podnětů, ať už ve věci tzv. pendrekového zákona a iniciátorů příslušných perzekucí, nebo ve věci zneužívání psychiatrie v souvislosti s MUDr. Tomášovou, jsou ještě v živé paměti. Zásadní materiály, jednoznačně prokazující důvodnost mých podání, otiskly v r. 1992 NN, nebudu tedy znovu rozebírat. Dodám jen tolik, že přes úsilí tisíců jednotlivých občanů, stovek nejrůznějších organizací a občanských iniciativ z tuzemska i ze zahraničí, přes usnesení č. 603 ústavněprávního výboru ČNR z 12. 3. 1992 a stanoviska dalších právních autorit, požadujících řádné a úplné vyřízení mých podnětů, nebyly podněty vyřízeny dodnes. Neboť to, že celá záležitost se několika obligátními prokurátorskými "tahy" zahrála do autu, za vyřízení samozřejmě považovat nelze. Cui prodest...?

Nu ovšem. Havel chránil svého nového velekamaráda Čalfu (snad hlavního autora pendrekového zákona), který by Havla - pár týdnů zpátky - nejraději utopil na lžičce vody, celá garnitura nových mocipánů pak své "zděděné" služebníčky v talárech, rekrutované z iniciátorů předlistopadových "pendrekových" perzekucí. A zneužívání psychiatrie? To se přeci dnešním mocipánům hodí zrovna tak, jako předlistopadovým. Celá záležitost nemohla tedy dopadnout jinak, než dopadla. JUDr. Rábková proto mohla postupovat tak, jak byla z minulosti zvyklá. Pochybuji, že by nadávala.

V domě mé hladovky, 5. 2. 1992, demonstranti volali pod okny krajské prokuratury v Brně: Rábková, z prokuratury pryč. Konečně se tedy podařilo. Rábková z KP (dnes KZ) odešla. Na Nejvyšší státní zastupitelství. V dubnu 1993 jsem tehdejšímu poradci generálního prokurátora ČR, JUDr. Hulíkovi, který se v jednom kuse oháněl tzv. transformací prokuratury ve státní zastupitelství, mj. napsal: "Změna názvu instituce, na kvalitě instituce nic nemění. A změna kvality se prostě nekoná. Zkrátka a dobře: Sebekrásnější obal od čokolády ještě nikdy čokoládu z lejna neudělal. Několik stovek občanů možná na chvíli oklame. Ale jen na chvíli..."

Pochybuji o tom, že JUDr. Rábková by na "nové" poměry jakkoli klnula. Nepochybuji ovšem, že za svou ctihodnou kariéru měla podobných případů, jako jsou případy moje, bezpočet. Což koneckonců vyplývá už jenom z jedinečnosti jejího úkolu - krýt justiční zločince. Proto znovu apeluji: Postižení, přihlaste se na mojí adrese! Opakuji - tento článek může mít docela klidně několik dílů dalších. Záleží jen na Vás!

A abych v tomto, dejme tomu prvním díle, nebyl zase jen tak "samotinka samotinká", v kterémžto případě by šlo docela klidně tvrdit - nu, pokud jde o Marečka, jednalo se u Rábkové o výjimku, o "překlep", který se může stát každému, přihodím na misku vah ještě případ předlistopadového emigranta Milana Janči, který dnes žije v Mnichově. Milan provedl s madame Rábkovou, v únoru 1994, dokonce exkluzivní rozhovor. Jeho plný záznam, kromě jiných materiálů, mi poskytnul.

Oč v Jančově případě nicméně šlo. 6. 7. 1967 byl do krve zmlácen na OO VB v Uherském Brodě, posléze na OO VB v Bojkovicích, a poté obviněn - jak jinak - z napadení veřejných činitelů. Okresním soudem v Uh. Hradišti byl odsouzen k 18 měsícům nepodmíněně, odvolací soud v Brně rozsudek potvrdil. Koncem ledna 1968 byl z vězení propuštěn, téhož roku rehabilitován. Necelých 7 měsíců, které strávil ve valdickém kriminále, stačilo, aby se vrátil s podlomeným zdravím. V prosinci 1990 podal na příslušníky SNB a na orgány, které se podílely na jeho nezákonném odsouzení, trestní oznámení. Vyšetřovatel KP v Brně, podnět, v části týkající se nezákonného odsouzení, odložil, krajský prokurátor v Brně - v zastoupení JUDr. Rábkové - zamítnul Jančovu stížnost proti odložení věci. Hotovo, tečka.

Z Jančova obsáhlého rozhovoru s Rábkovou, z 22. 2. 1994, vyjímám: J.: "Paní doktorko, asi vás moc nepotěším. Nedávno jsem o vás napsal do novin. Vy jste totiž zamítla můj podnět z roku 1990, proti příslušníkům VB v Uherském Brodě a několika soudcům. Já jsem napsal, že jste si to příliš zjednodušila a tím pádem můžou komunističtí gauneři klidně spát a pobírat vysoké důchody. Sdělila jste mně totiž, že se jenom řídili nesprávnými právními názory."

R.: "Já se musím do těch materiálů podívat, to není moje věc. Já jsem to nevyřizovala. I když jsem to podepsala. To neříkám, že ne." (Nahlíží do spisů...) "Ale my jsme tady dospěli k závěru, že se dopustili zneužívání pravomoci veřejného činitele, ti příslušníci."

STOP - Poznámka autora: Takže usnesení Kn 1106/91-12, kterým JUDr. Rábková v zastoupení krajského prokurátora v Brně sprovodila Jančovo nezákonné odsouzení ze světa, není její věc... Zajímavé... Ano, Jančův případ prve vyřizoval vyšetřovatel KP. Proti jeho odkládacímu usnesení Vk 10/91 však podal Janča stížnost. A povinností přezkumného orgánu - v daném případě JUDr. Rábkové, neboť pod zamítavým usnesením Kn 1106/91-12 je buď jak buď její podpis, bylo - jak předesílá ust. ş 147 písm. b. tr. řádu - projít všechny materiály znovu. Nikoliv opsat několik vyšetřovatelových blábolů z usnesení Vk 10/91, "hodit" pod to svůj podpis a do záhlaví "prásknout" novou značku: namísto Vk 10/91 - KN 1106/91-12. JUDr. Rábková si to skutečně jaksi zjednodušuje.

J.: "Jistě. Ale jaký je výsledek? Oni se sice lumpárny dopustili, ale vůbec nic se jim nestane. Ten případ je uzavřen. Já s tím v podstatě nemůžu nic dělat, protože oni se řídili - podle Vás - pouze nesprávnými právními názory."

R.: "To je odloženo jenom pokud jde o ty soudce, nikoliv o ty příslušníky SNB. Vy byste těm soudcům musel dokázat, že úmyslně rozhodli nesprávně. Normálně se lidi na to velice těžko dívají, ale on by je nikdo neodsoudil za to ani dnes! Že něco jinak právně posoudili. Něco jinýho je fyzický násilí, že... toho se nemůže dopustit za žádných okolností, že." STOP - Poznámka autora: Takže podle JUDr. Rábkové by to soudcům měl dokazovat Janča... Dvojnásob zajímavé.. A znamenitě placení prokurátoři (dnes státní zástupci), pověření vyřizováním občanských podnětů A DALŠÍM, jsou na svých úřadech nejspíš proto, aby vyráběli papírové vlaštovky a vypouštěli je z oken prokuratur (dnes státních zastupitelstev). Když už nechci říct rovnou, jaký je jejich skutečný úkol. Že za "jiné právní posouzení" - tj. i nezákonné odsouzení - by se soudcům nestalo, přesněji NESTÁVÁ, naprosto nic ani dnes - v tom s JUDr. Rábkovou vřele souhlasím. - A propos: Jak by šlo dnes, po tolika letech, dokázat fyzické násilí? Řekl bych, že dokázat trestné činy soudců je neporovnatelně snazší. Neboť existují spisové materiály z oněch let. Boule a modřiny - ty už dávno zmizely. Sehráli to s tebou, Milane, vskutku excelentně, jen co je pravda. - JUDr. Rábková má vůbec divný metr. Několik policajtských kopanců je podle ní horší, než několik měsíců či let, na které soudce zbavuje perzekvovaného jedince svobody. Kopanec tolerovat nelze - dva roky života "v čudu" lze.

J.: "Dobře, ale jen díky tomu, že mě 'mírumilovně' odsoudili podle všech regulí tehdy platných, došlo k tomu, že potom do mě ve vězení jiní bolševici zase kopali, mučili mě atd., a na tom - podle mého názoru - nese vinu v prvé řadě soudce, který mě odsoudil."

R.: "A vy jste se toho vůbec nedopustil, jak vy říkáte?" J.: "Jistěže ne. Vždyť jsem už čtvrt století rehabilitován." R.: "A oni svědčili proti vám? A jak má ten soudce poznat, že ten svědek lže? Když už to tedy tak rozebíráme, no... To se totiž může stát i dnes, že proti někomu budou svědčit a to tak nebude. Já předpokládám, že se to nestává, že. Že se to nestává."

STOP - Poznámka autora: Ale paní doktorko... Fuj! Že se nestydíte za takové předpoklady! Právě vy. S vašimi zkušenostmi... Kdyby jste namísto planého předpokládání raději řádně přezkoumala materiály Jančova případu, jak vám ukládala povinnost. To byste pak jistě nekladla hloupé otázky typu: "A vy jste se toho vůbec nedopustil?" ... "A oni svědčili proti vám?" ... Otázky, jednoznačně dokazující, že o Jančově případu nemáte ani "páru". Jediným škrtnutím pera jste však případ smetla ze stolu. - Mimochodem: A na základě čeho měl být Janča tak asi odsouzen, než na základě určitých svědectví, třebaže křivých? Na základě toho, že nosí boty č. 9? Hluboce před vaší inteligencí smekám, paní doktorko.

J.: "Takže soudce ať si dělá co chce." R.: "Ne! To v žádném případě ne. Ale soudce rozhoduje na podkladě důkazů, které má k dispozici."

J.: "Jak je tedy možné, že až po půl roce, kdy jsem byl odsouzen, Nejvyšší soud to zhodnotil správně... 'náhle' správně? Protože byl rok 1968. Protože si uvědomili, že dělají lumpárny..."

R.: "Já znovu opakuji, že pokud jde o ty příslušníky SNB, to skončeno není. Pokud jde tady o ty soudce, tak to... to skončeno je... no jistě by se mohlo, to bylo ověřování... to není skončeno."

J.: "A teď si představte, že já půjdu a rozbiju držku těm soudcům. Pakliže se v tom neudělá pořádek, vezmu si spravedlnost do vlastních rukou." R.: "To se šetřit může dál, protože pokud to bylo jen odloženo, to není konečné rozhodnutí. Nic nebrání tomu, pokud byste trval na dalším projednávání, tak se to může prověřovat dál. To skončeno není." STOP - Poznámka autora: Ale paní doktorko... Fuj! To skončeno je! Proti usnesení, nesoucím váš podpis, NENÍ DALŠÍ STÍŽNOST PŘÍPUSTNÁ, jak je uvedeno v poučení. Jistě, Janča by mohl podat ještě podnět ke stížnosti pro porušení zákona, pokusit se o mimořádný opravný prostředek. Výsledek? Jednoduše by se opsalo několik blábolů z Vašeho usnesení, "hodil" pod to nový podpis a nad to nová značka. Ten, kdo by Jančův případ znovu takzvaně prověřoval, by na závěr své usilovné práce měl o tomto případu zrovna takovou páru, jako vy dnes. Popravdě řečeno, proč by se také někdo nějakým přezkoumáváním zbytečně namáhal. O tom, že žádnému orgánu, který se podílel na nezákonných odsouzeních, nebude zkřiven ani vlásek, bylo už přeci dávno rozhodnuto, a to na zcela jiných místech, než na nějakých směšných prokuraturách. Ty mají za úkol uvést toto rozhodnutí pouze "do života".

J.: "Jaký bude ale výsledek? Já na tom trvám už několik let a nic se neděje... Podal jsem si devět podnětů k zahájení trestního stíhání po té slavné 'revoluci'. Ve všech případech je výsledkem nula. Jak je to možné? Nehovoří to o tom, že na té prokuratuře to nějak smrdí, že to tady není v pořádku? A já vám taky řeknu proč: Protože tu sedí lidi, kteří tady seděli před 10-15 lety a sedí tu pořád dál."

R.: "Já vás mohu ubezpečit, že - aspoň pokud mluvím za sebe - že jsem nikdy, nikdy neměla zájem něco vyřešit jinak, než si myslím, že je to správné."

STOP - Poznámka autora: Pánbůh s námi a zlé pryč!!! ... JUDr. Rábková považuje tedy za správné, že aniž by se s Jančovým případem seznámila, škrtnutím pera jej smetla ze stolu, za správné, že "v zájmu věci" podsunula v mém případě soudu výrok, který si nedovolil ani soud sám, za správné, že - ale proč se unavovat. JUDr. Rábková se nedávno stala "korunní princeznou" práva a spravedlnosti v ČR. Budiž nám nebe milostivo!

- Jinak svatá pravda, Milane, svatá pravda. Protože na prokuraturách a soudech dál sedí lidé, kteří tam seděli před 10-15 lety. A který z nich by za tu dobu neměl "něco na triku"? A teď si představ, že by se do toho měli dát skutečně tak, jak jim to ukládají jejich povinnosti... Museli by se pozavírat navzájem! Do jednoho!

J.: "Stačí jen jednoduchá věc: vžít se do kůže toho druhého." R.: "Já vás plně chápu a naprosto chápu. O tom není sporu. Pokud byste tady v této věci chtěl, aby se to řešilo dál, tak samozřejmě ta možnost tady je, to není konečné rozhodnutí." (Ale je, paní doktorko, samozřejmě, že je. Konečné rozhodnutí ostatně padlo už dávno před tím, než Janča svůj podnět vůbec podal. Ale to přeci dobře víte, že. Pozn. autora).

J.: "Ano. budu na tom pochopitelně trvat. A budu na tom trvat ve všech případech, dokud nebudou ti lumpové potrestáni. Jestliže potrestáni nebudou, opakuji znovu, že vezmu spravedlnost do vlastních rukou."

R.: "Tak to je věc vaší úvahy, ale myslím si, že potom... byste se mohl zase něčeho dopustit, že?"

STOP - Poznámka autora: Ale paní doktorko... Třikrát fuj! Něco takového se přeci nedělá ani v pajzlech nejhorší kategorie. Z rehabilitačních závěrů Nejvyššího soudu je přeci evidentní, že Janča se NIČEHO nedopustil! Takže jaképak ZASE... Fuj!

- Máš, Milane, vlastně štěstí, že JUDr. Rábková, vzdor svým povinnostem, tvůj případ vůbec přezkoumávala a podpisem pera jej rovnou smetla se stolu. Neboť s takovým předsudkem by byla schopna zrušit rehabilitační usnesení Nejvyššího soudu z r. 1968, rehabilitovat rozsudek OS v Uherském Hradišti z r. 1967, a nechat tě těch zbývajících 11 měsíců ještě odsedět v r. 1991. Případně ti přidat něco navrch. Pokud by to bylo možné, jistě.

Má-li JUDr. Rábková k Jančovu případu TAKOVÝ přístup, TAKOVÝ pohled na věc, vychází-li a priori ze svých předsudků a ne z dokumentovaných faktů, nemá vlastně smysl v rozhovoru pokračovat. Řekl bych, že vše je naprosto jasné. Ostatně v omezeném rámci tohoto článku celý obsáhlý rozhovor stejně postihnout nelze. K citovaným výňatkům, resp. k první části rozhovoru, bych dodal ještě tolik:

Názor na to, že Milan Janča se v rozhovoru dokonce zmiňuje o alternativě "vzít spravedlnost do vlastních rukou", může být jistě různý, ba podobná zmínka dokonce pro publikační účely nepřijatelná. Podívejme se však na tuto otázku z jiného úhlu. Janča se o převzetí spravedlnosti do vlastních rukou pouze ZMIŇUJE, notabene ve smyslu "rozbití držky". Bratři Mašínové, jejichž případ byl nedávno přetřásán ve všech masmédiích, televizní obrazovku nevyjímaje, spravedlnost do vlastních rukou VZALI. A to hezky zostra. Nemáli lidí jim dává za pravdu, v masmédiích vyšly články, které se s jejich jednáním ztotožňují. Mašínové, podle jejich (a nejen jejich) mínění - spravedlnost - do vlastních rukou VZALI. Zostra. Janča se o alternativě "vzít spravedlnost do vlastních rukou" ZMIŇUJE. Ve smyslu "rozbití držky". Jeho slova by tedy neměla být publikačně nepřijatelná, jsou-li publikačně (a nejen publikačně) přijatelné činy bratří Mašínů. Jinak bychom museli hovořit o podivném metru. Že jde o něco zcela jiného? Pak jedině v tom, že na jedné straně stojí verbální a "mírná" forma převzetí spravedlnosti do vlastních rukou, na druhé straně konkrétní a ostrá forma.

Na jednom zhruba ze šesti desítek plakátů, vystavených za okny nebo na zdech mého domku, uvádím: Kde nelze dobrat se práva - spravedlnost do vlastních rukou. Publikačně nepřijatelné? Pak tedy velice podivný metr. Jsou-li publikačně (a nejen publikačně) přijatelné činy - a to hezky ostré činy - varovná slova však ne.

Nicméně zpět k uvedené části rozhovoru. Kdo by snad ještě pochyboval o inteligenci nebo dalších kvalitách JUDr. Rábkové, zde je má předestřeny v plné kráse a nádheře. Ponechávám stranou zbytečné, zavádějící, od podstaty věci pozornost odpoutávající Jančovo "lepení" komunistických nálepek na vše, co se jako "lepící plocha" zrovna nabízí. (I když se Milanovi, po tom, co zakusil, ani moc nedivím.) Podstata věci ovšem netkví v pojmech nebo různých "nálepkách", ale v parchantském naturelu některých lidí. ti, kteří páchali svinstva pod praporem komunismu, by je stejně tak páchali pod jakýmkoliv praporem jiným. (Což ostatně dokazuje právě česká realita.) Jde jistě o míru, nebo o formu. Podstata je však tatáž. A záleží na slupce, nebo na dužnině, obrazně řečeno? Řekl bych, že na dužnině. Ale on už na to Milan také přijde, možná už přišel. O jeho inteligenci, na rozdíl od inteligence JUDr. Rábkové, totiž nepochybuji. Stejně jako o jiných kvalitách. Pochybuji jen o tom, že JUDr. Rábková by funkci starší prokurátorky KP v Brně mohla před listopadem 1989 vykonávat jinak, než coby zasloužilá členka KSČ. Milan Janča se tedy obrátil se svými protikomunistickými stesky na tu pravou. Ale to jen na okraj.

Zajímavé ovšem je, jak se v Jančově záležitosti (a jistě nejen jeho) Rábková "schovává" za tzv. úmysl. Pro ilustraci odcituji z další části rozhovoru její odpověď na otázku, proč zamítla Jančův podnět ohledně soudců. R.: "Protože se jim neprokázalo, že by úmyslně něco udělali. To je ten rozdíl. A tam se jim musí prokázat úmysl, že úmyslně vyložili zákony tak, jak nesměli. Já vím, že se to těžko vysvětluje tady toto. Ale abych na ně mohla podat obžalobu, tak jim musím prokázat, že úmyslně vás odsoudili tak, že dnes Nejvyšší soud tedy řekl, že to bylo nesprávné."

Poznámka autora: A BYL SNAD ZÁJEM, neřku-li snaha prokázat onen úmysl, paní doktorko? Vždyť jste se s příslušnými materiály neráčila ani seznámit! (A když už na seznámení se s materiály "nevybyl čas", pro informaci: Janču nerehabilitoval Nejvyšší soud DNES, ale před čtvrt stoletím. V r. 1968.) Inu - další náramně funkční song z repertoáru justičních zločinců. Úmysl... Když už tedy JUDr. Rábková tak nesmírně touží po prokázání úmyslu, budiž jí vyhověno. Proč se však zabývat mouchami, když můžeme přejít rovnou ke zdechlině. Proč se zabývat prokazováním úmyslu u orgánů takzvaně prověřovaných, když můžeme prokázat úmysl přímo u orgánu takzvaně prověřujícího. Nebo se JUDr. Rábková domnívá, že v jejím jednání ve věci sp. zn. Kn 1085/90 není prokazatelný úmysl? Či snad míní, že není prokazatelný úmysl ve způsobu,kterým v r. 1988 odůvodnila odložení mého podnětu sp. zn. 1 KPt 2103/88? V tom, jak podsunula soudu svůj vlastní "důkazní" výrok, který si nedovolil ani soud sám? A že soud si dovolil leccos, jak dokládají rehabilitační materiály. Že soud se v nejmenším nežinýroval. JUDr. Rábková ho však při přezkumném řízení přeci jen přetrumfla. Zkrátka - odborník. Nu, možná byla momentálně stižena bolehlavem a proto se výjimečně "kapánek překlepla". A proto ještě jednou apeluji: Přihlaste se všichni, kteří jste v uvedené rovině měli s JUDr. Rábkovou co do činění.

I kdybychom však blahovolně vzali v potaz momentální indispozici, řekl bych, že v takovém případně by jedinec, pro funkci staršího prokurátora, neřku-li pro funkce ještě vyšší, neměl vůbec přicházet v úvahu. Neboť co když těch "momentálních indispozic" bude povícero? Co když se veškerá činnost dotyčného, který nerozhoduje o barvě etiket na sýry Apetito, ale doslova o kejhácích, nakonec bude sestávat z nepřetržité šňůry právě a pouze "momentálních indispozic"? To ovšem čistě teoreticky. Neboť praxe je ta, že PRÁVĚ TAKOVÉ jedince, jejichž činnost sestává z nepřetržité šňůry "momentálních indispozic",nezbytně potřebuje onen "Nadspol.", uvedený v titulku článku. Jsou prostě k nenahrazení a k nezaplacení. Jsou přímo předurčeni pro justiční funkce nejvyšší. Pro funkce korunovaných reprezentantů práva a spravedlnosti v ČR.

Pokud jde o Jančův případ, vnucuje se jistě i závěr, že Rábková je spíš dokonalý flink, než úmyslný pachatel. Ano - jediná alternativa obecně: Buďto úmyslný pachatel - nebo dokonalý flink. Anebo kříženec obou, jistě. Ať už však úmyslný pachatel nebo flink - co do výsledku to vyjde nastejno. Nevinný jedinec je odsouzen, nebo nepohodlný podnět smeten ze stolu. Ani pro obsazování nejvyšších funkcí není důležité, patří-li aspirant do sorty úmyslných pachatelů nebo flinků. Neboť, jak bylo řečeno, co do výsledku to vyjde nastejno. Důležité pro tyto funkce je, aby aspirant nepřistupoval k své práci jakkoli poctivě. Je-li úmyslným pachatelem a dokonalým flinkem v jednom, pak se před ním otevírají obzory přímo netušené.

Salichova a Rábkovou jmenoval do nových funkcí ministr spravedlnosti Jiří Novák, Nejvyšší státní zástupkyně Bohumíra Kopečná k tomu dodala pochvalné komentáře. Pochybuji, že ani jednomu z nich by nebylo nic známo o SKUTEČNÝCH "kvalitách" Salichova a Rábkové. Řekl bych, že právě naopak. Pokusme se nicméně postihnout možnosti, které se v souvislosti s tímto jmenováním nabízejí. Jsou prakticky tři:

1) Salichova a Rábkovou povýšil Novák přes nesouhlas Kopečné. 2) Kopečná prosadila povýšení obou výtečníků přes nesouhlas Nováka. 3) Novák a Kopečná se na jmenování Salichova a Rábkové radostně shodli. Což se mi jeví nejpravděpodobnější. Z čehož by ovšem plynulo, že kvality Nováka a Kopečné si s kvalitami Salichova a Rábkové v nejmenším nezadají. Hledali se prostě tak dlouho - až se našli.

V úvahu by ovšem přicházely ještě dvě "nadmožnosti". Takže pro úplnost: 4) Salichova a Rábkovou prosadil přes nesouhlas Nováka i Kopečné ještě někdo daleko mocnější, než oni.

5) Novák i Kopečná si s tímto veleknězem moci, stran Salichova a Rábkové, doslova padli kolem krku. I to má něco do sebe. Dokonce hodně... Tento režim vzešel z Velkého listopadového Čachru 1989, z podvodného "sametového" svinstva, které se stalo jeho determinující alfou-omegou. Na svinstvech nejrůznějšího druhu a kreaturách nejhoršího ražení je tedy zákonitě etablován, od prvopočátku jsou jeho neoddělitelnou součástí, ovlivňující a určující veškeré společenské dění v zemi. Justiční neřádstva a jejich reprezentanti, ať už jde o oblast trestní nebo občansko-právní, utváří pouze jednu ze sfér těchto svinstev, jednu ze sfér GLOBÁLNÍ mocenské svévole, byť jistě sféru velmi podstatnou.

Touto otázkou jsem se podrobně zabýval v článku Rehabilitace - cynický výsměch justičních velezločinců, k dokreslení režimně-justičních vztahů proto odcituji jen několik myšlenek:

"Dovolávat se práva a spravedlnosti má praktický význam jen v právním státě. A ten je determinován tím, že se v něm práva a spravedlnosti dovolat lze. Nikoliv účelovými proklamacemi establishmentu. A stát dnešní? Ten je zrovna tak právní jako stát předlistopadový. Bezpráví se v něm jen uskutečňuje na jiných rovinách. A ovšem - drtivá většina občanů se v něm práva a spravedlnosti nedovolá. Předpokladem právního státu je totiž odpovídající společenský řád. Nikoliv dnešní neřádstvo."

"Že na tomto neřádstvu má justice podíl lví, je neoddiskutovatelné. Cui prodest zkrátka. Neřádstvo jí vyhovuje. V neřádstvu se totiž zločinci cítí jak ryby ve vodě. Neřku-li velezločinci... Eminentní zásluhu má justice i na celkovém úpadku společnosti. Nikdo totiž nedokáže znechutit a demoralizovat občany víc, než právě - pokleslá justice..."

"Justice - tak jako v minulosti - podává i nejpřesvědčivější důkazy o 'právnosti' tohoto státu a o 'spravedlnosti', která v něm panuje. Člověk má až dojem, jako by justiční orgány chtěly svým jednáním občany donutit, aby vzali spravedlnost do vlastních rukou..."

"Justice - byť by byla jen všehoschopnou služkou establishmentu - má nejvýraznější podíl na pseudoprávním stavu jakéhokoliv státu. Protože její činnost je určována obecně platnými zákony - a ne protizákonnými chtíči mocných. Že posláním justice je zločiny odhalovat a stíhat, nikoliv kamuflovat a páchat, bylo už řečeno nesčetněkrát."

"Pokleslá justice jakéhokoliv státu je i nejvýraznějším svědectvím o pokleslosti režimu, který ve státě panuje, resp. o skutečných kvalitách jeho exponentů. Jaký pán - taký krám, praví přísloví... Vládnoucí garnitura, tykající si s bezprávím, justici, která je jeho synonymem, nutně potřebuje. Vzájemná vazba je nepřehlédnutelná. A vládcové, netykající si s bezprávím, leč neschopní? Nu... Jisté je, že justice může být baštou svévole jen díky pochopení mocných, nebo přímo na základě jejich direktiv." "Různí prominenti rádi hovoří o nutnosti čelit organizovanému zločinu... Ano, nepochybně... Jsou-li však sami integrální součástí nebo tvůrčími elementy

superorganizovaného velezločinu - a exaktnější termín neznám, jejich proklamace nutí k závěru, že soustředěním pozornosti na "menší" gaunery se snaží odvrátit pozornost od gaunerů VELKÝCH. Od sebe sama."

"Pro hodnocení současné justice - a nejen justice - je určující její přístup k myriádám řadových občanů, marně se dovolávajících práva a spravedlnosti. A ti by mohli vyprávět... O tom, čemu - nebo komu - dnešní justice slouží de facto... Mocným a sama sobě. Přesně tak, jak kdysi. Soukolí superorganizovaného velezločinu se zkrátka točí dál..."

Justiční neřádstva ovšem stále ještě patří do sorty zločinů víceméně "viditelných", tedy nikoliv skutečně obludných, "neviditelných", které se dějí "ve skrytu", "nehlučně". V porovnání s těmito supersvinstvy jsou tedy jen "něžným pohlazením". Tj. nepohodlní jedinci, perzekvovaní "pouze" na justiční bázi, jsou na tom, v porovnání s těmi, kteří jsou perzekvováni na bázi zmíněných supersvinstev, ještě pořád "dobře".

Pro jakýkoliv pseudoprávní stát jsou totiž perzekuce, ať už na té či oné bázi, nezbytným předpokladem pro zachování pseudoprávního statusu quo, skýtajícího tak znamenitý prostor pro gaunerstva a gaunery nejtěžšího kalibru. A pokud k nim patří i ti, kteří se na utváření právního nebo pseudoprávního statusu podílejí nejvýraznější měrou? Pak by úsilím o vybudování skutečně právního státu byli sami proti sobě, s nastolením takového státu by zákonitě museli "padnout". Ecce - jádro pudla.

Že perzekuce, ať už na jakékoliv bázi, zabezpečují "ve funkcích" poskoků v podstatě titíž, kteří stejným způsobem zabezpečovali "dolce vitae" mocipánů předlistopadových (a různé výhody pro sebe), nepřekvapuje. Ani to, že mocipáni polistopadoví je bez uzardění "převzali i s chlupama".

Justiční perzekuce jsou tedy jen jednou z perzekučních rovin, i když všechny tyto roviny jsou nedílně spjaty, vzájemně se podmiňují, prolínají, doplňují. (Ve svém celku se pak prolínají s jinými neřádstvy). Pro úplnost nahlédněme i do dalších perzekučních rovin, alespoň zásadních. Jednou z osvědčených perzekučních metod jsou perzekuce na bázi zneužívání psychiatrie, kterou Milan Kočík trefně označil za všehoschopnou "děvku moci". Zneužívání psychiatrie, jak dokládá nemálo případů, zažívá v současnosti opět obrovskou konjunkturu. Efekt perzekucí, prováděných na této bázi, je dokonce dvojí. Nepohodlný jedinec je nejen dokonale degradován, ale zároveň poslouží i jako "pokusné zvíře" pro různé experimenty nebo tzv. vědecké pokusy.

Perzekuce na bázi zneužívání psychiatrie, jak jsem už uvedl, převážně probíhají ruku v ruce s perzekucemi justičními, případně předcházející perzekucí policejní, kdy příslušnými orgány je zneužíván jeden z nejhorších zákonných paskvilů - ş 116 tr. řádu, de facto umožňující kdykoliv dostat nepohodlnou osobu do blázince. Kauza Milana Kočíka je známa, stejně tak je známa i kauza ing. arch. Lumíra Šimečka, namátkou připomenu i případy paní Růženy Přikrylové a pana Vladimíra Vízdala, které se nedávno objevily na stránkách NN. Začíná "to" prostě fungovat, jako kdysi.

K další, snad nejzásadnější a nejmodernější ze perzekučních forem, patří zneužívání tzv. operativní techniky. Nejen pokud jde o odposlechy, o pověstné "štěnice". Ty už jsou, buď jak buď, jen fízlovským "středověkem". Soustavné upoutávání pozornosti na odposlechy fakticky slouží jen k odvádění pozornosti od fízlovské a příslušející techniky skutečně moderní, na audiovizuální, komputerové apod. bázi. Lze s naprostou jistotou říci, že tak, jak je CELÁ společnost profízlována dnes, nebyla nikdy v minulosti. Nehledě k tomu, že uvedené techniky lze náramně zneužívat - A TAKÉ JÍ ZNEUŽÍVÁNO JE - k ještě daleko větším zvrácenostem, než k "pouhému" totálnímu fízlování bytostného soukromí občanů. Čímž se dostáváme právě do oblasti perzekucí a dalších zvěrstev, prováděných s pomocí této nejmodernější techniky. Ale o tom snad v některém z příštích článků.

Zmíněná neřádstva, prováděná s pomocí nejmodernější techniky, jsou z NĚKOLIKA hledisek tak zásadní povahy, že nutno připomenout:

V r. 1975 se tehdejší ČSSR stala signatářem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Pak byl transformován do jejího právního řádu. Závazky, vyplývající z podpisu Paktu, přešly po rozpadu Československa na státy nástupnické - tedy i na Českou republiku. Ústava dnešní ČR pak zahrnuje i Listinu základních práv a svobod, na jejímž podkladě byl Pakt vypracován - v jejíž jednotlivých článcích jsou všechny články Paktu takříkajíc koncentrovány. Pro každý právní stát jsou tyto mezinárodní dokumenty čímsi posvátným, zásadním... Pro právní stát...

Hrubé pošlapávání nejprincipiálnějších lidských práv, zahrnutých v článku 17 a čl. 7 Paktu, ke kterému v ČR, právě ve spojitosti se zneužíváním nejmodernější operativní a příslušející techniky, ve stále děsivější míře dochází, nejpřesvědčivěji dokazuje, že ČR nejen právním státem není, ale stává se státem stále víc a víc pseudoprávním.

- Článek 17 Paktu zejména uvádí: Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života... Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům. - Článek 7 Paktu zdůrazňuje: Nikdo nebude bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům. - Jaká je v těchto ohledech stávající česká realita? Děsivá! Vzhledem k zneužívání zmíněné techniky k bezuzdnému fízlování bytostného soukromí občanů a k dalším zvrácenostem, rázu oněch pokusů uvedených v čl. 7 Paktu, nutno tedy mluvit o hrubém pošlapávání základních lidských práv v pseudoprávní - kryptofašistické ČR. Že k němu dochází s plným vědomím, ne-li požehnáním dnešních mocipánů, je nadevší pochybnost.

Fašismus je v podstatě úsilí o totální kontrolu života jiných. S pomocí zmíněné techniky nabyla tato kontrola rozměrů, jako nikdy v minulosti. Není tedy nutné uchylovat se ke klasickým - brutálním formám fašismu. I ty už jsou jen zastaralým "středověkem", nebo okrajovou záležitostí. Neofašismus má podoby zcela jiné, spjaté PRÁVĚ se zneužíváním zmíněné techniky, které se tak řadí do sorty zločinů největších a co do perspektiv nejnebezpečnějších. Nová doba, nová technika, nové velezločiny zkrátka. Pokud tedy označuji stávající režim za kryptofašistický, činím tak nejen opodstatněně a zcela k věci, ale předponou "krypto" mu ještě lichotím.

V polistopadových měsících byly vychrleny stovky deklarací o budování právního státu, juristickými frázemi zasviněny stohy a stohy papíru. Škoda slov, škoda lesů... Status quo, mající s právním fenomenem společného asi tolik, co Lucifer s archandělem Gabrielem, bije do očí...

Kde není skutečně právního státu, nemůže ovšem být ani skutečné svobody. Samozřejmě - s výjimkou svobody pro páchání různých mocenských neřádstev, svobody pro gaunerstva a gaunery nejhoršího ražení. Pro ostatní zbývá jen pseudosvoboda, pod knutou těchto gaunerstev.

V polistopadových měsících garnitura nových mocipánů "sametově" mazala lidem mek kolem huby, kromě jiného i litaniemi o lacině nabyté svobodě. Svoboda se ovšem lacině nenabývá. Za lacině nabytou svobodu se draze platí po dlouhá léta. Lacině nabytá "svoboda" nahony páchne nesvobodou. Lacině lze jen přepadnout z jednoho mocenského neřádstva do druhého, nic víc. Česká realita je toho výmluvným (a varovným) dokladem.

Jak dokazují stovky a stovky případů z nejrůznějších oblastí života společnosti, dnešním mocipánům už nestačí jen sametové ohlupování lidí. Z "přežranosti" se už arogantně vysmívají lidem do očí, nacházejí zálibu ve zvrhlostech. Pokud jde o justiční sféru - je toho dokladem právě nedávné jmenování Salichova a Rábkové do jedněch z nejvyšších justičních funkcí. Neboť jak jinak pozdvižení TAKOVÝCH výtečníků do těchto funkcí hodnotit, než jako zvrácený výsměch právu a spravedlnosti, než jako zvrácený výsměch snahám těch občanů, kteří usilují o zlepšení statusu quo tohoto pseudoprávního, kryptofašistického státu.

I sebelepší zákony se stávají jen obludnými škleby, jsou-li jejich reprezentanty lidé jako Salichov a Rábková, různí Klárové a Zlatohlávkové, různé Horvátové apod. Totéž platí i o sebelepším justičním systému. Ani o dobrých zákonech, ani o dobrém justičním systému ovšem v dnešním právně justičním neřádstvu nelze mluvit. Dotyční jedinci jsou tak vlastně pravými lidmi na pravých místech... Anebo, že by mizerné zákony a mizerný systém byly podmiňovány jejich mizernými reprezentanty? Nu - kdož ví... Skutečností nicméně je, že ani jedno, ani druhé, ani třetí nestojí za víc, než za opovržlivé odplití. A to kdoví jestli. Neboť plivat na zem se nemá. Je to nehygienické. Když už - tak na konkrétnější cíle.

Únor 1996

(pro NN)

Miloslav Mareček

Za humny 3218

697 01 Kyjov

P.S.: Poznámka pro ty, kteří s JUDr. Salichovem, JUDr. Rábkovou nebo s jakýmkoliv jiným "justičákem", který - namísto zaslouženého kopance do spodní části zad nebo ještě zaslouženějšího kriminálu - POVÝŠIL, mají své vlastní neblahé zkušenosti a stávající českou realitou nejsou ještě znechuceni do té míry, že už je jim všechno "putna" - pište o svých případech do té míry, že už je jim všechno "putna" - pište o svých případech na moji adresu! (Doporučeně, nejlépe na doručenku. Nežijem přeci jen tak leckde, ale v kryptofašistickém svinstvu, ve kterém se závažné dopisy ztrácejí jak v propadlišti.) - Připojte prosím kopie všech písemností, které se k Vašemu případu vztahují. Znovu opakuji - tento článek může mít docela klidně i díly další. Záleží jen a jen na Vás!

Justičáky, kteří "pouze" zůstali na svých místech, v rámci několika článků skutečně postihnout nelze. Na to by nestačilo ani několik stovek článků. To bych mohl vzít rovnou abecední seznam "pracovníků" předlistopadové justice a brát to jméno vedle jména. Moc změn bych jistě nezaznamenal. A který z nich by za ta léta neměl "něco na triku", že... Proto zdůrazňuji: Pište jen o těch, kteří POVÝŠILI a jejichž "zásluhy", ať už z dávné nebo nepříliš vzdálené minulosti, můžete dokumentovat na vlastních případech!