NECENZUROVANÉ NOVINY
Občasník pro kontrolu moci zdola a shora
Číslo 1/1997

Naše zásada:
MINIMUM SLOV, MAXIMUM INFORMACÍ a MYŠLENEK...

KGB - nová naděje pro Rusko?

      Jistý americký filmový štáb dostal údajně k dispozici tajné ruské archivy a žijící pamětníky nejen z řad někdejší sovětské generality a propojením těchto svědectví vznikl čtyřdílný dokumentární cyklus Poslové Moskvy. Co k tomuto záměru současné americké a ruské tajné služby vedlo, zůstává pro nás i nadále otevřenou otázkou.

      Ve filmu bývalí agenti KGB vzpomínali na zašlé časy. Tak například Molotovův životopisec Felix Čujev zachytil důvěrné detaily o přípravě komunistické světovlády, které jako první prozrazuje právě Molotov, jenž i v penzi utíkal z odposlouchávané chaty do lesa, kde písařce diktoval své paměti. Jako vysoký vládní funkcionář znal podrobně Stalinův plán na ovládnutí Evropy. Wolfgang Leonhard, jenž se po studiích v Moskvě vrátil do poválečného Německa budovat socialismus, zas cituje Ulbrichtův příkaz: "Musí to vypadat demokraticky, ale ať všechno máme ve svých rukou." Leonhard, jenž zažil v Berlíně rudé vlajky hbitě přešité z praporů s hákovými kříži, ženy znásilňované "narychlo na dvoře" a "jednoho agenta KGB na dvě stě Němců", uprchl v roce 1949 z NDR. Francouz Auguste Lecoeur obdržel od Stalina blahopřání za vraždy odpůrců komunismu v brigádách za občanské války ve Španělsku.
      "Získával jsem policisty a diplomaty, kupoval socialisty," vzpomíná na svou poválečnou "pomoc Stalinově Evropě" Lecoeur, jenž byl v roce 1954 vyloučen z Komunistické strany Francie. Také další díly seriálu přinesly unikátní fakta: Bez zajímavosti není Malinovského výrok, že z jednotek OSN v Koreji měl zůstat jen radioaktivní prach a popel, schůzka Maa a Chruščova v bazénu či podezření, že Fidel Castro je mimo hrdiného bandity i agentem amerického velvyslanectví. "Tahle ideologie nás stála miliardy - pro nic," přiznává jeden důstojník KGB a jiný shrnuje ruské trauma: "Po tisíc let nám vládli lidé, ne zákony, a tím trpíme dodnes." Podle knížky Nadine-Marie Schwartzenbergové o KGB, jež v témže roce vyšla v Paříži, předcházel jeho odchodu chaotický zánik kdysi všemocné organizace, jak to popisuje jeden z tehdejších vysokých činitelů: „Rozkazy si tehdy vzájemně odporovaly. Měl jsem na starosti několik agentů v zahraničí. Ani jsem nevěděl, jestli je mám ponechat v činnosti, nebo je odehnat, a už vůbec ne, co bych od nich měl požadovat."
      Za dalších pět let se Jelcinovi muži pokusili vytvořit se 12'000 z části novými muži mnohem méně početnou náhražku KGB, která mívala podle výše citované autorky kolem 500'000 pracovníků. To nastoluje otázku, co se s tím půlmiliónem často vysoce kvalifikovaných lidí stalo?

      Happy end po ruském způsobu
      Nedávno, předseda někdejšího sovětského Výboru státní bezpečnosti (KGB), a veterán z Afganistánu Sergej Gončarov mluvil s reportéry pařížského měsíčníku l'Expansion, který je určen především pro špičkové manažery. Tento muž, který opustil řady KGB (i když ta se už tehdy nazývala jinak) roku 1993 v hodnosti plukovníka je přijal několik kilometrů od centra Moskvy, nedaleko od bývalé školy někdejšího sovětského Výboru státní bezpečnosti (KGB), v bílé budově dětské nemocnice. Právě zde, v jejím nejvyšším patře, totiž našel útočiště Klub veteránů Alfy, který si toto jméno vypůjčil od známé elitní jednotky operující v Afganistánu. Gončarov reportérům vyprávěl, jak teď vlastně v Rusku žijí pohrobci organizace, která kdysi ze stínu ovládala supervelmoc. Francouzské kolegy nejprve zaujal u tohoto padesátníka, který se odmítl podílet na puči proti Gorbačovovi roku 1991, „jasný pohled a pevný stisk mužné ruky". To může být jen klišé ve stylu Jamese Bonda. Jenže po rozhovoru s plukovníkem dospěli autoři rozsáhlé analýzy k poněkud překvapivému závěru: „Je zbytečné mořit se hloubkovým zkoumáním stop po bývalé sovětské tajné službě a hledat její někdejší šéfy po celé širé Rusi. Stačí vzít za dveře některé velké banky či vážené firmy a zeptat se, kde sedí šéf bezpečnostní služby. Ve dvou případech ze tří to bude bývalý plukovník, ne-li rovnou generál KGB..."
      Podle Gončarova byli tito lidé „šlehačkou sovětské společnosti". Ani teď nemají žádné starosti, jak najít dobře placené místo. Nikdo neví, kolik jich vlastně bylo či je. Kolují o tom nejšílenější dohady. Určitě alespoň několik set tisíc. Kdyby zůstali u Federální bezpečnostní služby, jak se jmenuje nová organizace tohoto typu, mohli by si vyšší důstojníci vydělat měsíčně kolem 200 dolarů. U běžné soukromé firmy dostávají aspoň třikrát tolik, ale „manažeři" z horních deseti tisíc zaplatí za svou bezpečnost klidně i 3000 dolarů měsíčně. „Rusko vstoupilo do fáze, kdy se úspěch člověka měří podle toho, kolik může ze svého rozpočtu vydat na bezpečnost a kolik si vydržuje osobních strážců," říká vědecká pracovnice Francouzského ústavu mezinárodních vztahů Anne Tiraspolská. Jednu z bezpečnostních agentur pod anglickým názvem Guard' s Bureau řídí Valerij Veličko (51), někdejší náčelník štábu kremelské ochranky, který doprovázel Michaila Gorbačova po celém světě. Propuštěn do zálohy byl po srpnu 1991, neboť se podílel na puči proti svému vrchnímu veliteli. „Zrovna jsem měl být povýšen na generála," hořce si stěžuje tento důstojník. Jeho kancelář zdobí podšálky ve tvaru rudé hvězdy a dřevoryt s portrétem Felixe Dzeržinského, zakladatele politické policie ještě za Leninových časů.

      Roztáčejí kola ruské ekonomiky
      Jeho soukromá firma Guard's Bureau má 250 zaměstnanců, všichni bývalí pracovníci KGB či ministerstva vnitra, a je zavalena žádostmi o kontrakty.
      Kromě Rusů jsou to velmi často také západní společnosti či instituce působící v Moskvě a vůbec v Rusku. Guard's Bureau již mnohokrát pracovalo pro vysoce postavené návštěvníky z francouzského koncernu Matra, ale také pro přední zástupce věhlasných britských firem. Valerij Veličko nechtěl prozradit reportérům l'Expansion podrobnosti o tom, jak jeho firma hospodaří, ale v obecné rovině přece jen něco pověděl: „Naším cílem je vydělávat peníze, abychom je mohli investovat do nákupu nejmodernějšího zařízení a do výcviku našeho personálu," uvedl a pokračoval: „Dnes si přijde nejúspěšnější bývalý důstojník KGB, který se obrátil na novou víru, řádově na takových 5000 až 7000 dolarů měsíčně. Takovými příjmy se v ruské společnosti může pochlubit pouze zločinec."

      Záruka důvěry u zákazníků
      Klub veteránů Alfa má záštitu přibližně nad 2000 bezpečnostními agenturami. Po Rusku se povídá, že kdyby se jejich početní stavy sečetly, dostali bychom čísla vyšší, než jakými se může vykázat celá americká armáda. Vypadá to jako žert, ale ve skutečnosti hraje tento fenomén stále větší roli v základu ruského kapitalismu. Ve společnosti, která byla připravena o jakékoli věrohodné obchodní právo, jsou považováni bývalí důstojníci KGB a ministerstva vnitra za nejlepší záruku, že prodávající dostane za podepsané kontrakty také zaplaceno. Byl by hluboký omyl domnívat se, že tito lidé zasahují teprve v okamžiku, kdy jsou peníze jinak nedobytné. „Vstupují do hry na všech stupních obchodního jednání," vysvětluje jeden bankéř, dlouho působící v Moskvě. „Už když chystáte s nějakým partnerem smlouvu, prověřují vám nejprve jeho solventnost a platební morálku, jeho dosavadní kontakty s konkurencí. Jakmile je pak smlouva podepsána, hlídají průběžně, aby se závazky plnily přesně podle dosaženého ujednání. Pokud by vás chtěl váš partner zradit, postarají se už o to, aby ho přivedli zpět na správnou cestu." Tato zjištění přivedla autory analýzy v l'Expansion k dalšímu šokujícímu závěru: „Vypadá to tak, jako by se bývalí lidé z KGB stali prvořadým ekonomickým faktorem v Rusku, díky němuž se tam kolečka hospodářství dál točí, navzdory politickému chaosu, který zemi nadále dezorganizuje." V každém případě začali již podle téhož zdroje ti nejlepší z bývalých příslušníků politické policie po prvních úspěšných krůčcích v byznysu opouštět bezpečnostní agentury a vytvářejí v mnoha podnicích analytická střediska, jež se snaží ukojit hlad firmy po docela běžných informacích o trhu, protože si je běžný management prostě jinak nedovede obstarat, neboť byl po desetiletí zvyklý dostávat předvařenou informační kašičku shora. Samozřejmě, že západní tajné služby příliš nevěří na takovýto idylický přerod bývalé příšery, která by se změnila v krásku pouze tím, že náhle změnila svou víru. Jeden z agentů západní kontrarozvědky se v Moskvě svěřil reportérům z l'Expansion se svými pochybnostmi: „Jsme přesvědčeni, že mezi oficiální ruskou rozvědkou a alespoň některými ze soukromých bezpečnostních agentur existují velice organické svazky. Některé z nich jsou prostě krycími firmami, v nichž se to jen hemží vysoce kvalifikovanými rozvědčíky, kteří hovoří několika světovými jazyky. Podobně se s aktivními agenty setkáváme i ve středních podnicích, které obchodují se zahraničím."

      Ochránce pořádků v Rusku?
      Trochu jiného mínění jsou nicméně i někteří ruští demokraté liberálního smýšlení. Jejich názory shrnuje profesor Alexandr Sogomonov z Vysoké školy politických studií v Moskvě takto: „Přítomnost těchto lidí v celém soukolí ruské společnosti, spolu s kolektivním chápaním bezpečnosti a sklony pořád něco kontrolovat, které nadále hárají duší našich krajanů, nám umožnila předejít dvěma zlům: radikalizaci režimu a úplné anarchii." Citovaný francouzský měsíčník se na doplnění celkového obrazu vrací k metodám, jakými si KGB kdysi vybírala své kádry, a dokonce je srovnává s elitní školou pro státní úředníky École normale de l'administration (ENA) v zemi galského kohouta. Na pomoc si bere bývalého aktivního funkcionáře KGB Borise Ruděnka, který nyní působí jako novinář. Ten pro l'Expansion prohlásil: „Budoucí elitní agenti byli vybíráni z mladých lidí na nejlepších školách po celé zemi. Nejprve byli vytipováni, pak dlouho pozorováni a nakonec s nimi bylo naaranžováno setkání v místnosti stranického výboru. Pokud souhlasili s prací v tajných službách, byli podrobeni rozsáhlým psychologickým testům a teprve pak mohli být přijati do některé školy KGB." A zmíněný již Valerij Veličko, který tyto žádané produkty nyní prodává i západním obchodníkům, trvá na tom, že se státem již nemá jeho Guard's Bureau nic společného: „Zaměřili jsme ve prospěch našich nových klientů všechny hodnoty, jež jsme si v KGB osvojili ­ oddanost, věrnost a profesionalismus. To u nás právě hledají. Kdyby tomu bylo jinak, přišli bychom o celý byznys." Opravdová nostalgie po obávané KGB je drtivé většině soudobých Rusů cizí, avšak historky z její minulosti je přitahují. Snad se některému čtenáři občas zazdá o bezpečné ulici pro všechny. Proto také má specializovaný časopis Přísně tajné (Sověršenno sekretno) na dnešní poměry obrovský náklad dva milióny výtisků. Avšak odpověď na dilema, zda se věkově poměrně mladým vysloužilcům KGB už podařilo za dolary vydělané na vystrašených cizincích vymodelovat z někdejšího zvířete v mysli domácí a zahraniční veřejnosti čipernou krásku, lze nejspíš nalézt jen v pohádce.
Zpracováno podle časopisu l'Expansion

* * * * *


Zpět na OBSAH 1/1997

Zpět na stránku NECENZUROVANÝCH NOVIN nebo HLAVNÍ STRÁNKU
inzerat
HTML design Connected by