Překonejme staré programy svého mozku
Zdravý mozek je schopen až 2 x 1014 operací za vteřinu. - Objevovat tajemství našeho vnitřního vesmíru je stejně úžasné jako Hubbleovým teleskopem zkoumat vzdálené galaxie.
Dnes čtenářům představujeme:
Vlastimil Marek (* 1946), hudebník, terapeut a publicista, šéfredaktor časopisu MANA. Autentičnost jeho uměleckého výrazu ho přivedla nejprve k hlasité rockové hudbě a odtud vnitřní intuitivní cestou až ke křišťálovým plochám hudby New Age. V roce 1979 strávil několik měsíců v japonském budhistickém klášteře. Svá přání se snaži okamžitě také realizovat. To znamená, že když se rozhodl jet na Hawaj, mohli jste mít možnost také vy ho tam spatřit...
Žijeme v převratné době, kdy mnohý etický kodex zakotvený v naši civilizaci bezmála dvě tisíciletí se stává absurdním. Ve své době pozitivní, dnes ale proti rovnováze životního prostředí jdoucí opakování pravdy, která platila v časech nomádů, kdy bylo na celé planetě okolo deseti milionů lidí: "Jděte a množte se!", hlásané představiteli současných náboženství pouze pomáhá šířit populační explozi. Nebere ohled na to, že pokud bude tento trend pokračovat, počet obyvatel Země se během příštích čtyřiceti let zdvojnásobí a kolem roku 2150 dosáhne 694 miliard lidí. Na druhé straně se ale lidské myšlení pronikavě mění. Dochází k obdobnému tlaku, připomínajícímu tlak, který kdysi nutil život vystoupit na souš. Jak by proto člověk za takové situace měl usilovat o rozvíjení svých schopností?
Marek: Každý zdravý člověk, když se narodí je génius. Po dobu tří až pěti let lze vidět pod mikroskopem v jeho mozku mezi neurony neuvěřitelný počet potenciálních spojů. Vidíme, že takové dítě může být v životě orientováno jako geniální fyzik, hudebník, malíř, ekonom, prostě cokoliv. My všichni se rodíme s potenciální fotografickou pamětí (když už to někdo umí, umí to zcela zákonitě i každý z nás), jsme kreativní jako Einstein, ohební jako šestnáctiletá gymnastka, která umí salto s dvojitým vrutem, máme obrovský orientační smysl. V rámci výchovy, jsme ale všichni více méně omezováni a poškozováni výchovou rodičů, školy, prostředím, emocemi, předsudky atd. Přicházející "Nový věk" je jen poodkrývání potenciálních možností, které v nás jsou. Díky počítačům již dnes můžeme studovat jak vlastně funguje každá biobuňka a můžeme současně zjistit i vývoj toho jak jsme vlastně naprogramováni. Již maminka tím, že nám něco řekne, nás programuje. A podle míry jak je omezená či otevřená přenese tyto vlastnosti i na nás.
Přitom vše se nachází v jednotném informačním poli, kde všechno spolu navzájem souvisí. V roce 1946 přes Itálii putoval velice vyhublý polský mladík, který se vracel z koncentračního tábora domů, touto paradoxně dlouhou zacházkou. Ale díky tomu se zde setkal s jakýmsi páterem s léčitelskými schopnostmi, který při loučení tomuto mladíkovi řekl: "Ty budeš jednou papežem." Ten mladý Polák se jmenoval Karel Wojtyla.
Dá se tedy říci, že při rozvinutí všech potenciálů, které v sobě v dětství máme, za situace, že to všechno se světem dobře dopadne, bychom mohli mít v příštích stoletích nejen šest smyslů, ale dvanáct. Mohli bychom svým mozkem zcela nahradit to, co nemáme v končetinách. Dnes dosud málokdo ví, že máme v mozku superzesilovač s anténou, jež si z rozlehlého okolí vybírá další informace mimo onoho hluku, který chceme slyšet. Je to jako u jestřába, který vidí tak, že má v zorném poli ještě malou zvětšovací plošku. To samé máme potenciálně i my v centru svého sluchu. Dnes se ho učíme využívat například pomocí podprahových sublimálních technik, pomocí nichž se můžeme nejen velice rychle učit cizím jazykům a dokonce v nich i myslet, ale především měnit dosavadní negativní myšlení v myšlení pozitivní.
To co jsme až doposud žili bylo velmi destrukční, puritánsky rozbíjející a my své potenciální možnosti jsme až dosud neustále potlačovali. Naštěstí zůstali australští Aburudžinci, zůstali Tibeťané a další kmeny a národy, od nichž se můžeme nyní učit, když zjišťujeme, že cestou po které jsme se v Evropě vydali na počátku novověku, jít již nelze. Tato cesta byla v krizi již od počátku, ale byl tu další svět, který se dal ovládnout zničující expanzí. Dnes tato expanze končí, žádný nový svět, který by se dal využít pro naši agresi již na této planetě není. Proto nám již nic jiného nezbývá a my musíme jít konečně do sebe. Končí věk expanze a hmoty a začíná věk informace a věk vnitřních moří, které jsou daleko širší než moře, která jsme kdy před tím znali. Můžeme se přesvědčit, že zkušenosti přírodních kmenů a šamanů jsou reálné.
Může nahradit tvůrčí činnost jako malování, psaní, provozování hudby, meditaci? Je to rovnocenné?
Marek: Určitě ano. Nikoliv ovšem oním českým c. k. levohemisférovým způsobem, to jest s rukama za zády a poslušně jako na cvičišti papouškovat našprtané vědomosti: Kdy se narodil skladatel? V kterém jsi taktu a v jaké harmonii? Nikoliv tímto ztrnulým racionálním přístupem. Jakákoliv spontální činnost však rozvíjí pravou hemisféru. Všechny zážitky rozšířeného vědomí, extáze, mystické zážitky, když to velmi zjednoduším jsou vlastně srovnáním aktivit levé a pravé mozkové hemisféry. Najednou to začne fungovat a propojí se to. Najednou člověk v jedné vteřině vidí svůj život, nebo různé vize, které jsou tak reálné, že on je jimi a oni jsou jím. Člověk si uvědomí v okamžiku, kdy přeskočí svoji omezenost programů ve své mysli, že tu vlastně tyto kapacity jsou.
Vraťme se do počátku novověku a zaspekulujme si trochu. Kdybychom neprohráli na Bílé hoře, tak mohl na trůně sedět dál panovník, který měl vztah k rosekruciánům, zakládal jejich university a tehdejší svět a vzdělanost by si mohli ušetřit třicetiletou válku. Mohlo dojít k pokračování renesance se spoustou Michelangelů, Leonardů da Vinci. Protože ale prohrál, pozitivní větev tohoto vývoje nepřišla a díky 30. leté válce byla celá tehdejší Evropa rozvrácena. René Descartes byl jako geometr s vojskem Maximiliána bavorského v Bělohorské bitvě. Vynikal totiž jako odborník pro počítání balistických křivek střelby děl. Po porážce se dostal s vítězi do Prahy a byl natolik zhrozen iracionalitou této války, že položil základy racionálnímu karteziánskému myšlení. Tak začalo schizma objektivity a subjektivity racionálního světa moderní filozofie, která je dnes v krizi a slepé uličce.
Dotkl jste se velice citlivého bodu. Je jím ono rozvinutí duality subjektivního a objektivního, ke kterému došlo na počátku novověku. Pro mnohé je to začátek oné "jediné a správné vědy", která je proto "správná", že je objektivní a pitvá, aniž by ale tomu co rozebrala dokázala i vrátit život. Snad proto jsou také rádoby vědečtí lidé, kteří se bojí projevu dosud vědou neobjevených inteligencí pokud vstoupí do jejich myslí. Mají pocit, že by je okolí označilo za naprosté šílence. Je vůbec podle vás nějaký vnější a vnitřní svět?
Marek: Není. Pokusím se vás přesvědčit jednoduchou úvahou: Myslím si o sobě, že to jsem já a tady kolem mne je vnější prostředí. Kde ale na příklad končí vzduch, který dýchám? V ústech? Krku? Plících? Krvi? Já jsem vzduch, který dýchám. Já nejsem oddělen. Když zavřu oči a vzpomenu si na určitý strom na Petříně, kde jsem včera byl: kde jsem teď? Tady nebo na tom Petříně? Mysl, představivost a to co nazýváme vědomím nemá hranice.
Neexistuje objektivní svět, protože všechno co vnímáme cenzurujeme. Když se na něco díváme, tak světlo odražené od toho předmětu projde zornicí oka na sítnici, ale dál nejde. Dál pokračuje elekromagnetický vzruch. Teprve v mozku si vytváříme to co vidíme. Proto my také vidíme úplně jinak, než žába, orel, nebo moucha. Pokud si myslíme, že všichni vidí svět jako my, tak nemáme pravdu. Vidíme pouze to, co máme naprogramováno vidět.
To ovšem znamená, že také naše omyly, které máme v sobě ovlivňují naše vnímání reality. Proto dva lidé si nemusejí rozumět, protože každý z nich je v zajetí jiných bloků a jiných představ. Dokonce mohou mít i rozdílné "důkazy" o svém vidění, při jejichž interpretaci může tak zvaně hypnoticky silnější osobnost přesvědčit toho více sugestibilnějšího?
Marek: Je tomu skutečně tak. Protože i když se něčeho dotknu, na příklad tvrdého kamene či kousku dřeva, tak ten dotek není ve skutečnosti to co nazýváme objektivní. Uvnitř sebe totiž vnímám nikoliv tento dotek, ale svoji interpretaci doteku na základě smyslových elektromagnetických a chemických vzruchů. Z toho vyplývá, že to co já si myslím, že je objektivní a jedině pravdivé, je ve skutečnosti program a od něho se odvíjející má myšlenková konstrukce, toho co mi hlásí tykadla smyslů.
Naše objektivita je proto výsledkem způsobu jakým vnímáme svět. Kdybychom začali svět vnímat z pozitivní stránky, nikoliv jako problém, ale jako radost, nikoliv jako katastrofu, ale jako šanci, ne chaos a zmatek ale jako možnost nového přestrukturování k novému vývoji, jevil by se nám zcela určitě jinak. Dnes už systémová teorie a teorie chaosu s podobnými optimistickými modely počítají. Simulace na základě teorie chaosu prokázaly, že stačí, abychom nepatrně pozitivně ovlivnili část systému, jakkoliv složitě a chaoticky vypadajícího, a zbytek se v patřičném čase sám stabilizuje. Už to konečně začíná matematikům fungovat podobně jako šamanům. Protože šaman není ten, kdo mění tento svět, on mění pouze způsob vnímání světa. Proto také na svých kurzech velmi úspěšně vedu žáky, v jednoduchém smyslu, že například jejich rozčilující se šéf není destrukční ani nepříjemný, ale především dodavatel energie. Když někdo křičí, vydává spoustu energie a zvuková energie je velice posilující. Jistým soustředěním je jí možno proto přijímat přes třetí čakru a čím více onen šéf řve, tím více je oběť tohoto rozčilování posilněna. Žáci totiž změnili přístup jak se dívat na nervozního šéfa.
A přesně o tohle jde, že my na konci 20. století musíme změnit přístup jak hledět na věci, protože jinak se všichni navzájem rozmlátíme a zabijeme. Jedna z tréningových možností abychom se zharmonizovali, protože nemáme rituály jako měli naši předkové, nemáme možnost čisté přírody, je záhadologie. Její přínos je o to významnější, že jemná, citlivá činnost našeho mozku je neustále poškozována negativními vlivy naší civilizace.
Jak se za těchto relativně nepříznivých podmínek vitalizovat, energetizovat? Samozřejmě, že vyvolávat kvůli tomu násilné revoluce by byl omyl, protože to jde především zevnitř. Pokud programuji v mozku něco krásného, mám v mozku i krásně. Když si dostatečně silně představím, že mám v levé ruce jablíčko, začnou se mi zbíhat sliny. Pro mozek ta představa je totiž stejně reálná, jako když je to jablíčko skutečné. Uvnitř mozku je tma, zde není žádné jablíčko. Zde se zobrazuje pouze fikce, bez rozdílu toho zda je jablíčko skutečné, či si jej pouze představím. To je ale velká výhoda a znamená to, že my lidé, protože jsme si vědomi svého vědomí, můžeme s nim pracovat. Když ovšem si někdo naprogramuje mozek, že bude stále více geniálnější, tak pořád ještě programuje v limitech, které mu dala příroda, výchova škola, pohlaví, národnost. Pokud se ale setkám s něčím co nedovedu vysvětlit, tak mi to rozšíří úhel záběru. Každá novinka je dokonalý učitel. Pokud jsem Čech, to nejlepší co pro svůj rozvoj mohu udělat je, že pojedu do Číny nebo do Japonska. Všechno bude naráz pro mne zcela diametrálně opačné a mám šanci zmoudřet již proto, že uvidím svět, který je zcela jiný než v Evropě. Setkám se zde s miliony dalšími neobvyklými způsoby. Náhle zjistím, že my tak jak jsme naprogramováni zde v Čechách, jsme vlastně v jakési omezující kleci. Jsme v kleci i díky kultuře jak nás učili myslet. Náš způsob tzv. logického objektivního myšlení uvidíme náhle jen jako jeden z možných způsobů mezi miliony dalšími. Šamanský, psychodelický, sci fi, meditační... Je tolik různých možností, z nichž každá nás obohatí. Je to jako v onom výroku, že kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověk. Každá nová řeč, zvláště čínština, hindi, kde je úplně jiná transkripce a jazykový i vizuální systém, rozšiřuje velice například spolupráci levé s pravou mozkovou hemisférou. Člověk, který se naučí čínsky, nebo hindí, rozšíří neuvěřitelným způsobem svoji tvořivost a toleranci, pro celou škálu jiných lidí.
Chce to facku, ránu holí do zad?
Cokoliv. Hlavně ale rozbít starou strukturu myšlení, ten vzorec podle kterého si myslíme, že to jedině funguje. My jsme pořád v kleci svého jazyka. Alfréd Jarry kdysi řekl: "Myšlenka se dělá v ústech." Měl pravdu, protože myslíme tak jak mluvíme. A nakonec již jenom mluvíme, a už ani nemyslíme. Obvykle nám stačí jen pár tisíc slov na celý život. A to je velká škoda, protože potenciály, které máme jsou neuvěřitelně rozsáhlé. Ale jsme takoví jací jsme proto, že jsme si kdysi nechali vnutit program, abychom byli takoví jací jsme. Agresivní, naštvaní, nešťastní. Přitom každý z těchto programů je za jedny peníze, protože do tohoto počítače můžete naprogramovat jakýkoliv software. Někdo všechno dělá celý život v T602. Ale dnes se již ukazuje, že můžeme dělat i další neuvěřitelné věci. Například simulací virtulentní reality. Vznikl pro ní dokonce nový název: Kyberie. Virtuální realita nejde mimo ale naopak, stala se už věcí skutečnosti. Chystáme se do virtulentní reality, protože chceme zjistit, co to je "bytí". Jde o filosofickou pouť a naše dopravní prostředky na ní nejsou pouze kulturní, ale přímo biologické. Děje se vlastně při ní totéž co se nám odehrává v mozku, když posuzujeme tzv. objektivní svět.
Proč Bodhidarma, když devět let seděl a hleděl pouze do bílé zdi před sebou se nedostával do omezenosti, ale naopak stal se zcela otevřeným?
Marek: Jde o to, že náš způsob vnímání světa aktivně směrem ven, je opět jen jeden z možných způsobů poznávání reality. Budhisté o sobě tvrdí, že myslí jako hladina jezera. Máme-li jí rozvířenou tisíci vlnkami myšlenek, tak si neumíme vytvořit správný obraz světa. Proto ani nevidíme světlo poznání, které se na této hladině zrdcadlí. Uniká nám stále smysl, protože jsme si tento obraz nikdy nesložili vcelku. Bodhidharma, protože seděl, se naučil zklidnit hladinu své mysli natolik, že se změnila v zrdcadlo, které odráží realitu bez jakéhokoliv zkreslení. My všichni využíváme pouze 2 - 4 % svého mozku, ale on tím, že se zklidnil objevil další procenta navíc.
Rozuměl jsem správně? Bodhidarma pak viděl realitu v celku a nikoliv v jednotlivostech?
Marek: Raději to upřesním: Duchovní lidé vidí skutečnost v souvislostech. Vidíte na příklad člověka, který křičí, ale současně vás i napadne, že je to proto, že ráno dostal pěstí od milence své ženy, která mu včera utekla. Eliminujete jeho agresi a namísto toho vezmete toho člověka třeba do kavárny, aby se vám ze svého trápení vypovídal. Za každým násilím či válkou je mnoho vnitřního rozladu a nespokojenosti. Muži si namlouvají, že by nedělali politiku, kdyby měli ženy skrze které by dosáhli to po čem touží. Zdánlivě to vše vypadá jako nerozpletitelné klubko, ale jakmile člověk uklidní svou mysl, zjistí, že je na tom mnohem lépe, než když se snaží soustředit na něco vůlí a násilím, jako to děláme my Evropané.
Protože vývoj je tak rychlý, nutí nás to, abychom hledali nové způsoby koncentrace. Proto se vracíme znovu k zapomenutým praktikám východu. A v této převratné době, kdy staré představy padají jedna za druhou, už ani pro starý mozek není problém vsugerovat si novou technologii a myslet jako mladý člověk. Každý problém je totiž vyřešitelný s odstupem a v nadhledu. Lidé, kteří z nadhledu pročistili svůj mozek a hlavně své vnímání, kteří objevili další jeho způsoby, prožívají nejen jednu rovinu na které se to vše odehrává, ale takových rovin je pro ně nesmírné množství. Tyto roviny pak mohou vnímat nejen plošně, ale i prostorově. Je to jako byste měl šachy nejen na jednu rovinu, ale desatero rovin. To už je milion kombinací a vztahů. Vidíte a cítite jak figurka, která má kořeny úplně kdesi jinde směřuje do určitého místa a vynoří se zdánlivě neočekávaně na místě, kde by to mysl ustrašeného člověka nikdy nepředpokládala. Takoví lidé umějí také správně poradit. Proto se o nich také říká, že jsou moudří, protože umí nacházet řešení. A to se jim daří proto, že tato řešení vidí. Dokázali to tak, že zapojili více procent svých duševních kapacit.
Máte nějaké techniky jak zbavit starší lidi popletenosti, nebo oslabení paměti?
Marek: Činnost ducha zcela závisí na schopnosti ducha nebýt líný. I zde platí jako u dětí, že hrou se učí úplně nejlépe. Hrou se dá překonat omezenost a roste kapacita. Člověk nechce být lepší pouze proto, aby vyhrál, ale když mozek více pracuje tělo produkuje endorfiny a dostavuje se tak pocit štěstí. Člověk se již nenudí. Každý podnět, kus kamínku, to je celý vesmír. Pokud se někdo otevře tomu co ho baví, nezakrní. Je prokázáno, že skleróza je především zablokovanost a málo myšlenkového tréningu.
Hledíte na svět velice optimisticky. Jaká bude podle vás z futurologického hlediska naše budoucnost?
Marek: Budoucí vývoj nabízí, opět jako v 16. století dvě alternativy. Při první z nich, příští tisiciletí můžeme opět strávit ve válkách, protože neobjevíme, že jsme v pasti své struktury myšlení a že agresivitou nic nevyřešíme. Nabízí se ale i druhá cesta, na které není pouze jeden vítěz, ale zvítězit mohou všichni soupeři. A při využití této možnosti můžeme rozvíjet onen ohromný potenciál který máme.
Co si myslíte o fenoménu UFO, kruhy v obilí a dalších záhadách?
Všechny záhady jsou dokonalé výzvy k řešení otázek, proč to asi všechno tak je. Bohužel ale máme sklon interporetovat to co se nám děje, neboť nemáme pro to většinou ani slovník, do zjednodušených termínů o kterých si myslíme, že jimi by se to dalo vysvětlit. Vysvětlovat ale fenomén UFO pouze metodami odkoukanými od pozorovatelů vojenského letectva je sice zajímavé, protože je to blíž průměru obecného chápání, ale vůbec to žádnou novou odpověď nedává. Stejně jako vysvětlovat UFO pouze z hlediska telepatie, také na nic neodpovídá. Je to jen srozumitelný překlad toho co se nedá slovy popsat, ale slovo jako pouhý dokument je pouze vylisovaná květina v herbáři. Není živé. Budhisté mají pro to hezké rčení: "Čtením o koláčích se nenajíš."
Všechny věci, které se zdají být nevysvětlitelné, jsou vysvětlitelné tehdy, když umíme zapojit více kapacit. Na UFO bychom se neměli dívat pomocí starých brýlí, které nosil již náš dědeček. Nebuďme otroky výchovy a konvencí, které vládly již někdy v 19. století. Když se vědomě rozhodneme objevovat záhady v nitru sebe a nad sebou, začínáme současně objevovat nové možnosti. Mám za to, že kdyby se všichni ufologové naučili meditovat, pracovat s intuicí, naučili se podle hlubinných ekologů a šamanů ztotožnit s předmětem svého zkoumání, kdyby se pomocí holotropního dýchání, naučili projít všemi svými blokádami, tajemství by se před nimi rozevíralo jako divukrásný květ. Jakmile otevřete nůžky svého vnímání, dosáhnete více souvislostí. Pokud bych byl mimozemšťan, řídil bych se tím, že vytváření jakýchkoliv záhad, včetně kruhů na obilí, je dokonalý způsob jak pozemšťany přivést k tomu, aby mysleli jinak. A myslím si, že právě záhady s kruhy v obilí je dokonalý způsob jak rozvoj lidského pravohemisférového způsobu myšlení výrazně posunout kupředu.
S Vlastimilem Markem rozmlouval Luboš Vydra
Dodatek: "Bylo zjištěno, že lidský mozek obsahuje asi dvanáct miliard nervových buněk, čili neuronů, a více než polovina z nich se nachází v mozkové kůře. Když budeme uvažovat milion korových nervových buněk navzájem propojených do skupin o pouhých dvou neuronech a vypočítáme možný počet kombinací, dojdeme k číslu, které počet mozkových uspořádání spojů mezi neurony vyjadřuje jako desítku umocněnou na dvě miliardy sedm set osmdesát tři milionů. Pro srovnání... celý hvězdný vesmír pravděpodobně neobsahuje více než deset na šedesátou šestou atomů." E. van Vogt: SVĚT NON-A, přeložil Jiří Engliš, Ikárie Speciál, 1997
Tento citát potvrzuje, že rozlehlost duchovního vesmíru v nás je nepředstavitelně větší, než vesmíru fyzikálního.
Vlastimil Marek
* * * * *
