Kapitola 1
Obnova Komunistické internacionály (1990 - 1994)

Motto:

Posledním zoufalým
úskokem ďábla
je jeho výkřik,
že neexistuje

I když je zřejmé, že přes své snahy komunistické aparáty neobnovují svůj vliv na veřejné mínění z dob před rokem 1989, pokoušejí se alespoň, po překonání zmatků, obnovit Internacionálu. Mají pro to finanční prostředky. Uchovali si své vlivové agenty v západních médiích a své komplice v bankovních, průmyslových, finančních kruzích a v „klubech“, které se CEI snaží na základě faktů označovat...
Nejsme současníky konce komunismu, ale jen konce komunismu určitého typu, za což z valné části mohou západní vedoucí kruhy, které ani o čárku nezměnily své včerejší či předvčerejší vstřícné postoje v tomto směru. Neboť je třeba se vrátit až k Andropovovi, abychom pochopili dnešní situaci neokomunismu.

Andropovův plán a MacLennanova důvěrná sdělení
Na začátku října 1989 mimořádný sjezd maďarských komunistů náhle rozhodl zbavit se komunistické totožnosti a nahradit ji socialistickou. Proti bylo jen 159 delegátů z 1250. Řečník z tribuny prohlásil (zřejmě na příkaz): „Komunistická nálepka není více důvěryhodná. V případě svobodných voleb bychom byli poraženi!“ Byla to Andropovova skupina, těsně před smrtí bývalého šéfa KGB v roce 1983, která naznačovala možnost změny tohoto pojmenování. Andropov na začátku roku 1983 řekl svému žáku Gorbačovovi (tehdy vedoucímu odělení státních orgánů KSSS, tedy i vsech tajných služeb států sovětského bloku), že přišel čas v zájmu uchování komunismu dát mu jinou tvář, říkat těm na Západě to, co chtějí slyšet...
Bylo to zřejmé. V říjnu 1989 po rozhodnutí maďarských komunistů prohlásili Pierre Guidoni (z vedení Francouzské socialistické strany a Socialistické internacionály) a jeho přítel Hubert Vedrine (z Mitterrandova kabinetu), že „nyní v Budapešti sdílejí socialistické a sociálnědomokratické cíle, zavedení demokratického a pluralistického systému“ (Libération, 10. 10. 1989). Roland Dumas z Nábřeží zlatníků (sídlo francouzkého MZV), H.D. Genscher v Bonnu ad. navázali: Maďarský vývoj je skvělý, stará roztržka ze začátku století mezi revolučním proudem komunismu mas a proudem demokratickosocialistickým, stavícím se proti levicovému extrémismu, se zacelila.
Již tehdy CEI, díky indiskreci přišlé z Moskvy, sdělil, že jde o Andropovovu akci (plný text v Monde et Vie z 26. 10. 1989, později též ve švýcarském a italském tisku):
Gordon MacLennan, první člověk britské KS, odpověděl po dvouhodinovém setkání s Gorbačovovým „mozkem“ Alexandrem Jakovlevem /býval 10 let sovětským velvyslancem v Kanadě/ na žádost svého přítele, aby osvětlil moskevské pokyny: „Komunistická internacionála se musí proměnit ve sdružení stran, sdílejících tytéž základní principy: sdružení komunistických stran, socialistů, zelených, dokonce sociálních demokratů, ochotných kvůli nám vrátit se do společné Socialistické internacionály!“
Pád berlínské zdi, následující po šířících se protikomunistických manifestacích v baltských státech, Polsku a NDR, zasul tuto informaci, tedy i její přínos. V tom okamžiku byly navíc komunistické aparáty zahlceny zklamáním levice, stejně jako protikomunistickým hnutím. Ať už to bylo jakkoli, plán komunistických stran na změnu masek byl lákavý, a to nejen politicky.

Ekonomové zjišťují, že jsme měli pravdu (aniž nás citují)
Náš kolega Pierre Verluise z Pařížského deníku (28. 6. 1994) si posloužil našimi analýzami z roku 1989 a dotázal se levicových expertů Georgese Minka a Jeana-Charlese Szureka, zda část komunistické nomenklatury mohla předvídat vývoj posledních pěti let. Odpověď zněla:
„V Polsku stejně jako v Maďarsku ( a v Československu - pozn. NN) probíhal proces legálního vyvlastnění veřejného majetku částí nomenklatury a to díky zákonům, přijatým již v letech 1988 a 1989... Sovětský tisk odhalil v listopadu 1991, že existují dokumenty, činící věrohodným předpoklad mezinárodní koordinace strategie ekonomické konverze, ve které měla KSSS, z doby před srpnem 1991 (za Gorbačova), usměrňující roli. Tak například v březnu 1991 byl svolán seminář, který vytýčil jako prioritu vytváření struktur bez formálního sepjetí s komunistickou stranou - akciových společností, nadací, společností s ručením omezeným... Politická konverze směrem k sociálnědemokratickému receptu byla podnícena trojúhelníkem reformátorů z Moskvy, Varšavy a Budapešti před rokem 1989.“
Je to jasné, čisté. Po zmatcích let 1989-1990 Andropovova operace byla obnovena. Nejen v bývalých satelitních zemích sovětského impéria, ale dokonce v celosvětovém rozsahu...

Utajované peníze neviditelné ekonomiky
V letech 1987 až 1991 bylo aparátníky ÚV KSSS ilegálně uloženo sedmdesát miliard dolarů na Západě. Tato „neviditelná ekonomika“, zavedená předsedou KGB Jurijem Andropovem (pozdějším generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu) ke zvěčnění mezinárodního komunismu, čím dál víc prosperuje. Ve spolčení s mafiemi. Proti Západu.
Neklid, jestliže ne panika, ovládl na podzim 1991 nejvyšší místa mezinárodních financí. Okolí Michaila Gorbačova, ještě u moci, ale na kymácejícím se trůně, tvrdilo, že státní zlaté rezervy poklesly z patnácti miliard dolarů v roce 1987 skoro na nulu v září 1991. Tiskárny bankovek přešly na rotačky: v srpnu toho roku vytiskly tolik, co za celý předchozí rok - devatenáct miliard rublů.
A Gorbačov žádal víc: třicet miliard k pokrytí rozpočtového deficitu. Sovětský vnější dluh vzrostl od roku 1985, kdy přišel k moci, ze třiceti miliard dolarů na víc než dvojnásobek. Z toho 75 % bylo evropských - 36 % Německo a 10 % Francie - avšak ruský kapitál prchal do ciziny.
A to nepřipomínáme „odhalení“ archivů Kremlu, ba i KGB, podle nichž Moskva rozdělovala desítky milionů dolarů „zahraničním přátelům“, tedy komunistickým stranám, které nadále snily o Revoluci, nadále postupující ve světě, ale která, zdá se, neuspěla v Evropě, dosud omráčené z pádu berlínské zdi.

Tajemství Andropovova plánu
Lavina údajů o částkách poskytnutých zahraničním komunistickým stranám přehlušila zcela jinou záležitost: podivné příjezdy a odjezdy ministrů, diplomatů, dokonce sovětských novinářů, s kufry nabitými dolarovými bankovkami nebo jinou tvrdou měnou, během léta 1991, ze SSSR do řady hlavních západních měst. To už nemělo nic společného se známými vztahy Moskvy a jejich podřízených v našich zemích.
Jak nám řekla jedna věrohodná ruská osobnost, čerstvě uprchlá na Západ: „ Andropovův plán je v plném rozkvětu, osm let po smrti stratéga, který dobře viděl, že komunismus musí přijmout jinou tvář a jiné formy, pokud se chce vyhnout svému úpadku. Gorbačov je jeho žák, ale všecko pokazil. Ať si Jelcin nemyslí, další jsou v práci, v oblecích s vestami nastoupili do západního vlaku, aby ho kontrolovali!“
Intoxikace? Vnucuje se otázka. Ale v Praze mi jeden člověk, který byl po deset let ministrem bezpečnosti, než ho jeho komunističtí bratři uvrhli do vězení a trápili ho tak, až mu zničili zdraví, o něco později potvrdil existenci Andropovovy operace:
„Hodně před rokem 1989 KGB spolu s proreformní frakcí aparátu ÚV vytvořilo tajné centrum se třemi odbory: zpravodajství, akce, pokladna. Rovněž zcela utajené sítě buněk ve svazových republikách, ve střední Evropě, nepochybně i jinde! Tento aparát neměl být nijak činný, jen v případě osudové změny, tedy rozpadu sovětského impéria. Za pomoci značných finančních prostředků. Nyní se to trochu zamotalo, protože neúspěšný puč ze srpna 1991 a tlak Jelcina na vytěsnění Gorbačova nastolily problémy tomuto centru, které má řadu malých šéfů, ale žádného vůdce v čele. V každém případě - vysoké mafiánské kruhy v Rusku jsou navázány na operace tohoto centra jako jeho nástroj, pokud ne jako opravdoví partneři...“
Románové? Dohady odborníků? Když se v Moskvě ptali prokurátorů, jak to a proč nejsou stíháni ti, o nichž vědí, že se podíleli na odlivu kapitálu na Západ - před, za a po puči - odpověď zněla jednotně: pokud by šlo o zcizení prostředků pro osobní prospěch, tedy jen o trestněprávní záležitost, všechno by bylo snadné. Ale tak tomu není... /Dobře naučená formulka pro naivky ze Západu - pozn. NN/
Klíč k záhadě poskytla Komsomolská Pravda 7. prosince 1991, ale média s velkým nákladem ho přehlédla. / V Československu to byly o něco dříve NECENZUROVANÉ NOVINY č. 4/1991 v článku "Vedoucí úloha KSČ - tentokrát už na věčné časy!!!", když zveřejnily v nákladu 60 000 kusů serii dokumentů ÚV KSČ z roku 1989, které rozpracovávaly Andropovův plán na československé poměry. Na rozdíl od SSSR, kde bylo vedeno z počátku velmi ostré vyšetřování moskevskou prokuraturou, v podmínkách československé havlárny byly jedinou ostrou reakcí zběsilé útoky proti NECENZUROVANÝM NOVINÁM.../ Vše bylo navíc potvrzeno v knize ekonoma Lva Timofějeva - universitního profesora a antikomunisty, který uprchl o srpnovém puči do USA - která vyšla v roce 1992. Také tam média zatemnila jeho - ač přesné - údaje.

Oběžník z 23. srpna 1990
Nejde o doklad o penězích poskytovaných zahraničním komunistickým stranám, ale o dokument, který mají k dispozici dva vyšetřovatelé moskevské prokuratury, Sergej Aristov a Vladimír Dmitrijev, často citovaní v ruském tisku v létě 1992, ale od té doby „zapomenutí“. Jde o tajný oběžník s datem 23. srpna 1990 - jako by jeho autoři chtěli svým způsobem oslavit 23. srpen 1939, den, kdy byl podepsán německo-sovětský pakt, velká euroasijská aliance mezi dvěma totalitarismy bratrského ducha a metod...
Tento oběžník se zrodil z rozvah desítky Andropovových žáků z „administrativních orgánů“ (oddělení ÚV KSSS, dohlížející na policii a zpravodajské služby) a nejvyšších kádrů komunistického aparátu. V jejich okruhu se vyskytovali Jegor Ligačov, muž číslo dvě za Gorbačovem v roce 1990, a A.I. Lukjanov, alter ego Gorbačova již v době universitních studií./Stejně jako Zdeněk Mlynář - pozn. NN/. Oba byli dvěma posledními vedoucími odělení administrativních orgánů. Lukjanov byl mj. jedním z pučistů - nebo alespoň jejich mozkem - událostí z léta 1991.
Oběžník č. 18/6220/91 nese název (volně přeloženo): "K naléhavým opatřením pro organizování obchodních aktivit strany doma a v zahraničí". Konkretizuje záběr operace, která začala 1987 a předpokládala, že jeden z tajemníků ÚV by zajišťoval kontinuitu práce, spočívající ve „vytváření ekonomických struktur, jako jsou nadace, sdružení, firmy atd., s cílem vytvořit neviditelnou ekonomiku strany... Dále je třeba ustavovat akciové společnosti a zakamuflovat jejich vztahy se stranou v jejich obchodních aktivitách zde i v zahraničí, zejména s ohledem na možnosti, které nabízejí joint ventures, mezinárodní konzorcia atd.“ Požaduje „naléhavě ustavit banku kontrolovanou Ústředním výborem, s oprávněním vést devizové operace a investovat pevnou měnu v mezinárodních firmách kontrolovaných přáteli komunistických stran“. Zdůrazňuje se zde, že jde o operaci tajnou.
Přílohou mj. je formulář úpisu pro každého zasvěceného: „ Já nížepodepsaný..., člen KS od..., čl.průk.č...., jsem se po zralé úvaze a svobodně rozhodl stát se agentem strany, plnit úkoly, kterými mne strana pověří, ať už budu zastávat jakoukoli funkci, za jakýchkoli okolností, aniž bych odhalil moji příslušnost. Přísahám, že budu chránit a ohleduplně využívat v zájmu KS finanční a materiální prostředky, které mi budou svěřeny, jakož je i na požádání vrátit...“
Se znalostí tohoto oběžníku lze lépe porozumět tomu, co se stalo před, v průběhu a od léta 1991. Oběžník a dokumenty objevené moskevskou prokuraturou poté, co ztroskotal puč, vysvětlují podivné zápletky a někdy i vytáčky, charakteristické pro Jelcinovo okolí. Zasvěcení z KSSS - kterou chtěl současný president zakázat, ale Ústavní soud to v prosinci 1992 odmítl - nejsou amatéři. „Konspirativní“ metody (termín je užíván již po sedmdesát let v tajných materiálech KSSS a KGB) jsou pro ně druhou přirozeností, pokud jde o přežití - když už ne komunismu, aspoň tedy jeho aparátu.

Dokumenty, které zabíjejí
V takovém klimatu se pak vyskytují i dokumenty, které zabíjejí, když hrozí, že vyšetřovatelé odhalí tak široce založenou operaci, jako je tato. Tajné centrum uvnitř strany a odbočky - rozumí se také tajné - až dovnitř bratrských KS. Neboť oběžník v jednom odstavci doslova zdůrazňuje, že bude docházet ke „konzultacím v zájmu uchování hospodářské spolupráce, až bude ukončen odsun sovětských vojsk z Československa, Maďarska a východního Německa“, a proto „vzniknou konzultační firmy - právnické osoby, ale bez přímých vztahů k aparátu“...
Co se stalo, když vyšetřovatelé zaměřili své kroky směrem k osobám, podezřelým z konspirace? Trochu rychle se na to na Západě zapomnělo. Boris Pugo, ministr vnitra v 1991, „spáchal sebevraždu“ přesně v okamžiku, kdy ho vyšetřovatelé přišli zatknout. Dva dny poté maršál Achromějev, velká postava generálního štábu SSSR a jeho vojensko-průmyslového komplexu, byl nalezen oběšen ve své pracovně, když přijeli jeho vyšetřovatelé. Chtěli vyslechnout též Nikolaje Kručinu, důvěrníka Gorbačovova (jmenovaného jím v roce 1983 hlavním pokladníkem KSSS a zvoleného 1986 do sekretariátu ÚV). Kručina 26. srpna 1991 vyskočil z okna. 6. října 1991 chtěli tedy vyslechnout aspoň jeho předchůdce ve funkci pokladníka v letech 1971 - 1983 G. Pavlova... Těsně před setkáním rovněž vyskočil z okna svého bytu. Rozhodli se tedy navštívit G. Lisovolika, který byl jedním ze zástupců Valentina Falina jako vedoucího mezinárodního oddělení ÚV, mohl tedy vědět o částkách tajně poskytovaných tu i onde komunistickým stranám s cílem vytvořit báze a struktury neviditelné „ekonomiky“. Bylo to na začátku listopadu 1991. Našli ho doma - mrtvého...
Valerij Okuněv měl nepochybně pravdu, když v lednu 1992 napsal v Moskevských novostech: „ Zákaz KS ve státním aparátu, v armádě, v bezpečnostních službách se dotkl jen vynořené špičky ledovce... Skrytá část, systém korporativistických vertikálních a horizontálních vztahů nomenklatury, zůstal po celé zemi netknut...“ Tak netknut, že postupně všechna rozhodnutí Borise Jelcina jsou brzděna, neprováděna nebo sabotována, a to v oblastech, kde neviditelný aparát, sice bez řady svých šéfů, si nicméně udržel své pozice.

70 miliard dolarů převedených na Západ
Peníze určené pro „neviditelnou ekonomiku“ zřejmě nebyly převedeny na Západ naráz. Ruští pozorovatelé - kteří si od roku 1993 dávají stále víc pozor na ústa, neboť zas jednou nejde o operetní komplot - odhadují, že mezi 1987 a koncem 1991 víc než 70 miliard dolarů (tedy částka odpovídající zahraničnímu zadlužení Ruska, což by znamenalo, že naprostá většina úvěrů, poskytnutých strádajícímu Sovětskému svazu západními vládami, byla převedena do těchto tajných fondů komunistické strany!!!) bylo ilegálně převedeno na Západ a uloženo v tuctu zemí. Zejména ve Švýcarsku, Španělsku, Řecku, Francii, v karibské oblasti, Indii, jižní Americe. Převody se dály v dolarech, platině, zlatu, drahých kovech.
Souběžně vzniklo před 1992 v Rusku a bývalých sovětských republikách na šest set firem, zatímco na tucet bank (z celkového počtu kolem 1800 v létě 1994) je plně pod kontrolou zasvěcenců centra, jejichž seznam zřejmě nebyl nikdy nalezen. Prokuratura se vydala po stopách pouze na základě 80 % dokumentů (5000 záznamů zvukových a písemných, souhrnů a korespondence). Ale politická nejistota, strach, soudní zábrany, organizované ve jménu „demokracie“ právě těmi, kteří včera a předevčírem sloužili totalitarismu, vedly k zastavení tohoto stíhání.
Z dokumentů, které prokazují toto pozadí, jde např. o „soukromou“ korespondenci mezi Gorbačovem a Valentinem Falinem, který nyní, pod záminkou léčení, dává přednost životu v Hamburku pod ochranou svých přátel Egona Bahra a H.D.Genschera. Jeden žádal po druhém „vybrat ze státního rozpočtu několik miliard dolarů... pro spřátelené společnosti“ (26. dubna 1990).
Když Falin stanul v dubnu 1992 před vyšetřovací komisí (ta od té doby nepracuje), hájil se, proč špatně spravoval fondy svého oddělení. Upřesňoval bezelstně, že i když někdy spíše musel využívat státní fondy, než stranické, pak to „kompenzoval převody v tvrdé měně“, a že také jiní - v odborech, komsomolu, v akademii věd - jednali stejně ve stejných situacích. Zastřené doznání. Žádná jména.
Krátce před pučem, začátkem léta 1991, Gorbačov uložil Geraščenkovi, řediteli Gosbanku, „dát do oběhu 200 miliard rublů a z nich 52 miliard uložit na tajný účet“. Kdo znal, na jaké jméno a s jakým cílem? Právě v té době si dopisoval tehdejší ministr financí V. Orlov s řadou západoevropských bank o otevření tajných účtů. Konvertibilní rubly jsou takto dávány k dispozici těm, psal, kteří je budou chtít použít pro obchodní záležitosti. Ve stejnou dobu bývalý šéfredaktor Pravdy skládá několik milionů dolarů v bance v Düsseldorfu. A vklady bobtnají tu i tam, kromě jiného i na dvou tisících tajných a „osobních“ účtech Rusů na Kypru. Proč na řecké části Kypru? Protože od dob Andropova tam žádný Rus nepotřeboval vstupní vízum.
Prokuratura Ruska v roce 1992 o tom věděla, ale odhalení „přepravci“ - také z okruhu velké ruské mafie - ujišťovali, že tak činili nebo činí „pro dobro vlasti“. Asi jako ten Rus, který v dubnu 1993 přistál na Kypru a uložil v bance tři miliony dolarů.
Uzbecká banka, podle člena švýcarské federální rady Jeana Zieglera, kterého lze jen těžko podezřívat z antisovětismu, převedla v roce 1991 na příkaz Státní banky SSSR přes Bulharsko své zlaté rezervy. CEI pátralo po převodu 1,6 tuny zlata z Kyrgyzstánu do Curychu, kde se má o ně postarat společnost Metalor, uskutečněném letecky firmou Seabeco v roce 1992. Téhož roku generální prokurátor Ruska předal helvetským místům seznam podezřelých účtů. Nic se nestalo. Ale osobně Boris Jelcin využil svého pobytu ve Španělsku, aby „znovuzískal“ ve prospěch státu několik set milionů dolarů, které nelegálně dorazily do Barcelony a Madridu.

Mafie se podílí
Ruské mafie se podílely na těchto rozehraných transferech z prostého důvodu, neboť za časů Brežněva infiltrovaly až do politbyra a také do všech zákoutí správy a ekonomiky v postsovětském Rusku. Generál Anatolij Olejnikov, který má na ministerstvu vnitra (MVD) na starosti boj proti kriminalitě, tvrdil na jaře 1994, že mafie „disponuje pětadvaceti miliardami dolarů v západních bankách, ze kterých jedna miliarda byla ukradena ruským bankám“.

Mafiánské řetězce v Rusku si rozdělily „práci“ a geografické zájmové oblasti, podobně jak se v našich hlavních městech dělí chodníky, a některé využívají „neviditelnou ekonomiku“, která ohlodává stát, ve svůj osobní prospěch a ve prospěch komunistického aparátu, jehož vysocí představitelé jsou napojeni na dvacítku „kmotrů“ (z asi 170), organizovaných v „bratstva“ - bratrstva.

Nikdo v bývalém impériu nezpochybňuje, že Gejdar Alijev, člen politbyra za Gorbačova (1986-1991), současný pán Ázerbájdžánu, bývalý generál KGB /a příznivec Viktora Koženého - pozn. NN/, se svou rodinou už přinejmenším tři desítky let kontroluje obchod bavlnou a ropou v muslimské Asii. S příslušnými poplatky ze všech uzavřených obchodů.

Někteří dostali po nezdařeném puči strach. Řada z nich se uchytila díky neviditelnému aparátu do zahraničí. Tak tajemník ÚV přes kádry se nechal jmenovat konzulem v Šanghaji. Ten další, bývalý první tajemník KS Moldávie, se nechal vyvést do Mexika. Tamten, tajemník KS Arménie, dal přednost slunci v Casablance.

Soukromá detektivní agentura Kroll, která pro Borise Jelcina mapovala úniky kapitálu v posledních letech, odhalila na Západě řadu investic do nemovitostí, uměleckých galerií, říčního loďstva. Kapitál přicházel ze SSSR, poté z Ruska, od roku 1987, zejména pak v letech 1990-1993.

Začasté „politický“ původ investic se proplétá se zájmy mafiánských řetězců - a to nemluvíme o využívání tohoto zaminovaného terénu novými ruskými tajnými službami.

V průměru jedna miliarda dolarů (údaj z léta 1994) proudí z Ruska každý měsíc směrem na Západ. Nelegálně! Devatenáct miliard dolarů „spí“ na účtech v zahraničních bankách, podle Financial Times, místo aby byly reinvestovány v Rusku.

Nelze si neklást otázky, když ve dvanácti z patnácti postsovětských republik, stejně jako v řadě zemí bývalých satelitů, komunisté zůstali nebo se vrátili k moci. Nejsou jen zástěnou onoho aparátu a neviditelné ekonomiky, původem z roku 1990, tedy opravdových pánů, kteří postupně vyjdou ze stínu? Jeden americký publicista nedávno napsal, že italský komunismus již není nebezpečný, protože jeho vůdcové se oblékají u Armaniho a vozí se v Alfách Romeo! Vysvětlení poněkud zkratovité. Moderní komunismus, o kterém mluvil v roce 1982 Jurij Andropov, je právě toto! Kdyby Hitler býval přišel k moci a kouřil doutníky, oblékal se u Armaniho a navštěvoval Gucci, neshledávali by, že je jako jeden „z nás“?