Kapitola 4

Špionáž (1993-4)

Amesova záležitost a kontinuita ruské špionáže
Dobromyslný tisk od roku 1989 ironizoval jako na povel každého, kdo se domníval, že pokud zemřel jistý typ komunismu, netýká se to komunismu jako celku, ani jeho aparátu, a že ruská SVRR /Služba vněšněj razvedky Rossii/ pod vedením Primakova zajistila nástupnictví bývalé KGB po celém světě. Tisk šel dokonce tak daleko, že opakoval, že konec studené války zahájil „úpadek špionáže“ a že na jejím místě vyrůstají nová nebezpečí: šíření zbraní, terorismus a drogy. Hned tři hrozby místo jedné?
Vyšetřování vedené koncem roku 1993 v Canbeře odhalilo uvnitř ASTO (australská obdoba MI-5) moskevského špióna, překladatele přísně tajných textů a zpráv. Na začátku roku 1994 pak bylo šest ruských „diplomatů“ (dva GRU, čtyři SVRR) požádáno, aby opustili Austrálii...
V téže době propukla aféra Aldricha Hazena Amese, zatčeného po nejméně desíti letech práce pro KGB a pak pro SVRR. Týden předtím v Paříži vyšlo dílo Davida Wise, podle kterého CIA a další tajné služby jsou jen doupata extremistů, posedlých podezřívavostí... /Tentýž David Wise zpracoval, zřejmě na objednávku ruské zahraniční rozvědky SVRR (Služba Vněšněj Razvědky Rossiji) srdcebolný článek o nesnadném rodinném životě dalšího vysokého důstojníka CIA Jima NIcholsona, který jako starostlivý otec svých tří dětí a nábožensky hluboce založený vlastenec vyzradil za 300 000 dolarů několik set pracovníků a agentů CIA ruské tajné službě. Tento dezinformační materiál si může každý český čtenář vyhledat v Esquire - časopisu moderního muže, číslo 7+8/1998 na str. 44 - 49. Pozn. NN/. Pro zmírnění dopadu Amesovy aféry jeden novinář z Libération napsal, že není zřejmé, jaké informace, a v čem užitečné, by mohl ten špión předávat Moskvě, když SSSR se rozpadl a Rusko se dosud neustavilo...Skutečně dobrá a systematická je práce západního tisku pro GRU a SVVR!

Kdo je Ames? Jeho otec byl analytik CIA. On sám tamtéž vstoupil v roce 1962 zadními dveřmi. Nicméně na začátku let osmdesátých se stal ničím menším, než ředitelem kontrarozvědky pro země sovětských satelitů - jinak řečeno, pověřen ochranou personálu a tajných operací CIA v SSSR a okolí, jakož i utajením těchto záležitostí.
Tisk psal, že zrazoval „od roku 1985“. Není možné, aby nesloužil Sovětům dříve, protože rokem 1985 začalo období řetězových katastrof pro CIA. Je to rok, kdy Ames měl „na starosti“ V.Jurčenka, údajného přeběhlíka z KGB v srpnu 1985. Dvakrát v tom roce jsme upozorňovali na Jurčenkův případ a vyslovili hypotézu, že jde o široce založený pokus o intoxikaci, ale který může mít úspěch jen v tom případě, že KGB má trumfy uvnitř CIA. Tři měsíce poté se Jurčenko vrátil do SSSR! Podle údajů starých odborníků, jako Peta Bagleyho, nejen nebyl postižen, ale byl později v SSSR povýšen a vyznamenán, aniž by se kdo ve Washingtonu zneklidňoval tímto překvapivým „happyendem“! Nevídáno v době, kdy desítka informátorů CIA padala pod kulkami v řadě moskevských poprav.

Paralyzovaná americká bezpečnost
Náhodné odhalení Amesovo nemá jiné obdoby, pokud jde o technické a morální souvislosti, než odhalení Burgesse, MacLeana, Philbyho, Blunta uvnitř britských služeb. 15.března 1994, tři týdny po zatčení Amese, první bilance uvádí:
- na dvě stovky operací CIA v Rusku a bývalém impériu musely být zastaveny
- řídící orgány musely přerušit všechny kontakty; oči a uši pozorovatelů, kteří radí americké (tedy západní) zahraniční politice, byly nadlouho paralyzovány
- SVRR naopak pokračuje ve své práci proti Spojeným státům a našim zemím
- bude trvat spoustu času, než se podaří upříst jinou nezbytnou síť, neboť každý stát potřebuje odhalovat prostředky a záměry svých protivníků, aby chránil své vlastní zájmy.

Z toho plyne, že není ani tak skandální, že Moskva se opovážila vyzvídat ve Washingtonu, ale že lidé s pravomocemi a zodpovědností byli tak hloupí, že uvěřili, že po pádu berlínské zdi se už nebude vyzvídat a že nyní bude také neúčelné se proti špionáži bránit. /Stejného úspěchu dosáhly tajné služby Sovětského svazu a jejich západní přátelé ostatně už jednou a to hned po skončení II. světové války, kdy se jim podařilo přesvědčit vládu USA, aby rozpustila jako už nepotřebnou svoji tajnou službu. Už na začátku padesátých let stál svět opět na prahu další světové války, které nezabránila připravenost Západu, ale pouze smrt generalisima Stalina - poz. NN/.

Prozkoumání chování Amese v letech, kdy od 1978 do 1981 kontaktoval a získával sovětské diplomaty v OSN pro spolupráci se CIA, poté od 1981 do prosince 1983 v Mexiku, dovoluje zařadit jeho nábor a první roky služeb pro KGB přinejmenším do let sedmdesátých.

Vyšetřovatelé v jeho bydlišti nalezli zásadní důkazy jeho zrady z poslední doby: disketa prokazuje, že přes své přeložení do protidrogové služby v roce 1990 Ames byl schopen ze svého osobního počítače proniknout do kartoték svého bývalého pracoviště v CIA a tak aktualizovat pro SVRR jména a probíhající operace: agenty, místa, krytí.

Odtud vyplývá důkaz, že když byl KGB rozpuštěn, předání agentů novým šéfům v SVRR nevyvolalo žádné problémy. To také potvrzuje, že „přeběhlý“ generál KGB Oleg Kalugin lhal, když v roce 1992 tvrdil svým americkým hostitelům, že Moskva nenaverbovala žádného důstojníka v USA už dvacet let, a anglickým hostitelům totéž o Evropě!

Pete Bagley (Amesův předchůdce v CIA) se problémem zabýval dne 7. března 1994 ve Wall Street Journal dlouze a uvážlivými slovy, i když by mohly být mstivé, jak za minulost, tak za současnost (viz zavraždění Freda Woodruffa v Gruzii v srpnu 1992).

Liberálové CFR jsou zodpovědni za skandál
Když jsme v roce 1978 publikovali tři díly knihy o „hrdinských činech a poklescích americké špionáže“, řadu stránek jsme věnovali těm, které jsme obviňovali, že pronikli do CIA, aby jí využili pro své zájmy, ne pro službu americkým zájmům - proto svévolně zničili její kontrarozvědku v letech 1973-1976, a to z toho prostého důvodu, že to byla poslední bašta, na kterou naráželi bezpodmíneční stoupenci uvolňování a dohody s Moskvou.
Pod záminkou, že její ředitel James Angleton začal trpět utkvělou představou, že neodhalil krtky, kteří pronikli do CIA, vedoucí představitelé CFR (zejména David Rockefeller) a jejich zasvěcenci v amerických vládách, jak šly dál po sobě, zahájili mediální kampaně, jejichž mluvčími byli David Wise, Seymour Hersch ad., zejména v New York Times. V té době na 250 publikací (nemluvě o televizních pořadech), jejichž autorům radili odpadlíci ze CIA jako Philip Agee (ve službách Kuby), Morton Halperin (v Clintonově Bezpečnostní radě), Richard Falk (CFR, globalista udržující tehdy styky s Hanojí), Daniel Ellsberg (z Kissingerova týmu), jakož i dva tucty poslanců, spojili své snahy, aby na dva tisíce osob bylo vyhozeno ze CIA, další stovka poslána do předčasného důchodu - ti všichni z kontrarozvědky. Když tihle odborníci propadli sítem v letech 1974-1984, lidé jako Ames (dvojití agenti, pokrytci, mluvkové, chvastouni) šplhali v aparátu CIA.
Nabízí se otázka: Kdo v CIA, znalý psychologického profilu a nulových výsledků Amese, ho postavil do vedení kontrarozvědky proti sovětskému bloku?

Posilování ruských služeb
Přesvědčován (kým?), že Boris Jelcin panuje, ale už nevládne, establishment poslal Richarda Nixona na pozorovatelskou misi do Ruska k jeho protivníkům. Diskutovat s Ruckým, to ještě jde, ale s Žirinovským! Který provokatér to poradil bývalému presidentu učinit, aniž by aspoň předtím promluvil s Jelcinem. Žirinovskij znova projevil svou aroganci, když před 78 bankéři prohlásil: „Vy potřebujete stabilitu víc než my politici. Jestliže my riskujeme hlasy, vy riskujete všechny své peníze.“ A požádal je, aby věnovali jedno procento svých zisků pro dobro jeho strany, přičemž neopomenul upřesnit, že pověřil Nixona, aby vyřídil Clintonovi žádost „nepodporovat ani Jelcina, ani demokraty, dojde-li k nové a blížící se krizi“...
Podle Jelcina (roku 1994) prioritu musí mít vnitřní ohrožení: sociální nestabilita plynoucí z hospodářských potíží, etnické konflikty a především „korupce ve správě, proniknuté organizovaným zločinem“ (Pravda 9.února 1994). Jelcin hodlá mj. posílit FSK, ruskou obdobu FBI, kádrově i pravomocemi. V předvečer dne, kdy Jelcin zrušil ministerstvo bezpečnosti MBR a odvolal jeho šéfa N.Goluška (po dvaceti letech kariéry v hierarchii KGB), jmenoval generály 27 vysokých mladších důstojníků, a postavil do čela FSK 42letého Sergeje Stěpašina /viz. článek "KGB konečně promluvil..." - pozn. NN/. Ten absolvoval v osmdesátých letech školu MVD (ministerstva vnitra), kde poté sloužil (1990-1993) jako politruk v oddílech specnaz (útvary speciálního určení). Je synem námořního důstojníka, národovec, nikoli nástroj stínového aparátu. Jako parlamentní činitel komise pro obranu a bezpečnost v roce 1990, poté náměstek ministra, je velmi nepřátelský (jako Jelcin) myšlence vstupu Poláků, Maďarů a Čechů do NATO. Jak řekl v létě 1993 jednomu moskevskému deníku, „vidí v tom uskutečnění sanitárního kordonu kolem Ruska“.
Naše francouzské vládní úřady měly být od roku 1990 schopny psychologicky a diplomaticky manévrovat, koordinovaně s úřady střední Evropy, aby nedošlo k této podezřívavé krystalizaci části Rusů, ani k (oprávněnému) ohromení Východoevropanů pokaždé, když Západ ustupuje tlakům Moskvy. Je třeba pohlížet na věci přímo: Celý jeden washingtonský klan si žádá a někdy i podporuje ty v bývalém SSSR, kteří chtějí opět poskládat sovětské impérium pod záminkou, že by bylo snazší dospět k Novému světovému řádu v diskusi s jedním partnerem, než s desítkou států. A že po tom všem, když už se komunismus nemůže vrátit ke stalinismu, co záleží na tom, jestliže nějaký „bývalý“ komunista, přestrojený za socialistu nebo za Žirinovského, znovu vezme pevně do rukou situaci od baltského pobřeží k Černému moři a k Vladivostoku. A když to nepůjde jinak, lze usilovat i o novou diktaturu (neztotožňovat s autoritářstvím). Ani Stalin ani Hitler by si bývali neupevnili moc, kdyby ti, co se hrozili jejich metod a jejich cílů, opravdu chtěli zahradit jim cestu a podpořili proto jejich opozici.
Pokud je FSK posilována, aby podpořila osvícené autoritářství Jelcina, aby čelila nacionálním socialistům, jichž je Žirinovskij pouhým praporečníkem, tím lépe. Jestliže toto posilování bude zítra pod kontrolou nacionálněsovětsky orientovaných sil, vrátíme se do situace před dvaceti lety - jak v Moskvě, tak geopoliticky.
Totéž lze říci na adresu MVD, v jehož vedení B.Jerin, oddán Jelcinovi, dělá co může. MVD zahrnuje dvacet správ a další oblastní správy sídlící ve 49 největších městech (88 územních celků). Má obrněné divize, útvary specnaz, aeromobilní jednotky, pořádkové jednotky (proti nepokojům) a převzalo správu pověřenou bojem proti korupci a pašování - jinak řečeno proti mafiím. Ihned po převodu této správy od MBR k MVD mafiáni začali šířit pověsti, že ministr Jerin byl ve spojení s jejich bandami, aby ho diskreditovali.
Jurij Baturin, Jelcinův dozorce nad osmi policejními a tajnými službami, účinně dohlíží na tento celek, zahrnující MVD, FSK, SVRR, daňovou policii, vojenskou prokuraturu, federální agenturu pro ochranu vládních informací a spojů, jakož i nejtajnější ze všech tajných služeb GRU (kontrolovanou generálním štábem dříve sovětské, dnes ruské armády).

SVRR, nositel a průvodič nového impéria
Jestliže v zahraničních záležitostech GRU jen pokračuje ve své práci jako dříve, pak SVR rozšiřuje svoji činnost, která obsahuje mnohem více rizik a nebezpečí pro naše země, protože je také politicky orientována proti nám, jako kdysi KGB. Její aktivita se týká nejen zpravodajství, ale také podvracení, a odbor dezinformací je stejně aktivní jako dříve.
Například ve věci Amese: Málo je známo, že Vadim A.Kirpičenko, bývalý místopředseda KGB a stálý poradce Primakova v SVRR, sdělil Davidu Wiseovi, že přeběhlík Howard Lee Howard (v roce 1985 uprchl z USA, aby se uchýlil do SSSR) v podstatě nebyl nic jiného, než jen - „jako Ames“ - pěšák ve hře, odehrávající se mimo oblast špionáže. Prý nejsou nikde zrádci (jen v Rusku, kde jich víc než tucet popravili v letech 1992-1994), jen lidé manipulovaní několika zasvěcenci z velmocí... David Wise si pospíšil zopakovat tento názor v Newsweeku a ujišťovat, že od doby vzniku SVRR „se již nekonají aktivní operace (dezinformace) proti tomu či onomu v USA nebo jinde, financované Moskvou“. Kirpičenko pochopitelně opomenul říci, že financování i této dezinformace je nyní zajištěno příjmem ze sítí šíření drog a zbraní (z nichž některé jsou kontrolovány SVRR). Nicméně připomněl Wiseovi, že - jakou náhodou! - člověkem, který dohlížel na řízení Amese a který byl za tento úspěch povýšen v roce 1988 do vedení KGB, byl V.Krjučkov, věrný přítel Gorbačovův...

Také hlava ruské špionáže Jevgenij Primakov, /o něco později povýšil na ministra zahraničních věcí, dnes předseda ruské vlády - pozn. NN/ (narozený ve Tbilisi pod jménem Kiršenblatt) se nedostal náhodou do vedení SVRR, ani generál V.Trubnikov, první zástupce, ani generálmajor V.Kaširkiš, další zástupce. Na rozdíl od toho, co se děje ve Francii, kde dům na Nábřeží zlatníků (MZV) pohrdá upozorněními těch pár zpravodajských důstojníků, kteří nám ještě zůstali, v Rusku ministr zahraničí (1994) Andrej Kozyrev neudělá krok bez toho, že by mu SVRR dala své stanovisko, když sepisuje své projevy. Tihle lidé dosud těží jako nikdy v minulosti z destrukce americké Bezpečnosti, zatímco sve krtky mají stále uvnitř státní správy Západu.

Podle jednoho z našich přátel v jednom hlavním východoevrospkém městě, který byl „ve službách“, na 70 % krtků, kteří utlumili svou práci v roce 1990, bylo od léta 1993 aktivováno. Amesova aféra je upozorněním zdarma. Lze se jen ptát, zda tomu tak v Paříži / a v Praze - pozn. NN/ někdo porozuměl.

Neodhalení „krtci“ zřejmě působili ve francouzských tajných službách
(Jacques Isnard v le Monde v pondělí 2. května 1994)
Čekají Francii podobné aféry, jako případ Aldricha Amese, důstojníka CIA, odsouzeného k doživotnímu vězení za špionáž ve prospěch Sovětů od roku 1985 a odhaleného až po deseti letech? Bývalý agent francouzských zpravodajských služeb Pierre Faillant de Villemarest tvrdí, že jsou podobné případy „krtků“, dokonce uvnitř zvláštních služeb ve Francii, které nebyly odhaleny.

Bývalý důstojník Zahraniční dokumentační a kontrarozvědné služby SDECE - předchůdce dnešní DGSE - až do odchodu v roce 1950, jedno desetiletí zahraniční dopisovatel AFP, pak tvůrce Evropského informačního střediska (CEI) Pierre de Villemarest se specializuje zejména na studium aktivit vedených sovětskými službami v Evropě. Je autorem desítky knih o SSSR a Balkánu. V posledním čísle interního zpravodaje Asociace bývalých členů zvláštních služeb národní obrany P.Villemarest referuje o případu Amese, „špiona uvnitř CIA“, a evokuje případné podobnosti ve Francii.

„Cožpak je možno věřit“, ptá se, „že Amesova aféra se nemůže ve Francii stát? Byla jedna taková pořádná aféra v době Osvobození a zasahovala až dovnitř DGER (Generální ředitelství pro studium a výzkum, předchůdce SDECE). Další taková byla na Nábřeží zlatníků, další v Elysejském paláci, i když veřejnost o tom nevěděla.“ Tyto narážky se týkají řady afér, spuštěných přeběhlíky z Východu, vyslýchanými Američany: Tito sovětští agenti ujišťovali, že existovala síť, zřízená Čechy, s názvem Safír, pracující pro Moskvu uvnitř SDECE, a tvrdili, bez hmatatelných důkazů, že okolí generála de Gaulla bylo prorostlé KGB.

Kdo byl „Sámo"?
Vyšetřování prováděné Ředitelstvím územního dohledu (DST, nynější francouzská kontrarozvědka) vedlo pouze k vypracování souhrnu podezření o stavu sovětského „pronikání“ v té době. Existoval pocit, dosti obecně rozšířený, že CIA, která neschvalovala gaulistickou politiku, se pokoušela zasít ve Francii potíže a diskreditovat francouzskou diplomacii, považovanou za příliš nezávislou a přehnaně vstřícnou vůči Východu.
Poté Pierre de Villemarest v uvedeném článku zpravuje o dvou zdánlivě nových aférách, o nichž ví z důvěrných informací svých informátorů, sdělených mezi čtyřma očima.
„Generál Grossin, který byl šéfem SDECE, se mi svěřil v roce 1971 (pod příslibem, že po léta o tom nic neřeknu),“ píše de Villemarest, „jak a přes koho Moskva znala během tří dnů den a hodinu, ve které president de Gaulle rozhodl vyrobit jadernou zbraň! Jeden z mých přátel, který byl léta ministrem bezpečnosti jedné ze satelitních zemí, tedy na místě/Praha/, které krylo protiamerickou špionáž v řadě zemí Latinské Ameriky, ale také ve Francii v letech šedesátých, mi jednou vyprávěl, jak rekrutovali v roce 1966 „Sáma“, vysokopostavenou osobnost francouzských zpravodajských služeb. Podle toho, co vím, Sámo nebyl nikdy zatčen, dokonce ani odhalen.“ /Dnes už jedině díky vládnoucí garnituře České republiky - pozn. NN/.
Je to poprvé, kdy je uveřejněno sdělení o aféře, zvané „Sámo“, týkající se francouzského agenta, získaného Východem ke spolupráci v letech studené války a jak se zdá, považovaného za důležitého ve vnitřní hierarchii zvláštních služeb. Villemarest na další dotaz upřesnil, že jeho důvěrníkem je Rudolf Barák, bývalý československý ministr vnitra, ale nepodává žádný ukazatel identity Sáma. Za této situace jiní dotázaní odborníci na zpravodajské služby považují za „pravděpodobné“, že existovala aféra typu Sámo. Vskutku nejsou ojedinělé případy takových agentů, řízených cizími službami, kteří byli schopni podržet si anonymitu a jejichž role - přesná nebo předpokládaná - nebyla zjištěna a doložena po řadě desetiletí praxe ve prospěch svých „manipulátorů“. To dokládá odhalení z roku 1984, že jeden zodpovědný činitel bezpečnosti SDECE, již zemřelý, byl v letech šedesátých získán ke spolupráci Rumuny.
V sedmdesátých letech Alexandre de Marenches, jehož antisovětismus byl notoricky veřejně znám, povolaný do čela SDECE Georgesem Pompidouem, byl hlavou státu požádán, aby „vyčistil“ francouzské služby. Marenches se tehdy zbavil - propuštěním, předčasným důchodem nebo vrácením tomu správnímu orgánu, odkud přišli - několika desítek zpravodajských funkcionářů, civilních, vojenských i smluvních, jimiž si více nebyl jist. (Tolik le Monde.)