Kapitola 2
Zrod Internacionály mafií (1990-1994)  

Kombinace obecného práva a ekonomiky 1990
Ke smrti nebo k rozpoutání katastrof stačí jen trocha neopatrnosti, pokud se pletete do tajných záležitostí, špionáže nebo do boje proti mafii. To vědí všichni. Všichni mají své slabosti. Vyšetřující soudce Borsellino za to nesl v Itálii důsledky, když ze svého mobilního telefonu zatelefonoval své matce, aby jí sdělil, že přijíždí narychlo, ale mafie, napojená na mezinárodní telekomunikační sítě, ho měla na mušce... a na odposlechu. Je mrtev, jako před ním vyšetřující soudce Falcone, jako vyšetřující soudce Livatino v roce 1990.

Tři vraždy, k nimž došlo vždy, když některý z nich začal jít po stopě italských poboček v Německu, zejména v okolí Mannheimu. Psalo se o tom v novinách. Máme důvod domnívat se, že Mohuč, Kolín, Mnichov, Salcburk a další dvě tři města v bývalé NDR slouží jako základna nebo kontaktní místo pro Internacionálu mafií, a že řada bývalých kádrů Stasi a východoněmecké rozvědky je zapojeno v těchto kruzích. Jedni aby finančně přežili, jiní proto, že jejich funkce jim po dlouhou dobu ukládaly využívat kriminální živly pro politické cíle, udrželi si na ně kontakty a využívají svých vědomostí, aby se pomstili za porážku komunismu.

V červnu 1993 jsme označili za důležité zatčení dvanácti východních Němců, mezi nimi generálů Stasi Schuberta a Coburgera. Týž Coburger však v posledních letech NDR řídil VIII. odbor Stasi, tajnou správu, specializovanou na manipulaci dvacítky kriminálníků, kteří výměnou za svobodu měli vraždit nebo provádět sabotáže v SRN a dále. To se snad může zdát být překombinované, ale ty nejhorší věci se obvykle takto dělají.

Nebezpečné je, že se dopřálo sluchu dezinformacím štědře rozdávaným předsedou italské vlády Guliem Andreottim (Time 3. srpna 1992), když tato osůbka, vzešlá z momentálních poválečných politicko-mafiózních kombinací, tvrdí, že mafie „už nepotřebuje ochranu politiků“, protože má větší vliv, než oni sami, proto „by bylo lepší vyjednávat přímo s ní“, protože tak se to dělalo i s Rudými brigádami! O čem to chce vyjednávat?

Na Sicilii je 142 mafiánských rodin (nemluvě o neapolských), které manipulují kolem 3500 agentů; mezi nimi je 62 rodin v Palermu a 1600 jednotlivců na jejich povel. Policie je zná všechny. Na teror lze odpovídat zase jen terorem, ať už se to médiím jak chce nelíbí.

Mafie (nejen italské) infiltrovaly Lóže, politické strany, podnikání ve stavebnictví a s nemovitostmi, ale v Evropě též restaurace, hotely, bankovnictví. Na ně jsou naroubovány od roku 1989 „služby“, nabízené bývalými techniky KGB a jeho filiálek v satelitních zemích, protože KGB, stejně jako Stasi, pronikl mafie podle „odvětví“. Stejně tak pokud jde o sovětskožidovskou mafii.

Nebezpečí nepochází od malých podvodníků a podloudníků, ale od skutečné Internacionály mafií, schopné mezinárodních kombinací, dokonale destabilizujících, na tom či onom kontinentu, v průmyslově rozvinutých zemích. Člověk s jistým formátem se může projevit jako Staviský... ale ten byl pouze jednotlivým politicko-finančním případem. Dnes Internacionála Staviských existuje a má své ochránce v našich parlamentech a v našich stranách, ať už nám chce Andreotti navykládat cokoli.

Založení nového Vladivostoku a jeho poboček na Azurovém pobřeží
Na podzim 1991 CEI odhalovalo jednak „neviditelnou ekonomiku“ nastolenou na konci vlády Gorbačova - s jeho výslovným souhlasem, jednak obchodní smlouvy mezi zasvěcenci operace, určené k přežití komunistických aparátů, a řadou „baronů“ mafií v Rusku.

Tři následující roky potvrdily to i ono, leč novináři, zabývající se těmito otázkami, se omezují na pozorování a neanalyzují vazby mezi aparátníky a mafiány na všech kontinentech. Jakmile se zdá, že jsou do věci zataženy cizí vysoce postavené osobnosti, obcházejí nebo ironizují problém.

Příklad: seminář 8. března 1994 na Sorbonně. Zajímavý tím, co řekli soudce Thierry Jean-Pierre a novinář Xavier Raufer z Expressu, i když ten druhý obezřele vyřadil ruské a ex-satelitní mafie ze svého přehledu mafií v Itálii, Číně (triády), Japonsku a Spojených státech a jejich konexí v bankovnictví.

Když se jeden posluchač dotázal, zda existují takové konexe také v prostředích, jako je Trilaterála, Raufer se před posluchárnou nacpanou pozornými studenty uchechtl a navázal: A teď bychom měli přejít k vážným otázkám!

Podle tohoto novináře pár osob s halucinacemi stále věří na mysteriózní komploty proti naší společnosti. Tohle lze slýchat v levičáckých kruzích vždy, když se komentátoři opováží předpokládat, že komunismus byl komplotem a že velcí šéfové největších firem - nyní globalisté - od 1905 až dodnes financovali revoluci v 1917, pomáhali Leninovi upevnit jeho moc...

Nejde nám zde o to systematicky doložit, na základě nezvratných příkladů, spolčení mezi velkobarony mezinárodního peněžnictví a jejich zdánlivými sociálně-marxistickými protivníky, ale ani podceňovat jejich význam.

Naše společnost je nemocná touto lží, trvající už téměř století. Navíc, někteří baroni dopustili v posledních dvaceti letech, že je infiltrovali jim podobní (co do finanční moci) z řad mafií, a navíc po roce 1990 i z bývalého sovětského impéria.

Krátce ukážeme, jak k tomu došlo.

Ať už o tom pan Raufer říká cokoli, osobnosti Trilaterály, jako nedávno zesnulý Armand Hammer, Robert Maxwell, žongléři jako George Soros, všichni tolerovali či usnadňovali vstup „podsvětí“ do našich bank a dalších institucí. Současně i pronikání vlivových agentů ve službách sociálmarxistické subverze. Všichni ti pánové stále oslňují nebo přísně zakročují v pařížských salónech, někdy v redakcích celostátních deníků, které dnes mají dostatečný náklad jen pod podmínkou, že nikdy nezpochybní ty, kteří zaručují jejich financování, ale i jejich trvající bankroty (Hersantova skupina). To vše jen odráží morální úpadek "elit" západních států.

Vpád mafií do politického aparátu
„Organizovaný zločin“ se v SSSR objevil na začátku let šedesátých, napsal v roce 1987 v moskevské Litěraturné gazetě plukovník Gurov z MVD. Zpočátku to byla chátra, jaká existuje ve všech městech na světě, ale postupně s prohlubujícím se nedostkem spotřebního zboží, se vyvíjel odshora ekonomické pyramidy až dolů černý trh, nalézající ochranu uvnitř komunistického aparátu. Vysoká nomenklatura si navykla jeho prostřednictvím získávat vše, čeho se nedostávalo na normálním trhu, od základních potravin po prostředky k nezákonné výstavbě vil a domů.

Gruzíni, kteří produkovali ovoce a květiny, organizovali jejich leteckou dopravu do všech velkých měst. Azerové, Čečeni. Tataři, Tadžikové následovali, každý po svém, pod místním nebo oblastním krytím policií, za pomoci překupníků v Moskvě. Náhradní díly pro auta a kamiony šly z továrem mimo dlouhé byrokratické řetězce.

V onom neuvěřitelném období roku 1968 se na tento nesmírný paralelní trh vtrhly mafie. Ředitelé továren, podniků, obchodních okruhů si přáli jen klid. Aby skoncovali s hrozbami smrtí, násilím, rabováním ozbrojených band v jejich skladech nebo útoky na jejich konvoje, navrhli „kulatý stůl“ v Rostově za účasti rozmanitých mafiózů. Výměnou za „ochranu“ dostanou zboží a část zisku. Tak se navazovaly vztahy mezi kmotry mafií a ekonomickým aparátem, později i politickým, pod dohledem KGB a všudypřítomných organizací strany.

Od roku 1963-64, za Brežněva, začaly pravidelné návštěvy synů a dcer vysokých kádrů ústředního výboru, ministrů, oblastních vedoucích, u těch, co spravovali bary, restaurace, zábavní podniky, dostupné společenské smetánce. Je známa historka Galiny, Brežněvovy dcery, s Čurbanovem, ministrem MVD a Brežněvovým zetěm. Později se říkalo, že když se Jurij Andropov, šéf KGB, stal prvním mužem ve straně, chtěl zlomit moc mafií a zahájil vyšetřování a represe. Ve skutečnosti postihl jen ty mafiánské kruhy, které byly svázány s brežněvovským klanem...

Vazby mafií s komunistickým aparátem zesilovaly od roku 1983 podnes, mezitím se mafie strukturovaly a hierarchizovaly, když nacházely až v politbyru své komplice, pokud ne rovnou zástupce. Tak G. Alijev, generál KGB, šéf KS Azerbájdžánu, /vysoce ceněný Viktorem Koženým, podezíraným z prace pro KGB - pozn. NN/ od let šedesátých ovládal trh s bavlnou ve Střední Asii a s ropou v Baku. Z každého balíku bavlny, z každého barelu ropy, prodaného v SSSR nebo do zahraničí, šla procenta na černý účet Alijeva a jeho klanu - tuctu členů rodiny. Pak se stal členem politbyra. Seděl v něm do roku 1987, kdy narazil na mafiánské zájmy, chráněné okolím Gorbačova. Jednoduše se tedy vrátil k vládě nad Nachičevaní, pak do Baku.

„Bratrstva“ se rozvětvují do zahraničí
Jakmile v letech 1985-1987 Gorbačov upevnil svou moc, infekce překročila okruh policejních služeb a zachvátila řadu oblastních vojenských štábů, dokonce i v satelitních zemích. Zejména ve východním Berlíně. V roce 1994 odhad říkal, že na asi 3000 etnicky ruských i jiných gangů dohlíželo kolem 150 „kmotrů“, kteří si rozdělili ekonomické sektory. Co horšího, asi dvacet těchto kmotrů vytvořilo „bratrstva“ se společnou zpravodajskou službou, realizační službou pro akce a „sociální službou“, která platí advokáty, lékaře a uplácí soudce, vězeňské strážce a policii, aby intervenovali ve prospěch uvězněných. Chátra zde má už jen podřízenou roli, jen jako rezerva pro zapojení do vražd nebo rozmáchlého násilí. Od začátku roku 1993 tak dochází k ozbrojeným akcím proti obchodním konvojům, dokonce za užití obrněných vozidel.

Kontakty pro akce v zahraničí se navazují o to snáz, že všechny moskevské hotely jsou pod kontrolou velkomafie, která v nich má své lidi, z nichž část kontroluje personál, jiní se snaží nabízet zprostředkování západním obchodníkům. Patří ke skupině dvaceti tisíc dolarových milionářů. Většinou jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Také dnešní KGB (FSK, Federální kontrarozvědná služba, ale i SVRR, Zahraniční zpravodajská služba) si tam přichází na své, stejně jako nový aparát v roce 1992 obnovené strany.

Několik příkladů tohoto spojenectví:

V roce 1987 vznikla firma ANT, která měla dovážet a vyvážet zemědělské stroje a nářadí. Jejími vedoucími však bylo na dvacet důstojníků KGB mimo činnou službu, včetně ředitele Rjašentěva. ANT v roce 1989 kontaktovala francouzskou finanční skupinu CDC, která mohla dodávat počítače všeho druhu, lékařská zařízení, oděvy, potraviny, výměnou za stavební dřevo, suroviny a chemické výrobky. Tehdejší předseda vlády N. Ryžkov osobně v březnu 1989 dojednával rozvoj těchto obchodních vztahů. Operace však v dubnu 1990 krachla, neboť skandál odhalil, že ANT také nelegálně vyvážela vojenský materiál. Skandál vypukl proto, že (1) vojensko-průmyslový komplex zneklidnil obchod, který mu unikal a (2) špičky mafie nepřipustily, že se na ruském trhu objevily nedostatkové výrobky, které dosud mafie sama prodávala jen na černém trhu a dráž.

V roce 1990 Arťom Tarasov, syn z rodiny vysokých státních a stranických kádrů, prodával vily a byty, nelegálně postavené za Gorbačova jeho firmou Těchnika. Jako osobní přítel Gorbačovův se dostal mezi francouzské firmy, které stavěly Oblouk v pařížské čtvrti la Défense. Jeho prostřednictvím pak Christian Pellerin získal za symbolických deset franků za rok šedesát hektarů v centru Moskvy na náměstí Gagarina. Vytvořil smíšenou společnost se základním kapitálem 20 milionů franků, z nichž 12 milionů poskytl Pellerin... právě v období, kdy jeho skupina zbankrotovala, tedy neměla uvedené finanční možnosti. Zjistilo se, že ona moskevská společnost je jen poštovní schránkou... Prokuratury v Moskvě i v Paříži zahájily vyšetřování. Dva roky poté se o záležitosti již přestalo mluvit!

V témže roce vznikla v Jižní Africe Dove Trading Corp. Colina Gibbonse, která měla během pár měsíců obrat s Moskvou ve výši jedné miliardy dolarů. Leč v dubnu 1990 švýcarská policie odhalila, že toto množství drobných obchodů ve skutečnosti krylo praní špinavých peněz spolu s medellinským drogovým kartelem...

Dalších takových případů lze uvést na desítky, kdy šlo o zahraniční investice, nákupy vil a bytů, pozemků, a to jak v centru Paříže a Londýna, tak v trojúhelníku Lyon - Biarritz - Azurové pobřeží.

Podvratná činnost ve stínu nových aparátů a mafií
Praha a Varšava se od roku 1992 staly pro mafie Východu spojovacími zastávkami na cestě směrem na Západ a do Spojených států. Ředitel FBI prohlásil (ve Washington Post 21. prosince 1993), že získal důkazy o stálém spojení mezi mafiemi Ruska, Cosa Nostrou New Yorku a jejich „korespondenty“ v Anglii.

Také Berlín je případ od případu podobnou zastávkou. Ukrajinská mafie si vyhradila základny v Pomořansku a Meklenbursku v bývalé NDR. Také Čečeni se uchytili v Meklenbursku. V roce 1991 ruská policie a prokuratura odhalily 90 spojek směrem na Západ a do Ameriky. v roce 1992 dalších 74, z nichž 40 se specializovalo na ikony a umělecké předměty, směřující do 29 západních zemí.

Zajímavé, že za mafiánský strom se schovává les. Domnívat se, že stačí, aby západní policejní a celní služby pouze ruku v ruce spolupracovaly se svými ruskými protějšky, znamená zapomínat cíl oběžníku ze 13. srpna 1990: Vytvořit neviditelnou ekonomiku, sloužící ještě méně viditelnému aparátu.

Proto opakujeme, že komunismus je sice mrtev, ale jeho aparát zůstal, chráněn lépe než kdy dříve, neboť ve dvanácti z patnácti bývalých sovětských republik se komunistické kádry vrátily k moci. Mimoto v řadě smíšených společností zahraničního obchodu lze najít současně ruskou špionáž a bývalý komunistický aparát Tedy legální obchody mohou kamuflovat aktivní podvratnou činnost.

Nový aparát tahá za provázky nacionálního komunismu, dokonce sociálního liberalismu, který nadále považuje Západ za nepřítele. Převzal opatrně a obratně vlivové agenty, infiltrované do západních soukolí, zejména v tisku a vydavatelstvích, v Paříži pak zejména v celostátních denících a týdenících.

Nejde o špionáž, ale o dezinformace ke všemu, co by mohlo nějak upozornit veřejné mínění. Jde o podíl na rozklížení naší společnosti, o ironizování těch, kteří se domnívají, že ještě může existovat marxistická podvratná činnost, o úšklebky nad těmi, kteří znají pravdu a tvrdí, že stále jsou mezi námi lidé jako Armand Hammer nebo Robert Maxwell.

V Rusku Boris Jelcin ví líp, než my, jak a proč jeho moc „uvízla“ mezi sítěmi mafie (která podle něho samého kontroluje 75 % privatizované ekonomiky) a nového aparátu, jehož existenci připomínáme dodnes jen my.


Nová vtělení mafiánsko-komunistického spojenectví
(Pierre Verluise, Pařížský deník 21. března 1994)
Pierre de Villemarest, který po dlouhou dobu pracoval ve francouzských zpravodajských službách, je znám jako odborník na východoevropské země, o kterých publikoval patnáct knih, mj. „GRU, nejtajnější ze sovětských zpravodajských služeb“. Odhaluje zde vztahy postsovětských mafií s tajným komunistickým aparátem. To napomáhá vysvětlení množících se postsovětskomafiánských projektů v zahraničí.

Deník: Je Francie chráněna před postsovětskomafiánskými projekty v zahraničí?
Pierre de Villemarest: Uvedu čtyři či pět příkladů, které odpovědí na vaši otázku.
- Od roku 1988 existují spojení sovětských mafií v Lyonu, v Provenci, na Azurovém pobřeží a v Marseille. Ty mafie tam perou špinavé peníze, zejména investicemi do nemovitostí.
- V roce 1993 jeden Rus sídlící v Londýně dělal zvláštní nákupy na jihozápadě Francie. Byl schopen nakoupit několik pozemků, ale žádal platit v hotovosti. Nechci stopy, prohlásil. Rus procházející se s půl miliónem franků v bankovkách, to se zdá být podivné.
- Jeden francouzský zprostředkovatel nemovitostí, značně aktivní na západních předměstích Paříže, mohl za pouhých deset symbolických franků získat šedesátihektarový pozemek ve středu Moskvy na náměstí Jurije Gagarina. Co za tento dobrý, leč podivný obchod? Tento francouzský zprostředkovatel poskytl dvanáct milionů franků jedné společnosti, která je jen poštovní schránkou v Moskvě, zatímco skupina tohoto zprostředkovatele teoreticky nedisponovala takovými možnostmi, protože byla v bankrotu. Podle generála Komissarova z ruského ministerstva vnitra mafie sloužila v tomto obchodě jako prostředník. Byl v něm zapleten i Arťom Tarasov, blízký Michailu Gorbačovovi. Prokuratury Moskvy a Paříže zahájily vyšetřování.
- Týdně slouží Francouzi jako kurýři mezi Moskvou a New Yorkem pro jednoho Rusa, který tam kontroluje kriminální cikánské a židovské prostředí, působící na americkém Východě v prodeji drahých kamenů, zlata a vzácných kovů.
- Jedna francouzská skupina se sblížila se sovětským podnikem, založeným KGB a pak dublujícím pro mafii. Tím sovětským podnikem byla společnost ANT, založená 1987 pod kontrolou KGB. V roce 1989 francouzská skupina získala povolení dodat do SSSR potřebné počítače výměnou za stavební materiál, suroviny a chemické výrobky dodávané ANT. Ryžkov, tehdejší premiér, přijel v březnu 1989 do Paříže dojednat rozvoj těchto obchodních vztahů. Operace se však zvrtla v dubnu 1990. Skandál odhalil, že ANT vyvážela sovětský vojenský materiál. Štáb sovětské armády v Berlíně tak mohl - prostřednictvím ANT - přímo kasírovat několik desítek milionů dolarů oplátkou za nezákonné vývozy vojenského materiálu. Tak bylo převedeno 61 milionů dolarů na tajná konta ve Švýcarsku, ve Finsku a ve Spojených státech. Skandál propukl proto, že generálmajor Dovgan nechal operaci prasknout. Byl spjat s vojensko-průmyslovým komplexem a měl za povinnost dohlížet na obchod se zbraněmi. Zuřil kvůli některým kšeftům ANT, uskutečněným bez jeho vědomí, proto vyprovokoval krizi, kterou projednávalo dokonce politbyro. „Pololegální“ operace KGB pravděpodobně byla zdvojena nelegální operací mafiánů, kteří infiltrovali tento obchodní okruh.

Dotýká se to i jiných zemí západní Evropy?
Velká Británie, Německo a Švýcarsko také trpí šířením postsovětských mafií. Jako v Paříži, ruské mafie tam nakoupily řadu bytů. Londýn mimoto hraje důležitou roli v prodeji ukradených ruských uměleckých děl. Dále, dva Čečeni tam byli v březnu 1993 zavražděni. Co je k tomu známo: Koncem podzimu 1992 bratři Ucijevové, čečenského původu, přijeli na břehy Temže. Přivezli sebou dva milióny dolarů. Oficiálně byli pověřeni presidentem Dudajevem zkoumat možnosti vytisknout v Anglii bankovky a osobní doklady pro toto bývalé sovětské území toužící po nezávislosti. Bratři Ucijevové nicméně kontaktovali barony britského kriminálního prostředí.
V březnu 1993 byl jeden z bratrů nalezen zavražděný v bytě, který si koupili v Londýně za milion liber šterlinků. Policie poté nalezla mrtvolu druhého z bratrů v bedně uložené na okraji Londýna. Za zločin, příznačný pro ono prostředí, policie zatkla dva podezřelé. Co je podivné, že z Moskvy vyslali do Londýna vyšetřovací komisi. Kreml neuznával nezávislost Čečny. Ale šéf ruské delegace, jistý Martirosjan, byl brzo po příjezdu v Londýně zatčen. Byl obviněn, že z Moskvy řídil vraždu obou bratrů. Našli ho v cele oběšeného. Celá záležitost byla uložena k ledu.

Jak je tomu v Německu a ve Švýcarsku?
Pozorovatelé zaznamenali v Německu typicky mafiánskou dělbu území. Ukrajinské mafie mají základny v Pomořansku a Meklenbursku v bývalé NDR. Čečeni operují v Braniborsku...
Pokud jde o Švýcarsko, to umožnilo uložit část postsovětského kapitálu unikajícího na Západ. Tak president Kyrgyzstánu (v roce 1994) byl v roce 1992 obviněn, že uložil za pomoci letadel společnosti Seabeco 1,6 tuny zlata v Curychu. To bylo přetaveno skupinou Drahé kovy a.s. Métalor.
K řadě míst, kam se šíří postsovětské mafie v zahraničí, je třeba dodat Polsko a Čínu. Zejména z území kaliningradské oblasti ruské mafie nyní kontrolují větší část polské organizované kriminality. To je zřetelné zejména pokud jde o drogy a prostituci. A v březnu 1993 byly doloženy přinejmenším dva spojovací kanály ruského mafiánského podloudného obchodu v komunistické Číně. Do podloudnictví se zbraněmi a drogami byli zapleteni vysocí důstojníci ruských oblastních štábů námořnictva a letectva na Dálném Východě. Tento přehled šíření postsovětských mafií do zahraničí není pochopitelně vyčerpávající. Bylo by možno uvést další země, jako Jižní Afriku, a kontakty na medellínský drogový kartel.

Jak rozumíte tomuto zmnohonásobení mezinárodních vztahů sovětských a postsovětských mafií?
Tento vývoj je výsledkem působení dvou faktorů. Z jedné strany, jak poznamenávají pozorovatelé již od let šedesátých, v sovětské a pak postsovětské společnosti narůstá její mafiánská úchylka či úpadek. Z druhé strany pak během Gorbačovovy éry byl realizován tajný projekt s cílem vytvořit nový aparát komunistické strany. Pro své financování tento aparát rozvinul nezákonné praktiky a své vztahy se sovětskými a postsovětskými mafiemi. Z toho plyne tedy propojení mezi aparátníky a mafiány.
Zahraniční rozvědka SVRR pod vedením Primakova zejména používá mafii pro financování tajného aparátu strany. Zatímco armáda a vojensko-průmyslový komplex prostřednictvím řady pokoutních obchodů činí totéž. Tak mafie, tajné služby a vojsko jsou spojenci ve financování a podporování tajného aparátu strany.

Po pořádku, jaká je chronologie vývoje mafií v Sovětské svazu?
Podle generála Gurova z ministerstva vnitra se v Rusku objevil organizovaný zločin na začátku let šedesátých. Nedostatek způsobený sovětským systémem vyvolal jako reakci paralelní ekonomiku, díky protekci uvnitř komunistického aparátu. V roce 1968 se KGB zúčastnil v Rostově na Donu schůzky, během níž byly navázány svazky mezi kmotry mafie a hospodářským aparátem, poté politickým.
Když se stali generálními tajemníky, ani Andropov, ani Gorbačov nerozvinuli do šířky boj proti této mafiánské úchylce sovětského režimu. Ta se tedy zvětšila v letech osmdesátých a na začátku devadesátých let.

Co je nyní známo o vytvoření nového komunistického aparátu?
Tento vývoj byl spuštěn v roce 1987, s výslovným Gorbačovovým souhlasem, a byl konkretizován v roce 1990. A to tajným oběžníkem, redigovaným řadou pracovníků oddělení administrativních orgánů ÚV, kteří pod vedením Lukjanova řídili sovětské tajné služby. Ten dokument nalezli koncem roku 1991 dva vyšetřovatelé prokuratury v Moskvě, Sergej Aristov a Vladimír Dimitrijev. V roce 1992 Lev Timofějev odhalil jeho obsah ve Spojených státech v knize Tajní ruští vůdcové, vydané u Alpeda H.Knopse. Tento tajný oběžník s datem 23.srpna 1990 má název: „K naléhavým opatřením v zájmu organizování obchodních aktivit strany doma i v zahraničí“. Tato opatření předpokládala zorganizování další ekonomiky, utajené, pro financování tajného stranického aparátu. V zájmu toho byl jeden z tajemníků pověřen vytvořením odpovídajících ekonomických struktur, jako jsou nadace, sdružení, firmy, společné podniky, mezinárodní konzorcia... „s cílem vytvořit neviditelnou ekonomiku strany“. Tento oběžník rovněž předpokládal vytvoření banky, oprávněné provádět operace v cizí měně a investovat tvrdé valuty do mezinárodních firem, kontrolovaných zahraničními komunistickými stranami.

Pokračovalo to i poté?
Ano, v roce 1992 existovalo dvanáct bank pod kontrolou tohoto tajného aparátu, jako Tokobank a Avtobank. Tyhle dvě vedly jednání s mocnými bankami a podniky ve Spojených státech, ve Francii a Velké Británii. Tak byl ustaven od roku 1990 nový finanční aparát jako průčelí legálních firem, který obchoduje a sdružuje se s cizími podniky v zájmu udržení podzemního komunistického aparátu. Předcházející vztahy mezi nomenklaturou komunistické strany a mafiemi poukazují na to, že mafie byly naroubovány na tento projekt s vojensko-průmyslovým komplexem a ruskými tajnými službami. Vše ukazuje na to, že mafie se na tom podílejí aktivně, zejména poskytováním svých spojení pro úniky postsovětského kapitálu. Jen pokud jde o samotné Rusko to dnes činí přes jednu miliardu dolarů měsíčně! Z tohoto spojení sil vznikla mocná souhra, která vysvětluje zmnohonásobení postsovětského mafiánského šíření do zahraničí. Zbývá otázka, zda se mafie podílejí na projektu financování tajného aparátu, aby se chránily, nebo zda ruské tajné služby mají kontrolu nad těmito mafiemi. V daném okamžiku je již známo, že průkazně existují spojení mezi ruskými tajnými službami a postsovětskými mafiemi. A ředitel americké FBI prohlásil dne 29.prosince 1993, že má důkaz, že již jsou vytvořeny vazby mezi organizovaným zločinem Ruska, Cosa Nostrou v Itálii a kriminálním prostředím ve Velké Británii. Není tohle nová internacionála?