POCTIVÝ NÁVRAT KE KAPITALISMU
Můj druhorozený syn býval nejlepším žákem ve třídě. Hodně četl, hlavně dobrodružné cestopisy. Když dělali na gymnáziu nábor na zahraniční studia, hlásil se na námořní školu. Pro krátkozrakost však nemohl námořníkem být a už si zvykl na představu dálek. Napsal přihlášku na školu zahraničního obchodu v Moskvě. Vedení gymnázia bylo nadšené, že mají aspoň jednoho, kdo půjde studovat do SSSR. Pak se do toho vložil OV KSČ a rozhodl, že vnuk kapitalisty a syn učitelky, která při čistkách po srpnu 1968 odmítla svědčit proti kolegům, nikam nepůjde. Syn ztratil motivaci a z jedničkáře se stal trojkař. S nezájmem dělal přijímačky na VŠCHT v Praze.
Po promoci se oženil s mladší studentkou téže VŠ. Když došlo k "sametové revoluci", opustil zaměstnání laboranta v nemocnici a s krompáčem pracoval v cizím domě. Dohodl se s majitelkou, že přízemí domu za odhadní cenu odkoupí a bude v něm podnikat. V dopisu své rodiče žádal o nějaké peníze k uskutečnění svých plánů. Dostali jsme ještě jeden dopis. Synova tchýně vyčítala, jak špatně jsme ho vychovali, když opustil zaměstnání a je bez příjmu a pojištění právě v době, kdy se její dceři narodilo děvčátko. "Co jen s těma nešťastnýma holkama bude!" - hořekovala. Žádala, abychom přijeli synovi napravit hlavu.
A tak jsme jednoho nedělního rána jeli do Čech a zazvonili u dveří synova bytu. Snacha už byla s dceruškou z porodnice doma a syn byl na školení budoucích podnikatelů v Praze. (O něčem takovém nikdo ve Vyškově neměl potuchy!) Až se oteplilo, šli jsme s kočárkem na procházku a snacha nám ukázala dům, v kterém náš syn utrácí svoji energii a čas. Šlo o jednoposchoďový dům, v jehož přízemí míval otec majiteky sklenářství, poté tam ona měla galantérii. Po puči SNAHA platila tak malý nájem, že nebylo možno dům udržovat. Až omítka začala v místnostech opadávat, ševci se odstěhovali jinam. Stará paní, bydlíci s nemocným manželem v patře, nás přízemím provedla. Byly tam 4 místnosti: obchod s výlohami, za mím jedno skladiště, naproti přes chodbu skladiště druhé. Do ulice bylo okénko bývalé kanceláře. Když jsem se dověděl odhadní cenu, za kterou majitelka synovi prodej spodní části domu přislíbila, usoudil jsem, že můj syn ví, co chce. Ve Vyškově jsem vybral z vkladní knížky 50 tisíc a u notáře sepsal darovací smlouvu, dále jsme synovi dělali ručitele při půjčce na dalších 50 tisíc korun.
Za spodní část domu syn zaplatil 67 000,- Kčs a za zbylé peníze zprovoznil nejmenší místnost. Umístil tam dvě staré kuchyňské linky (získané za odvoz), průtokáč, 6 vařičů, 6 teflonových pánví a kuchyňský robot. O prázdninách zde studentky smažily palačinky a prodávaly je přes okénko. Prodávalo se na dvě směny, od svítání až do tmy. Později se prodávalo i pivo a cigarety.
Do výkladních skříní zpustošeného krámu syn umístil plotny hobry, sloužící k inzertní samoobsluse. V návodu bylo psáno, že za inzerát, na papírku 10 x 10 cm, se týdně platí 10 korun. Texty s penězi nechť zákazníci vhazují do dopisní schránky. Denně takto na hobře přibývaly inzeráty označené datem vystavení. Zatím co syna živila inzerce, on vytrhal v dalších třech místnostech zhnilé podlahy, okopal omítky, vytrhal nefunkční elektroinstalaci. Dům nechal isolovat proti vlhkosti, byly zhotoveny rozvody elektřiny a plynu včetně ústředního vytápění. Do konce roku 1990 byla generálka přízemí domu hotova.
Syn už toho měl pokrk, opravenou půlku domu pronajal a šel dělat chemika do úpravny vody v blízké elektrárně. Nový nájemce slovenské národnosti uměl smažit výborné langoše, ale neuměl počítat. Za tři měsíce zkrachoval. Syn se vrací na "krám". Přijal do zaměstnání cukráře, který záhy projevil zájem o pronájem a samostatné podnikání.
Od koupi půlky starého domu uplynul rok a za tu dobu se dvakrát zvedly ceny nemovistostí. Syn toho využívá, nechává si udělat odhad. Za co v březnu roku 1990 dal 67 tisíc, to po generální opravě mělo hodnotu čtvrt miliónu. Syn nemovitost dává do zástavy a bere si půjčku. Pronajímá Ávii s hydraulickým zvedaným zadním čelem a jede do papírny. Malým paletovým vozíkem si nakládá palety, při návratu rozváží zboží do obchůdků a kanceláří, na místě vystavuje faktury. Do večera má nakoupené zboží prodané. Vtip byl v tom, že mnozí odběratelé mu platí za zboží dříve, než on musí zaplatit fakturu papírně. Brzy potřebuje na zboží sklad. Posloužila mu tchánova garáž, potom garáž jednoho známého, později v sousední obci pronajímá nádražní skladiště, které mělo rampu pro vagon i rampu pro nákladní auto. Když měl nahlášeno, že má na nádraží vagon, sám s paletovým vozíkem navozil zboží do skladiště. Za několik dní zboží rozvozil po prodejnách.
Po sedmi letech má syn pronajatý areál s velkými skladovými budovami a v Praze má pronajatu maloobchodní prodejnu. Zaměstnává desítky lidí, má několik nákladních i osobních aut. Provádí velkoobchodní činnost papírenského zboží, kancelářských potřeb a hraček.
Když můj nejstarší syn na vlastní kůži poznal, jak proběhla "debolševizace" školství, rozhodl se s kantořinou skoncovat. I moje žena, která na dědině učila dvě máločetné třídy současně a ještě sobě dělala ředitelku, taktéž rozvázala pracovní poměr a prohlásila, že si ten jeden rok rok na důchod počká.
Mladší syn, v té době podnikající v garážích, půjčil staršímu bratrovi plnou škodovku a přívěsný vozík papírenského zboží. On pak jezdil od fabriky k fabrice a od kanceláře ke kanceláři toto zboží nabízet - ale pro start své firmy potřeboval kapitál. Nechali jsme si odhadnout domek, ten dali do zástavy za půlmiliónovou půjčku pro staršího syna. Takto se tedy i náš učitel stal podnikatelem. Na rozdíl od mladšího bratra má na Moravě problémy se získáním úvěrů na koupi zboží a na stavební opravy jeho skladu. Moravské banky zřejmě dokáží úvěrovat hodně krachujících komunistických firem, ale prosperujícímu podnikateli optimální půjčku na zboží či opravu střechy skladu nechtějí poskytnout. Čím to je ? Cožpak ony nestojí o zisk?
Karel Höfer