OTEVŘENÝ DOPIS PRESIDENTOVI ČR PANU V. HAVLOVI

NĚKOLIK SLOV O BLBÉ NÁLADĚ

Vážený pane presidente,

v úvodu svého dopisu chci předeslat, že jeho název nemá ani v nejmenším ironizovat, ani parafrázovat Váš hrdinný dokument, který tolik znamenal pro novodobé dějiny našeho národa a který byl jedním z hlavních impulsů cesty z totality ke svobodě.

Chci jenom reagovat na dění u nás podobně, jako jste ve své době reagoval Vy i když připouštím, že s nepoměrně menším nebo vůbec žádným rizikem.

A obracím se na Vás, pane presidente, protože si Vás pro Vaše neohrožené postoje vážím, a z politických kruhů jste pro mne osobnost nejdůvěryhodnější.

Je to dopis vám a občanům.

Výchozím impulsem pro následné řádky je Váš výstižný výrok, že „naše společnost jakoby měla blbou náladu.“

Inu, kde se jen vzala ?

Čím dál častěji si jakoby s Janem Nerudou povzdechnu - ach „kde je ten čas, jenž oponou trhnul - a změněn svět“ ... Konečně svoboda ! Vytoužená, vyvzdorovaná, vyplakaná, vybojovaná. Kam zmizela ta báječná porevoluční euforie, enthusiasmus, obrovská vůle k obětem ? ... Kam, kam padlo lidstvo staré ?...“

Už jsem si myslel, že zapšklost, nevraživost mezi lidmi, neúcta jednoho k druhému, tyto vtisky komunistické totality, jimiž jsme chtě nechtě byli všichni poznamenáni, budou ty tam.

A ono je to tu zas, není kouře bez ohýnku. A protože každý jev má své konkrétní příčiny, proč tedy máme „blbou náladu ?“

O hospodářství a hospodaření v naší zemi se zde příliš rozšiřovat nebudu. Jednak nemusíme být zvláštními prognostiky, abychom nevěděli jak na tom jsme, a pak mi ulehčí práci analýza o stavu naší země, kterou, obávám se spolehlivě, přepečlivě a vyčerpávajícím způsobem vypracuje Sociální demokracie. Ale když si představím ony pomyslné misky vah, kde na jednu stranu pokládám negativa, tak pro jejich množství na stranu pozitiv takřka nemám co položit. Ať vezmu kterýkoli resort: zdravotnictví, školství, průmysl, zemědělství, dopravu, bankovnictví, policii, soudnictví, ekologii a kdoví co ještě, nejsou-li ve stavu stagnace, jsou ve stavu neuspokojivém až krizovém.

Co mám - a tak bych rád - položit na misku pozitiv ?

vobodu slova, projevu, možnost kamkoli vycestovat ?

Tu bych chtěl připomenout, že tyto věci nám nikdo nevymohl ani nedaroval. Považuji je samozřejmosti každého demokratického zřízení.

Mnozí politici se brání výtkám podobné kritiky tím, že „se vidí jen to špatné, neúspěšné a že se přece neudělalo málo !“

Nemyslím si, že se udělalo málo, ale říkám, že se udělalo málo v některých případech, nic ve věcech zásadních. A věci zásadní, i když přiznávám, že jejich řešení je svízelné, obtížné a nepříjemné, se musí řešit nebojácně a důsledně a hlavně včas !

Za jednu ze zásadních věcí, která se tímto způsobem neřešila a marasí život v naší zemi, je nepochopitelná tolerance ponechávat existenci Komunistické straně. Kdyby se mě někdo zeptal, co bych z pozice moci vladaře jako první věc učinil, pak by to byla právě tato. Postavení Komunistické strany mimo zákon. A nepřipustil bych, aby po všech těch letech totalitní hrůzovlády s tolika oběťmi jsme se museli někomu zodpovídat a sebe ospravedlňovat. Jednal bych tak na základě naší hluboké zkušenosti tímto režimem. Naopak existence komunistických stran v některých státech je daná právě absencí jakékoli této smutné zkušenosti. A navíc bych, oproti eventuálním výtkám, opáčil dobře míněnou radou: komunismus a sirky nejsou hračky pro děti.

A tak s tímto zbytečným břemenem, které bude jen překážet a situaci komplikovat, žijeme dál. A navíc, pokud se týče voličů, má KSČM své třetí místo v žebříčku vůdčích stran ! Nedivte se vlády ! Samy jste způsobily diletantskou tvorbou zákonů a jejich přepomalým zaváděním v chod, že si mnozí lidé říkají, že je to vlastně stejné jako za komunistů, že se ani moc nezměnilo a že „nahoře“ jde zase jenom o koryta.

A je to i nebezpečné, protože zhoršující se situace komunistům jen nahrává a jejich aktivity budou mít neustále podobný efekt, jako - řečeno trampskou terminologií - nepočůraný táborák.

Zvláště nejděsivějším problémem našeho současného života se stává obludně narůstající kriminalita (a tedy potom potažmo soudnictví). Bují co do rozměrů, tak i co do forem: je bezohlednější, drzejší, krutější. Této rostoucí kriminalitě a jejím formám ovšem dávají křídla laxní postupy represívního a exekutivního aparátu. Policie snad až na vraždy, které z prestižních důvodů důsledně vyšetřuje, ostatní případy - krádeže, vloupání apod., již prošetřuje ne už tak horlivě, případy okradených osob už velmi laxně nebo po sepsání formálního protokolu vůbec ne.

Takže se často odehrává tento postup: zloděje nikdo nestíhá. Když ho náhodou chytí, tak ho zase pustí. Když ho náhodou nepustí a zločinec se nedejbože ocitne před soudem, výsledek bývá ten, že ze soudní síně vychází jako vítěz, který jako jediný si vzorně pamatuje kde byl, kdy tam byl a proč tam byl, kdežto poškozený je tajtrlík, který si nic moc nepamatuje a bůhví jestli si to vůbec nevymyslel a proč sem tedy leze a co otravuje. A když už se stane, že je zločinec snad ze známosti, či protekce konečně odsouzen, dostane se za mříže horšího hotelu typu B se stravou, o níž si mnozí naši důchodci mohou jen zdát.

Víte, často si povzdechnu - kéž by ti silní, zdatní mládenci od policie byli při stíhání zločinu stejně tak čilí jako při pokutování řidičů a nasazování botiček ! V mnoha ohledech se tak smysl a poslání policie obrací. Místo, aby stíhala zločin, snaží se raději vydělávat prachy.

A před soudem zpravidla už vůbec nekončí a nebývají odsouzeni ti největší zločinci, jejichž podvody se počítají na miliony, ne-li miliardy. Za krádež v samoobsluze budete pykat. Odehrává-li se to v milionech, je to v pohodě. Mnozí vládní úředníci své chyby často obhajují odzbrojující výmluvou, že v některých sektorech, jako je třeba bankovní, nemají ještě dostatek skutečností a že se mnohé teprve učí. Nezlobte se, ale na těchto místech musí být odborníci, kteří to umí a ne se to učí ! A každý z nich musí přece nést odpovědnost za svou funkci a tedy i za své chyby. Kdežto u nás se dopad za chyby bez valného postihu chybujících snese na bedra oné množiny obyvatel, nazývané „daňoví poplatníci.“

K rozptýlení chmur je po ruce, mimo jiné aktivity, onen osvědčený báječný fenomén, který tak mocně posloužil i komunistických pohlavárům k manipulaci mas: televizní masmedium ! Na první pohled se zdá (a všechny TV stanice se o to také pečlivě snaží), že je u nás srandy kopec ! Je to ale většinou směs podivných agresivních jarmarečních taškařic (ve kterých je i s těmi zatrolenými komouši přece jenom bžunda), šitá podle jakéhosi „zápaďáckého“ mustru, ale která s humorem vyvěrajícím ze života naší země moc společného nemá. Jako by chtěla spíš ohlušit než oslovit a tak soudný divák při vší té legraci někdy ani nehne koutkem, natož aby se od srdce zasmál. To je zhruba jedna třetina produkce. Druhou třetinu (také zhruba) tvoří s výjimkou výtečných amerických filmů, plejáda stupidních akčních thrilerů z téže produkce, kde když od začátku do konce nelítá všechno do povětří, aktéři se navzájem nešpikují samopaly a někdo někoho aspoň do krve neseřeže a neprohodí šesti výkladními skříněmi, tak to prostě „není ono !“

A třetí třetinu (také zhruba, ale poctivou - a o tu mi jde nejvíc) tvoří publicistické pořady typu Občanské judo, Na vlastní oči, Nadoraz, Černé ovce, Sedmička, V pravé poledne, Partie a jiné a jiné, ve kterých jsou pitvány problémy naší politické scény a současného života. Osobně jsem rád, že takové pořady vznikají. Přiznávám, že o problémech se v nich mluví naplno, otevřeně, nepokrytě, ale bohužel - jen mluví. Na drobné nápravy většinou bezvýsledně. Nic se v podstatě nezmění, nic se nestane, nic se nevyřeší. Je třeba otevřen nějaký naléhavý problém, skandál, podezření z podvodu, korupce a člověk by se domníval, že teď už musí následovat jenom čin - nic. K čemu je mi taková svoboda slova, když bez jakéhokoliv efektu si poslechnu hádky a přenice mezi jednotlivci a institucemi, institucí mezi institucemi a spoustu sporů a veteše tlachání, prázdných slibů a politického hašteření. Člověk je tak chtě nechtě vtahován do těchto problémů, shlédne jalovou a mnohdy i nechutnou debatu a v závěru se dozví, že by i on sám jako občan neměl být tak lhostejný, bývá to výraz naprosté neschopnosti apelujících, což má za následek pocit naprosté bezmoci apelovaných.

A tak pomalu a jistě docházíme k poznání, že ti, kteří nám tak dlouho chtěli vládnout a také vládli, nám vlastně vládnout neumějí. Naši politici v tomto milié neprůrazné šedi, z níž kdo zvýší hlas a trochu bouchne do stolu je hned považován za populistu, se začínají svými projevy co do formy, obsahu a rétoriky podobat komunistickým funkcionářům.

V předchozích letech v předvolebních obdobích se proklamovalo: kdo nejde k volbám, volí komunisty. Respektoval jsem tyto výzvy. Ale ujišťuji vás, že za stávající situace, tak jako posledně, k volbám opět nepůjdu. Koho totiž volit ? Ať totiž volíte, koho volíte, přes zdánlivou různost programů vůdčích stran to vlastně vyjde nastejno. Každá nastoupivší vládní garnitura mě zklamává. Nemám žádného takříkajíc „koně“. Ani jako stranu, ani jako jednotlivce. Všichni se mi zdají, až na malé výjimky, z jednoho nevábného těsta, promíseného nechutnými podezřeními z korupčních afér či skandálů, ať už s podivnými mrtvými či živými „sponzory“ politických stran.

Ze všeho nejvíc je mi snad líto mladých a starých lidí a našich politických vězňů. Mladí lidé ztratili nebo ztrácejí ideály, nemají žádné vzory a svůj protest leckdy bezhlavě demonstrují výstředními agresivitami.

Je mi líto našich důchodců, kteří existenčně skutečně už melou z posledního. A je mi líto osudů našich politických vězňů, kterým by měl být udělen za jejich utrpení statut a důstojnost hrdinů, zatímco oni jsou odsouzeni se zmačkanou čepicí v ruce žebrat o uznání a odškodnění. Však oni jsou staří, čas rány zahojí, snad to nějak přebolí... A přitom vlastizrádci, kteří je v minulosti mučili a věznili si u nás beztrestně a blahobytně žijí. Vlastizrada, nejenže nebyla dosud potrestána, ale podle všeho se dokonce vyplácí. To už není normální, to je hnus !

A když si uvědomím a sečtu vše, co jsem zde uvedl, jakou jinou náladu mám mít než blbou ? Xkrát jsem v minulosti přetřásal myšlenku na emigraci. Ale zůstal jsem, protože věřím. Respektive nechce se mi věřit, že to u nás prostě jinak nepůjde. Že jsme národ, který už ani nedovede naplno a rozhodně využít příležitosti ke své obrodě, zvláště když takové příležitosti jsou v dějinách velmi, velmi řídké. Jsem přesvědčen, že ani minulá, ani stávající vládní garnitura žádné zásadní změny neudělá.

Proto jsem už léta členem monarchistického hnutí Království Čech, Moravy a Slezska - KORUNA ČESKÁ. Protože věřím, že takovéto uspořádání naší země, historicky nám blízké a s námi spjaté, je nadějí na zásadní a kéž by v mnoha ohledech i definitivní změny. Pro mnohé může být představa království u nás snad přílišným snem. Uvědomme si ale, v kolika zemích Evropy a vůbec na světě už dávno snem není ! Naopak království v těchto zemích jsou demokracie nejstabilnější. Hrome, jak já už se nechci jako Čech za tolik věcí u nás stydět ! Už mám dost toho vychechtaného Kocourkova ! Chci žít tady, doma, a být aspoň trochu šťasten a trochu spokojen !

Vážení občané, lidé této země, nechce se vám, spolu s námi, probudit tento sen ?

S úctou

Jiří Wimmer, herec

(Praha, 24. dubna 1999)

*

Vážení občané, pokud s obsahem otevřeného dopisu souhlasíte, posílejte prosím své podpisy společně s rodným číslem na adresu: Jiří Wimmer, Železná 4, 110 00 Praha 1, nebo KORUNA ČESKÁ, PO BOX 104, Kaprova 12, 110 01 Praha 1, webovské stránky: http://nb.vse.cz/~ptak/kc.htm (e-mail: dbarsalano@bbs.infima.cz , resp. PTAK@vse.cz , fax 02/24239098)