Disent pro příští generaci?
Milan Churaň

Monika Elšíková napsala do Lidových novin (Orientace, 23. 12. 1998) článek Pokus o pravdivý obraz disentu. Už jen redakční mezititulky (Charta 77 prošla vývojem, Rozšíření disentu, Zpochybňování pozdějších signatářů, Cenzurované vzpomínání na Chartu, Ztracený duch pospolitosti) naznačují, oč jí šlo. V podstatě o nezkreslovaný obraz minulosti, protože "jinak bude i nadále docházet k falšování historie, a to ještě za života těch, kteří tuto historii vytvářeli". Je to autorčina pře. Její podpis Charty 77 byl zveřejněn v roce 1989 a velmi jí vadí, že jmenovitě Jiřina Šiklová a Petr Pithart "dnes pozdější signatáře zpochybňují". To ji právem udivuje, protože podpis J. Šiklové byl zveřejněn rovněž až v roce 1989.
Do záležitosti se vložil univerzitní učitel etiky a publicista Petr Příhoda článkem Realistický obraz disentu je dílo pro příští generace (tamtéž, 16. 1. 1999). Z článku M. Elšíkové na něj dýchla "jakási nespokojenost, snad i hořkost", která je "spíše pochopitelná než oprávněná", protože o disentu "se budeme pravdivého (nebo aspoň střízlivého, vyváženého) obrazu dobírat ještě dlouho, až to nakonec přenecháme další generaci". Není to Příhodova pře. Chartu 77 nepodepsal ani mezi prvními, ani mezi posledními, nepodepsal ji nikdy, a tak jeho článek by mohl být nezaujatým pokusem o příspěvek k podání onoho střízlivého obrazu. Jenomže místo fakt se zaobírá hlavně M. Elšíkovou. Ta "by se měla oprostit od některých myšlenkových a citových stereotypů", měla by "vážit své soudy o motivaci" disidentů a pokud jde o J. Šiklovou a P. Pitharta, "ukazuje se, že autorčina schopnost analýzy má před sebou ještě značnou dobu zrání a že ona sama se bude muset prostě více ptát". Takové výroky u vždycky tak přátelsky přívětivého Petra Příhody představují povýšenost přímo překvapivou.
Zvlášť když sám začne vysvětlovat. "Jiřina Šiklová se nehlásila k Chartě 77 proto, že její úloha byla mnohem závažnější, svým způsobem centrální: koordinace kontaktu disentu jako celku s exilem a se zahraničím vůbec. Tento úkol prováděla s odvahou, která i jejím nejbližším připadala šílená. Upozornit na sebe podpisem Charty 77 by byl z hlediska konspirace nesmysl." Kde se P. Příhoda ptal, než začal heroizovat šíleně odvážnou ženu a poučovat o konspiraci? My se ovšem můžeme zeptat u odborníků. Od 14. listopadu 1981 se konal čtyřdenní kurs náčelníků okresních správ SNB o "státobezpečnostních" úkolech sboru. Tehdejší náčelník X. správy SNB (centrální správa kontrarozvědky StB pro boj s "vnitřním nepřítelem") tyto úkoly ozřejmoval podrobným popisem známé akce, v níž byl "odhalen" kamion s materiály exilu pro československou opozici. Pro ni je přejímala a distribuovala J. Šiklová, jejíž roli ve spojení s exilem náčelník X. správy ve svém referátě charakterizoval takto: "Hlavním koordinátorem byla pravicová exponentka z roku 1968, bývalá asistentka Filosofické fakulty University Karlovy, nyní psycholožka Thomayerovy nemocnice v Praze, která z taktických důvodů nesignovala Chartu 77, /a/ do jejíž kompetence spadala oblast příjmu emisarů." (Tento velmi zajímavý referát je obsažen ve sborníku, který vydala Vysoká škola SNB pod č.j. VŠK-0017/14-81-23.)
Z citací je zřejmé, že se charakteristiky českého intelektuála z ledna 1999 a vysokého důstojníka StB z listopadu 1981 shodují - oba mluví o koordinační činnosti známé disidentky a o tom, že z důvodů taktických (pro StB) a konspirativních (pro Příhodu) nepodepsala opoziční dokument. Jenomže to, co v roce 1981 věděla jen StB, by už v roce 1999 mohl znát i přispěvatel k "realistickému obrazu disentu". "Mluvit o tom, jak to ve skutečnosti bylo, se nenosí. Pravdivému obrazu o disentu... totiž mimo jiné brání fakt, že deset let po listopadu 1989 ještě nebyly zveřejněny svazky Státní bezpečnosti," napsala M. Elšíková. V daném případě tomu bylo tak, že J. Šiklová jistě měla "šílenou odvahu" a mohla si romanticky myslet, že pracuje v úplné konspiraci, ale ve skutečnosti pracovala pod kontrolou StB, která udeřila v okamžiku, který po pečlivé úvaze považovala pro sebe za nejvýhodnější. Během svého sledování "konspirační" činnosti disidentů odhalila, jak je v citovaném referátě uvedeno, na 1 500 opozičních občanů. Není nedůležité vědět, že na počátku roku 1981 byla zveřejněna jména asi 1 000 signatářů Charty a že čísla necelých 1 500 bylo dosaženo až k 31. 12. 1988. Ale v Československu jich tehdy žilo asi 1 000, protože kolem 500 jich z donucení i dobrovolně emigrovalo. Mezi zbylými bylo nezanedbatelné procento agentů StB. A ten, kdo pro StB monitoroval činnost J. Šiklové a jejích přátel, patřil právě k prvním signatářům Charty.
Tohle dnes jsou nebo měly by být dobře známé věci. Proč se tedy P. Příhoda tváří, jako by od roku 1981 neuběhlo osmnáct let a všichni dosud tápali v normalizačních temnotách? Proč vlastně zkresluje obsah článku M. Elšíkové? Není pravda, že se "roztrpčuje podjatostí vzpomínek pamětníků z řad Charty 77", které vyšly ve sborníku vydaném k 20. výročí Charty za účasti Viléma Prečana, roztrpčuje ji výběr dotázaných a to, že jeden "nevhodný" příspěvek Prečan vyřadil. Roztrpčuje ji, že "monopol na 'pravdu' o disentu mají jen někteří". Je sice pravda, že "kompletní mapování, sběr dat", o jejichž nutnosti píše Příhoda, nebylo ještě ani zdaleka dokončeno, ale již dávno začalo.
Smysl článku M. Elšíkové byl velmi jasný. Šlo jí o strukturální rozbor disentu (především chartistického) a o jeho neidealizovanou činnost. Žádný z jejích názorů nelze znevažovat poukazem na nedostatek analytických schopností a zpochybňováním její informovanosti, takový přístup u vysokoškolského pedagoga přes mravnost volá po zamyšlení. Co se věcného problému týče, interpretace disentu a jeho různých částí se mohou a budou lišit, ale nic nebrání psát o tom "střízlivě" již dnes. Deset let od listopadu 1989 poskytuje dostatečný Příhodou požadovaný "potřebný odstup". To, co je skutečně zapotřebí, je zbavovat se legend a odmítat legendisty. Při vší úctě k jejich ochotě snášet všemožné šikany a represe totalitního režimu pád komunismu disidenti nezpůsobili.
Až po dopsání předcházejících řádek vyšla v Orientaci (20. 2. 1999) replika M. Elšíkové na článek P. Příhody. Jmenuje se případně Posvátná kráva disentu. M. Elšíková mimo jiné vysvětluje, že její původní článek měl mnohem skromnější název a že leccos redaktor Orientace také "vyeditoval". Replika více osvětluje její stanovisko. Je to stanovisko mladé ženy, která se narodila v roce 1968, tedy stanovisko nutně vymezené jejím věkem. K celé diskusi lze dodat: Disent byl součástí společnosti v posledních patnácti letech komunismu u nás a bylo by velmi pošetilé, kdybychom odpor proti němu přisuzovali pouze tomuto období a pouze "disidentům". Ještě pošetilejší by bylo, kdybychom "střízlivý, vyvážený" obraz přenechávali až další generaci. Té můžeme přenechat pouze zprávy o tom, co jsme zažili a co si o tom myslíme. Vlastním generacím dlužíme účinný tlak na to, aby zachované dokumenty o komunistickém režimu nebyly stále přísně tajné. M. Elšíková pak nebude muset psát: "Možná by bylo dobré, kdyby Petr Příhoda příště raději zaměřil svou pozornost na paranoiu, která někdejším disidentům brání i dnes vidět historii realisticky." Možná by bylo dobré, kdyby šlo pouze o paranoiu jednotlivců. Ta však docela určitě není hlavním důvodem, proč by mnozí lidé naši minulost v komunismu přenechali nejraději dalším generacím.
(Zveřejněno v časopisu Prostor, č. 41/1999)