O věrném přátelství Václava a Mariána
Milan Churaň

V posledním čísle tohoto časopisu jeho šéfredaktor Milan Hanuš označil v diskusi o "dnešní politické krizi" za symboly omylů polistopadové transformace tři jména - Čalfa, Kožený, Čermák. Jan Rejžek v diskusi mimo jiné řekl, že když si Václav Havel zvolil "nomenklaturního aparátčíka Čalfu" za svého přítele, vydal tím oporám komunistického režimu signál: "není se čeho bát, předání moci proběhne opravdu sametově". Přátelství Václava a Mariána nemá se zeyerovským příběhem o věrném přátelství Amise a Amila nic společného. Ještě 19. listopadu 1989, kdy vzniklo Občanské fórum, by si je nikdo neuměl představit. Čalfa byl jasným představitelem "života ve lži". V 18 letech vstoupil do KSČ, aby mohl studovat práva, a když po sovětské okupaci bylo, podle jeho vlastního vyprávění, vyhozeno na 80 procent zaměstnanců úřadu předsednictva federální vlády, přijal bez váhání nabídku, aby tam nastoupil do legislativního odboru. Nakonec, v roce 1988, to dotáhl až na ministra komunistické vlády a v ní byl odpovědný za legislativu. Ze své funkce se účastnil zasedání předsednictva ÚV KSČ a přijímal od něho pracovní úkoly. V polovině roku 1989 řídil spolu s Milošem Jakešem a Aloisem Indrou Státní bezpečností organizovanou konferenci o "socialistické zákonnosti". S tou měl Václav Havel velmi dlouhé zkušenosti. Co se tedy přihodilo, že se Marián stal počátkem roku 1990 jeho přítelem?
Jednání s delegací Občanského fóra se ministr Čalfa účastnil od počátku, tedy od 26. listopadu 1989; v ostudné vládě 15:5, vytvořené 3. prosince, byl již místopředsedou. Když 7. prosince Ladislav Adamec překvapil Občanské fórum a odstoupil z funkce premiéra, stal se Čalfa pověřený řízením vlády náhle hlavním vyjednavačem s opozicí. Nastávajícího premiéra "vlády národního porozumění" připravil tedy za nejasných okolností předlistopadový režim a bezradné Občanské fórum ho přijalo rádo - nemělo vůbec žádný vlastní plán. To bylo první velké Čalfovo plus. O složení vlády se vedlo jednání 9. prosince. Když skončilo dohodou, po deváté hodině večer, přitočil se Čalfa k Havlovi a pronesl k němu: "Mě trochu trápí to vaše hodnocení, že mám trojku." Není zcela jasné, kdy a kde dal Havel Čalfovi trojku a jak se ten o tom dozvěděl, ale jeho poznámka je naprosto srozumitelná. Právě dohodnutý premiér jí Havlovi signalizoval hned několik věcí najednou - že ho považuje za autoritu oprávněnou udělovat lidem známky, že jemu udělená známka není spravedlivá a že si ji chce u autority zlepšit. Zkušený kariérista zřejmě rychle vystihl jednu z Havlových osobních vlastností - zdá se, že je to ješitnost - a nemohl nic ztratit pokusem zjistit, jak bude podkuřování fungovat v právě vyhlašovaném věku Pravdy a Lásky. Fungovalo jako předtím - další plus.
Dne 10. prosince Koordinační centrum Občanského fóra rozhodlo kandidovat V. Havla za prezidenta republiky, ale nikdo nevěděl, jak by se volba měla politicky a technicky zařídit. Není úplně jasné, jak se o tomto problému Čalfa dozvěděl. Možná od kontrarozvědky Státní bezpečnosti. Byl totiž jedním z mála lidí, kteří od 10. prosince dostávali denní situační zprávy této stále pracující instituce, a ta měla informace z odposlechů a od svých agentů. (Snad není nezajímavé, že se V. Havel 10. prosince nastěhoval dočasně k příteli, který je v registrech StB veden jako její agent pod krycím jménem Gogh.) Když KSČ 11. prosince 1989 navrhla, aby nový prezident byl volen v lidovém hlasování, Občanské fórum to zaskočilo - lidem dosud velmi málo známý Václav Havel by v plebiscitu nemusel uspět. Ohlášena totiž byla i kandidatura L. Adamce, A. Dubčeka a Č. Císaře.
Přišla pravá chvíle pro jedničky. "Čalfova bezprostřední zkušenost s fungováním mocenského aparátu i znalost klíčových osob a vztahů v parlamentu byly pro tuto chvíli stěžejní," napsal o tom nedávno Jiří Suk, pracovník Ústavu pro soudobé dějiny české Akademie věd, zabývající se vznikem a fungováním Občanského fóra. Čalfa politicky i technicky zařídil, aby nevhodné plebiscitní akce ustaly a aby prezident jako jediný kandidát byl zvolen ve Federálním shromážděním veřejným hlasováním. Volba 29. prosince 1989 byla, jak víme, jednomyslná. Ovšem ještě před ní se 22. prosince uskutečnilo jednání "rozhodujících politických sil" v zemi. "KSČ si z něho odnášela příslib, že zvolí-li jí ovládaný parlament Havla prezidentem, bude Občanské fórum respektovat komunistickou stranu jako legitimní politickou sílu," zjistil již citovaný historik. O Čalfově nabídce Havlovi podává podrobné (a pikantní) informace také Petr Pithart v jednom rozhovoru poskytnutém krátce po listopadu 1989. Čalfa se tedy stal při volbě V. Havla prezidentem klíčovou osobností. Václav Havel tehdy skromně tvrdil, že prezidentský úřad přijímá jako oběť a že chce jen dovést zemi ke svobodným volbám. Možná tomu i sám věřil. Ale filozof Petr Rezek již před listopadem rozpoznal z Havlových textů jeho "pseudoskromnost" a potřebu "vyčnívat". Havel je prezidentem československým i českým dodnes a za první volbu vděčí Čalfovi. Opět plus.
Dne 10. prosince odpoledne se na Václavském náměstí v Praze konala poslední polistopadová demonstrace. Někteří její účastníci se po jejím skončení shromáždili na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice, kde na televizoru vystaveném v okně paláce Adria sledovali televizní přenos z tiskové konference nového předsedy federální vlády Čalfy. "Ty kur..," ozývalo se ze shluku lidí na některé jeho výroky. Tyto a podobné výkřiky byly výrazem bezmoci; rozhořčení lidé se domnívali, že ničeho lepšího se nedalo dosáhnout. Nebyla to pravda. "Došlo jen k vyjednanému předávání moci, která abdikovala sama," napsal o tehdejších událostech v minulém čísle tohoto časopisu Petr Pithart. V prosinci 1989 Čalfa mohl nějakou roli při předávání moci hrát, ale nemusela to být role přední. A rozhodně v ní neměl setrvat dva a půl roku, než byl ve volbách v roce 1992 smeten z politické scény.
Václav Havel je hlasatelem názoru, že "politika je praktikovaná morálka". Ta v prosinci 1989 pro Havla mimo jiné znamenala, že za jeho zvolení prezidentem bude politická nositelka zločinného režimu uznána za legitimní politickou sílu. Pravda se rychle měnila ve vznešenou frázi a láska v kamarádšoft. Čalfa to letos v únoru popsal až do trapných podrobností. Na počátku roku 1990 pozval Havla na odpočinek do Tater. Prezident přijal a oba tam odjeli se svými rodinami. Havel tehdy psal projev k česko-německým vztahům a Čalfa ještě dnes lichotí - text byl "excelentní". Tehdy také lichotil. Na Havlův dotaz mu sdělil, že řeč "je vynikající" a navrhl jen "tři maličké technické korektury". Vypráví pak, že Havel držel dietu a když jednou snědl svůj pokrm, naklonil se k Čalfovi: "Co sis dal? - Bramboráky. - Ukaž, a pan prezident sáhl panu premiérovi do talíře. To byla chvíle, kdy jsem ho skutečně poznával a začal mít rád, kdy se prezidentsko-premiérské bariéry lámaly. Oba jsme postupně pocítili, že proti sobě nestojí disident a komunista, ale je tu úplně normální člověk Václav Havel se svojí ženou a Marián Čalfa se svou rodinou." Pan prezident po dovolené pozval Čalfu do svého bytu, kde byla shromážděna společnost lidí, "z nichž každý si odseděl několik let v kriminále jako politický vězeň". Všichni Čalfu dobře přijali a ten dnes soudí: "Pan prezident je laskavý, humanista a demokrat... Považuju ho za svého přítele a doufám, že je to oboustranný pocit." Pan prezident zřejmě rád slyší, že je laskavý, humanista a demokrat a dává za to jedničky.
Po prvních svobodných volbách, kdy to už docela jistě nebylo zapotřebí, Václav Havel svým tehdejším nesmírným vlivem prosadil Čalfu znovu za předsedu federální vlády. Když ho Federálnímu shromáždění v červnu 1990 představoval, řekl, že byl sice členem dřívější komunistické vlády, "jeho mravní štít je však přesto čistý." Může mít člen vlády zločinného režimu, navíc v jeho nejprohnilejší závěrečné fázi, čistý štít? Pro Mariánova přítele Václava ano. Havel v uvedeném projevu o Čalfovi řekl, že si neumí představit, "jak by byla bez jeho přičinění zajištěna minimální kontinuita státní moci a správy". Ale to se rychle změnilo v jinou kontinuitu. Čalfa "představuje kontinuitu s minulým režimem. Její zachování bylo důležité pro 'transformaci' politické moci v moc ekonomickou" (Milan Hanuš). Na polistopadové transformaci nejvíce vydělali nomenklaturní kádři z oblasti hospodářství - to je dnes již exaktní sociologický poznatek.
Na podzim 1994 Havel jmenoval Čalfu na Hradě poradcem a v roce 1995 a znovu koncem loňského roku se ho snažil vrátit do politiky. Prezident už ovšem nemá ani zdaleka tolik vlivu jako v prvních dvou letech po listopadu a jeho pokus zvýšit jej pomocí Čalfy ztroskotal. Marián v obou případech dostal potupný politický kopanec. Osobní přítel by byl jistě poslušným premiérem, ale nevyjadřuje osobní přátelství prezidenta a někdejšího komunistického ministra ještě něco jiného? Čalfa nepůsobí jen na Hradě. Zásluhou svého polistopadového postavení a svých styků se stal multimilionářem a pracuje také pro jednu z největších (a nejpodezřelejších) finančních společností země. Té Václav Havel prodal část svého restituovaného majetku a také on je dnes multimilionářem. Lze říci, že propojení Hradu a Chemapolu prostřednictvím Václava Havla a Mariána Čalfy je politickým výrazem propojení buržoazie restituční s buržoazií nomenklaturní?
Nepřímo se k těmto otázkám vyslovil sám Václav Havel. Na shromáždění uskutečněném letos v Praze 31. března řekl, že sametový průběh listopadového předávání moci je možná příčinou, že se země stále nedokáže vyrovnat s komunistickou minulostí. Tento přímo neskutečný výrok pronesl navíc na shromáždění, které uspořádala Konfederace politických vězňů k 30. výročí založení klubu K-232, organizace nejkrutěji pronásledovaných politických vězňů komunistického režimu v 50. letech. Na začátku projevu V. Havla se řada účastníků na protest proti řečníkovi zvedla a odešla ze sálu. Důvodem nebyl projev sám a Havel věděl předem, že část účastníků odejde. Člověku, jenž se přátelí s Čalfou, jsou už ovšem takové události lhostejné. Věrné přátelství Václava a Mariána je docela jistě jasným poznávacím znamení doby.
Milan Churaň
(Zveřejněno v časopisu Prostor č. 37/1998)