O činnosti MIKULÁŠE NADAŠIHO zaměřené ve prospěch slušovického Agrokombinátu, se vědělo dost dlouho. I o tom, jakého je charakteru. Málokdo však znal rozsah "pavouka", vytvořeného tímhle pánem. Počínaje napojením JZD AK Slušovice na "patřičná" místa až po vazby na administrativní a mocenské struktury tehdejšího či dnešního státu. Nebo na JZD Jinošov, Horní Branná, Dřínov, Chýně, bytové družstvo Kolektiv a některé po listopadu 1989 vzniklé "akciovky", resp. společnosti s ručením omezeným. Lze předpokládat, že Mikuláš Nadaši udržoval úzké spojení také se zemědělským družstvem Práče na Znojemsku, jež spolupracovalo se Slušovicemi rovněž dost dlouho (dokonce mají společnou firmu PEGAS). Zcela určitě však nikdo nemohl očekávat vývoj událostí kolem "inženýra architekta" Mikuláše Nadašiho v letech 1990 a 1991 tak, jak se nakonec "vyvrbila". A zainteresovanost "jistých kruhů" na aktivizaci Nadašiho coby agenta i v současnosti...
To bylo totiž tak: Při formování Úřadu na ochranu ústavy a demokracie přešlo do služeb uvedené instituce hodně bývalých příslušníků StB. Ti pak s sebou často brali i své dřívější "agenturní sítě". Tvrdí se, že celkem asi 800 agentů. Není tedy ani moc překvapující, že se v té době mezi nimi ocitl i velmi zkušený a protřelý agent Mikuláš Nadaši. Jeho působnost zde měla být údajně zaměřena směrem na Spolkovou republiku Německo, částečně také na Rakousko a Švýcarsko, přičemž bezprostředně spadala pod II. odbor a II. oddělení Úřadu, později Federální bezpečnostní informační služby. Navíc se Nadaši nadále, nejméně až do léta roku 1991, zúčastňoval citované už zpravodajské hry "CHRPA", zpočátku ovšem v rámci dřívější první správy Státní bezpečnosti, přejmenované po 17. listopadu 1989 na Úřad pro zahraniční styky a informace.
(Mikuláše Nadašiho do Úřadu na ochranu ústavy a demokracie přivedl prý jeho řídící orgán, příslušník StB Gabriel, který tam po listopadu 1989 přešel též. Zdá se však, že to není tak jednoduché a Nadašiho role byla od 28. června 1990, kdy podepsal "vázací akt", poněkud jiná. Zřejmě přizpůsobená představám přátel ze Slušovic, či jeho obchodním přátelům a kolegům z jiných zemědělských družstev resp. soukromých firem vzniklých "podivným" způsobem... Prostě, Mikuláš Nadaši tam byl "dosazen" zřejmě z vyšší moci. O čemž svědčí i fakt, že někteří pracovníci Úřadu a později Federální bezpečnostní informační služby věděli, kdo Nadaši ve skutečnosti je. Znali nejen jeho "agentskou" minulost, ale též onu kriminální. Například jistý pan major Otakar Lohynský, který předtím působil jako činná záloha StB u 8. odboru Hlavní správy kontrarozvědky se zařazením na Ministerstvu zemědělství ČSR ve funkci šéfa zvláštního oddělení a znal nejen Nadašiho, ale i množství informací o něm. Už proto, že sám z titulu své práce se Slušovicemi spolupracoval. Možná právě proto ve Federální informační službě a později Federální bezpečnostní informační službě Mikuláše Nadašiho jistý čas také řídil... Ostatně, jak uvidíme později, lze odpovědně předpokládat, že tohoto pána osobně znali ještě před 17. listopadem 1989 také jeden z prvních ředitelů polistopadové kontrarozvědky ing. Jiří Müller a jeho zástupce Jaroslav Bašta...)
Překvapivá však není pouze angažovanost Mikuláše Nadašiho ve Federální bezpečnostní informační službě. Dostat se totiž ke spisům tohoto pána, patří dodnes k záležitostem více než napínavým, či spíše k "detektivce" s otevřeným koncem: Protože je na ně uvalena "blokace". Například v letech 1990 až 1992 bez výslovného písemného souhlasu a vlastnoručního podpisu ředitele uvedené služby Jiřího Müllera a jeho nástupců Jiřího Novotného a později Štefana Bačinského k nim nikdo nesměl. A pokud se tam přece jen dostal, dejme tomu dvakrát, zjistil s údivem, že se oproti předcházejícímu stavu dost silně ztenčily. Přibližně z pěti svazků na tři, pak na pouhý jeden. Takže dnes by asi těžko někdo našel onen vázací akt z 28. června 1990. Byl nebezpečný, proto možná zmizel. Stejně jako další kompromitující materiály...
Zlí jazykové tvrdí, že likvidovat stopy a kompromitující fakta o Mikuláši Nadašim nebylo tehdy jenom snahou Federální bezpečnostní informační služby, ale prý také některých lidí z někdejšího Federálního ministerstva vnitra. Jak uvidíme z následujících pokračování téhle knížky, je to docela i reálné, protože Slušovice měly své vazby také tam. A nejen díky bývalé první správě Státní bezpečnosti, která přes jisté kádrové změny zůstala v podstatě zachována. Navíc Nadaši nebyl využíván pouze polistopadouvou kontrarozvědkou případně "novou" československou res. českou zpravodajskou službou či některými vysokými činiteli Ministerstva vnitra: Své služby poskytoval i jiným "subjektům", třeba po rozdělení federace českým a slovenským premiérům Václavu KLAUSOVI a Vladimíru MEČIAROVI, měl úzké kontakty na slovenské Ministerstvo vnitra a na Slovenskou informační službou... O tom však podrobněji v další kapitole.
Při zvážení všech těchto aspektů je tedy nanejvýš logické, že existují vážné důvody pro likvidaci Nadašiho "stop". Mají o to pochopitelně zájem určité kruhy "specifického pražského podsvětí" a různých nově vzniklých ekonomických případně politických mafií, které měly či dodnes mají co do činění se Slušovicemi resp. jejích nástupnickými organizacemi. Nemluvě už o "dlouhých prstech" oněch subjektů na hodně vysoké vládní a "bezpečnostní" úrovni ve České republice... Prostě, snaha o skartaci většiny materiálů týkajících se Mikuláše Nadašiho byla z hlediska "státního zájmu" oprávněná a její realizace vyhovovala mnoha lidem. Nejen v Československu resp. v České republice, ale také v sousedním Německu, Slovensku, Rakousku. A nikoliv lecjakým lidem...