POLITICKÁ MÉDIA A MOC

Oč jde v naší dnešní politice

Zdokonalená repríza?[1]

Politikové menších stran nechtějí jednat o možnosti alternativní vládní koalice vůči vládě ĆSSD, ačkoliv vedou parlamentní kampaň pro odvolání vlády. Výsledkem jejich obdobného předchozího odmítání jednat o koaliční vládě byla „opoziční smlouva“ ČSSD a ODS, kterou od té doby ostře kritizují. Oč jde nyní? O reprízu pádu vlády v listopadu 1997 s následující úřednickou vládou, či o cosi více? Opakuje J. Ruml a ostatní stejnou chybu podruhé, nebo má dnes v rukávě nějaké eso? Prostí občané, kteří dosud sledují domácí politiku, této hře nerozumějí a začínají se znechuceně odvracet ode všech. Není však právě znechucení občanů součástí té politické hry? Nemají se právě znechucení občané dokonce stát jejími hlavními aktéry ve zdokonalené repríze?

V dnešní situaci si docela dobře lze tuto zdokonalenou reprízu s esem v rukávu představit jako následující scénář:

1. Vláda skutečně padne, aniž se strany před tím dohodly na dalším postupu.

2. Po pádu vlády se strany na vytvoření vládní koalice opět nedohodnou.

3. Prezident jmenuje „překlenovací“ úřednickou vládu, jako po listopadovém rozbití vládní koalice.

4. Volby mohou následovat v kratším, nebo delším, případně i dlouhém odstupu. Bude to záviset na tom, kdy a jak bude připravena nějaká inovace postupu z listopadu 1997, protože prostá repríza těchto událostí by se ve volbách malým stranám opět nemusela vyplatit. Orientace na setrvání úřednické vlády, která by za sebou neměla většinu v parlamentu, by však byla jako očividně nedemokratická alternativa zatím ještě neudržitelná. (Zatím proto, že občané by po několika takových opakovaných postupech mohli přivyknout, jako si v Německu zvykli na prezidiální kabinety 1928 – 1933 až do Hitlerova nástupu a jeho vyřešení problémů „neschopné“ demokracie.)

5. Inovací opakovaného postupu malých stran, Rumlovým a spíše Havlovým esem v rukávu by mohla být občanská iniciativa Impuls 1999[2], jako alternativa k politickým stranám, která v jistém okamžiku trvání úřednické vlády oznámí, že vstupuje do politiky a zúčastní se parlamentních voleb. Prezident Havel, který se do té doby nějak pokusí opět získat veřejnost[3], tomuto hnutí vysloví podporu nebo se mu postaví do čela. Inovace bude spočívat v tom, že

a) útok proti stranám tentokrát nebude veden proti osobám, ale systémově,

b) nezaskočí veřejnost, nenechá ji stranou jako v listopadu 1997, ale právě naopak, postupně ji občanskými iniciativami do této hry vtáhne.

6. Hnutí nabídne alternativu dosavadnímu režimu hašteření „nefunkčních“ a „přežilých“ politických stran režimem „přímé“ občanské participace na demokratické vládě občanským hnutím.

7. Znechucení občané dají této alternativě své hlasy, občanská iniciativa se stane vítězem voleb nebo rozhodujícím politickým mocenským subjektem.

8. Některé malé strany se s vítězným subjektem spojí (možná již ve volební kampani), někteří politikové ODS a ČSSD je v této gravitaci budou následovat.

9. Současné velké politické strany jsou tímto vývojem odstaveny, živoří na okraji politického spektra nebo, kromě KSČM, zanikají. Systém stran, který se v polovině 90. let začínal konsolidovat a byl srovnatelný s vyspělými demokraciemi, je v rozkladu.

10. Vzniká „většinová“ vláda jednotné občanské fronty sdružující zájmy všech profesí a vrstev občanů na společné prosperitě a klidné práci. V zemích českých se po deseti letech zmatků a demokratické vřavy opět usazuje klid.

To je docela pravděpodobný scénář příštího vývoje. Proč? Protože malým a zejména novým, shora vzniklým stranám, které nejsou zájmově zakotveny v sociální struktuře, a tudíž nemají stabilní voličstvo, nic jiného než popsaný scénář nedává naději na delší přežití. Tyto strany, které mají obdobnou orientaci jako ODS, ale nikoli její strukturální zakotvení v třídě nových kapitalistů, ani jejich elektorát, by s ODS časem splynuly, nebo zanikly. Proto je boj těchto podobně orientovaných stran či funkcionářů s ODS politicky veden na život a na smrt. Čím mladší a menší strana, tím méně je zakotvena a tím více a nesmiřitelněji na sebe musí upozorňovat.[4]

Tentokrát však zřejmě není politické střetnutí připravováno tak neobratně jako v listopadu 1997. V létě 1999 vznikla občanská iniciativa Impuls s její obecně akceptovatelnou výzvou. Koncem října 1999 lze z jejích internetových stránek soudit, že stranou od politické vřavy se tento subjekt rychle vyvíjí směrem přesahujícím charakteristiky občanské iniciativy i hnutí, jimiž jsou protestní jednání, tlak přívrženců, volné vyjednávání, malá specifikace rolí a struktur. Zdá se, že iniciativa se rychle organizuje územně i vertikálně, včetně podpisové (členské?) základny. Prezident Havel se v rozhovoru americkým novinám 3. 11. (ČT 1, 4. 11.), jistě jen shodou okolností vyjádřil, že bylo již dost jeho nadpolitické neangažovanosti. V televizní debatě na Premiéře (7. 11.) J. Ruml při předjímané nedohodě jednání pravicových stran naznačil „další možnosti“ dané ústavou a v podstatě (téměř slovy V. Havla) vyzval mladé politiky, tentokrát ČSSD, aby se přidali k jakési šanci.[5]

No dobře, a oč ti vlastně jde, může se mne zde zeptat čtenář. Chceš zachránit ČSSD nebo ODS? Ne, nepatřím ke stranám. Jde o to, aby se v nesmiřitelnosti a prospěchářství některých stran a politiků neztratila demokracie. Že přeháním? Pak prosím o pozornost ještě k několika řádkům.

Politika je soupeřením o rozmístění hodnot ve společnosti, tj. je soupeřením zájmů. Aby měly zájmy jednotlivců šanci na realizaci, sdružují se, soupeří a kompromisují zdola nahoru, filtrují se volbami různých stupňů, až z nich v parlamentu vzniká zájem většiny, zájem obecný a státní, vůle obecná, na jejímž základě se tvoří vláda i směr její politiky. Tento proces prostředkování a sdružování, či kompromisování plurality zájmů zdola nahoru je podstatou demokracie. Demokracie jím stojí a padá. Jeho nezastupitelným nositelem jsou politické strany, reprezentující zájmy horizontálně i vertikálně. Chce-li tento proces prostředkovat nějaké občanské sdružení, spolek, stane se nezbytně politickou stanou, např. Zelení v Německu. (Spolky jsou nositeli dílčích, i nesdružených zájmů.) Pokud spolky a občanské iniciativy fungují jako nátlakové skupiny artikulující zájmy občanů, je z hlediska demokracie vše v pořádku. Jakmile by však začaly aspirovat na reprezentaci zájmů a vstup do parlamentu, tj. na získání politické moci, šlo by o změnu principu občanské reprezentace zájmů v korporativní delegování zájmů do parlamentu (parlament složený z delegátů korporací např. kováků, rolníků, mládeže, důchodců atd.). To byl režim italského fašismu (spolek se v italštině řekne fascio), do značné míry i německého nacionálního socialismu a v podstatě i komunismu.

U nás by možná šlo o formu slovenského mečiarismu: hnutí, které by se chovalo jako politická strana, politická strana, která by se současně chovala jako hnutí[6], a volně by mu dominoval charismatický vůdce.

Zájem obecný se v demokracii tvoří soupeřením zdola, politikou. V komunismu byl zájem obecný „poznáván“ vědeckou teorií marxismu-leninismu, jednou stranou či vůdcem. Netvořil se, byl oznamován na sjezdech a byl realizován, aplikován, shora dolů. Politiky nebylo třeba, místo ní existovalo řízení. Hitlerovi zájem obecný sdělovala Prozřetelnost, další postup však byl stejný. Politické strany také nebyly zapotřebí.

Demokracie snadněji přechází v autokracii než naopak. Mechanismus tohoto přechodu je jednoduchý a nenápadný, protože bývá realizován pod heslem dosažení větší, „přímější“, permanentní demokracie, na rozdíl od demokracie obnovované pouhými periodickými volbami. Tento přechod může být realizován právě volbami. Korporativní požadavek přímého zastoupení profesionálních sdružení apod. v parlamentu, místo rozhádaných politických stran, jako vyšší stupeň demokracie, je velmi sugestivní. Proměna demokracie v autokracii probíhala ve 20. století podle následujícího modelu: Korporativním delegativním principem se do parlamentu dostanou nesdružené, neagregované a nekompromisované zájmy jednotlivých segmentů populace. Tyto zájmy důchodců, mládeže, kováků, inteligence atd. jsou ještě na parlamentní vrcholové úrovni v podstatě parciální, dílčí, jsou zájmy segmentů či stavů společnosti.Tyto segmenty zájmů prorostly jako pilíře společnosti zdola nahoru, do parlamentu a zesloupovatěly společnost (pillarisation, Versäulung), znehybněly ji. Delegáti těchto zájmů v parlamentu, na vrcholech těchto zájmových „sloupů“ se přirozeně nedohodnou (tento systém je důsledkem toho, že se nebyli schopni dohodnout již před tím), nedochází k agregaci, tvorbě vůle obecné a státní, netvoří se zájem obecný. Bez toho ovšem nemůže moderní státní společnost fungovat. V tomto bodě se zcela logicky objeví (nemůže se neobjevit), někdo, kdo řekne: „Vy nevíte, jaký je váš společný zájem? Nevíte, jaká je vůle obecná a státní? Já to vím. Sdělila mi to Prozřetelnost Boží, nebo – je to výsledek mého vědeckého poznání nebo poznání nějakého vědeckého týmu.“ To je bod přechodu od demokracie k autoritárnímu režimu, protože demokratické zprostředkování zájmů zdola nahoru se překlápí. Od tohoto momentu funguje shora dolů. Vůle obecná se netvoří zdola, ale nahoře je předem známa a je pouze aplikována, konkretizována shora dolů. Politické strany a další instituce jsou nepotřebné, tato „přímá demokracie“ je „levnější“, výkonnější atd. Obnovení demokratické tvorby vůle obecné zdola, tj. demokracie, je v této situaci většinou možné již pouze revoluci či jiným násilím.

A jak by to bylo s prostředkováním zájmů (tedy s demokracií) v případě úřednické vlády, která by se stala principem? V případě dlouhého odsouvání voleb podobně, protože taková úřednická vláda nevzniká zmíněným demokratickým politickým zájmovým prostředkováním zdola, nepotřebuje je, protože státní zájem má předem zahrnut v liteře nepolitických norem a zákonů. Proto také tato vláda „zná“ obvykle předem zájem společný a státní. Úřednická vláda někoho uklidňuje, protože nepotřebuje politiku, její nejistoty a hledání řešení. Je to jen řídící exekutiva. Nad ní by se vznášela jen hlava státu, nikoli suverén – občan se svými rozpornými zájmy. (Zdůrazňuji, že zde pojednáváme o principech.) To je ale zcela jiný princip legitimity vůle obecné a vládní, než demokratická legitimita tvořená v hluku soupeření plurality zájmů zdola. Je to úplně jiná vládní alternativa, nedemokratická. Je to prastarý a známý konflikt aristokracie a demokracie již od antických Athén o „filosofa na trůně“, nebo hlasování lidu.

Nejsem si zcela jist, zda někteří naši politikové, ať mladší či starší, vždy vědí, co vlastně činí, kromě soupeření vlastních zájmů. Co je demokratického na výzvě prezidenta Havla (a po něm Jana Rumla) k nástupu mladých do vlády místo starých? Je to opět princip výlučný, stavovsky uzavřený některým občanům, namísto demokraticky otevřeného všem. Přesně tak postupoval čtyřicetiletý Mussolini, vůdce prvního fašistického hnutí a státu, když vyzval mladé k povstání vůči „přestárlé demokratické vládě“. Heslo „udělejte místo vy staří!“ v obdobné situaci posloužilo nacistům. Hodilo se i komunistům: „mládí vpřed“, „mládež vede Brno“ apod. Dělítko zde zjevně neprochází mezi mladými a starými, ale mezi demokraty a nedemokraty.

Demokracie potřebuje mladé i staré, ale hlavně potřebuje demokraty a politiky vzdělané, čímž vůbec nemíním papír univerzitního diplomu.

[1] Článek byl napsán 7. 11. 1999 a reagoval na nedělní TV debaty. Byl koncipován a formulován pro noviny, skončil kdesi v redakčním koši bez jakékoli odezvy e-mailem, faxem či telefonem. Zdá se však, že vývoj se zatím v podstatě ubírá směrem naznačeným v článku. Článek byl pro tuto publikaci pouze doplněn některými vysvětlivkami a poznámkami.

[2] Od napsání článku se v okruhu prezidenta Havla vynořila další občanská iniciativa ad hominem „Děkujeme, odejděte“, výslovně kromě prezidenta ovšem. Jde o zdokonalenou reprízu první prezidentovy výzvy ke „druhé revoluci“ počátkem devadesátých let a jeho pozdější „nepolitické“ výzvy k občanům, aby vyšli do ulic a podpořili jej proti parlamentu.

[3] Učinil to bezprostředně po odeslání tohoto článku prohlášením o „Benešových dekretech“ a od té doby v tomto směru pokračuje.

[4] Toto konstatování patří mezi učebnicové triviality politické vědy. Chování různých politických stran i hnutí není vůbec takovou záhadou, jak se v našem prostředí jeví. Strany to ovšem o sobě nerady slyší a jejich v médiích všudypřítomní stoupenci veřejnost (voliče stran) před takovými analýzami pečlivě chrání.

[5] Krátce po dokončení tohoto článku politikové již promluvili zřetelně.

[6] Hnutí jsou obvykle „proti něčemu“, nikoli „pro něco“, na pozitivní orientaci a politiku nemají hnutí sílu kvůli své neorganizovanosti, nestrukturovanosti (davovosti), nestálosti a vůdcovskému principu. Svůj zájem (neagregovaný) prosazuje hnutí obvykle zkratkou, proti ostatním, méně silným, nikoli kompromisováním. Proto jsou hnutí na rozdíl od spolků, korporací a stran jen krátkodobá.

Lubomír BROKL