SPRAVEDLNOST

KONTRA ZÁKON (2)

POKRAČOVÁNÍ Z NECENZUROVANÝCH NOVIN 13 / 2000, STRANA 2-19

V roce 1990, tedy v rozhodující době, v počátcích očisty soudů, byl ministrem spravedlnosti agent StB s krycím jménem „Jiří Novotný“...

STAV NAŠÍ JUSTICE: ŠPATNÉ A NEDOKONALÉ ZÁKONY, ROZPORUPLNÉ A CHAOTICKÉ ROZSUDKY, LIKNAVÉ VYŘIZOVÁNÍ SPISŮ, NESCHOPNÍ A NEUKÁZNĚNÍ SOUDCI, ODMÍTÁNÍ NÁLEZŮ ÚSTAVNÍHO SOUDU...

“Soudy” Oddělují ty, kterým něco patří, od toho, co jim patří a chrání zloděje,“ tvrdí spisovatel A. Lustig. Na veřejnosti panuje jednotný názor, že soudy rozhodují na základě špatných a nedokonalých zákonů, a tak se exulanti snaží domoci svých práv odvoláními, hladovkami či demonstracemi před budovami různých státních orgánů. Situaci, do své země navrátivších se občanů, neřeší ani dobrovolné neziskové organizace, zabývající se problematikou lidských práv v ČR. Je znám i případ, kdy žalobkyně čekala 23 let na vynesení rozsudku. Písničkář J. Hutka, který skončil také před soudem, nazval naše soudnictví neštěstím. Ministr Motejl však tvrdí, že „ve starém režimu se soudilo rychle, ale špatně. Dnes soudíme podstatně lépe, ale déle.“ Špatný obraz justice prý nedělají ani podvody, únik a pokoutný prodej přijímacích testů na právnické fakultě, stalo se to zatím poprvé.

Autor textu: Josef Maraczi, říjen 1999

Emigranti, žádající nazpět komunisty ukradený majetek, zůstali ve své původní vlasti bez zastání.

Petr Uhl, zmocněnec vlády ČR pro lidská práva, napsal podvedené restituentce paní Miladě Křížové ze Lhenic, která je průběhem restitucí zklamána, dopis z 5. ledna 1999, jehož přepis celý předkládám: „Vážená paní, obdržel jsem Váš dopis ze dne 31. prosince 1998. Do polemiky s Vámi se však pouštět nebudu. S pozdravem Petr Uhl.“ (S takovou arogancí jsme se nesetkali ani za bolševiků - pozn. autorů.) Podobně, až výhružně, prostřednictvím JUDr. Daniely Světlíkové, se k písemným žádostím restituentů a exulantů staví Český helsinský výbor, člen Mezinárodní helsinské federace, který se má zabývat problematikou lidských práv v ČR. (Tady už je škoda slov.) Zatím není zřízen ani veřejný ochránce práv (ombudsman), který má být parlamentem zvolen na šest let ze čtyř kandidátů, z nichž dva by navrhl prezident a dva Senát. Ombudsman by mohl vstupovat do řízení ministerstev, okresních i finačních úřadů a dalších orgánů státní správy.

A tak naši exulanti zůstali odkázáni jen na soudy. Je těžké však vynášet spravedlivé rozsudky na základě špatných či nedokonalých zákonů. Je pravda, že se chystá novela občanského soudního řádu, nový trestní řád, zákon o soudech a soudcích, novou podobu by měl mít zákon o státním zastupitelství spolu s dalšími normami, které by měly posílit roli státních zástupců mimo samotný trestní proces. Vyvstává však otázka: Jak je možné, že domy či pozemky, ukradené ze dne na den převážně komunistickými funkcionáři, nejsou dodnes vráceny?

Hlava soudcovského molochu

Zajímavým faktem je, že v době, kdy se měla vyčistit justice od zkompromitovaných soudců, kdy byl předložen návrh opatření k novému jmenování soudců, byl nejdříve náměstkem, později ministrem spravedlnosti JUDr. Leon Richter, * 2. 5. 1930. Ten je v databázi býv. MV ČSSR veden v kategorii agent StB pod krycím jménem „Jiří Novotný“, ev. č. 4346. V letech 1961 - 1969 pracoval na tomtéž ministerstvu jako referent, později ředitel odboru civilní legislativy. V období od 15. 2. 1990 do 28. 6. 1990 byl náměstkem, od 29. 6. 1990 ministrem spravedlnosti ČR. Po odchodu z této funkce se stal předsedou legislativní rady vlády ČR.

Horší dnes už je, že obecními soudy nejsou respektovány nálezy Ústavního soudu (ÚS), který přesto nedávno zrušil část zákona o odnětí čtrnáctých platů soudců a podle ÚS musejí soudci tyto platy dostat. Ministerstvo spravedlnosti však nemá tři sta miliónů na jejich vyplácení. To je však jen hlava soudcovského molochu...

Co odpovědět na dotaz, jak dlouho bude trvat, než soudci přestanou soudit tak, jak byli zvyklí za totality? „Generaci určitě. Já to srovnávám s Německem po válce. Tam se justice obsolutně neočistila. Generace mladých lidí, kteří dospívali v roce 1968, měla svým otcům za zlé právě to, že se nedokázali zbavit nacistické minulosti. A když si to vezmete, tak to bylo třiadvacet let po válce. To je ta jedna generace,“ říká předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová.

Mezi mnoha tisíci právníků pracujících v justici je jistý počet lidí pohodlných, málo schopných nebo osob problematického charakteru. Zatímco před deseti lety bylo v Praze asi 200 advokátů, dnes je jich zde dva a půl tisíce, v celé republice 6. 500. Jak si však vysvětlit, že na krajských obchodních soudech leží 130. 000 spisů, s nimiž se nepracuje?

Nechuť soudců a zákony

V naší justici, dle ministra Motejla, má pracovat zhruba čtyřicet procent soudců, kteří soudili za totality. Když odmyslíme jejich komunistickou minulost, jak mohou soudy a soudci, hlásné trouby zákona, soudit spravedlivě, když k tomu mají špatné a nedokonalé zákony? Když u nás např. platí rehabilitační zákon se zbytkovými tresty? „Naše restituční kauzy měly určité společné znaky, které ukazují, že jsou vedeny tak, aby nemohly dojít řádného konce,“ říká Antonín Dušek, předseda Svazu občanské solidarity. Podle něj soudci, odkojeni komunistickým právem, se v restitučních kauzách neustále zabývají detaily a prkotinami a nehledají podstatu problému. „Líto je mně zejména starých lidí, které jsem poznal za společného věznění za komunistů. Některé vystěhovali do pohraničí a oni se už léta soudí o vrácení vlastních domků,“ smutně přiznává i Zdeněk Kessler, předseda ÚS.

Všeobecná deklarace lidských práv v článku 13 (1), říká: „Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si voliti bydliště uvnitř určitého státu.? (2) „Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“ V článku 17 (1): „Každý má právo vlastniti majtek jak sám, tak spolu s jinými.“ (2) „Nikdo nesmí býti svévolně zbaven svého majetku.“ Mnoho exulantů si stěžuje, že se k nim rodná země nechová dobře - nejen v rozhodování o restitucích, ale např. odmítáním přiznat jim právo volit. Chováním se k exulantům (dvojí ceny a občanství, restituce, jejich neúčast ve volbách) do světa vysíláme signál, že naše společnost je nedospělá a nepřipravená na skutečnou účast ve složitých integračních procesech. Ani české občanství exulantům cestu k majetku neotevřelo - lhůty stanovené pro restituce již vypršely.

Po chybách následují sliby

Pro vstup České republiky do Evropské unie (EU) je nezbytná reforma justice, která umožní jednotnou aplikaci zákonů a změní postavení soudní moci a exekutivy. Soudy někdy rozhodují zcela chaoticky, protože někteří restituenti získali zpět dům, pozemek nikoliv. Tím soudy opět nahrávají těm, kteří byli zvýhodněni za totality. Ani deset let po „plyšáku“ není řada soudních sporů vyřízena, pokud jde o ukradené domy po emigrantech. Při rozhodování o restituci pozemků, k nimž bylo v minulosti zřízeno právo osobního užívání, neberou některé obecné soudy v úvahu, zda nebyl majetek získán v rozporu s tehdy platnými předpisy. „Takže situace se u řady soudů jako by zhoršuje, místo aby se zlepšovala,“ míní Jan Vyklický, člen Evropské asociace soudců.

Pokud má být reforma soudnictví uskutečněna, je potřeba do roku 2. 000 zvýšit počet administrativních pracovníků soudů zhruba o 800 osob, což přijde skoro na 100 miliónů korun. Investiční prostředky na kapacitu budov, výpočetní a kancelářskou techniku a na provoz se do roku 2. 003 odhadují na 5,1 miliardy korun.

Pomalost soudů, socialistické zákony

„Současný český právní řád je založen na kombinaci starých, socialistických (a novelizovaných) a nově vytvořených právních předpisů. Mimo jiná negativa jej charakterizují i některé rozpory: ustanovení některých zákonů totiž protiřečí jiným. Tak je tomu u zákona 119/1990 Sb. O mimosoudních rehabilitacích,“ říká JUDr. Milan Hulík.

Nejde však jen o nezájem a pomalost soudů. „Soudce má vyřizovat případy v pořadí, v jakém přišly. Nezávislost je v řízení a v rozhodnutí. Na každém soudu je rozvrh práce, který určí, kdo co bude soudit. To je opatření, které dělá předseda soudu a je pro soudce závazné,“ tvrdí ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Ten chce zavést žalobu pro zmatečnost, což má být mimořádný opravný prostředek, jímž se budou lidé domáhat nápravy zásadních procesních pochybení v rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Motejl uznává, že reformu justice ohrožují lidé, kterým jde především o koryta (existenční jistoty), kteří se najdou i mezi soudci.

ÚS není soudci respektován...

Ústavní soud (ÚS) je orgánem ochrany ústavnosti, v nedávném průzkumu veřejného mínění ho 63 % dotazovaných ohodnotilo jako druhou nejdůvěryhodnější instituci ve státě. Jen ÚS náleží zkoumat ústavnost neboli soulad rozhodnutí vydaného obecným soudem s ústavou. V prvních letech existence Ústavního soudu byly restituční spory v převaze, patří k nejkomplikovanějším. Ústavní soud (ÚS) i dnes přiznává, že přibližně 60 procent podání z více než dvou tisíc, která v roce 1998 obdržel, tvoří restituční spory. Do roku 1996 většina sporů byla rozhodnuta do roka, dnes v průměru do 18 měsíců. Ač ÚS vydává zlomové verdikty, ty jsou na nižších soudních úrovních respektovány zřídka nebo vůbec ne.

Přestože veřejnost verdikty ÚS přijímá, obecné soudy jejich závaznost odmítají. Soudce ÚS Pavel Holländer daný stav trefně hodnotí jako „paradox akceptace a odmítání Ústavního soudu.“ Verdikty ÚS, krom jiného, mají ukazovat cestu obecným soudům, aby se ona sama nezdržovala nadbytečnou prací. Předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová jde ještě dál: „Myslím, že nálezy Ústavního soudu je nutné pro ostatní soudy lépe interpretovat, což je možná dluh Ústavního soudu.“

»Vyhovuji. Ale můj názor je odlišný!«

Počet případů nerespektování nálezů ÚS nikdo neeviduje. „Jinde ve světě naráží Ústavní soud na odpor vlády, parlamentu. U nás to jsou paradoxně sami soudci,“ říká Vojtěch Cepl, soudce ÚS. A tak je běžnou praxí, že obecné soudy verdikt ÚS zpravidla považují za závazný jen v tom konkrétním případě, ke kterému je výrok vydán. To znamená, že jeden obviněný může díky nálezu ÚS svůj spor vyhrát a druhý, který je souzen za stejný čin, se naopak u soudu nižší instance dočká odsuzujícího rozsudku. Nezřídka se stává, že soudce prohlásí: „Vyhovuji, ale jen proto, že mi to vyšší instance vrátila. Můj názor zůstává odlišný.“ Podobně se vyjadřoval také soudce Jiří Horký (MS Praha): „No, my jsme jiného názoru, ale musíme se odvolacímu soudu podřídit,“ řekl v soudní síni poté, co mu vrchní soud případ vrátil zpět k novému rozhodnutí. Nutno podotknout, že každý soudce vyhlašuje rozsudek jménem republiky a neměl by na sobě dát znát emoce. „Obecné soudy příliš nepřihlížejí k nálezúm ÚS a nerespektují ho,“ stěžuje si Antonín Procházka, soudce Ústavního soudu ČR v Brně. Oba soudcovské tábory se shodují v tom, že celý problém je jen otázkou vývoje. Podobný soudní systém si například v USA hledal své místo třicet let.

Kritika ministra Motejla

Žádnému z polistopadových ministrů spravedlnosti se nepodařilo katastrofální stav české justice zvrátit. Povede se to ministru Otakaru Motejlovi, který podle posledního veřejného průzkumu agentury STEM se stal nejvíce prospěšnějším ze všech stínových i skutečných ministrů?

Ministr spravedlnosti Otakar Motejl (bezpartijní) je kritizován za odvolání pěti předsedů krajských soudů (nejmladšímu z odvolaných předsedů je 50, nejstaršímu 66), kteří se o svém odvolání dozvěděli z faxu nebo ze sdělovacích prostředků. Stalo se tak v březnu 1999. „Je to zvláštní, ale po odvolání předsedů krajských soudů jsme si uvědomili, že už se to nesmí nikdy opakovat. Znovu říkám, že jsem přesvědčený, že těm odvolaným soudcům se nestala křivda. Není ale pochyb o tom, že právo ministra volit a přemísťovat lidi v justici je z principu špatné. Taková moc je nebezpečná,“ prohlásil Josef Baxa, náměstek ministra spravedlnosti. E. Wagnerová námítá, že odvolaní soudci nebyli v důchodovém věku a personální záležitosti by neměly být věcí jednoho ministra. „Někteří soudci říkají: proč bych se měl snažit, když se mi může kdykoli stát, že budu z něčí vůle odvolán,“ dodává.

Ministrovi je rovněž vytýkáno, že nejsou realizována odborná setkání se soudci, která ministr při nástupu do funkce sliboval. Potichu nezůstali ani vyšetřovatelé. Vadí jim Motejlův záměr zrušit úřady vyšetřování a jejich pracovníky zařadit mezi kriminalisty. Motejl chce, aby velkou část práce vyšetřovatelů dělal až soudce.

Ministrův sektor je však také kritizován za pomalé řešení soudních sporů. Podle Libora Vávry, prezidenta Soudcovské unie, musí ke zrychlení soudních sporů dojít stejně jako k dostatečnému personálnímu naplnění soudů, vybavení soudů výpočetní a další technikou. Ze zhruba 90 soudů je jich plně vybaveno počítači jen devatenáct. K urychlení procesu by mohli napomoci i občané, kteří často odmítají svědčit. „Současný stav vede k tomu, že se prakticky všechny důkazy provádějí dvakrát - nejprve v rámci přípravného řízení a potom před soudem,“ tvrdí Vávra. Podle něho většina evropských zemí tuto brzdu částečně odbourává. Z koncepce reformy soudnictví vyplývá, že jejím smyslem je zjednodušit a zrychlit proces v trestních i v civilních kauzách. Pak by se nemělo stát, že lidé na pravomocný verdikt čekají i řadu let a soudy si jejich případy mezi sebou přehazují. Vláda dala ministru Motejlovi na rok 2. 000 o třináct procent více peněz než na letošek, ze kterých má pořídit chybějící vybavení soudů. Pro letošní rok to činilo 11, 2 miliardy korun. Na příští rok MS požadovalo 13, 2 miliardy a vláda mu přidělila 13, 1 miliardy. Takový krok vlády může být prvním krokem ke zlepšení práce justice.

Nejvyšší soudcovská rada

Protože moc soudní není dostatečně oddělena od moci výkonné, je zde reálné nebezpečí, že ministr - straník by mohl obsazovat posty předsedů soudů podle stranického klíče. „Strana, která zvítězí ve volbách, ovládne moc zákonodárnou a moc výkonnou. A tady musí být pojistka: instituce zaručující nezávislost,“ sděluje místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera. Proto se jedná o zřízení Nejvyšší soudcovské rady, která by podle něj měla mít i kárnou pravomoc a dohled nad funkcionáři soudu.

Návrh ústavy, ČSSD předložený na podzim 1992, který nebyl přijat, v článku 110 a 111 zřizoval instituci Soudcovské rady. Ta měla dávat souhlas ke jmenování soudců ministrem spravedlnosti, předkládat prezidentu republiky návrhy na jmenování soudců Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, vyjadřovat se k návrhu rozhodnutí prezidenta o vyhlášení amnestie apod. Podrobnosti měl tehdy ještě upravit zákon.

Zřízení a dnešní dohady o pravomocech Nejvyšší soudcovské rady, které mezi sebou vedou ministerští úředníci s představiteli Soudcovské unie a Nejvyššího soudu, je nejbouřlivěji diskutovaný bod celé novely zákona o soudech a soudcích, který se připravuje.

Legislativa se musí sladit s EU

Mark Gillis, americký poradce místopředsedkyně ÚS Ivany Janů, přiznává, že americká veřejnost ví o právu více. O svobodě projevu se podle něho učí již na středních školách v předmětu, který se jmenuje Civics. „V USA má největší pravomoc Nejvyšší soud, a to včetně pravomoci zkoumat, zda jsou příslušné předpisy v souladu s ústavou, jaký má u vás na starosti Ústavní soud. A to, co řekne americký Nejvyšší soud, platí.“ Gillis přiznává, že v USA existuje řada nadací, které působí před soudem. Na nadace se obrací spousta chudých lidí, kteří nemají peníze na advokáta.

Dne 13. října 1998 Sněmovnou reprezentantů Spojených států přijatá rezoluce č. 562 » O majetcích neprávem vyvlastněných bývalými totalitními státy«. Rezoluce „vyzývá země, které tak dosud neučinily, aby navrátily naprávem vyvlastněné majetky jejich oprávněným majitelům.“ Mezi vyzvanými zeměmi je také Česká republika.

Poslanecká sněmovna přijala již 29. dubna 1994 návrh novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, umožňující restituci majetku židovským osobám nebo jejich dědicům. Dodnes nebyla z vybraných položek židovského majetku vrácena ani polovina. Nelze se tedy divit, že Evropským parlamentem dne 14. prosince 1995 byla přijata rezoluce B4-1493/95 nazvaná »Rezoluce o vrácení uloupeného majetku židovských obcí« která „žádá, aby všechny státy střední a východní Evropy, pokud tak ještě neučinily, přijaly příslušné zákony na vrácení ostatních majetků uloupených komunisty nebo nacisty, jejich právoplatným vlastníkům.“

Evropská unie považuje za důležité - řečeno řečí úřední - harmonizaci české legislativy s právními normami EU. To znamená převzít stovky zákonů a vládních vyhlášek. Podle posledního, (květen 1999), stále ještě neúplného soupisu, jde zatím o 720 zákonů a norem. Porovnávání české a evropské legislativy (tzv. rentgenování, screening) dosud neskončilo. A co se udělalo? Legislativní rada vlády zpracovala 160 návrhů norem, 60 jich odešlo do parlamentu. Ten letos přijal teprve osm zákonů.

Mezinárodní ostuda na obzoru...

„Já ve věci navrácení Rakony původním majitelům nehledím na politiku, mně zajímá právo. Ale mám takový dojem, že soud naopak to právo přestalo zajímat,“ řekl mi v roce 1993 právník Františka Otty, který usiluje o navrácení rodinného majetku. Ten v červnu 1991, ještě před vypršením řádného termínu restitučních nároků, Česká republika za dvacet miliónů dolarů prodala americkému koncernu Procter & Gamble. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku bude případ řešit. Pokud uzná tzv. zadostiučinění, Česká republika - která se tomu brání - Ottovo potomkům bude muset možná vyplatit až třímiliardové odškodné. Smlouvu o prodeji Rakony za Fond národního majetku (FNM) podepsal ministr Tomáš Ježek v červnu 1991 ačkoli FNM byl jako právnická osoba zapsán až v srpnu 1991. Navíc právníci FNM opírali prodej o to, že firma byla znárodněna již v roce 1946 na základě Benešových dekretů. Stát firmu skutečně ještě jednou znárodnil až výnosem Ministerstva výživy ČR v roce 1949. Stalo se tak tedy v období, na které se restituce vztahují.

»KSČ? Ta nebyla

státním orgánem!«

Pravděpodobně nejdelším soudním procesem v novodobé historii je případ Danuše Pelikánové. Nutno však podotknout, že je to břemeno ještě z dob „tuhého“ komunismu. Pelikánová před 23 lety podala k Městskému soudu v Brně žalobu proti svým příbuzným na vydání různých cenností a dalších osobních předmětů a případ nakonec skončil až u Ústavního soudu. Žalobkyně nejdéle čekala na doručení rozsudku soudu nižšího stupně, a to plných 39 měsíců.

U Okresního soudu v Uherském Hradišti (Čj. 4C 106/92 - 91) neuspěl ani důchodce Oldřich Maršálek a Oldřiška Plšková, kteří žádali o vydání domu, pozemku, zahrady a garáže, které v roce 1985 získal Oldřich Pospíšil, tehdejší tajemník OV KSČ v Uherském Hradišti. Předsedkyně tamního senátu JUDr. Jaroslava Hamadová v odůvodnění zamítavého rozsudku (ze dne 25. 4. 1997), v něm napsala: „Odpůrce (...) nepatřil ani k jednomu ze subjektů, které jsou vyjmenovány ve shora citovaném §24, neboť KSČ nebyla státním orgánem, ale politickou organizací a tedy společenskou organizací ve smyslu 97 tehdy platného hospodářského zákoníku. Odpůrci tedy nebyli vyloučeni z možnosti nabývat majetek, který byl ve vlastnictví a správě státu. Skutečnost, že odpůrce byl tajemníkem OV KSČ v Uh. Hradišti sama o sobě nemůže vést k závěru, že při různých právních aktech byl protiprávně zvýhodněn.“

»Soudy? To jsou ty

Havlovo zdi!«

Když se prezident Václav Havel ve svém posledním novoročním projevu zmínil o „zdech mezi lidmi, které je rozdělují“ nebo o „důsledcích nečestně získaného majetku“, reagoval na jeho slova hned v lednu 1999 spisovatel Arnošt Lustig. Ten upozornil na fakt, že se po listopadu 89 „zhroutilo jedno impérium a karty, s nimiž se hrálo, přišly do jiných rukou, nebo zůstaly ve stejných, jen se změnila hra a pravidla hry.“ Podle Lustiga nikdo nevyměnil zemi, lidi; zákony doznaly minimálních změn; pokud jde o vlastnictví jednotlivců, někteří něco dostali, jiní se něčeho zmocnili. A co si myslí tento spisovatel o navracení arizovaného majetku? „Kdybyste věděl, kolik do nebe volajících případů existuje v této zemi v tuto chvíli, kdy děti, které přežily, nemohou dostat nazpět ani cihlu, ačkoliv je to naprosto jasný případ. Soudy? To jsou také ty Havlovo zdi. Oddělují ty, kterým něco patří, od toho, co jim patří a chrání zloděje. Zloděj není lepší, je - li to jednotlivec nebo stát, obec, město. Praha nebo moravská Ostrava.“

Své zkušenosti se soudy má písničkář Jaroslav Hutka. Toho žaloval bývalý ministr hospodářství Karel Dyba, kterého Hutka v rozhovoru nazval gaunerem s tím, že patří k prokurátorovi v souvislosti s předáváním majetku bývalého SSM. Hutka nakonec spor vyhrál a co si myslí o soudech? „Já mám ze soudu s Dybou rozporné zkušenosti. Soudce v Plzni tu věc nepochopil, vymklo se mu to z rukou a já měl po každém sezení depresi: co kdyby šlo o něco jiného, vážného? Odvolací soud to ale na druhou stranu provedl jasně, srozumitelně a suverénně. Jenže z toho, co vidím jinak kolem sebe, to vypadá, že soudnictví je neštěstí, a na člověka z něj plyne stejný pocit bezmoci jako z politiky.

Přílohy:(viz. dále)

Jak se obracet na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku

Některé nedostatky, které zmiňuje »Zpráva vlády o stavu české společnosti«

Hlavní chystané změny Ústavy České republiky (pokud jde o justici) Jaké úkoly si po kritické zprávě Evropské unie (EU) dala vláda (část opatření, jejichž termín již uplynul - soudnictví)

Jak se obracet na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku

Na Evropský soud se může podle stávajících předpisů obrátit český občan teprve poté, co vyčerpal všechny možnosti dovolat se svého práva v tuzemsku. „Na evropský soud se ročně obrací zhruba přes 300 Čechů, většina z nich je však neúspěšných. Zhruba jen pět procent z nich se vůbec dostane před soud, který rozhoduje, zda došlo k porušení lidských práv,“ doplňuje právnička Eva Hubálková, která je u štrasburského soudu úřadující asistentkou pro ČR. Čí zájmy ve Štrasburku hájí ve skutečnosti je ovšem velmi nejasné. Téměř nulová úspěšnost českých občanů, domáhajících se svých práv proti českému státu, je její nejlepší vizitkou...

Obrátit se na tento soud by v praxi postup vypadal následovně: škodu by musel postižený vyčíslit a požadovat náhradu u ministerstva spravedlnosti. Pokud by neuspěl, má možnost se obrátit na obecné soudy. Pokud neuspěje ani tam, je tu ještě Nejvyšší a Ústavní soud, a teprve poté Evropský soud. Pokud k takovému postupu nedojde, i to je důvod, že žádosti jsou odmítnuty z důvodu, že stěžovatelé nevyčerpali všechny opravné prostředky.

Je tu však jedna mimořádná výjimka: pokud tuzemské orgány zůstávají dlouho nečinné, například rozhodování Ústavního soudu by trvalo nepřirozeně dlouho, může se stěžovatel obrátit do Štrasburku přímo. Je na tamním soudu, zda podnět přijme. Podle Karla Jungwierta, soudce Evropského soudu pro lidská práva, každý jednotlivý podnět posuzuje Evropský soud individuálně. Podle Zdeňka Kesslera má evropský soud až pětileté vyřizovací lhůty.

„Evropský soud říká, že je věcí státu, aby si zorganizoval justici tak, aby pracovala bez průtahů,“ dodává Jaroslav Bureš, soudce Nejvyššího soudu.

Ročně u štrasburského soudu obdrží zhruba 12 tisíc stížností. „To je za poslední dva roky, kdy jsou členy Rusko a Ukrajina. Dříve šlo asi o deset tisíc stížností,“ doplňuje Hubálková.

Adresa:

EUROPAEN COMMISSION OF HUMAN RIGHTS

COUNCIL OF EUROPE

F - 670 75 STRASBOURG CEDEX

Telefon: (00 33 88) 41 20 18

Telecopieur/Fax: (00 33 88) 41 27 30

Internet:

http://www.dhcommhr.coe.fr

Některé nedostatky, které zmiňuje »Zpráva vlády o stavu české společnosti«

Vytváření demokracie a právního státu

- nenaplněná Ústava, především v oblasti zřízení Nejvyššího správního soudu a samosprávných krajů, chybějící úprava institutu referenda

- nesystematická tvorba právního řádu a z ní vyplývající nepřehlednost

- nekázeň soudců a liknavé vyřizování spisů

- liknavý přístup k naplňování mezinárodních smluv o lidských právech

Hlavní chystané změny Ústavy České republiky (pokud jde o justici)

Jmenování ústavních soudců

- Rovněž variantně předkládaný návrh předpokládá, že by ústavní soudci mohli být prezidentem jmenováni stejně jako dnes na deset let, ovšem pouze jednou. Experti ČSSD a ODS totiž zvažují, jestli ústavní soudce může být dostatečně nezávislý, končí - li mu mandát a on usiluje o znovuzvolení.

Jmenování předsedy Nejvyššího soudu

- Jmenování šéfa nejvyššího státního orgánu v zemi by mělo dál příslušet prezidentovi, i zde se ale zvažuje, zda by toto rozhodnutí nemělo podléhat kontrasignaci jiné ústavní instituce.

Jaké úkoly si po kritické zprávě Evropské unie (EU) dala vláda (část opatření, jejichž termín již uplynul - soudnictví)

Brusel vidí především pomalé přibližování českých zákonů legislativě EU. Naposledy, v květnu 1999, vypočítal tři hlavní priority nový velvyslanec EU v Praze Ramiro Cibrián: harmonizace legislativy, reforma státní správy a dokončení hospodářských reforem. „Ale unie po nás chce zákony, pracovitou státní správu a fungující ekonomiku. V tomto směru jsme zatím mnoho nepředvedli,“ sděluje Petr Kubernát, vrchní ředitel sekce EU na ministerstvu zahraničí.

Otakar Motejl,

ministr spravedlnosti

Zásady reformy soudnictví

Termín:

31. března 1999 - splněno