Právo proti spravedlnosti

Věčný rebelant Petr Cibulka uveřejnil v Necenzurovaných novin 13/2000 svůj rozhovor z r. 1994 s tehdejším předsedou Nejvyššího soudu a dnešním ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem o příčinách laxního vztahu našich orgánů činných v trestním řízení k potrestání zločinů, spáchaných ve službách a v zájmu komunistického režimu. Tento text by zasloužil zveřejnění v periodiku s velkým nákladem, aby se dostal k širšímu okruhu čtenářů, a to nikoli s cílem znevážit kteréhokoli z obou diskutujících. Jde totiž o velmi zajímavý dobový dokument, názorně ilustrující zmatek v hlavách mnoha občanů ve vztahu k naší nedávné minulosti.

Rozporná stanoviska obou účastníků dialogu odrážejí reálně existující rozpory ve společnosti. Jde především o zklamání velké části národa nad nemožností potrestat zločiny komunismu, které kontrastuje s postupnou restaurací veřejné účasti komunistických nomenklaturních kádrů na politické i ekonomické moci a s chováním vedení státu, které se křečovitě drží zásady nadřazenosti formálního práva nad přirozenou spravedlností. Existence těchto rozporů jednou z hlavních příčin občanské apatie, znechucení politikou a prohlubujícím se neporozuměním mezi mocí a ovládanými.

Neshoda Motejlových a Cibulkových stanovisek by také mohla posloužit jako doklad platnosti přísloví “sytý hladovému nevěří”. Jejich spor má totiž kořeny v různosti životních zkušeností. Víra pana ministra Motejla v právo jako nástroj, který je způsobilý za každého režimu učinit život občanů aspoň snesitelným, vyvěrá z jeho profesního zaměření a celoživotní praxe. Statečně ji vyznával i v období komunistického režimu, kdy se to nenosilo a nelze tedy od něj očekávat, že v době, kdy tlak diktatury proti právu pominul, se změní v bojovníka za revoluční spravedlnost. Ostatně tato jeho víra má jisté racionelní opodstatnění a je ověřena i naší zkušeností s komunistickým režimem, který se přece jen stal prostředím pro život snesitelnějším, jakmile aspoň částečně a po svém uznal nutnost respektovat právo. Otakar Motejl ovšem neprošel vězením, nebyl bit a ponižován od bachařů a také to je jednou z příčin nesmiřitelnosti jeho a Cibulkových přístupů k otázce vyrovnání s komunistickou minulostí. Ostatně nic neplatí absolutně a relativnost opodstatněnosti lpění na formálním právu ukazuje zrovna životní příběh Petra Cibulky. Tomu dnes hrozí trest za zveřejnění seznamů estébáků a jejich spolupracovníků. Pokud by byl skutečně odsouzen, byl by to důkaz nesprávnosti nadřazování formálního právu nad přirozenou spravedlnost. Právo by totiž poskytlo zadostiučinění příslušníkům zločinecké organizace proti jejich bývalé oběti. Taková situace by ovšem byla karikaturou právního stavu, výsměchem spravedlnosti a zpochybněním smyslu sametového převratu. Ostatně nadřazovat formální právo nad spravedlnost je mylné. Právo není samo sobě účelem, je nástrojem moci vládnoucí třídy a měřítkem spravedlivosti jeho koncepce je i otázka, komu v konkrétním případě slouží. Patrně jím osobně nechtěným důsledkem uplatnění Motejlovy právní filozofie je ochrana někdejších opor kolaborantského režimu.

Zveřejněný text dále dokládá, že mluvíce o potrestání zločinů komunismu máme občas na mysli každý něco jiného. A to je první příčina neúspěchu řešení tohoto problému. Mnozí – stejně jako oba diskutující – soustřeďují svou pozornost především na potrestání prostředky trestního práva, jako by trestem nebylo i morální odsouzení veřejností a vyloučení z určitých okruhů života společnosti. Řada odsouzeníhodných činů předlistopadových elit má takovou povahu, že by snad mohla být podle trestního práva stíhatelná, ale pouze v období revolučního radikalismu, který je obvyklým doprovodným jevem násilného převzetí moci. Situace je o to obtížnější, že v důsledné snaze o respektování práva při vážení hanebností komunistů polistopadové politické vedení důrazně trvalo na zamezení retroaktivního působení práva. Nabízí se sice otázka, zda právní řád zločinného režimu je stále ještě právem, nicméně zůstává skutečností, že stíhatelné jsou pouze ty skutky, které odporovaly tehdy platným právním předpisům, jako například násilí na vyslýchaných vězních. Není jich mnoho a navíc často díky velkému časovému odstupu jsou obtížně prokazatelné. Přesto je zřejmé, že ani v tomto minimálním rozsahu trestatelných provinění nevyvíjejí orgány činné v trestním řízení takovou horlivost, jaká by byla žádoucí. Jedním z důvodů tohoto stavu je nepochybně infiltrace orgánů činných v trestním řízení “starými osvědčenými soudruhy”, kteří se samozřejmě chovají podle zásady, že “vrána vráně oči nevyklove”. Příčina se tak stává následkem a současně důkazem, že uskutečnění dekomunizace společnosti by bylo pro mravní zdraví národa velmi prospěšné.

Další potíž spočívá v tom, že zastánci nutnosti postihu komunistických zločinů se v nouzi dovolávají zkušenosti z poválečného vyrovnání s Němci a kolaboranty. Přehlížejí, že podmínky ve společnosti po druhé světové válce a po Listopadu 1989 jsou zásadně odlišné. Nacistický okupační režim byl násilím vnesen zvenčí. Nestavěl si za cíl překonat uznávané slabiny předválečného Československa. Působil násilím koncentrovaným do poměrně krátkého časového úseku šesti let a právě jeho brutalita pak vyvolala dramatičnost odezvy. Jeho nositeli byli zejména příslušníci cizího národa, a nejvýrazněji se uplatnily okupační ozbrojené síly. Čeští kolaboranti byli pouze vrstvou sluhů, přisluhujících okupantům. Nikdy ani zdánlivě se nestali národní vládnoucí elitou. Sílu vůle po odplatě znásobila skutečnost, že svoboda přijela na sovětských tancích, poháněných touhou po pomstě za Němci způsobené válečné utrpení. Okupační režim byl zlomen silou a vítězům patřila pomsta. Nic z toho nepůsobilo po Listopadu. Komunisté předali moc pokojně a organizovaně do rukou vnitřně nesourodého souručenství ideologicky nesjednoceného a koncepčně nepřipraveného dizentu s účelově vybranými komunisty. Od nové moci se jim při tom patrně dostalo záruk více než slušného zacházení. Nositelé odcházející moci byli stejné krve a promíšeni a svázáni s nekomunistickou většinou četnými neformálními vztahy. Téměř každý z nich měl na druhé straně pomyslné barikády někoho, komu dříve prospěl a nebyl jím proto považován za nepřítele. Navíc zde režim působil dlouhých čtyřicet let. Generační obměna spojená se soustavnou ideologickou masáží mu umožnila ovlivnit a deformovat kolektivní paměť národa a jeho politické postoje. Ostatně při nástupu moci komunisté nabízeli řešení některých vad předválečného režimu a získali sympatie velmi početné části národa. Také později dokázali manipulovat společenským vědomím tak účinně, že si zajistili velmi širokou, byť často jen podmíněnou a k dílčím problémům se vztahující podporu občanů, nebo aspoň jejich netečnou toleranci. Brutalita režimu zasáhla jen poměrně omezený okruh postižených a mnoho nezúčastněných si ji ani neuvědomovalo. Komunistická strana během čtyřiceti let diktatury ztratila charakter klasické politické strany a byla vnímána především jako vstupní dveře k uplatnění osobních ambicí. Tím byla oslabena jednoznačná ideologická orientace jejích členů a uvnitř pak působili pragmatičtí kacíři, kteří si uvědomovali chybnost politiky strany při nejmenším v dílčích otázkách a snažili se zevnitř o mírnění následků chyb. Hranice mezi komunisty a nekomunisty proto nebyla ostře vyhraněná, odmítání režimu mlčící většinou nebylo důsledné a jednoznačné, a proto i touha vítězů po odplatě v době pokojného převzetí moci byla nepatrná.

Ani okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy není srovnatelná s nacistickou a nemohla proto vyvolat nálady a postoje podobné těm, které určovaly způsob a intenzitu vyrovnání s protektorátní minulostí. Zatímco německé ozbrojené složky zde působily jako rozhodující přímá represivní síla, sovětská vojska se velmi rychle stáhla do svých vyhrazených prostorů a jejich přítomnost nebyla velkou částí obyvatelstva příliš vnímána. Na politiku působila nepřímo, jako mlčící hrozba. Nebylo proto tak jasně patrné, že komunistická strana se v období normalizace stala nejen nositelkou diktatury, ale že také klesla do hanebné role páté kolony okupační moci. Přitom právě tato okolnost je hlavním a zcela spravedlivým důvodem k likvidaci komunistické strany a potrestání těch jejích představitelů, kteří se podíleli na iniciaci okupace a následném upevnění normalizačního režimu.

Ostatně jen málokdo si v polistopadové euforii dokázal uvědomit, co nevyrovnání s minulostí může způsobit. Netušili jsme, že sametová tolerance přinese nerovnost postavení občanů na startovní čáře do nové etapy společenského vývoje. Pod zástěrkou vznešených ideálů humanity komunistická nomenklatura plně využila svého náskoku v přístupu k funkcím a majetku a opevnila se na vlivných postech. Jako každá menšina, obklopená nepřátelstvím, se vnitřně semkla a vytvořila vzájemně si pomáhající souručenství. Na tom by nebylo nic špatného, pokud by všichni tito lidé svého postavení využili k veřejnému blahu. Osudy vytunelovaných podniků, špatné fungování exkomunisty infiltrovaných složek státního aparátu a rozkvět organizovaného zločinu však dokazují, že bývalé elity využily svého nového postavení především k zabezpečení svých sobeckých zájmů, pohrdajíce oprávněnými potřebami společnosti. Jejich počínání již není určováno ideologicky, nýbrž pouze ohledy na jejich hmotný prospěch a moc .

Zúčtování s komunistickou minulostí a tím i řešení Cibulkova rozporu s Otakarem Motejlem neleží tedy zřejmě v rovině trestního práva, i když se jí okrajově také dotýká. Je plně ve sféře politiky. Demokratické strany by se měly konečně podívat pravdě do očí a přihlásit se k názoru, že spolupráce s okupační mocí a upevňování kolaborantského režimu bylo politickým zločinem. Pokud bychom připustili, že “vítězným Únorem” byla zachována právní kontinuita Československa, pak okupace 21. srpnu 1968 znamená konec právního stavu a režim, který se zde po ní ustavil, nemá nárok na právní legitimitu a jeho právní řád je pochybný. Promítnutí těchto zásad do našeho právního řádu by pak usnadnilo řízení o všech problémech, jejichž řešení je komplikováno nutností brát ohledy právě na komunistický právní řad. Dále by měly strany přiznat, že zaplevelení zastupitelských sborů, správních orgánů, justice, bezpečnostních složek, diplomacie, advokacie, bankovnictví, managementu velkých podniků a dalších sfér života společnosti příslušníky předlistopadových mocenských struktur má katastrofální dopady na hospodářský vývoj státu a morální úpadek společnosti. V důsledcích by pak mělo dojít k rozpuštění politických organizací, navazujících na pochybné tradice KSČS, prodloužení a rozšíření účinnosti lustračního zákona a dokončení očisty veřejného života od osob, spjatých s bývalým režimem. Odblokoval by se tak i proces uplatnění trestního postihu proti provinivším se příslušníkům represivních složek. To však je jen dílčí a svým rozsahem nepříliš významný problém. Těžiště očisty je v oblasti politických nástrojů.

Může se zdát, že hovořit o nutnosti dekomunizace deset let po sametovém převratu již nemá smysl. Přísloví však praví “lépe pozdě než nikdy”. Podivný stav, v němž se naše společnost, nezbavená zátěže minulosti nachází, působí na myšlení a občanskou morálku mladé generace a oddaluje tak zakořenění konzervativních a demokratických hodnot evropského myšlení v jejím kolektivním vědomí. Čím déle se bude zúčtování s minulostí odkládat, tím pomaleji se budeme přetvářet v demokraticky smýšlející a právo dobrovolně respektující společnost.

Závěry o nutnosti očisty národního života od kolaborantů a zrádců se zdají odporovat zásadám evropského právního státu. Jenže státy evropské patnáctky neprošly čtyřiceti roky diktatury a dvaceti lety okupace. Jejich právní názor proto nemůže být pro nás směrodatný a neměl by nás svazovat. Pokud naši otcové nedokázali vybojovat si právo na “československou cestu k socialismu”, neopravňuje nás to k opakování selhání a rezignaci na obhájení národních specifik v cestě k demokratickému právnímu státu.

Martin Stín

nezávislý publicista

e-mail: martin.stin@seznam.cz

——Original Message——-

From: Petr Cibulka [mailto:petr@cibulka.cz]

Sent: Monday, June 19, 2000 3:15 PM

To: Martin Škapík

Subject: FW: PRISEL ME CLANEK „Právo proti spravedlnosti“ - POSUD SAM, JE O TOBE martin

Ahoj Martine! Diky za mail. V nazorove oblasti lze tolerovat temer cokoli, co bezprostredne neskodi lidem, ale vetu o Motejlovi, ze, cituji: „Statečně ji vyznával i v období komunistického režimu, kdy se to nenosilo a nelze tedy od něj očekávat, že v době, kdy tlak diktatury proti právu pominul, se změní v bojovníka za revoluční spravedlnost“, bych dnes cekal jedine v Rudem pravu. Pravy opak je totiz pravdou!!! Vzdyt Motejl osobne, aby se zachranil ve funkci za kazdou cenu, na ukor vsech, rusil po sovetske okupaci rehabilitace politickym veznum, pravoplatne rehabilitovanym rok - dva predtim atd. atd. Viz. strana 16 -19 tehoz cisla NN 13/2000. Postavil se verejne za soudce, kteri maji na svedomi smrt Pavla Wonky a dalsi zlociny. Mrzi me, ze Martin Stin ve sve analyze zcela pominul veskere dalsi informacne a myslenkove nabite materialy, zarazene v NN 13/2000, vztahujici se zasadnim zpusobem k nastolene otazce SPRAVEDLNOST kontra ZAKON. Mam na mysli predevsim „250 000 zlocinnych rozsudku“, „Ministr Motejl byl u toho take“, „Jak to vidi v USA: Spravedlnost a demokracie“ a koncepcne alternativni material „Soudci: Nejsme vojaci, chceme nezavislost“. Pokud se uz i ve Spojenych statech jevi nase dnesni situace jako morbidni a my jsme pritom spokojeni, pak je s nami asi neco v neporadku bez ohledu na to, jak duchaplne dokazeme o sve morbidite filosofovat. Ale bez nejakeho stanoviska-dodatku to nelze zverejnit. To bych se musel stydet pred obetmi komunisticke diktatury.

Mej se a ahoj Petr Cibulka

PS. Z archivu jsem vyhrabal starsi otazky na Motejla, ktere by mel myslim dnes zodpovedet. Skoda, ze jsem je nemel v ruce pri tom rozhovoru v roce 1994...