SVĚT ČESKÝCH FINANČNÍKŮ (1)
Václav
Prokůpek
Kdo stál za
pády
českých
bank?
Při bližším rozboru
bankovních afér často objevíme značně svévolné jednání ČNB. Byť právě toto
chování bylo důsledkem mnoha objektivních i subjektivních důvodů, právě ČNB
nezvládla svou regulační a zejména kontrolní roli. O zákonodárné ani nemluvě, i
když od počátku transformace bylo zřejmé, že určení „pravidel hry“ i pravomocí
dohledu je nedostatečné. Kolem 200 miliard korun se „ztratilo“ v soukolí toků
financování i vlastnických operacích. Z toho značná část zcela v podobě
neefektivních podniků (zejména jejich manažerů, ale i zaměstnanců). Nemalá část
se pak více či méně delikventními formami přesunula do rukou úzké vrstvy lidí, pochopitelně často s
„velmi problematickou“ minulostí.
Zřejmá nezbytnost totální
změny role peněz a forem alokace zdrojů včetně úvěrů vyvolala obrovskou
poptávku po bankovních službách. Na rozvoj sektoru lze usuzovat z následující
tabulky: bankovní systém bezesporu přijal mnohem větší rizika, než mu přísluší.
Celá první fáze se navíc odehrávala v prostředí zákona 158/1989 Sb. ještě z
doby monobankovního systému a až od 1. února 1992 začal platit zákona nový
(21/1992 Sb.), leč značně bezzubý. Teprve jeho novela z roku 1994 umožnila ČNB
vyvíjet adekvátní kontrolní i sankční tlaky.
Teprve na konci roku 1993
identifikoval bankovní dohled závažné problémy, ale naštěstí již začátkem roku
1993 ČNB pozastavila (v souvislosti s dělením republiky) vydávání dalších
licencí. To již ovšem fungovalo 58 bank, byť většina s alespoň částečnou
zahraniční účastí, nebo jejich pobočky. Převážná většina českých bank tedy
vznikla v letech 1990 až 1992, v roce 1994 pak zaniklo devět a v roce 1995 tři
z těchto bank.
Publikované náklady
konsolidace podle různých pramenů jsou většinou hrubé, tedy záleží na
výtěžnosti převzatých aktiv či pohledávek a výsledcích některých likvidací a
konkursů.
Některé problémy začaly
otřásat důvěrou v bankovní sektor již v roce 1993. Během celých tří let však
zkrachovaly „jen“ čtyři bankovní ústavy. Rok 1996 byl ale současně rokem krizí
i konsolidace řady menších bank. Krachem nebo uvalením nucené správy bylo
postiženo osm ústavů. Další konsolidační program se rozběhl v poněkud jemnějším
aranžmá. Následující menší banky se podařilo přestrukturovat a zařadit do
současných bankovních skupin takříkajíc nekrvavou cestou. Přišly však i „velké
rány“: Agrobanka a důsledky vlastních chyb České pojišťovny i její Kreditní
banky.
KPB
Jako první se do potíží
dostal menší finanční ústav Kreditní a průmyslová banka (KPB), kterou Antonín
Moravec založil v Plzni. Tato kuratela „prošla“ celkem bez velké paniky či
mediálního ohlasu, protože banka neměla prkticky žádné drobné klienty. Šlo o
jeden z prvních účelně vybudovaných tunelů, kdy za tehdy 50 milionů základního
kapitálu bylo možné vytěžit několikanásobek - běžně z prostředků získaných od
jiných bank - na úvěry většinou téhož okruhu zakladatelů (jejich firem).
Otevřeně však ani ČNB nikdy celou kauzu nepopsala, ale - přestože Antonín
Moravec pobyl delší dobu ve vyšetřovací vazbě - k soudu nedošlo a on se naopak
zatím úspěšně soudí u Evropského soudu v Haagu.
Oficiálně bylo vyhlášení
nucené správy v září 1993 zdůvodněno prudkým zvýšením objemu úvěrů, „které
nebyly poskytnuty s pravidly obezřetného investování“. Insolvence byla původně
odhadnuta na 3,5 miliardy korun, ani nepřesnost této sumy nebyla nikdy
vysvětlena. Následovalo prohlášení konkursu, odebrání licence a návrh na
likvidaci.
BB
Zároveň explodovala velká
bomba - do té doby úspěšné a rychlé expandující Banky Bohemia (BB). Dodnes ne
zcela jasná kauza byla odpálena devizovými garančními dokumenty, nazvanými
Prime Bank Guarantee, které vydali bez vědomí ostatního vedení banky její
viceprezidenti Jiří Čadek a František Vostřák v obrovském
rozsahu, přesahujícím i bilanční sumu banky (12 miliard korun).
Původně tříměsíční nucená
správa v souvislosti se stahováním těchto garancí v březnu 1993 přerostla v
krach banky a akcionáři rozhodli v červnu 1994 o její likvidaci. Dodnes se však
bývalý ředitel Arnošt Klesla snaží (včetně žalob) prokázat, že zásah ČNB
byl neoprávněný a nezákonný a poškodil (vytuneloval) nejen banku, ale několika
miliardami i veřejné finance (státní rozpočet). Akci s Prime Bank Guarantees
považuje za provokaci. Odvolává se na audit, který několik dní před uvalením
nucené správy potvrzoval, že banka je v zisku 156 milionů, na podivnou roli
firmy Finop i podivné prodeje částí aktiv a majetku (privatizačních
fondů).
Náměstek Jiří Čadek (údajně podplukovník
bývalé StB) těsně před zatčením zmizel a přes vydání mezinárodního zatykače
se jej nepodařilo objevit pět let. Poté bylo jeho stíhání zrušeno v souvislosti
s novelou devizového zákona (pro jehož porušení byl stíhán). Jako třešnička na
dortu tak vyznívá zpráva ČTK z konce května letošního roku, že Jiří Čadek
přijel na návštěvu do ČR nejen navštívit rodinu, ale zejména chce zjistit, zda
„současné ekonomické, legislativní i lidské klima“ vytváří podmínky k tomu, aby
bylo možné dát skupině zahraničních investorů doporučení k investicím v ČR.
ABB
Mladoboleslavská AB Banka
(ABB) byla rejdištěm severočeských tunelářů. Když se dostala do finančních
problémů, způsobených ztrátami poskytnutých úvěrů. ČNB zjistila, že úvěry
„blízkým osobám“ přesáhly 30 procent kapitálu banky. V květnu 1994 zahájila
bankovní rada po dohodě s ministerstvem financí správní řízení o odnětí licence
a v únoru 1996 rozhodla mimořádná valná hromada o zrušení společnosti
lidvidací. Protože tehdy ještě nefungoval institut pojištění vkladů, a aby se
předešlo ztrátám drobných klientů, převzala celou klientskou agendu Česká
spořitelna s tím, že ztráty jí refunduje ministerstvo financí.
ČB
Další v řadě menších bank s
podobným „životopisem“ byla Česká banka (ČB). Již zpočátku poskytnuté úvěry
akcionářům a blízkým osobám se ukázaly jako ztrátové a celková finanční situace
spěla ke ztrátě kapitálové přiměřenosti i likvidity. V květnu 1994 byla nucena
čerpat překlenovací úvěr od ČNB a po několika podivných změnách akcionářské
struktury jí v prosinci 1995 bankovní rada odebrala licenci.
EAGB
Ústecká Ekoagrobanka (EAGB)
byla již v roce 1993 auditorem upozorněna na nutnost tvorby vyšších rezerv, v
roce 1994 již chybělo v rezervách 800 milionů korun a situace se nelepšila. V
lednu 1996 nad ústavem vyhlásila ČNB nucenou správu. Poprvé též užila svého
nového modelu konsolidace problémových bank, kdy došlo ke snížení základního
jmění ze 600 na pouhých 1,2 milionu korun, takže akcionáři nesli tíhu ztrát
prakticky celým základním jměním. Překlenovacím úvěrem a později vstupem státní
Konsolidační banky byl ústav udržen při životě a posléze prodán do skupiny
Union Banky.
COOP
Velmi podobný průběh měla i
krize původně družstevní COOP Banky, na níž byla nucená správa uvalena v dubnu
1996, základní jmění bylo sníženo z 500 na jeden milion korun (fakticky tak
akcionáři ze svých zdrojů doplnili chybějící rezervy) a poskytnutím
překlenovacího úvěru se podařilo banku zachovat pro pozdější včlenění do
skupiny zlínské Foresbank.
PSB
První slezská banka (PSB)
jako jedna z mladších ústavů původně chtěla hrát roli zejména na regionální
úrovni. Nedostatky v činnosti vedly ke ztrátě solventnosti a bankovní rada ČNB
jí po dohodě s ministerstvem financí v květnu rovnou odebrala licenci. Klientům
nabídla převzetí vkladů ČSOB a z rozhodnutí mimořádné valné hromady již v
červenci PSB vstoupila do likvidace.
PB
V Podnikatelské bance (PB)
rozhodla bankovní rada ČNB zavést nucenou správu a přechodně pozastavit
nákládání s vklady klientů v červnu 1996. Ztráty banky za rok 1995 byly totiž
vyšší než miliarda korun, což přesáhlo vlastní jmění. Poté opět došlo ke snížení
základního jmění z 500 milionů na milion jediný.
RB, VMB, PB, Skala,
Foresbank
Červenec 1996 přinesl řešení
v podobě nucené správy v dalších dvou menších ústavech. Realitbanka neměla
prakticky pobočkovou síť, spravovala jen kolem půl miliardy vkladů a vykázaná
ztráta 246 milionů korun byla vyřešena snížením základního jmění z 300 na 54
milionů korun.
V případě Velkomoravské
banky však ztráty 577 milionů korun přesáhly základní jmění, a to bylo proto
sníženo z 500 na jediný milion korun. Síť 22 poboček a jednatelství nakonec
odkoupila IPB. Podobnými způsoby, tedy formami převzetí, skončily později i
Plzeňská banka, Bankovní dům Skala a Foresbank.
KrB
V
létět 1996 však již prosákly na veřejnost alarmující zprávy o Kreditní bance
(KrB) v Plzni. Původně regionální agrobanka se již v roce 1991 stala součástí
impéria Karla Hrnčiříka (skupina Panok, deník Prostor aj.). Na jeho „letadlo“ s
nemovitostmi se po zhroucení cenové bubliny nemovitostí dostala v roce 1993 pod
majoritní kontrolu České pojišťovny. Právě její nezájem a neschopnost byla
příčinou, že se ve velké akci nepřátelských převzetí skupinou Motoinvest
(„Drobní akcionáři, plačte“) dostala i pod její vliv. Plzeňská banka byla pro
rozsah akce příliš malá, a jak se později ukázalo, úspěch akce přinesl rozsáhlejší
plány vstupu do bankovnictví, což vyvrcholilo konfliktem v Agrobance.
V samé Kreditní bance se jen
pomalu odhalovala míra starých dluhů i nových ztrát - až zveřejnění odhadu 12
miliard korun spustilo hektickou činnost. Vláda pověřila trojici ministrů (v
KrB „hořely“ i peníze Celní správy či FNM), Poslanecká sněmovna ČR vytvořila
zvláštní parlamentní komisi. V srpnu pak ČNB odmítá uvalit nucenou správu a
rovnou bance odebírá licenci.
Celá šachová partie souvisí
i s převzetím kontroly nad Českou pojišťovnou skupinou PPF, šachováním s
podílem ČSOB v ČP i rolí IPB, která měla původně zájem o pojišťovnu i Kreditní
banku, ale z obojího vycouvala. Spletenec tajných dohod, podrazů a politických
handlů vyhrála skupina PPF, zatímco těžké ztráty sice částečně zaplatila (z
peněz získané pojišťovny), zbytek však nesl jak stát, tak Fond pojištění
vkladů.
AGB
Na šestý v pořadí velikosti
a největší nestátní bankovní ústav - Agrobanku - uvalila nucenou správu ČNB po
celonočním dramatickém zasedání vlády v srpnu 1996 (od té doby se datuje
prakticky úplné přerušení kooperace mezi vládou a ČNB). Zároveň ze své
pravomoci guvernér Josef Tošovský vyhlásil neodvolatelnou záruku ČNB na všechny
vklady v bance, čímž se předešlo runu na banku, a další nucená správa probíhala
celkem v klidu. Vliv akcionářů byl omezem prakticky na nulu a tím byl
eliminován vliv skupiny Motoinvestu. Konsolidace se však vlekla dlouho a řada
drobných akcionářů se dodnes domáhá soudními cestami jiného řešení, než bylo
nakonec zvoleno.
Bankovní ústav byl rozdělen
na „zdravou“ část (včetně licence a pobočkové sítě), která byla prodána dceřiné
společnosti General Electric, naopak problémová a ztrátová aktiva byla sanována
na účet ČNB. Cena za konsolidaci bývá uváděna 20 miliard korun, objevuje se
však i o polovinu vyšší suma. Bezesporu šlo o nejvyšší náklady na ozdravení
banky.
Václav Prokůpek