Bohumil Doležal - bída českých intelektuálů

Moje maminka mi před léty, když jsem si pouštěl ústa na špacír říkala, když nemáš co říct, mlč. Bohumil Doležal zjevně neměl téma, tak si z absurdní komedie šedesátin Karla Gotta udělal záminku ke kvazifilozofickému rozjímání o selhání českých intelektuálů. Nejsmutnější na jeho blábolení je, že rozklad a demoralizace stavu českého intelektuálstva mu nestačí.

Podle B. Doležala cituji, „rytířský smysl politiky je ve službě slabšímu - a být slabší znamená být nedokonalý a čas od času třeba i selhat. Politik, který s tím nepočítá, není idealista, ale hlupák“.

Bohumil Doležal svým psaním kazí již tak hluboce pokleslý cit české veřejnosti pro hodnoty, čest a morálku. Posláním veřejně činného člověka, politika by mělo být pozvedávat z malosti a slabosti a ne se snižovat k podprůměru. Úkolem „Pana“ novináře pak nekompromisně hledat objektivní pravdu a hájit ji. Český disent nebyl zázrak, odpovídal celkovému pokleslému stavu společnosti. Polovina mých přátel odešla do emigrace. Z těch co zůstali, jsem polovinu po roce 1990 našel v registrech Státní bezpečnosti. Z těch, kteří po převratu vstoupili do politiky, se ctí obstáli jen výjimky. Za osm let v parlamentu jsem pochopil hloubku rozkladu české společnosti.

Bohumil Doležal kazí smysl a cit pro velikost a škodí. Bída dneška tkví v tom, že na počátku zde nebyli lidé, kteří by sami sebou nastavili normy. Provedli naši zemi bažinou černou. Dokud nevyrostou osobnosti, které se nebudou snižovat k malosti a pro pravdu si nechají ustřelit hlavu, nebude jinak H.D. Thoreau kdysi napsal „muž není nástroj k užívání“.

Ve Vimperku 23.7.1999
Čestmír Hofhanzl,
ecoline@volny.cz