Zamyšlení nad vystoupením “Akce 99”

Úměrně se vzdáleností od výchozího bodu 17. listopadu 1989 se ve společnosti prohlubuje pocit nespokojenosti a zklamání z nenaplněných očekávání. Současně se projevuje bezradnost při hledání správné cesty. Nezájem o angažovanost v politických stranách, posilování extremistických a protidemokratických hnutí a stran (včetně zvyšování preferencí komunistů) a v poslední době opakující se vznik různých kritických hnutí, volajících po nápravě poměrů, markantně ukazují, že parlamentní politické strany neodpovídají s dostatečnou přesvědčivostí na otázky, které jim společnost klade. Neodpovídají, protože nemají, co rozumného by řekly. Částečně je to proto, že nevědí, co říci, ale občas ani nemohou, protože jsou svázány a kompromitovány vztahy k různým neblahým partnerům : dědicům struktur předlistopadového režimu, sponzorům, podnikatelským lobby a občas i kriminálním živlům.

Všechna hnutí, dožadující se nápravy, mají několik společných rysů. Jsou výrazem toho, že společnost si postupně uvědomuje, co jí vadí a dokáže to pojmenovat. Stejně jako politické strany však nedokáží formulovat pozitivní program překonání krize a vytvořit významnou akceschopnou organizaci, která by dokázala zbavit moci unavenou, bezradnou, zprofanovanou vládnoucí oligarchii. Všechny se v úzkostech obracejí k Václavu Havlovi jako k Mesiáši. Ten je ale zčásti spoluodpovědný za zabahnění našeho veřejného života a je jím poznamenán, nehledě k tomu, že nedisponuje mocenskými nástroji řešení situace, jeho mandát se chýlí ke konci a není zdráv. Očekávání a výzvy, s kterými se na něj občanské iniciativy obracejí, nemají proto naději na úspěch. Akce 99 prokázala pozoruhodnou jednostrannost zveřejněním seznamu “budovatelů mafiánského kapitalismu”, ostatně velmi neúplného. Připustíme-li, že skutečně všichni v něm zmínění jednali z nízkých pohnutek (což nemusí být pravda), pak by seznam měl být doplněn o výčet osob a politických aktů, které vytvořily přímo skleníkové prostředí pro jejich nekalou činnost. Navíc si musíme přiznat, že my všichni, kteří jsme vyklidili politickou sféru a ponechali ji jiným, neseme svůj díl odpovědnosti za daný stav věcí.

Neduh společnosti, na který Akce 99 ukazuje, můžeme označit jako nedokonalé vyrovnání s předlistopadovou minulostí a z toho plynoucí následky. Jistě to není jediný vřed na těle společnosti, ale existuje, bolí a musí být odstraněn. Přerůstání starých mocenských struktur přes hranice mezi poraženým režimem a novou mocí není naším národním specifikem konce tisíciletí. Zažily je před námi jiné národy a i my s ním máme své zkušenosti jak z r. 1918, tak z r. 1945. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že přechod od diktatury k demokracii poměrně krátce před námi řešilo Španělsko. Není pochyb o tom, že Španělé se cítí být svobodnými lidmi a ve své většině pádu frankismu nelitují. Přestože Franko byl tvrdým vládcem, jehož smrt přijal národ s jásotem, změnu režimu nedoprovázely rozsáhlé represe proti nositelům staré moci. Mnozí falangisté zůstali na významných místech a dosud je ne všichni v důsledku generačního vývoje opustili. Příkladem budiž u nás známý pan Samaranch. Falanga nebyla rozpuštěna, ale přesto se postupně stala okrajovou organizací bez společenského vlivu. Souběžně upadl vliv kdysi vlivné španělské komunistické strany, která dnes není schopna samostatné existence a je pouze součástí nevýznamné Sjednocené levice. Tato zkušenost je i pro nás důvodem k optimismu a lze pouze Španělům závidět jejich sedmnáctiletý předstih před námi.

Národ, společnost, přecházející z jedné epochy do druhé, nemůže řídit své vnitřní vztahy nemilosrdnou touhou po pomstě stejně jako bezbřehým odpouštěním. Pokojné předání moci je příznivou podmínkou pro smířlivý postoj k elitám poraženého režimu. Polistopadový vývoj u nás má ovšem svá specifika, která z nedůsledného rozchodu s minulostí udělala noční můru, která nás bude ještě hodně dlouho dusit. Především komunistická strana usurpovala nejen politickou moc, ale byla také držitelkou veškeré ekonomické moci a nositelkou okupačního režimu. Provinila se tedy proti národu ve více směrech. Skutečnost, že její špičky, angažující se zčásti přímo vybízením k okupaci nebo aspoň horlivým upevňováním normalizačního režimu, nebyly postaveny před mimořádný národní soud, tak jako jejich předchůdci z r. 1945, a že alespoň vyšší straničtí funkcionáři nebyli vyloučeni z veřejného života, je naprosto nepřijatelná a měla by být napravena. Nejde jen o prostý akt odplaty, ale i o změnu mocenských poměrů. Druhým naším specifikem je totiž souhra mezi odcházejícími mocenskými strukturami a úzkou, neorganizovanou, na převzetí moci nepřipravenou, víceméně náhodně shromážděnou (ne-li StB a KGB vybranou) skupinou disidentů. Ta umožnila nejen beztrestnost poražených, ale zachovala jim významný podíl na ekonomické moci i politický vliv. Část vítězů se při tom spojila s poraženými a začala se podílet na jejich hře a kořisti. Personální a ekonomické proplétání starých a nových vládnoucích vrstev pak znemožnilo jakoukoli obranu státní moci proti chamtivosti těchto účelových spojenců, kteří zapomněli na někdejší rozpory a nahradili je sjednocující ideologií uctívání zlatého telete. Nové elity pak ve velkém rozsahu využívaly daných možností k uspokojení svých sobeckých zájmů a v neprospěch společnosti; důkazem je hromadění neskutečných majetků v jejich rukou stejně jako desítky vytunelovaných podniků a bank a rozbujelý klientelismus. Stejně jako za minulého režimu i dnes jsme si navzájem rovni, ale dědicům starého režimu z té rovnosti připadl větší díl. Dokladem ochromujícího vlivu mesaliance bývalých disidentů s exkomunisty je právě Václav Havel. Sotva lze věřit tomu, že mu jeho poradce Marián Čalfa doporučí, aby vyhověl výzvě Akce 99 a pustil se do vyhánění mocných “starých struktur” z jejich teplých míst. Je přirozené, že mlčící většina národa, která stála stranou mocenských výhod jak před Listopadem, tak i dnes a v obou případech tuto zábavu mocných ze svých kapes platila, považuje tyto poměry za křivdu a dovolává se nápravy. Její náladu nepozvednou každodenní zprávy o miliardových škodách, které bude třeba zaplatit z kapes daňových poplatníků. Vnějším projevem její nespokojenosti jsou pak zmíněná hnutí.

Autoři oněch různých hnutí, výzev a iniciativ pojmenovávají správně část bolestí národa a mají pravdu v tom, že žádná z vládnoucích stran nemůže překročit svůj stín, že tedy náprava poměrů nevzejde z lůna současných politických struktur. Musí vzniknout nová, nezkompromitovaná síla s rozumným programem a pevnou strukturou oddaných stoupenců, která by zlikvidovala mocenský monopol současných stran. Takovou silou by se ovšem mohla stát i některá ze současných stran, pokud by během řadu let trvajícího pobytu v opozici provedla generační obměnu, zbavila se zkompromitovaných vůdců a připravila se perzonálně a programově na nový nástup k moci.

Zvykli jsme si, že o dosažení zásadního zvratu v naší situaci nemusíme příliš usilovat, protože vše za nás někdo rozhodne. To je jedno z neblahých dědictví 28. října 1918, května 1945 i listopadu 1989, přičemž při pádu “socialistického státního zřízení” jsme se zapotili vůbec nejméně. Nevýhodou svobodného národa však je, že si své problémy musí vyřešit sám. Z dnešní krize nás nevyvedou ani blaničtí rytíři, ani Václav Havel. Má-li mít iniciativa “Akce 99” nebo kohokoli dalšího nějaký smysl, musí pokročit od mystického vzývání nadpřirozených sil k praktické programové a organizační činnosti jejich příznivců. Ani změna mocenských poměrů, uskutečněná některým z kritických hnutí, však nepovede k trvalému zlepšení poměrů, nahradíme-li jednu oligarchii jinou. Je nutná nejen změna vládců, ale i další demokratizace správy věcí veřejných.

Martin Stín,
nezávislý publicista, Praha 10
Martinstin@hotmail.com,
martin.stin@seznam.cz