Kdo jsou agenti F?

Milan Churaň

V rozhovoru s ředitelem Archivní a spisové služby českého ministerstva vnitra Janem Frolíkem (Tušení senzací, Reflex č. 26/1996) jsou pasáže, které zarážejí. Samozřejmě J. Frolík má pravdu, když říká, že v žádném archivu není ukryta minulost, ale jen dokumenty o ní. Ten, kdo je nechce studovat, se nemůže nic dovědět, a žurnalistická honba za senzacemi je tudíž nejen povrchní, nýbrž i vrcholně neodpovědná. Ale Frolík říká: „Položím-li před některého půl metru vysoký stoh materiálů a řeknu čti, tak uteče.“ A to vyvolává otázku: K jakému stohu materiálů má kdo přístup? Co udělalo ministerstvo proti tomu, aby pouze „svazky“ pokládali senzacechtiví novináři a publikum za zdroj pravdy o minulosti? Existují přece mnohé dokumenty - plány činnosti StB a zprávy o jejich plnění, zprávy o státněbezpečnostní situaci, statistiky, zápisy z celostátních porad vedoucích náčelníků atd. Kdyby jen zveřejnilo některé statistiky, měla by veřejnost naprosto jasno o počtu různých druhů svazků třeba na konci října 1989, zejména pak o počtu různých spolupracovníků a o důvodech ukládání jejich svazků (jedním z nich bylo například odmítání spolupráce). Když například Petr Cibulka vydal známé seznamy tajných spolupracovníků, ministerstvo vnitra neobjasnilo, že nejde o dílo nějakých „podplukovníků StB“, ale o neúplný a chyby obsahující počítačový přepis údajů z registrů StB. Co k takovým postojům ministerstvo vede? Od počátku nástupu „nových lidí“ na ministerstvo a do zpravodajských služeb po listopadu 1989 se lze setkávat jen s dezinformacemi včetně kompromitace namátkově vybraných lidí. Zejména pak s vědomým mlžením o povaze a úkolech ministerstva vnitra a StB v komunistickém režimu. Spiklenecké vidění světa, to má Frolík pravdu, je jistě pochybné. To však neznamená, že spiklenecké organizace neexistují a nemají žádný vliv. „Skutečnost je však daleko prozaičtější. Vždycky říkám, že Státní plánovací komise měla ve společnosti daleko větší vliv než StB.“ Možná to Frolík myslel jako nadsázku, ale bez jejího vysvětlení to je opět matení veřejnosti. Srovnávají se tu totiž hrušky s papoušky. Pokud jde o plánování ekonomiky ve státě, měla jistě SPK podstatně větší moc než StB, a to už proto, že StB se o podstatu plánování vůbec nezajímala. Měla však docela určitě na vedoucím místě v SPK svého vysokého důstojníka v „činné záloze“, který pracovníky SPK tajně hlídal. Moc verbovat udavače, dělat tajné prohlídky v bytech, prohlížet korespondenci, odposlouchávat, tajně filmovat a fotografovat, nejrůznějším způsobem šikanovat (a v 50. letech i mučit a vraždit) atd. atd. měla právě jen StB, vždyť k tomu byla zřízena.

Také další Frolíkovy výroky mlží. Rád bych věděl, proč posměšně polemizuje s představou, že si StB vedla kartičky na každého člověka od získání občanského průkazu či že její špioni hlídali v australské buši každého emigranta. Jsou-li takoví lidé, pak jejich představy neodstraní posměch. Naprosté mlžení pak představuje tvrzení, že „domnívat se, že důležitý agent záměrně nebyl písemně podchycen, je scestné“. Mnozí časem špičkoví agenti jsou skutečně zachyceni v registrech StB a svazky těch, kteří sloužili až do konce, byly po listopadu 1989 zničeny. Přesto existuje řada jiných dokumentů, jež jejich činnost dokládají, a Jan Frolík jistě ví lépe než kdokoli jiný, kteří z těch dlouholetých nebo obzvlášť odpudivých dnes například obhajují „světlou památku“ Edvarda Beneše (a tím pomáhají rozdmychávat nebezpečné nacionální vášně). Avšak existuje kategorie špičkových agentů, kteří nebyli zaneseni v žádných registrech a dostávali pravidelný plat prostřednictví I. správy StB (rozvědky). Je známo, že se o nich po 17. listopadu jednalo na poradách u náčelníka kontrarozvědky K. Vykypěla, kde se rozhodovalo o tom, jak zlikvidovat dokumenty o jejich existenci a činnosti. Protože porad se zúčastnili náčelníci odborů, musela být pro ně existence těchto agentů samozřejmá, jakož i způsob, jak byli evidováni a propláceni. Kde by bylo možno tyto agenty hledat? Nejpravděpodobněji mezi perspektivními příslušníky nomenklatury nebo nejvýznamnějšími disidenty, jinak by to nebyli agenti špičkoví, placení a mimořádně utajení. Ale kdo je získával? Mohou to vědět i náčelníci oddělení StB?

Na nedávné diskusi ve Středisku nezávislé žurnalistiky Jan Frolík potvrdil, že v těsné blízkosti Jana Rumla se nadále nachází jeden z takových náčelníků. V polovině roku 1989 se stal konzultantem generála Lorence, po něm jej převzal Jan Ruml a od té doby je neodstranitelný. Před časem TV NOVA přinesla doklad o tom, že na schůzi organizace KSČ v Lorencově sekretariátu po 17. listopadu 1989 tento člověk požadoval ozbrojené potlačení protikomunistických manifestací. Ví tento člověk něco o agentech F? To by mu dodávalo obrovskou moc. Nebo jen radí J. Rumlovi, jak likvidovat jakoukoli opozici? Jan Ruml jednou prohlásil, že za přítomnost tohoto estébáka (Bělíček (?) - pozn. N.N.) na ministerstvu vnitra bere osobní odpovědnost, stejně jako že by z funkce ministra vnitra odstoupil, „až by brečel“. Nyní po volbách, kdy odstoupí celá vláda a bude se sestavovat nová, se může jeho odchod z ministerstva vnitra obejít bez slz.

(Zveřejněno

v Českém týdeníku č. 148/1996)