Letošní rok bohatý na výročí, není a ani nebude pro mnoho občanů ČR důvodem k veselicím. Dávno je tomu, co pryč je euforie Listopadových dnu! Při vzpomínce na Jana Palacha důvod k oslavě jistě nebyl. Spise k zamyšleni ... snaživě připomenutý televizi, vyvolal dnes spise pocit zmaru. Ani v době poselství nezaujal tento národ trvale, ten usnadňoval raději normalizačním politikum sehrát svoji roli danou režisérem z východu na dlouhých dvacet let a snad se i rad nechal zahnat do ulity svého soukromí. Jestliže v roce 68 mělo víru ve změny a obrat k lepšímu snad 99% občanů, po Listopadu, jehož 10. výročí nás před půl rokem minulo, to byla stále ještě drtivá většina občanů, dnes již ovšem dvou států, ČR a Slovenska. Je to dnes stále ještě většina ? Diskutabilní rozdělení ČSR v režii nomenklaturní a estébácké šlechty a to na obou stranách, mi v souvislosti s válkou na Balkáně připomnělo, jak snadno se může praktický výsledek politiky údajně demokratické vlády občanům jevit ne nepodobně rozhodnutím vlády c.k. Rakouska, kdy Franz Josef zavelel svým národům do zteče. Zcela jistě ani dnes většina Srbů nemá vůbec žádný vliv na rozhodování Miloševiče a jeho kliky, jako ho neměl můj děda na císaře pána, který ho poslal do války a stejně jako nemám já žádný vliv na rozhodování těch, kteří mně vládnou. Tak čistě teoreticky, samozřejmě tu nějaký rozdíl je. Dnes má občan jednou za čtyři roky možnost dát svůj hlas někomu, aby v zastupitelských sborech hájil jeho zájmy. Toho representanta svých zájmů většinou vůbec nezná. Toho mu vybere aparát politické strany na základě veřejně nepřekontrolovatelných kriterií a bez předložení pravdivých a úplných informací, týkajících se osoby navrženého kandidáta, kterého po zvolení do funkce stejně nelze jakkoli kontrolovat a až do skončení jeho volebního mandátu volat za jeho skutky k zodpovědnosti. Některé ze stranických kandidátek nakonec občan ke své škodě bohužel uvěří či chce uvěřit a tato strana se mu třeba hned po volbách vysměje do očí a otočí kormidlo o 180 stupňů. Tu rozdělí stát, tu vstoupí do Varšavské smlouvy, NATO či EU, podepíše smlouvu v Moskvě nebo v Pekingu třeba s čertem, jinde zase začne vyhánět jinověrce. Občan sice nemá nad sebou císaře pana, na kterého mohl nadávat v určitých dobách jen potají, může dokonce projevit, jako například já, svůj osobní názor, pokud mu ho samozřejmě vůbec někdo otiskne a pokud „svobodně a demokraticky“ zvolený parlament nezavede cenzuru, třeba prostřednictvím změny tiskového zákona nebo zákona „na ochranu osobních údajů“. Ale pozor, na praktickém výsledku, na tom podstatném, tedy na vzájemném poměru občana a moci, která mu vládne, se stejně nic nezmění! Vlastně si můžu jen nadávat na podstatně více pánů, i když ne císařů, třeba se jim dnes zrovna říká předseda nebo ministr (z dávné latiny tedy „služebník“ !!!). A myslíte si, že se takový předseda politické strany při rozhodování opírá alespoň o názory většiny své vlastní členské základny? Nenechte se vysmát, vsadím krk na to, že to u nás nedělá nikdo, žádná politická strana nemá mechanizmy na zjišťování názorů svých členů k sebedůležitějším otázkám, a to těm nahoře i těm dole zřejmě nejvíc vyhovuje. O sebemenší možnosti účinné kontroly rozhodnutí stranického aparátu kontrolou zdola, ze strany celé členské základny, tady raději ani mluvit nebudeme. U nás se ještě tak občan nejspíš dozví, že za spoustu věcí může někdo úplně jiný, jiná partaj, jiné vedení. A tak stále dokola. Takže komu vlastně může občan co vytknout, koho může volat k odpovědnosti za zmarnění své práce, za zmarnění výtěžku svých daní, když nikdo za nic nemůže? Ani za armádu úředníků, nemající jiný účel, než utahovat šroub nad společností, „ubírat nám kyslík“ a snížit to viditelné procento nezaměstnanosti za cenu zvyšování skryté nezaměstnanosti - sami nic užitečného a pro ostatní potřebného nevyrábějících. Kdo zodpovídá za notoricky známou neschopnost zakonzervovaných komunistických manažmentů ve výrobních podnicích, kteří v konkurenčním prostředí vyklízí jedno pole za druhým a kteří polostátní podniky a banky tunelují minimálně svými nezaslouženými astronomickými výdělky a tak dále. Kdo má nejvyšší moc, musí nést i nejvyšší zodpovědnost. Nikdy ne naopak! A co je občanovi do toho? Vždyť on ty všechny platí aby mu sloužili...

To jsem ale nechtěl rozebírat, Jenom ještě na okraj – zamyslel se někdo třeba nad změnou sociálního složení třeba ODS za dobu její existence? Někteří z jejich zakládajících členů jsme ji pozorovali již před 6 lety. Nesouhlasili jsme se směřováním její politiky a předvídali současný stav. Vadila nám obojaká politika a symbiosa s bývalými mocnými komunistickými kádry či prospěcháři, otočení se zády ke skupinám obětí komunismu, sdružených v PTP, KPV a ostatním bědným z komunistického režimu a hlavně pak k politickému exilu. Proto byla pro mnohé silným a nadějným oslovením výzva k integraci opravdové pravice, která v letech 1993/94 nejhlasitěji zaznívala z úst Josefa Kudláčka a ze stránek jeho novin Český deník, původně bankrotující FÓRUM, po 17. listopadu tiskový orgán Občanského fóra, které Josef Kudláček po svém pověření jinými úkoly převzal do vlastní režie. Po mnoha setkáních vznikla roku 1994 Demokratická unie (DEU), šestileté výročí vzniku bylo v pátek 18. června 2000. Záhy po ustavení strana, která dokázala monstrózní likvidační tiskovou kampaní v režii Josefa Kudláčka, podle scénáře KDO NEJDE S NÁMI, TEN ŠKODÍ ČESKÉ PRAVICI, zbavit členské základny všechny politické strany a hnutí napravo od ODS, měla čtyři tisíce nadšených členů, bohužel většinou dychtících už jenom po jednom - slepě uvěřit deklarované stranické preambuli PRÁVO A MORÁLKA, slibovaným finančním a jiným možnostem mediálního mága Josefa Kudláčka a hlavně excitované novopečené předsedkyni Ing. Aleně Hromádkové, za komunismu stejně plamenné průvodkyni delegací po památníku komunistického boha a zločince Klementa Gottwalda. Zneužila důvěru, danou jí protikomunistickou členskou základnou a ze všeho nejdřív se svým klanem neutralizovala vůdčí osobnosti mezi představiteli ostatních drobných nekomunistických stran, padělala stanovy DEU, soustředila veškerou moc do rukou triumvirátu Kudláček - Majzlík - Hromádková, doplněného později svazarmovským funkcionářem ing. Šafránkem a hned potom se obrátila proti těm členům vlastní strany, kteří přes hysterickou kampaň neztratili schopnost samostatně myslet a jednat a kteří by proto mohli její pozici „vůdkyně pravice“ jakkoliv v budoucnu ohrozit. Jak dokonale se vžila do své skutečné role likvidátorky protikomunistické politické scény, svědčí dnešní počet členů DEU, sotva desetina stavu dosaženého před 6 lety!!! Ale jak sama říká: „... teď už ale pracovitých členů, ne žádní chaoti a přímí demokraté!“ Ti, kteří v prvních letech existence DEU odešli či byli odejiti, každý v jiném čase při stále se zrychlujících čistkách, kdy byly exkomunikovány nejen celé základní organizace, ale i celé okresy a dokonce kraje, zpočátku nedokázali uvěřit opakovaným varováním zkušenějších, že jde jen o naplnění scénáře velkého režiséra: Objevit ve společnosti a dostat pod své vedení ještě zbytky pro systém nebezpečných lidí, to znamená ty stále ještě akceschopné a ochotné pro zlepšení poměrů ve státě podle svých představ, neslučitelných s představami skutečných režisérů 17. listopadu z reformního křídla KGB, obětovat vlastní peníze a čas. Znamenalo to tyto lidi zaevidovat, dostat pod kontrolu, otrávit a postupně neutralizovat v časově neomezené opotřebovací válce, vedené, hlavně proti těm několika zvlášť politicky nebezpečným, veškerými prostředky. Padělání stanov DEU, což bylo nutnou podmínkou úspěšnosti akce, mělo sloužit k zajištění, ze strany členské základny nekontrolovatelné, vůdčí posice klánovického tria. Tedy nadšené hysterické průvodkyni v komunistickém muzeu hrdinných skutků největšího zločince novodobých českých dějin Klementa Gottwalda, přičinlivému svazarmovskému funkcionáři (komunistický Svaz pro spolupráci s armádou !!!) a „Evropanu“, pověřeného hájit zájmy komunismu v nejvyšších západních evropských strukturách už za dob sovětské okupace a otevřené komunistické diktatury. To vše neprodyšně kryto zběsilou tiskovou kampaní dědice hlásné trouby Občanského fóra a podivného „uprchlíka před komunismem“ Josefa Kudláčka, kterému se jako emigrantovi v Německu zázračně podařilo během pár let přijít k milionům a získat tam významné postavení na trhu s informacemi... Skutečně bezchybně vybraná společnost !!! Ne integrace pravice, ale likvidace skutečně protikomunistické pravice, už mnohokrát vyzkoušená a nikdy neselhávající LIKVIDACE PRAVICE ÚTOKEM Z „PRAVA“ (!!!), to byl cíl velkého režiséra.

Mohlo to však být jinak? Viz. N.N. 01 a 02/2000 nebo http://www.cibulka.cz/nnoviny/nn1998/nn0198/obsah/1.htm

Dnes už snad ani ke změně vedení DEU dojít nemůže. Proč taky. Díky totalitním stanovám má pečlivě vybrané řídící centrum strany přes pečlivě vybraný stranický aparát všechny procesy uvnitř DEU pevně pod kontrolou. To nejdůležitější. Kdo seriózní by chtěl dnes šéfovat mrtvé straně, které ze všeho očekávání zbylo už jen nenaplněné heslo v záhlaví a díra v kase 4,5 milionů Kč. Deset tisíc Kč na člena je jistě dost. Šušká se cosi o námluvách se stejně jako DEU na Německo orientovanou Unií svobody (US), tedy s miláčkem presidenta Václava Havla. Určitě budou úspěšné, kdyby byla v dohledu alespoň dvě reálně dosažitelná křesla pro zasloužilé likvidátory a strana byla bez dluhů. Takhle zřejmě nezbude než loď v tichosti opustit a s pocitem dobře vykonané práce přestoupit k Janu Rumlovi bez fanfár.

Tři výročí letošního roku jsou pro mě velmi smutná. Jak jsi na tom ty, občane?

Eda Seibert, Jilemnice 690

(zakládající člen Občanského fóra 1989, ODS roku 1991 a DEU 1994)