Podivná bitva o Šumavu

V naší zemi se odehrávají podivné věci. Pod heslem humanity jsme před deseti roky umožnili přetransformování totalitních způsobů, struktur i lidí do nových podmínek. Sametová revoluce vyslala základní zprávu „zneužití a protispolečenské jednání se netrestá“. Z extrému falešné komunistické ideologie „všichni jsme si rovni“ jsme jedním skokem přešli v opačný extrém: „Vše je možno, schopní vpřed, trhni co můžeš“. Bez definování hranice schopností. Dnes hospodářsky, politicky i morálně sklízíme, co do půdy, připravené půl stoletím nesvobody, zasela garnitura vůdců převratu, kteří netrvali na prioritě práva a morálky. Dnes je možné téměř vše. Fakta platí jen tehdy, jsou-li výhodná pro silnějšího. Pravda je relativní. „Postmoderní“ filozof Václav Bělohradský zpochybňuje sám pojem pravdy. Žijeme ve státě, kde vymáhatelnost práva by znamenala plošné zpochybnění celé nové vrstvy bohatých a mocných. Zneužití a lež je infekční agens., které se informačními médii může šířit explosivně. Moderní průmyslová společnost založená na vědě a využití vědeckých poznatků vstupuje do doby, kdy exaktně nebude platit nic. Spor o bohatství Šumavy a mediální obraz konfliktu jsou ukázkou a odrazem systémové poruchy jejíž příčiny jsem nastínil v úvodu.

Byl jsme u počátku vzniku a vyhlášení Národního parku Šumava. Pamatuji si na nereálné návrhy jedné strany skalních ochranářů, kteří chtěli park zcela ponechaný přírodě. Kam ani lidská noha nebude smět vstoupit. Uprostřed urbanizované Evropy, kde je člověkem využit a poznamenán každý čtvereční metr krajiny. V zemi, kde půl století měla většina jejich obyvatel jediné právo, držet hubu a krok. V zemi, kde nebyla důsledná a pevná vůle nastavit pravidla a trvat na nich, se otevírala ohrada k volnosti lidem s těžce poškozeným morálním kodexem.

Byly to návrhy nereálné, možné uskutečnit jen novou diktaturou. Zajímavé je, že lidé, kteří v té době prosazovali bezzásahový přístup, dnes působí v komerčních aktivitách. Jsou použitelní k podpoře akci stojících v přímém protikladu ochraně přírody. Spolupracují se zájmovými skupinami, které od samého počátku viděly na Šumavě především jedinečné zásoby dřeva, nejlepších sortimentů. V exkluzivní poloze na hranicích Německa a Rakouska.

O prosazení Národního parku Šumava byl veden nemilosrdný konflikt

Na jaře 1991 existoval Národní park na papíře. Území z více než 80 % pokryté lesy bylo ve správě Státních lesů, v oblasti Lipna, v západní části u Prášil a Dobré Vody Vojenských újezdů. Na zemědělské půdě hospodařily státní statky. Uvnitř území se nacházelo osm obcí, jejichž vnitřní vybavenost i obyvatelstvo odpovídalo půlstoleté příhraniční izolaci. Skutečný fyzický převod lesů do správy Národního parku byl déle než dva roky trvající konfliktní proces. Lidé, kteří tehdy stáli za státními lesy a prosazovali lesnicky absurdní transformaci na akciové společnosti, se dobrovolně nechtěli vzdát šumavské pokladnice dřeva. Tvrdí-li dnes Radovan Holub o Františku Urbanovi, Ivanu Žlábkovi i Vladimíru Zatloukalovi, že bránili převodu lesů do správy parku, lže a záměrně dezinterpretuje skutečný průběh celého procesu. Nabídka vydání lesů ze strany Státních lesů v polovice roku 1993 (červen) byla účelová, bez konečného vyúčtování, které se provádí ke konci roku. Proto František Urban i Ivan Žlábek, tehdy pracovníci MŽP, nesouhlasili s takovým převodem, kde se dalo lecos zakamuflovat. Vladimír Zatloukal byl v té době ještě mimo hru.

Napsat, že Jiří Kec byl odvolán, protože neuposlechl ministra Františka Bendu i přes výslovný zákaz pokračoval a ukončil přebírání lesů do správy parku, je účelová fantasmagorie. Skutečnost je zcela jiná a grotesknější. Jiří Kec byl odvolán, když se jednou vzmužil. Oznámil a předložil ministru Bendovi návrh smlouvy na privatizaci Národního parku Šumava firmou Park servis s.r.o. Smlouvu mu předložil k podepsání tehdejší jeho náměstek ing. František Krejčí. Měly jí být převedeny všechny činnosti parku, včetně prodeje dřeva, cestovního ruchu atd. na firmu, jejímž vlastníkem byl pan Tötzeli, tchán podařeného náměstka. Jiří Kec pochopil nebezpečí této akce, nepodepsal a oznámil vše ministrovi. František Benda se poděsil a jak odpovídalo jeho naturelu vydováděl se na nevinném a nepravém. Odvolal Jiřího Kece. Šedou eminencí v pozadí byl bývalý ministerský náměstek Pavel Trpák a jmenovaný František Krejčí. Velmi zajímavé je , že poradcem Duhy, přítelem Radovala Holuba i Vladimíra Justa je dnes „lesní ekolog“ i bývalý náměstek František Krejčí. Firma Park servis s.r.o. stále existuje...

Fabulace o přechodném řediteli správy parku Miroslavu Filipovi a tvrdém rozkolu mezi ministerstvem a správou parku“ jsou virtuální realitou, v jejímž vytváření jsou Radovan Holub i Vladimír Just přeborníky. Miroslava Filipa do funkce doporučil sám František Urban. Miroslav Filip odstoupil z vlastní vůle, protože se v té motanici zájmů a intrik odmítl angažovat.

Slova, která Radovan Holub napsal, cituji: „František Urban na správě Národního parku Šumava zůstal a získali v něm klíčové pozice. Ti, kteří bojovali proti naplnění ochranářského zákona začali řídit park“ je možno dokumentovat slovy písně Karla Kryla (Veličenstvo kat) „Na rohu ulice vrah o morálce káže“. František Urban, jihočech, věnoval prosazení ochrany Šumavy veliký kus svého života. Vladimír Zatloukal je jedním z našich nejlepších ekologicky myslících lesníků. Ivan Žlábek přijal funkci ředitele národního parku jako životní i profesní příležitost. Všichni tři odmítli fungovat „jako“.

Spor kolem zonací v národním parku vzešel z počáteční nedůslednosti a je účelově zneužíván. Konzervační přístup dnešní české ochrany přírody je špatný. Vyhlášení národního parku neznamenalo zákonzervování krajiny na stavu v okamžiku vzniku. Vyhlášení mělo být počátkem zahájení procesu, ve kterém na podkladě znalostí o přírodě, aktivně pomůžeme opravit , co jsme necitlivou činností pokazili. Na Šumavě přírodnímu stavu mohla odpovídat některá rašeliniště. Lesy ve své valné většině byly pozměněny hospodářskou činností člověka. Vyhlášené velké prvé zóny byly neudržitelné především z přírodního hlediska. Většina z nich nebyla schopna samoregulace.

Nezasahovat v uměle vytvořených smrkových monokulturách proti lykožroutu smrkovému mohlo skončit jediným způsobem. Při takto příznivé kombinaci podmínek vznikem rozsáhlé kůrovcové kalamity a zničením smrkových porostů velké části Šumavy. Příklady máme z Krkonoš, Jizerských , Krušných hor. Dnes v Bavorském parku a na Modravě. Zmenšení a tím i rozkouskování prvních zón bylo pokusem o kompromis, který stejně nemohl uspět. Argument Mojmíra Vlašína o rybě nařezané na 135 kusů je nepravdivý. I takto rozkouskované zóny jsou uvnitř přírodě blízkých ekosystémů a strašit ostrovním fenoménem je demagogie. Dlouhodobým úkolem odborného vedení správy parku je, důsledným postupem proti lykožroutu smrkovému, oddálit a prodloužit přirozený rozpad smrkových porostů. Získaný čas využít ke vnášení listnáčů do monokulturních jehličnanových lesů a obnova smíšených lesů odpovídajících původní přirozené skladbě.

Oběma úspěšnými šumavskými spisovateli používaný argument, že kalamitní štáb v roce 1993 podepsal dokument, že kůrovcová kalamita byla úspěšně zastavena, nemá žádnou vypovídající schopnost. Pro znalce tehdejších poměrů jen říká: Strana, která území ze svého vlivu ztrácela (ministerstvo zemědělství), si pro sebe myslela, podepíšeme, vždyť je to naše tajná zbraň do budoucích let. Předali jsme vám lesy podle podpisu čisté, co přijde, budou naše důkazy, potvrzující vaši neschopnost. Strana, která dostávala území do své správy (ministerstvo životního prostředí) uvažovala: Když nepodepíšeme, protože to není pravda, snad to z nich již nedostaneme. Park bude bez správy lesů. Taková je častá skutečnost za mnohými podepsanými listinami a dokumenty v českém Disneylandu. Správa a péče o lesy v šumavském parku i přes těžký problém kůrovcové kalamity a k ní se vážících mediálních her, spolehlivě funguje. Se svou osmiletou zkušeností z lesní transformace tvrdím: Správa a hospodaření v lesích Národního parku Šumava jsou trnem v oku těch, kteří zneužili transformace odvětví lesního hospodářství celého státu. V lesích národního parku se provádí vzorová obnova lesa, především vnášením listnatých dřevin. Zdroje získané z parku i dotací se vracejí zpět do lesa a k vytvoření vnitřní struktury parku. Za roky existence parku se v území našetřily miliardové hodnoty. Příklad, že lze hospodařit ve prospěch lesa, bez korupce, je velikým nebezpečím pro všechny, kteří si z českých lesů a státního majetku udělali dojnou krávu, kterou ani nekrmí. I to je jednou z velkých příčin stálých útoků na dnešní vedení parku.

Velkým problémem pro budoucí existenci je statut zemědělské půdy na území parku. Po vyhlášení nedošlo k převodu této půdy do pravomoci správy parku, zůstala ve správě Pozemkového fondu a okresních úřadů. Pronájmy zemědělské půdy k užívání zprostředkovávají a smlouvy s nájemci uzavírají tyto úřady. Správa působí v tomto vztahu k nájemcům jen jako nepříjemný kontrolor, který zakazuje některé činnosti a to je špatně. Zemědělská a ostatní půda v území Národního parku by měla být převedena, tak jako lesy, do přímé pravomoci správy. Na jaře 1999 schválený zákon o převodech a prodeji státní půdy to umožňuje. Správě parku by to umožnilo provádět koncepční politiku hospodaření na zemědělské půdě. Vyhledávat zodpovědné nájemce a přímo s nimi uzavírat smlouvy a zakázky na určitý způsob obhospodařování pozemků - s dohodnutou úplatou.

Co říci na závěr. Měl jsem jedinečnou možnost vidět zákulisí české politické scény v popřevratové době po dlouhých téměř deset let zevnitř, očima poslance parlamentu. Základní memento do kterého mohu shrnout svou zkušenost: Nikdo nenesl zodpovědnost za to, že český stát se (tehdy Československo) fakticky stal přívěskem sovětské koloniální říše. Jeho hospodářství upadlo a morálka jeho obyvatel byla hluboce devastována. Následkem toho po listopadu 1989 téměř nikdo nevzal zodpovědnost za nový stát. Ti, kteří o prvořadé zodpovědnosti za stát něco věděli a ji i cítili byli z politiky i vlivu na hospodářský vývoj odstraněni. Pozornost se odvedla na jedinečné přerozdělování státního majetku, při kterém právní rámec, morálka a vymáhání zákona byly odsunuty záměrně na druhou kolej. Důsledkem je vytvoření paralelních struktur. Český stát má vládu, parlament a dokonce i zákony. Máme politické strany i poslance, kteří zasedají v parlamentu. Skutečná moc i rozhodující vliv na politiku, hospodářství i média je ale v rukou lidí, kteří nejsou voleni a nenesou veřejnou zodpovědnost.

Píši to proto, že to co se již několik let odehrává kolem Národního parku Šumava je též plodem popsaného prostředí. Na Šumavě se hraje o zdroje parku a jedinečnou polohu při hranicích s Německem a Rakouskem. Několik lidí ve vedení správy Národního parku vzalo zodpovědnost za svěřenou mu institucí i území státu. Již roky jsou utloukáni v médiích polopravdami i vysloveně lživými napadeními. Veřejnou možnost seriozní obrany mají minimální. Sklízíme ovoce toho, že postaví-li se právo, pravda a potrestání zneužití na vedlejší kolej přestane platit exaktní zkušenost. Ctihodní akademici i občané k tomu mlčí . Po létech se pak diví, kde že je to česká politika i hospodářství. Může se stát, že se budou divit, co se to stalo se Šumavou.

Ve Vimperku 15.9.1999

RNDr. Čestmír Hofhanzl, e-mail: ecoline@volny.cz