PRVNÍ OBĚTÍ VÁLKY

JE PRAVDA

VÁLKY NA BALKÁNĚ V 90. LETECH 20. STOLETÍ

Mnichovská novinářka Mira Beham sleduje ve své, v dubnu 1996 vydané knize “Kriegstrommeln. Medien, Krieg und Politik (Válečné bubny. Informační media, válka a politika), na podkladu svých hlubokých znalostí vzájemné působení medií a politiky a analysuje problémy žurnalismu ve válečných dobách od krymské války až po nynější války na Balkáně.

První obětí války

je pravda

Téměř za dva a půl roku od začátku vojenského konfliktu v bývalé Jugoslávii uveřejnil snad světově nejproslulejší časopis pro mezinárodní politiku “Foreign Policy” (č. 93, 1993 / 94) článek novináře Petra Brocka s názvem “Dateline Yugoslavia: The Partisan Press”. Přáním redakce bylo kriticky osvětlit roli určujících informačních medií v průběhu balkánské války.

Peter Brock se svého úkolu zhostil na výbornou a jeho rešerše potvrdily, že v balkánském konfliktu západní žurnalismus selhal. Po uveřejnění článku vypuklo v USA pobouření, ale ne proti informačním mediím, nýbrž proti autorovi.

Dne 20. ledna 1994 uveřejnil curyšský časopis “Weltwoche” Brockův text v Evropě a tyto liberální noviny a odpovědný zahraniční redaktor Hanspeter Born zažili malé zemětřesení. Brzy se naladil téměř celý švýcarský tisk na stejnou notu. To byl účinek mechanismu, který znemožnil kritickou, veřejnou debatu o roli informačních medií v balkánské válce a ochromil účinek Petrem Brockem nastaveného zrcadla. Kdo chtěl zahájit diskusi o tom, kde leží pravda v této válce, byl nařčen ze lhářství a orazítkován za přítele Srbů, což se vzhledem ke kampani o vyhlazovací válce rovnalo přinejmenším výtce duchovní spoluviny a zatlačilo kritický žurnalismus stranou. Hanspeter Born stál po uveřejnění Brockova článku před výpovědí. Vzhledem k masivním útokům a potupným výtkám dala sama redakce “Foreign Policy” podnět k přezkoušení Brockových informací, neboť bylo v sázce její dobré jméno seriózní publikace.

Obsáhlá dokumentace, kterou “Foeign Policy” sestavila, potvrdila všechny Brockovy výroky, až na jednu: Zaměnil titulní obraz časopisu “Time” a “Newsweek”, což ale nezměnilo výpověď jeho informace, neboť titulní obrázek připisovaný nesprávnému magazinu ukazoval “koncentrační tábor” obehnaný ostnatým drátem a v popředí vyzáblého “muslima”, který byl ve skutečnosti Srb.

V následujícím dostává čtenář český překlad citovaného článku Petra Brocka uveřejněného dne 20. ledna 1994 ve švýcarských novinách “Die Weltwoche”. Obrazy převzaté z novinového originálu bylo nutné pro tento překlad pro jejich nedostatečnou kvalitu vypustit:

Peter Brock

V balkánském konfliktu žurnalismus selhal!

Bosna: Tak nás obelhávala televize a tisk

Od poloviny roku 1991 byla Bosna-Herzegovina předmětem intenzivního mezinárodního zpravodajství - krutosti, uprchlíci, nečinnost světa. V největší části zpráv bylo zločincem agresivní Srbsko nebo jsou to bosenští Srbové, kterým jsou připisovány od smrti Adolfa Hitlera a skonu Josefa Stalina nejhorší zločiny na evropské půdě.

Je pravdou, že existují drtivé důkazy, že se vojenské síly bosenských Srbů dopustily a dopouštějí těžkého bezpráví. Srbové si však během celé krize stěžují, že jsou také obětí a mnoho skutečností jim dává za pravdu. Skoro jednomyslný způsob, kterým internacionální informační prostředky srbská tvrzení odbyly (ta celosvětová „jednomyslnost“ a kategoričnost je víc než podezřelá a odpovídá nejspíš koordinaci z nějakého centra - pozn. NN), hrál povážlivou roli při rozšiřování tragédie v bývalé Jugoslávii. Nyní, když se prvá fáze krize možná chýlí ke konci, je na čase vrhnout pátravý pohled na činnost mezinárodních medií.

Posudek je všechno jiné jen ne pozitivní. Jak napsal tohoto léta jeden z nejprominentnějších amerických žurnalistů v proslulých amerických novinách a v jednom odvážně upřímném okamžiku: Zoufám si nad mým povoláním, zoufám nad mými novinami. Jako rutinovaní, obzvláště ve válce také často horliví tvůrci špatných zpráv, odbývají reportéři kritiku (a s obzvláštním odporem sebekritiku) s cynickým pokrčením ramen a mizí v zákopech. V jugoslávské občanské válce vytvářeli zástupci tisku sami velkou část špatných zpráv. Oprávněná starost o osobní bezpečnost bezpochyby zpravodajství ovlivnila. Mnoho popsaných událostí, které měly být dále upřesněny zůstalo nevyjasněných, neboť se novináři nemohli dostat na místo událostí a museli se spolehnout na nedostatečné prameny. Když se však důkladně podíváme co se stalo od začátku války 27. června 1991, objevila se na povrchu odstranitelná nedbalost informačních medií a zvláštní druh žurnalismu smečky, který v poslední zimě a následujícím jaru dosáhl svého vrcholu.

V tehdejší etapě konfliktu dostali čtenáři a televizní diváci nejživěji vylíčené zprávy o krutostech, tragédiích a barbarství od konce II. světové války. Byl to neustálý, bezpříkladný nápor, ve kterém se moderní informační technika spojila s propagačním, jednostranným žurnalismem.

Přitom se media staly hnutím, válčícím společníkem, které se už dále nemaskovaly jako neválčící a nestranné. Zprávy přicházely v novinách v plném polním oděvu křiklavých titulků, včetně na několika stranách rozložených, po krvi páchnoucích fotografií a pro televizi na bojištích natočenými příšernými video-filmy. Za tímto počínáním se skrýval jasný záměr přinutit vlády k vojenskému zákroku. (TO VŠE NA OBJEDNÁVKU TĚCHTO VLÁD??? - pozn. NN) Účinku se nedalo odolat - ale byl podávaný obraz úplný?

Ve skutečnosti byly přehmaty nápadné:

+ Pouliční scény roku 1991 zpustošeného Vukovaru byly později v západních televizních reportážích líčeny jako válečné záběry z jenom minimálně poškozeného Dubrovníku.

+ Z jedné britské televizní zprávy převzatý obraz pro titulní stranu magazinu “Time” ze dne 17. srpna 1992 ukazoval usmívajícího, do půli těla obnaženého , až na kůži vyhublého muže - podle přiložené informace jeden z “muslimských zajatců v jednom srbském táboru”. Ve skutečnosti to byl Srb: Slobodan Konjevič, 37, který byl společně se svým bratrem Zoranem zatčen pro drancování. Konjevič, který na fotografii svou vyzáblostí působil dramatičtěji než jiní, kteří měli košile, byl již deset let nemocný tuberkulosou; to prohlásila jeho sestra ve Vídni, která podle této fotografie oba bratry identifikovala.

+ Churavý, starší “bosensko-muslimský válečný zajatec v srbském koncentračním táboře” na filmovém záběru BBC z roku 1992 byl při pozdějším zjišťování totožnosti identifikován příbuznými jako penzionovaný důstojník jugoslávské armády, Branko Velec, který byl zadržován v muslimském táboře..

+ Mezi zraněnými “malými muslimskými dětmi” v jednom autobusu jedoucího ze Sarajeva, který byl v srpnu 1992 ostřelován záškodníky, se nalézala řada srbských dětí - což bylo odhalena až mnohem později. Jedno z přitom zabitých dětí bylo při pohřbu televizními reportéry označeno jako muslimské. Avšak naprosto jasný srbsko-othodoxní pohřební rituál vypovídal něco jiného.

+ Ve svém vydání z 4. ledna 1993 uveřejnil “Newsweek” fotografii několika mrtvol s doprovodným textem, který začínal slovy: Neexistuje možnost zastavit v Bosně srbská zvěrstva? Ve skutečnosti ukazoval obraz srbské oběti, mezi nimi zřetelně rozeznatelného muže v červené vestě. Fotografie, spolu s tím samým mužem v jeho červené vestě, je identická s rok starým obrazem televizní zprávy z Vukovaru.

Válečné

zpravodajství

Ještě během II. světové války bylo samozřejmostí, že novináři zaujímali jasné posice ve prospěch vlastní země. Snaha informovat “objektivně” o válce začíná teprve Vietnamem, když američtí novináři začali kriticky objasňovat angažmá vlastní vlády v indočínském konfliktu. Od této doby se od nadnárodního tisku očekává, že o válce informuje neutrálně a že se nenechá od jedné nebo druhé strany využít pro propagační účely. Také samy informační služby u sebe vyzdvihují kriteria a požadavek objektivity a věcnosti. Nyní však válka v rozpadlé Jugoslávii ukázala, že se požadavek objektivity ve zpravodajství a realita silně rozcházejí.

Peter Brock, úvodníkář a politický komentátor amerických novin “El Paso Herald-Post”, uveřejní vbrzku knihu, pojednávající o úloze západních informačních medií v jugoslávské občanské válce.

======================================================================

+ CNN vysílala v březnu a v květnu 1993 zprávy o hromadném krveprolití čtrnácti muslimů a hned potom obrazy deseti muslimů, kteří byli údajně Srby usmrceni. Později vyšlo najevo, že oběti byli Srbové. Oprava této falešné informace nebyla provedena.

+ V “New York Times” ukazoval začátkem srpna 1993 podle přiložené legendy obraz chorvatské ženy z Posusje, která plakala pro svého krátce předtím během srbského útoku zabitého syna. Ve skutečnosti byla chorvatská vesnice Posusje v Bosně v blízkosti dalmatského pobřeží dějištem krvavých bojů mezi muslimy a Chorvaty, během nichž přišlo 34 bosenských Chorvatů o život, mezi nimi i onen syn chorvatské ženy na fotografii.

V květnu 1993 vytýkal generální sekretář OSN Boutros Boutros-Ghali informační službě porušování nejvyššího příkazu objektivity, když se obrátil na Fourth World Report Contributors Conference, vysílače CNN v Atlantě: Informační media dnes své informace jednoduše nereprodukují. Televise se stala součástí událostí, o kterých podává zprávu! Mění povahu a způsob podle toho, jak svět na krise reaguje. Boutros-Ghali trefně vylíčil rutinu a důsledky z jugoslávské občanské války: Rozčilení veřejnosti je tak intensivní, že bude podrývat práci Spojených národů. ( V čí zájmu je paralyzování akceschopnosti OSN intervenovat v občanských válkách na Balkáně? - pozn. NN) V televisi může být problém zjednodušen nebo přeháněn. Tolik generální sekretář OSN Boutros Boutros-Ghali.

Tři měsíce předtím si několik vysoce postavených úředníků Spojených národů v Bělehradě, kteří jsou v kritice normálně velmi zdrženliví, mezi sebou vyměnilo informace, které jim byly žurnalisty svěřeny - a které si v následujících rozhovorech v Bělehradě s redakčními korespondenty sami ověřili. Tito korespondující žurnalisté referovali, jak redakce házejí při pokusech o objektivní informování novinářům klacky pod nohy. Vypravovali o článcích, které byly bez domluvy s nimi změněny a v jistých případech totálně přepracovány tak, aby byly přizpůsobeny mínění zaujaté žurnalistické smečky, která vládne v západních zpravodajských kancelářích (V čích službách tady vládne tato „novinářská smečka“ a v čí prospěch? - pozn. NN).

Americký tisk se stal velmi zaujatým a Srbům nepřátelským. S používanými informacemi zachází velmi selektivně a jsou manipulovány, prohlásil jeden z úředníků Spojených národů. Zdejší reportéři musí vybojovávat války s vlastními redakcemi. Jedna reportérka se z toho doslovně skoro zbláznila a nakonec požádala o přeložení.

Spolupracoval jsem dlouho v novinařině, ale takový nedostatek tiskové profesionality a morálky jsem ještě nikdy nezažil, řekl jiný. Obzvláště v americkém tisku vládne neobyčejně nepřátelský zpravodajský styl. - Rozšířil se zde nějaký druh nihilismu, připojil k tomu třetí spolupracovník Spojených národů.

Byl jsem šokován, když mi příbuzný telefonicky přečetl můj článek, přiznal se v Bělehradě americký korespondent. Můj autorský podpis stál sice nahoře, ale jinak jsem nemohl vůbec nic poznat. Jiný korespondent z Bělehradu, kterého skupina amerických Srbů předtím vyzdvihla jako obzvláště jednostranného, vypravoval, že se svou redakcí “New York Times” se pohádal, až konečně řekli, že mohu psát, jak se věci skutečně odehrály. Dokončil jsem svou zprávu a odevzdal ji. Potom, co ji přečetli, nechali ji zmizet.

Nedostatečné prameny

V jugoslávské válce rovněž zmizel příkaz profesionality - zachytit a zpracovat všechny okolnosti případu ze všech stran a jít za ním až do konce - navzdory překážkám. Jedna britská novinářka si s hněvem vzpomněla, jak v květnu 1992 dostala v Bělehradě důležitý typ. Více než tisíc srbských civilistů muži, ženy, děti a mnoho starců - z vesnic v okolí bosenského města Bradina na jihozápadě bylo muslimy a Chorvaty drženo v částečně zničeném železničním tunelu u města Konjič v blízkosti Sarajeva. Moje redakce mi sdělila, že se o tuto událost zajímá. Prohlásila jsem, že budu potřebovat tři dny, abych se tam dostala, asi jeden den pro napsání zprávy a další tři dny pro zpáteční cestu. Tak mi řekli, že by to trvalo moc dlouho. Měsíce později pracovala na jiné věci v blízkosti Konjiče a podařilo se ji zjistit podrobnosti o tehdejší události přesto, že tehdejší srbští zajatci tam už mezitím nebyli. Zpráva byla v pořádku, jen byla několik měsíců zpožděná. Přesto jsem svou zprávu napsala, ale z důvodů zpoždění nebyla uveřejněna právě na nejlepším místě.

Ke konci roku 1992 byla už většina informačních medií svou soustředěnou pozorností na srbskou agresi a krutosti tak zmagnetisována, že mnozí nebyli schopni studovat nebo dále sledovat četné episody hrůz a nepřátelství proti Srbům v Chorvatsku a později v Bosně-Hercegovině.

Zpravodajská nerovnováha začala už v průběhu války v Chorvatsku. Navzdory přetrvávajícím zprávám o zvěrstvech chorvatských vojáků a jednotek milic proti Srbům, které byli později schopni někteří bělehradští zpravodajové potvrdit, mluvilo se ve všech zprávách, které informovaly svět, jen o srbských přehmatech. O ostatních událostech nebyly zprávy podávány, neboť nebylo lehké dostat se do bezprostřední blízkosti oněch vesnic v Chorvatsku. A proklatě nebezpečné to bylo také, sdělil jeden bělehradský korespondent. Reportéři zůstali raději ve svém doupěti v Sarajevu, Záhřebu nebo Bělehradu a spolehli se na své sítě informátorů a venkovních kontaktů. Většina vyslaných korespondentů nemluvila srbochorvatsky a překladatelé byli často místní žurnalisté nebo osoby, se kterými byli ve styku a kteří měli nejen svou pevnou loajalitu, ale i jemný cit pro to, co chtěli slyšet a číst postkomunističtí censoři “nových demokracií” v Záhřebu a Sarajevu. Tak se reportéři začali spoléhat na agresivní mluvčí vlády - ministerstvo informací v Záhřebu dalo brzy k službám tucty anglicky plynně mluvících publicistů a také bosenská vláda zmobilizovala tucty průvodců pro korespondenty západních informačních medií. V tomto zápase bojujících stran o vyburcování pozornosti světa a jeho získání na svou stranu žurnalisté nadnárodních masmedií vycítili, že požadovaná “story” leží v utrpení muslimů a Srbové a jejich tragedie se dostali do pozadí pozornosti v důsledku sankcí Organisace Spojených Národů na ně uvalených a jejich vlastní srbské politiky, která se držela dřívějšího oficiálního komunistického pohrdání zahraničním zpravodajstvím.

Žurnalisté, kteří přišli do Bělehradu jako noví - kde příslušelo ministerstvu informací právě půl tuctu publicistů - tím byli v nevýhodě. Přišli ze západních zemí, odkud byli zvyklí na péči, spolupráci, přístup a odpovědi. Isolovaná a pranýřovaná bělehradská vláda ale jejich naléhání jednoduše ignorovala. Jak se někteří reportéři v minulém únoru upřímně přiznali, psali tedy jednoduše co chtěli. Často v nepřátelském tónu. Když oficielní Bělehrad potom četl, co přitom vzniklo, cítil se ve své domněnce potvrzen a zůstal u své pasivní mediální politiky. Brzy se upevnily posice odporu na všech stranách. Přesto bylo pozoruhodné - v protikladu ke kontrolovanému tisku v Záhřebu - jak vnitřní i zahraniční zpravodajství srbskou vládu až do poloviny 1993 ponižovalo. Možná, že by Bělehrad mohl mnohé vyprávět o sarajevském a záhřebském rámusu, který svou vytrvalostí, úsilím a hlasitostí získal západní posluchače. Ale když takové informace existovaly, zůstaly z důvodů oficiální nedbalosti, internacionálních sankcí a nedostatku profesionality nevysloveny.

Před létem 1991 pracovala v Bělehradu jen hrstka západních korespondentů. Obzvláště v důsledku dne 30. května 1992 proti Srbům vyhlášených sankcí OSN se většina společně s novými korespondenty, kteří přijeli koncem roku 1991 a 1992, vystěhovala do Sarajeva nebo do Záhřebu, kde byly koncentrovány technické spojovací prostředky se Západem. Je o to podivnější, že se koncem roku 1992 a 1993 Záhřeb etabloval jako komunikační a zpravodajské středisko vzhledem k utlačování vlastních informačních medií, včetně znovuoživení zákona z komunistické doby, který každému pracovníku informačních medií kritizujícímu vládu - domácímu i zahraničnímu - hrozí pěti lety vězení.

Nepřekvapuje tedy, že za těchto okolností se západní žurnalisté neodvážli převzít významné články ze záhřebských pramenů nebo vypracovávat tvrdé zprávy, které mohly vrhat nepříznivé světlo buď na osobnosti chorvatské vlády nebo “temné” stránky této “nové” balkánské demokracie, kde byly knihovny očišťovány od knih, jež neprokazovaly úctu oficiální politice. Několik reportáží bylo sice uděláno, avšak zahraniční novináři se raději dívali jinam, když vláda nově klasifikovala požadavky pro chorvatské občanské právo a vydala nové pokyny pro vyučování náboženství ve veřejných školách. Bulváry a velká náměstí byly beze studu přejmenovány po ustašovských fašistických hrdinech z II. světové války.

Chorvatský

publicity-aparát

Mezitím už znervózněli do Bělehradu přidělení novináři a korespondenti, konfrontováni příchodem 60 000 srbských uprchlíků z Chorvatska, kteří podávali zprávy o hrůzách, při kterých vstávaly vlasy na hlavě a o zničení tuctů srbských vesnic. Téměř 100 ze 156 srbsko-orthodoxních kostelů v Chorvatsku bylo podle údajů bělehradského patriarchátu srovnáno se zemí. (Před II. světovou válkou stálo v Chorvatsku více než 800 srbských kostelů.) Nedůvěra (kým asi naordinovaná? - pozn. NN) nadnárodních medií vůči autentickým svědectvím srbských uprchlíků a srbských úředníků vytvořila nepřekročitelnou hranici pro uveřejňované informace o “koncentračních táborech” se srbskými zajatci. S výjimkou tábora v Suhopolje, vybudovaného uprostřed 18 zničených srbských vesnic v okrese Grubišno Pole, o kterém byla zpráva uveřejněna. Jiný tábor, jehož existence byla později potvrzena, se nalézal ve Stará Lípa, mezi troskami 24 srbských vesnic okresu Slavonska Požega, kde byli Srbové ze svých domů vyhnáni.

V lednu 1992 bylo již pozdě informovat o protisrbském pozadí války v Chorvatsku, vedené i proti neozbrojeným lidem, neboť tato válka mezitím už skončila. V Bosně se v té době chystala vypuknout další válka, navíc s ohromným množstvím dalších nových komplikací. Jen málokteří rozuměli zamotaným, nesouvislým paktům a protipaktům, ve kterých bosenští Srbové a chorvatské vojenské síly napadaly bosenskou vládu a muslimské jednotky a pak jednoduše muslimové bojovali proti bosensko-chorvatským vojákům

Když byla válka v Jugoslávii přibližně rok stará, rozeznal spisovatel Slavko Čuruvija příčinu desorientace světových medií, totiž negativní roli západních žurnalistů, kteří měli jen minimální schopnosti pravdivě a úplně informovat o prokleté občanské válce mezi jihoslovanskými kulturami a národnostmi. Největší nesnáze pro západoevropské politiky a komentátory, kteří se zabývají situací v Jugoslávii je, že jejich největší část skoro nic nevěděla o zemi, jejíž krizí se začali zabývat, napsal “The European”. Nyní, když se celá situace vymkla z rukou, rozčilují se nad zmatkem a vlastní bezmocí něco na tom přes noc změnit.

“Otisky prstů” v této informační válce nadnárodních medií, kontrolovaných mezinárodním kapitálem, vedly na stopu propagandistických specialistů firem, zabývajících se Public Relation (formováním veřejného mínění), mezi nimi několika dynamických, finančně vysoce vybavených firem Spojených států a jejich zákazníků ve státních ministerstvech USA pro informace. Washingstonské (!!!) PR-firmy Ruder Finn a Hill & Knowlton pracovaly za frontovými liniemi jako první agenti této informační války; odpalovaly mediální a politické salvy a shrabovaly statisíce, možná dokonce miliony dolarů, když zastupovaly znepřátelené republiky - mnohdy dvě současně - v jugoslávské válce. Firma Hill & Knowlton, orientovaná na sběr a vyhodnocování a prodej informací, měla již léta své agentury v dřívějších spolkových jugoslávských republikách, dokonce ještě dříve, než se komunistická Jugoslávie rozložila. Firma Ruder Finn současně zastupovala chorvatskou i bosenskou vládu a sice až do doby, kdy obě v polovině roku 1993 vzaly do svých rukou provedení etnických čistek bosenských vesnic od občanů vždy té druhé strany, nechala nakonec finančně vyčerpané Chorvatsko padnout a dala se najmout výhradně Bosnou s jejími velkorysými dary z islámských zemí. Brzy potom dosáhla firma Ruder Finn významného strategického úspěchu, když pomohla svým bosensko - muslimským klientům ovládnout konferenci o lidských právech ve Vídni v červnu 1993, kde dokázala obratnou manipulací s informacemi prakticky převzít do své režie dvoutýdenní program této konference, který vyvrcholil v hlasování: Poměrem hlasů 88 : 1 bylo vyjádřeno politování nad neschopností OSN ukončit válku v Bosně (!!!) [takový výsledek hlasování, včetně jeho významného psychologického aspektu, důležitého pro získání domácího veřejného mínění pro vojenský zásah v Jugoslávii, uvolnil ruce západním velmocem pro vojenské akce na Balkáně, tedy mimo území členských zemí NATO - pozn. NN] a požadováno zrušení zákazu dovozu zbraní do Bosny. (Je téměř nemožné uvěřit, že by těchto výsledků, vedoucích ve svých konečných důsledcích ke geopolitickým změnám evropského kontinentu, mohla dosáhnout jedna jediná, třebas sebeschopnější, reklamní agentura, proti zájmům rozhodujících velmocí této planety. Co za síly muselo stát za ní pozadí?! - pozn. NN).

Obzvláště na počátku války v Chorvatsku bylo jen málo žurnalistů schopno jasně rozeznat zmanipulovanou situaci a své zprávy správně zformulovat. Mnoho nováčků mezi balkánskými reportéry (!) zprvu nemohlo dělat nic jiného, než se poslušně zúčastňovat nekonečných tiskových konferencí organisovaných chorvatskými úřady. Steve Crawshaw uvedl ve “London Independent”: Jedno je jisté. Nikdo si nemůže stěžovat, že chorvatský publicity-aparát je ve vztahu k neprokázaným tvrzením přespříliš opatrný. Když někdo potřebuje působivé informace, může mu Chorvatsko kdykoli prokázat službu... Chvílemi se zdá jakoby ministři, kteří se na konferencích objevují, žili v pohádkové zemi bohaté na řečnické umění a neskutečné události. “London Times” konstatovaly dne 18. listopadu 1991: Přesnost byla první obětí války v Jugoslávii a realita se halí stále více do husté mlhy...Zatímco přibývají zoufalé snahy získat pro sebe srdce a ducha Evropy, stávají se tvrzení divočejšími, důkazy chatrnější Ale (vládou kontrolovaná) chorvatská informační media jsou přesvědčena, že se úřady v Londýně a Washingtonu nechají donutit k oddanosti, pročež bez okolků ustavičně útočí.

Není skoro pochyb, že práci informačních medií v poli určují reakce vydavatelů doma. Typická titulní povídka “Time” ze dne 15. března 1993 začala úvodem: Agonie Jugoslavie pokračuje i nadále novými bombami, masakry, znásilňováním a “etnickými čistkami” Každá z těchto strašlivých událostí pobuřuje světové mínění a tvůrci veřejného mínění požadují konec barbarství.

Mnohem vzácnější byla průhlednost ve vztahu k válečnému zpravodajství, jak se vyjádřil sedm měsíců dříve Charles Lane v “Newsweek”: V současném rozhořčení západních žurnalistů, politiků a voličů vězí bezesporu prvek přehánění - a také pokrytectví. A možná dokonce nádech rasismu.

Dvě pochybné Pulitzerovy ceny

Výborný příklad přehánění bylo podivuhodné vysvětlení, které se objevilo v titulní zprávě 15. března v “Time”. V tomto článku byla citována Sadaku Ogata, vysoká komsařka OSN pro uprchlíky. Prohlásila ke členům bezpečnostní rady OSN, že civilisté, ženy, děti a staří lidé jsou usmrcováni, obvykle tak, že se jim prořízne hrdlo. Paní Ogata řekla potom, že její informace pochází z nepotvrzených vysílání neidentifikovaných radiových vysílačů ve východní Bosně. Taková hlášení, rostoucí místní propagační prameny, jsou už často po příjezdu jednotek OSN potrestány jako lživé. Přesto k tomu paní Ogata připojila: Je-li jen deset procent informace pravdivých, jsme svědkové masakru. “Time” podle toho uzavřel: Ogata tedy nemá, stejně jako jiní spolupracovníci OSN a zahraniční žurnalisté, o událostech žádné znalosti z prvé ruky.

“Time” také opakoval, že existuje 70 000 “zajatců v zajateckých táborech”. To byla ozvěna přehnané, nedoložené statistiky jedné mluvčí ministerstva zahraničí, jejíž chyby uveřejnila Associated Press a “New York Times” v lednu 1993. Jedna zaměstnankyně připustila, že se u čísla 70 000 jedná o překlep. Řekla, že korektní odhad State Departmentu činí méně než 7 000.

Ze samotných reportáží vychází, že bosenští Srbové byli ve vztahu k internacionálním inspekcím neobyčejně kooperativní, zatímco bosenští muslimové a Chorvaté prohlídku jejich táborů buď odmítali nebo jí překáželi. - ale i tuto skutečnost skoro nevzala veřejnost na vědomí.

TECHNOLOGIE PSYCHOLOGICKÉHO ZPRACOVÁVÁNÍ: V průběhu tříměsíčního studia zpravodajských reportáží zjistil Nikolaos Stavrous, profesor katedry pro mezinárodní vztahy na Howard universitě, “rušivý vzor v reportážích”. Projevil názor, že největší počet zpráv je postaven na informacích “jedna paní povídala”, přičemž není brán ohled na názory “druhé strany”!!! Devadesát procent reportáží pochází ze Sarajeva, ale jen pět procent z Bělehradu!!! Stavrous cituje ve své analýze POUŽÍVANÉ ETHNICKÉ STEREOTYPY, ve kterých jsou Srbové označeni jako primitivní “pozůstatky Otomanské říše” a jugoslávští armádní důstojníci jako “orthodoxní komunističtí generálové”. V reportážích jsou Srbové neustále jmenováni jako “východní”, “byzantinští” a “orthodoxní” - to vše je “opakovaně používáno v ponižujících souvislostech”. Chorvaté bývají, jak Stavrous říká, popisováni jako “západní”, “nacionální”, “nejbohatší”, “pozápadnění” a ve vývoji jejich “demokracie západního stylu” jako nejvíce vyvinutí, zatímco novinové fotografie zapomínají ukázat trpící nebo mrtvé Srby nebo zničené srbské kostely a vesnice.

Dvojitá Pulitzerova cena 1993 udělená za internacionální zpravodajství, kterou si mezi sebou dělí Roy Gutman z “Newsday” a korepondent “New York Times” John Burns, pozvedla do výše alespoň pár obočí. Burns dostal své vyznamenání v prvé řadě za svůj více než sedmihodinový interviev se zajatým bosensko-srbským vojákem, Borislavem Herakem.

K Herakovu doznání mnohonásobného znásilnění a vražd došlo za souhlasných pohledů jeho bosensko-muslimských drábů. Když byl ujištěn, že se nemusí jako zajatec obávat žádných násilností, naznačil Herak také, že tehdejší velící generál ochranných jednotek OSN (Unprofor), Lewis MacKenzie, znásilnil řadu mladých muslimských žen.

Navzdory choulostivé povaze této dlouhé zprávy o doznání - beze zmínky o podivných obviněních generála MacKenzie - byla tato dne 26. listopadu 1992 určena zpravodajskou kanceláří “New York Times” ke zveřejnění ve velkých nedělních novinách, bez naděje na možnost protestu nebo vyvrácení. Oficielní místa v Bělehradu vyjádřily vážné pochybnosti o Herakově duševní příčetnosti, ale během jeho procesu byla tato otázka ignorována a státní návladní nedoložili Herakovo původní SEDMIHODINOVÉ doznání téměř žádnými dalšími důkazy.

V následujícím inzerátu květnového vydání 1993 “American Journalism Review” použily “Times” pro ocenění Burnsovy práce podivná slova. Psal o zničení významného evropského města a o oloupení občanů Sarajeva. Zatímco se tyto události se odehrávaly, odkryl je pro ostatní svět. Jak bylo možné se dočíst ve “Washington Post”, tato zpráva o Herakovi “všechny (ve znalecké porotě Pulitzerovy ceny) ohromila”.

Jedna z prvních zpráv Burnse po jeho návratu do Sarajeva v červenci 1993 obsahovala poukaz na pověstný “masakr ve frontě na chléb” z předchozího roku, který byl muslimy použit k nátlaku na radu bezpečnosti OSN s ohledem na hlasování o sankcích proti Srbům. Rok později někteří spolupracovníci OSN otevřeně doznali, že muslimové - a ne bosenští Srbové - zapálili třaskaviny, které zabily 22 civilistů před pekárnou v Sarajevu, ale Burns a “Times” stále opakovali tvrzení, že tragédii zavinil srbský minomet. Je ironií, že se právě tato Burnsova zpráva z 5. července koncentrovala na bosenské policejní milice v Sarajevu, které pomocí minometů ostřelovaly blízké bosenské vojenské jednotky.

Také Roy Gutmanův, Pulitzerovou cenou ohodnocený šlágr ze srpna 1992 o dvou srbských “vyhlazovacích táborech” otevřel řadu otázek. Gutman sestavil své informace - a je nutno k jeho cti říci, že to doznal - podle výpovědí údajně bývalých zajatců, kteří přežili své zajetí v táborech Manjaca a Trnopolje. Ale, jak zdůraznila britská novinářka Joan Phillips: Stories z vyhlazovacích táborů mají velmi chatrné podklady. Spočívají na malém počtu zpráv od osob, které údajně přežily. Opírají se o pověsti a pověsti o pověstech. Punc hodnověrnosti jim propůjčují spekulace a dohady oficielních míst. Gutman není lhář. Nezkoušel zatajit skutečnost, že jsou jeho zprávy jen skrovně doloženy.

Do tohoto scénáře také zapadá, jak Phillipsová poznamenala, že Gutmanova výhrada byla umístěna téměř na konci článku. Vždyť celý svět hlavně na základě těchto stories uvěřil, že Srbové nedrželi muslimy jen jako zajatce, ale že udržovali v Bosně vyhlazovací tábory. Phillipsová upozornila také na Gutmanovu návštěvu na místě masakru 17 Srbů v blízkosti Banja Luka v září 1992, o kterém však svět informoval teprve 13. prosince 92 - tedy o tři měsíce později!!! V intervievu uveřejněném v “American Journalism Review” z července 1993 prohlásil potom Gutman, že nechal ve svém zpravodajství přísnou objektivitu padnout, aby donutil vlády k činnosti. (Možná, že vlády po něm víc už chtít ani nemohly - pozn. NN)

Celá reakce informačních medií na thema krutostí vůči Srbům vyslovuje znepokojivou otázku: Proč tisk ukázal tak malý zájem na srbských tvrzeních o vyhlazovacích táborech, ve kterých byli drženi jejich vlastní lidé? Dokumenty, které byly předloženy Evropskému parlamentu a OSN obsahovaly strašlivá obvinění:

+ Koncem března 1992 - V Breza zajaté Srbky byly muslimy znásilněny a potom zavražděny; jejich mrtvoly byly později zpopelněny.

+ 27. května 1992 - Zajatci ženského pohlaví z Bradina byly dopraveny do tábora v Celebici a tam opětovně znásilňovány.

+ 26. července 1992 - Jeden z Goražde uprchlý zajatec informoval, že muslimové donutili srbské otce znásilnit jejich vlastní dcery předtím, než je oba zavraždili.

+ 27. srpna 1992 - Místopřísežné prohlášení dr. Olgy Draško, bývalé zajatkyně v táboře ustašovců v Dretelj, líčilo znásilňování a mrzačení žen, včetně jí samé během jejího tříměsíčního zajetí.

+ Listopad 1992 - Skupina z Tuzly propuštěných srbských žen podala žádost na pozdní přerušení těhotenství potom, co byly v průběhu jejich delšího zajetí muslimy opětovně znásilňovány.

+ 10. prosinec 1992 - V Bělehradu informoval srbsko-othodoxní patriarcha Pavle členy švýcarského parlamentu a zástupce evropských ekumenických hnutí o dokumentovaném opětovném znásilňování 800 srbských žen ve 20 muslimských a chorvatských táborech.

Patriarcha citoval také části zprávy Státního centra pro vyšetřování válečných zločinů (Srbská republika Bosna-Hercegovina) z 2. srpna 1992. Tato zpráva byla připravena pro shromáždění OSN v listopadu 1992 a označovala místa v Sarajevu, Tuzle, Bugojno, Konjič, Bihač a Slavonski Brod, kde byly podle udání srbské ženy zadržovány a chorvatskými a muslimskými vojáky znásilňovány.

Rovněž nepovšimnuto zůstalo předání dlouhé zprávy (S/24991) Bezpečnostní rady OSN do rukou Valného shromáždění OSN. Zpráva obsahuje několik pod přísahou provedených výpovědí srbských znásilněných obětí ze shora uvedené listiny. Nikdo z OSN nevysvětlil, proč byla až od 5. ledna 1993 přístupná veřejnosti přesto, že to byla dosud jediná internacionální agenturou vypracovaná zpráva, která obsahovala svědecké výpovědi obětí znásilnění. Zatímco tato zpráva nalezla v OSN pouze nepatrné rozšíření, koncentrovaly se zpravodajské agentury na nedokumentovaná tvrzení bosenských vládních úředníků, že srbští vojáci se dopustili ne méně než 60 000 znásilnění na muslimských ženách.

Od začátku bosenské války v dubnu 1992 až do listopadu téhož roku uprchly tisíce Chorvatek do Chorvatska a do jiných zemí. Tam se v rozsáhlých rozmluvách nepodařilo odhalit pravdivost tvrzení o “systematickém znásilňování”. Potom, koncem listopadu a začátkem prosince byl svět pojednou zaplaven zprávami o znásilňování muslimských žen. Báchorky vycházely z ministerstev informací Chorvatska a Bosny-Hercegoviny.

Kolik znásilnění?

Delegace Evropského společenství pod vedením Dame Anne Warburtonové provedla během dvou krátkých návštěv regionu v prosinci 1992 a lednu 1993 svá vlastní šetření. Informovala, že byl v prvé řadě navštíven Záhřeb, ale jen v malé míře byl dosažen přístup k údajným muslimským obětem nebo uprchlickým táborům, ve kterých se údajně oběti nacházely. Přestože nechtěla blíže jmenovat pramen “ nejodůvodněnějších odhadů, který byl na misi vznesen”, rozhodla se skupina Warburtonové akceptovat a dále postoupit “počet obětí asi přibližně 20 000” .

Vyšetřovací komise OSN pro lidská práva však předložila krátce nato snížený odhad. Její vyšetřovatelé navštívili mezi 12. až 23. lednem 1993 Bosnu, Chorvatsko a Srbsko. V jejich zprávě z 10. února se komise zdržela oficielního odhadu, podotkla ale číslo 2 400 obětí. Tento odhad vycházel ze 119 dokumentovaných případů. Zpráva došla k závěru, že muslimky, Chorvatky a Srbky byly znásilňovány, přičemž muslimek byl největší počet.

Konečně provedl výbor Evropského společenství pro práva žen ve dnech 17. a 18. února hearings týkající se vyšetřování Warburtonské delegace a odmítl nakonec odhadnuté číslo 20 000 znásilněných muslimských obětí na základě chybějících dokumentovaných důkazů a svědeckých výpovědí. Při tomto hearing vypověděl předseda komise OSN pro válečné zločiny, Frits Kalshoven, že až dosud shromážděné údaje jsou jako průkazní materiál pro soud nedostatečné. Také zástupci vysokého komisaře OSN pro uprchlíky shledali, že nemůže být nalezen dostatek nezávislého průkazního materiálu, zatímco Amnesty International a Internacionální komitét Červeného kříže souhlasně prohlásili, že všechny strany se dopustily krutostí a znásilňování.

Malé množství porodů jako následků znásilňování odporuje rovněž jasně tvrzením o celých vlnách sytematickým znásilňováním způsobených těhotenství, které jsou údajně v bosenských nemocnicích ošetřovány a o kterých informují bosenská vládní místa a západní žurnalisté.

Všeobecně chybějící zpracování pověstí o znásilňování stojí v silném kontrastu k osamělé zprávě francouzského žurnalisty Jérome Bony, který líčil 4. února 1993 ve francouzském televizním programu svoji cestu do Tuzly, která je v celém světě známa svou vysokou koncentrací znásilněných muslimských obětí.

Když jsem byl 50 kilometrů vzdálen od Tuzly, bylo mi řečeno: “Jděte do prostoru středních škol v Tuzle, tam je 4 000 znásilněných žen.” Na 20 kilometrech kleslo toto číslo na 400. Na 10 kilometrech jich zůstalo ještě 40. A když jsem byl na místě, našel jsem právě čtyři ženy, které byly připraveny učinit výpověď.

Na vrcholu kampaně znásilňovací story dosáhla lehkověrnost medií úplně nového niveau. V polovině února 1993 uváděl Associated Press, toliko na základě bosenských vládních pramenů, o údajném kanibalismu mezi vyhladovělými muslimy ve východní Bosně. Zpráva byla okamžitě ve Spojených státech hodna tučných titulků v novinách Málo až úplně žádná pozornost byla proti tomu věnována následujícímu prudkému dementi spolupracovníků OSN v Bosně, kteří spěchali k údajně hladem umírajícím vesničanům a našli je ještě v držení dobytka a drůbeže.

V jejich snahách, vynutit si na veřejnosti souhlas s vojenskou intervenci Západu, media zanedbala trestuhodně také sdělení důležitých podrobností o 17ti hodinové debatě v minulém květnu, která vedla k odmítnutí Vance-Owenova plánu parlamentem bosenských Srbů. Ne méně než 50 zpráv bylo předáno zpravodajským kancelářím Associated Press a “New York Times” v osmnácti hodinách po závěrečném hlasování parlamentu, ale jen jediný z nich se pokusil o minimální popis vlastní debaty. Tak se nikdy západní čtenáři nedozvěděli, proč se bosenští Srbové plánu tak prudce vzpírali.

Jejich námitky byly mezi jiným:

+ Plánem předpokládaná tenká pupeční šňůra mezi Srbskem a Srby obydlenými územími, které hraničila s Chorvatskem a ležela uvnitř Bosny, nebyla žádným trvanlivým, dlouhodobým řešením.

+ Okolo 460 000 bosenských Srbů by žilo podle toho v muslimských provinciích a 160 000 bosenských Srbů by mělo svou domovinu v chorvatských provinciích.

+ Z identifikovaných majetkových hodnot ve výši 31,4 miliard dolarů v Bosně-Hercegovině, přidělil Vance-Owenův plán 18 miliard muslimům, 7,3 miliard Chorvatům a 6,1 miliard Srbům.

+ Žádné ze známých ložisek bauxitu, olova, zinku, soli nebo železné rudy nemělo být dáno bosenským Srbům.

+ Ze 3 900 Megawatů elektrické výrobní kapacity by byli muslimové dostali 1 765 Megawattů, Chorvaté 1 220 Megawattů a Srbové 905. (Všech deset vodních elektráren by ve své podstatě podléhalo bosenským Chorvatům.)

+ Z celkových 920 kilometrů železničních linií by vedlo 500 muslimskými provinciemi, 260 chorvatskými územími a 160 uzemím ovládaným Srby.

+ Jen právě 200 z 1200 kilometrů vybudovaných silnic by leželo uvnitř srbsko-bosenské pravomoci.

+ Bosenští Srbové by se museli vzdát nebo jinak ztratit téměř 24 % půdy, kterou vlastnili řadu generací .

Ničení Sarajeva - nejhoršímu ojedinělému zločinu v Evropě od doby Osvětimi - je možno ne bez pohnutí přihlížet noc co noc v televizi, napsal Robert Fox z “London Daily Telegraph”. To byl všeobecný dojem. Ale jiná strana těchto událostí by si zasloužila více pozornosti.

Již v červenci 1992 prohlásili vysocí západní diplomaté, že bosensko-muslimská vojenská moc v Sarajevu opětovně provokuje srbské ostřelování města, aby byl vyvolán zásah Západu. Ale sotva jediná reportáž ze Sarajeva si vzala za námahu zachytit, že téměř každodenní dělostřelecká uzavírací palba nevychází vždy jen od bosenských Srbů, kteří často, jak oficiální místa opětovně prohlašovala, jen muslimskou palbu na srbské cíle a sousední obce opětovali. Bez tohoto rozlišení reportáže vyvolávaly domněnku, že “obležení Sarajeva” jde pouze na účet samotných Srbů. Také pozorovatelé OSN byli tak umístěni, že museli převážně odkrývat srbské dělostřelecké akce, zatímco bylo dosti často možné pozorovat, že nesrbská palba byla téměř stejně intensivní.

Nemocnice Kosevo v Sarajevu byla oblíbeným pozadím pro televizní žurnalisty Když byl granátovou palbou přerušen přívod vody, bylo pro televizní žurnalisty dění v porodnici sarajevské nemocnice Kosevo událostí, která všechno ostatní zatlačila do pozadí, když dychtivě čekali na první porod bez vody. Sotva měly prvé záběry, západní filmové teamy zabalily své kamery a vrátily se zpět do blízkého “Holiday Inn”, kde byl bohatý dostatek horké vody. V žádné zprávě nebyla zmínka, že museli při opouštění nemocnice dát pozor, aby neklopýtli přes zamaskované bosenské vojenské dělostřelecké stanoviště, které nebylo nikdy označeno jako pravděpodobný důvod řídkého srbského ostřelování nemocnice.

Nedbalost

žurnalistické smečky

Nespočet nových zpráv téměř nevěnuje pozornost hlášením spolupracovníků OSN, že bosensko-muslimské jednotky začaly často samy ostřelovat nejen srbská sousední místa, nýbrž také muslimské čtvrti města. Dne 23. března 1993 líčil na příklad major Pepe Gallegos, příslušník jednotek Unprofor přestřelku předchozího dne: Bylo napočítáno 341 dopadů střel - 133 srbských - a 208 z bosenské strany, přičemž 82 dělostřeleckých salv, 29 minometných a 22 tankových salv zasáhlo Srby a 15 dělostřeleckých, 73 minometných a 20 tankových salv Bosňáky.

Bylo řídkou výjimkou z obvyklé jednostrannosti informačních medií, když dne 22. července 1992 citoval “Guardian” reakci velitele jednotek OSN MacKenzie na útoky proti civilním cílům v Sarajevu: Minomety jsou v palebném postavení vedle nemocnice, děla vedle škol, minomety a jiné zbraně jsou transportovány v ambulancích. Ještě nikdy jsem neviděl takové zneužívání Červeného kříže na obou stranách.

Francouzký generál Philippe Morillon dal po svém vystřídání jako velitel Unproforu koncem června 1993 vinu důrazně bosensko-muslimské vládě, že se nepodařilo ukončit obležení Sarajeva. V intervievu s pražským deníkem “Lidové noviny” řekl Morillon, že bosenská vláda potřebuje Sarajevo jako ohnisko pro udržení světových sympatií a opětovně odmítala nechat pomocí Unproforu dosáhout příměří.

Po všech těchto nedbalostech (???) žurnalistické smečky, které až dodnes zkreslily obraz jugoslávské občanské války, by bylo dobře, kdyby se informační media podívaly do vlastního zrcadla a zamyslely se nad svými pochybnými výkony. Jednou zjistí historikové nebo oficielní internacionální šetření pravou vinu všech spoluhráčů v jugoslávské tragedii. Ale jeden z těchto aktérů je samotný tisk. V Bosně, kde měly důležité vlády jen málo nezávislých zpravodajských pramenů a kde stav internacionálního veřejného mínění hrál klíčovou roli (!!!), mohlo být pro vývoj situace rozhodující, kdyby zpravodajská media informovala svět precizně a profesionálně. Místo toho bude nápis na hrobě objektivního a poctivého zpravodajství v jugoslávské válce pravděpodobně tak cynicky zkoncipován jako vnitřní memorandum z 19. dubna 1993, které poslal jeden karikaturista redaktorům svého syndikátu, příslušných pro titulní stranu listu: Byl jsem dnes požádán o karikaturu k rozsudku v případu Rodney-King, kterou jsem měl dnes odpoledne faxem odeslat. Vzhledem k rasistické a právní komplexnosti případu jsme se však rozhodli, že je lépe se takovému thematu v nekompromisní řeči karikatury vyhnout. Pošlu místo toho karikaturu o válce v Bosně.

Věci špatně pojmenovat

Téměř současně se znepokojujícím článkem Petra Brockse, pojednávajícím o roli na jedno oko slepých internacionálních mediích v bývalé Jugoslávii, uveřejnil francouzský televizní žurnalista Jacques Merlino, zástupce šéfredaktora televizního vysílače France 2 knihu (Jacques Merlino: Les vérités Yougoslaves ne sont pas toutes bonnes a utre. L´information spectacle), ve které rovněž zkouší zjistit příčiny zkreslujícího a jednostranného zpravodajství v Bosně.

Jako muž televize analyzuje Merlino svými odbornými znalostmi a důvtipem obzvláště nápadné selhání televizních medií. Denní zprávy všech vysílačů tohoto světa pracují pomocí účinných a aktuálních obrazů. Avšak válka v Bosně byla v západní Evropě zpozorována teprve tehdy, když o ní začalo informovat televizní zpravodajství. A průběžné aktuelní zpravodajství počalo teprve v červenci 1992, když EBU (European Broadcasting Union) otevřela v Sarajevu kancelář, která reportérům umožnila téhož dne sestříhat jejich zprávy a pomocí satelitního přenosu odeslat ještě do večerního vysílání. Tito, nyní ve velkém množství přicestovalí žurnalisté, nezažili nejen počátek nepřátelství, ale ani nejvirtulentnější fázi války (v květnu a červnu 1992). V srbskými jednotkami obklíčeném a ostřelovaném Sarajevu sdíleli reportéři nebezpečí obyvatelů, viděli jeho nouzi a utrpení, byli svědky strašlivého pustošení, které připravilo nemilosrdné srbské ostřelování. Přirozeně se zpravodajci přiklonili na stranu obdivuhodně statečného, trpícího, etnicky smíšeného obyvatelstva Sarajeva. Přirozeně vysílali redaktoři ze studií večerních zpráv dramatické obrazy bombardovaného Sarajeva a jeho následky pro obyvatelstvo. Televizní posluchač mohl dospět jen k jedinému závěru: Zlosynové jsou Srbové!

Dojem o výhradní srbské vině na válce byl zesílen v srpnu 1992, když světem proběhly obrazy vyhublých zajatců srbských koncentračních táborů. Informační media referovala o “vyhlazovacích táborech” a srovnávala je s Osvětimí. Později se ukázalo, že také Chorvati a muslimové zadržovali v táborech civilní a vojenské zajatce. Ale chyběly obrazy těchto táborů!!!

Co potom světovou veřejnost definitivně přesvědčilo o bezedné špatnosti Srbů, byly zprávy o “systematickém masovém znásilňování”, který byly v lednu 1993 převzaty velkými internacionálními publikacemi. Tak uváděly na příklad titulky “Paris Match” - “60 000 žen z Bosny bylo Srby znásilněno”. Merlino odhaluje ve své knize, že zprávy o masovém znásilňování mají svůj původ v propagačních materiálech, které byly bosenskými vládními instancemi ze Záhřebu naivním (???) žurnalistům podstrčeny. Srovnává potom novinové články s informacemi IKRK a různých vyšetřovacích komisí, obzvláště zprávu, kterou vyhotovil Tadeusz Mazowiecki pro OSN a dochází k závěru, že je počet absolutně prokázaných znásilnění omezen číslem padesát. Vše ostatní jsou spekulace postavené na pochybných výpočtech. Jak to, ptá se Merlina, že nikdo neslyšel o zprávě devíti žurnalistů jeho vlastního vysílače France 2, kteří mezi červencem a prosincem 1992 procestovali Bosnu a Chorvatsko a nenašli ani nejmenší známky znásilňování, které bylo tenkrát údajně Srby používáno jako prostředek vedení války...

Jacques Merlino se nezabývá ve své knize německými informačními medii, které ve svém celku ještě intensivněji stály jednostranně proti Srbům a které často ještě nedbaleji zacházely s pravdou než francouzké, americké a anglické noviny a televizní vysílače. Kdyby to byl býval udělal, byl by nalezl, že úplně prvé senzační články o masovém znásilňování pocházely z pera nezávislé novinářky Alexandry Stiglmayerové, které byly otištěny již na podzim 1992 v Allgemeinen Deutschen Sonntagsblatt a ve Weltwoche. Nedbalost, se kterou tisk nakládal s případem masového znásilňování, píše Merlino, nechá jednomu běhat mráz po zádech. Má pravdu. Také my, ve švýcarské redakci Weltwoche, jsme vždy všechny informace nepřezkoušeli s potřebnou pečlivostí. “Mal nommer les choses, c´est ajouter au malheur du monde”, píše Albert Camus. (Když se věci špatně pojmenují, přispívá to k utrpení na světě). Tato věta, kterou Merlino uvádí jako motto své knihy, si musíme i my napsat do památníku.

======================================================================

Německá novinářka Mira Behamová ve své knize shrnuje: Pravda o válce se zjistí teprve až když je po ní, totiž tehdy, když propagační aparát přestane pracovat a politické a vojenské cíle jsou dosaženy. Zdá se, že media a veřejnost mlčky akceptují, co anglický spisovatel Arthur Ponsoby před více než půl stoletím následovně formuloval: “V dobách války je zanedbání lhaní nedbalostí, pochybování o lži proviněním a vyhlášení pravdy zločinem.”

Ve skutečnosti ale může pravda zločinům zabránit. Během “Hearings before the House International Relations Committee dne 1. ledna 1995 (Congressional Record, Washington D. C., GPO, 1995) prohlásil ministr zahraničních věci USA James Baker, že nejen Německo hrálo určující roli při eskalaci války na Balkáně, nýbrž také zdůraznil, že politika Slovinců a Chorvatů vyvolala v bývalé Jugoslávii občanskou válku.

Ve své práci, ve které vyšetřoval “Der Jugoslawien-Konflikt: friedenswissenschaftliche Interventionen” (Institut für Internationale Politik, Berlin, Arbeitspapier 023 z října 1993) cituje Michael Kalman další zahraniční politiky a vysoce postavené diplomaty, jako na příklad bývalého francouzského ministra zahraničí Dumase nebo holandského zvláštního pověřence Henry Wynaendtse, kteří německou politiku uznání (Slovinska a Chorvatska) silně kritizovali. Také bývalí němečtí vyslanci v Jugoslávii, jako Horst Grabert a Hansjörg Eiff, nebo (bývalý) poradce ministerstva zahraničních věcí a Genschera, Jens Reuter ze Südosteuropa-Institutu v Mnichově a švýcarský specialista pro státní právo Thomas Fleiner označili (v rozmluvách s autorkou Mira Behamovou) “politiku uznání” již od počátku jako těžkou chybu.

Podobně připomněl v lednu 1995 Andreas Zumach, nezávislý korespondent pro internacionální záležitosti a věci OSN v Ženevě, rozměry německé zahraniční politiky, které by měly zneklidňovat: “Mezitím leží (...) k disposici informace, které poukazují na dlouhodobou strategii. Podle nich usilovala Německá zpravodajská služba (BND - Bundesnachrichtendienst) ve spolupráci s chorvatskou tajnou službou nejméně od osmdesátých let systematicky o zostření konfliktů mezi Záhřebem a Bělehradem. Částečně za využití kanálů a osob, které svou roli hrály už ve spolupráci nacistů a fašistické Ustaši a se kterými udržovala BND intensivní spojení (Obdoba akce Gestapa VAMPIR, probíhající od let 1944 - 45 na území protektorátu Čechy a Morava a bezpochyby i na ostatních územích okupované Evropy těsně před jejich vyklizením nacistickými jednotkami !!! - pozn. NN). Kromě toho existují poukazy na mohutné dodávky zbraní v osmdesátých letech z německých zdrojů určené příjemcům v Chorvatsku. Zůstává otevřena pouze otázka, zdali se aktivity BND a dodávky zbraní děly s vědomím a podporou bonnské vlády. Koneckonců v té době (shodou okolností?) naléhal tehdejší německý ministr zahraničních věcí Genscher v telefonátech s chorvatským prezidentem Tudjmanem (které byly odposlechnuty americkou zpravodajskou službou) několikrát na vyhlášení nezávislosti Chorvatska! (Andreas Zumach, “Die internationale Politik in Südeuropa hat versagt”, V: Bosnien-Herzegovina, Die Chancen einer gerechten Lösung. Frieden und Abrüstung, Leden 1995, str. 53).

Dne 25. června 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko svoji nezávislost, což vedlo definitivně k vypuknutí ozbrojeného konfliktu.

V červnu 1995 vyšla kniha, která Zumachovy náznaky nejen potvrzuje, nýbrž detailně rozpracovává a mohla by nabídnout látku a konkrétní důkazy pro politický skandál. Erich Schmidt-Eenboom, vedoucí výzkumného ústavu pro mírovou politiku ve Weilheimu a expert na poli vývozu zbraní a zpravodajských služeb, objasňuje v politické bibliografii úřadujícího německého ministra zahraničí Klause Kinkela (před tím po dobu 10 let šéfa Německé zpravodajské služby!!!) pod titulem “Der Schattenkrieger. Klaus Kinkel und der BND”(vyd. Düsseldorf, 1995), že německá zpravodajská služba zintensivnila koncem sedmdesátých let pod záštitou svého tehdejšího šéfa Kinkela svou činnost v bývalé Jugoslávii: “V této době nabylo partnerství chorvatských secesionistů a BND pevných forem. Od tohoto okamžiku, bezprostředně před smrtí Tita, byla v Záhřebu činěna všechna rozhodnutí ve strategických a personálních otázkách jen po dohodě mezi Krajacicovým centrem (jedné z nejvlivnějších chorvatských osobností v politice bývalé Jugoslávie, M. B.) s příslušnými odděleními BND a reprezentanty Ustaši (...). Německá zpravodajská služba se tenkrát stala aktivním tvůrcem balkánské politiky.”

Novinářka Mira Behamová pokračuje: “Na takové a podobné informace nejsou v Německu vidět žádné pozorovatelné reakce, ani v informačních mediích, ani v politice... Společná německo-chorvatská fašistická minulost je pro německou veřejnost tabu. Profesor Carletonské university v kanadské Ottavě Carl Gustav Jacobsen (Archiv Independent Committee on War Crimes in the Balkans, Ottawa, Kanada) k tomu podotkl, že “děravá historická paměť také nenechala německou veřejnost vykřiknout, když byla roku 1990 v nacionálně probuzeném Chorvatsku vztyčen šachovitý erb, stará vlajka Ustaši, která má pro Srby stejný symbolický význam jako pro židy “hakenkreuz”, přičemž byla současně vyškrtnuta z nové chorvatské ústavy srbská menšina...K prvému velkému kongresu Tudjmanovy strany HDZ (Hrvatska Bratska Zajednica - Chorvatské bratrstvo) byla pozváno sto emigrantů, válečných zločinců z doby Ustaše,...jako platidlo byla opět zavedena “kuna”, z bývalého koncentračního tábora Jasenovac byly (po znovuobsazení v létě 1995) odstraněny všechny stopy upomínající na oběti fašismu, včetně rehabilitace posledního velitele tohoto tábora, Dinko Sakice. Chorvatské emigrantské organisace podporovaly snahy secesionistů i ve Spojených státech. Podle údajů londýnského časopisu “Defense & Foreign Affairs” převedly 50 milionů dolarů jako “dary” členům amerického Kongresu. Žaloba Chorvatů ve snaze zabránit tomuto tvrzení byla podle výpovědi šéfredaktora tohoto londýnského časopisu Gregora Copleye bezúspěšná.

Spojené státy uznaly 7. dubna 1992 nezávislý stát Chorvatsko

Bernard M. Luketich, předseda HBZ se sídlem v USA, jež je se 100 000 členy největším sdružením zahraničních Chorvatů na světě, prohlásil v jednom interviev se záhřebskými novinami “Vecernji list” 7. června 1993 (článek “Clinton nije ispunio obecanja”), že je HBZ nespokojená s vládou Clintona, která nedodržela své sliby dané Chorvatsku a Bosně-Hercegovině. Koneckonců podporovala HBZ ve volbách svou jedinečnou kampaní Bill Clintona, který Luketiche označil jako “našeho přítele”: “To je poprvé v historii, že jsme všechny chorvatské síly a proudy zorganisovali pro podporu zvolení prezidentského kandidáta ve Spojených státech. Byli jsme vždy nepolitickou organisací, nemíchali jsme se nikdy do politiky, ale právě kvůli situaci v naší chorvatské vlasti jsme pokládali za nutné, aby HBZ vystoupila na veřejnost a podporovala volbu nového prezidenta (PROČ PRÁVĚ CLINTONA?!!! PROČ NE REPUBLIKÁNY?). Byli jsme toho mínění, že se potom postoj vůči Chorvatsku změní (NA ZÁKLADĚ JAKÝCH SKUTEČNOSTÍ BY K TOMU MĚLO DOJÍT?!). V interviev dále Luketich prohlásil, že se chorvatské organisace v USA poprvé v historii spojily v lobby, která má ve Washingtonu zastupovat chorvatské zájmy...

Začátkem srpna 1995 se chorvatské armádě podařilo bleskovou válkou znovudobýt chorvatskými Srby drženou Krajinu. Jak se zmínil jeden z redaktorů vojenského časopisu “Jane´s Defense Weekly”, byli to američtí důstojníci, kteří navrhli plány pro toto historické tažení a které, podle údajů prostředníka Evropské unie Carl Bildta, naplnilo skutkovou podstatu “etnické čistky”, největší od počátku balkánských válek, která během čtyř dní udělala z 200 000 až 250 000 Srbů bezdomovce! (Charles Krauthammer, “Ethnic Cleansing That´s Convenient”. V: “The Washington Post” z 11. srpna 1995; Julian Borger, “EU report accuses Croatia of atrocities against rebel Serbs”, V: “The Guardian” z 30. září 1995).

Za masivního amerického tlaku v listopadu 1995 podepsané smlouvy z Daytonu nechaly konečně Chorvaty z konfliktu vyjít jako jednoznačné a jediné vítěze. Potom, co více než 70 % srbských domů v Krajině bylo chorvatskými vojáky vypáleno a mnoho, povětšině starých lidí, kteří zůstali ve svých domovech, povražděno, vyřídilo se v Daytonu dohodnuté “právo na návrat uprchlíků” pro tuto část Balkánu samo od sebe.

Americké angažmá v bývalé Jugoslávii mělo hodně důvodů, vnitropolitických i celosvětových. Potvrzení USA jako úspěšné vedoucí supervelmoci - nebo vlastně: jediné v rámci nového světového pořádku - přinese doma množství politických sympatií, a zvláště mnoho potom, když se hlavní konkurenti Evropa, Rusko a zejména OSN ukáží pro “vedení slabí”. Odhodlanost americké vlády, energicky dosáhnout na Balkánu pořádek, vychází, takto viděno, z kalkulované politické strategie. Bylo by proto přehnané tvrdit, že by jenom několik PR-agentur a patriotických spolků určovalo politiku Spojených států. Je ale příznačné, že ukázaly směr kursu. (Komu ovšem ukázali směr takového kursu?! Vládám nebo nám? Zbývá tedy nejdůležitější otázka, kdo koho řídil. Agentury na tvorbu veřejného mínění vládu USA nebo vláda USA agentury na tvorbu veřejného mínění? - pozn. NN)

Co k tomu ještě zbývá dodat? Dosažené výsledky naznačily, že skutečným a zřejmě největším vítězem balkánské války je v Evropské unii dominující Německo, jehož diplomaté tak dokončili bez jediného výstřelu a ve vší tichosti další úspěšný krok k dosažení prastarého cíle, který je formulován snahou vytvořit Osu Berlín - Bagdád. Je faktem, že dlouholetou podporou a vyzbrojením svého chorvatského spojence dnes dosáhlo neomezený přístup ke Středozemnímu moři - směrem k Bagdádu.

Srbské Ministerstvo informací: http://www.serbia-info.com/

NATO: http://www.nato.int/

Kosovská UCK: http://www.kosova.com/shqip.htm

Britský politický analytik a spisovatel David Pryce-Jones, autor knih “The Strange Death of the Soviet Empire” a “The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs”, uveřejnil v časopisu Commentary z června 1997 na str. 32 - 37 článek “European Union - A Disaster in the Making”. Článek přeložil Jan Plachta a do této zprávy byl převzat z bulletinu Občanského institutu č. 84 ze srpna 1998.