VATIKÁN A MOSKVA

PRVNÍ A POSLEDNÍ ŘÍM

Když v noci z 8. na 9. června 1998 zemřel v Římě druhý muž Vatikánu kardinál Agostino Casaroli, označovaný za strůjce východní politiky Vatikánu v době studené války, objevily se znovu na veřejnosti úvahy o jeho skutečné roli v procesu sbližování katolické církve s komunistickými zeměmi sovětského bloku a o hranici možností vlivové a poziční agentury komunistických rozvědek, operujících přímo kolem papeže.

Již před několika lety, na základě studií archivů východoněmecké tajné policie Stasi, bylo prokázáno, že v bezprostředním okruhu papeže Jana Pavla II. se pohybovaly osoby, vysocí církevní hodnostáři, pracující jednak pro Stasi, jednak pro polskou komunistickou tajnou službu SB /Služba bezpečeňstva/. Vatikán se dodnes k těmto informacím nevyjádřil, stejně jako se nevyjádřil k masivní spolupráci kněží východoevropských zemí s komunistickou politickou policií. Možná tím není překvapen, možná mu to nevadí ... Vzhledem k tomu, že podle polských pramenů zhruba 80% polských katolických kněží spolupracovalo s SB /tato čísla jsou zřejmě přesná, protože ve východním Německu a socialistickém Československu to bylo podobné, když v SSSR ještě mnohem horší.../, polští komunističtí agenti pronikli s největší pravděpodobností do Vatikánu spolu s Wojtylou. Varianta, že by naopak agentura Moskvy ve Vatikánu, podporovaná západními levicovými globalisty, byla v 70. letech už natolik vlivná, aby prosadila do čela katolické církve „svého“ polského papeže, se zdá zatím méně pravděpodobná. Přesto je nutné se i touto možností seriozně zabývat. Vždyť plány na změny systému, navíc v globálním měřítku, připravují mocenské skupiny roky i desetiletí... Nezávisle na tom všem je ale zřejmé, že infiltrace Vatikánu komunistickými tajnými službami byla mnohem hlubší a pestřejší, než se až do konce roku 1989 všeobecně soudilo.

Abychom si mohli udělat správnou představu o klíčové roli kardinála Casaroliho, po desetiletí nejvlivnějšího člověka ve Vatikánu, při budování spolupráce mezi katolickou církví a vládami komunistického světa, kterou se mu dařilo rozvíjet nejméně 35 let bez ohledu na to, kdo byl zrovna hlavou katolické církve, musíme znát některá fakta z jeho oficiálního životopisu.

Pro nás v rozhodujících letech 1979 až 1991 byl Casaroli státním tajemníkem Vatikánu (de facto předsedou vlády) a současně prefektem Rady pro veřejné záležitosti církve (ministrem zahraničí), což mu současně umožnilo řídit vatikánskou rozvědku, považovanou za jednu z nejlepších na světě. Proti ní stál jako hlavní protivník sovětský KGB, tehdy však už řízený rozhodným reformátorem a proletářským globalistou Jurijem Andropovem, pozdějším generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu. Tento fakt nic nemění na skutečnosti, vyplývající z logiky práce každé tajné služby, že se obě zpravodajské struktury snažily po celou dobu své existence, v případě KGB tedy v průběhu 70-ti let, jedna druhou infiltrovat, a to v co nejvyšších článcích řízení. U sovětských služeb to odnepaměti znamenalo naverbovat po dobrém nebo po zlém osoby v řídících centrech protivníka, odpovědné především za budování vztahů k Východu jak po legální, tak nelegální linii a na druhé straně ty, kteří řídili obranu proti pronikání rozvědek států komunistického bloku, nejlépe přímo proti KGB nebo GRU. Že při tom slavili až nepochopitelné úspěchy, o tom se dnes už můžeme běžně dočíst v knihách bývalých důstojníků kontrarozvědek zemí NATO. V této souvislosti je třeba uvést, že Casaroliho do všech uvedených funkcí dosadil právě nastoupivši papež Wojtyla. Nebo to snad bylo od začátku naopak?

V každém případě, ve světě si kardinál Casaroli získal pověst charismatického činitele římskokatolické církve, mistra kabinetní politiky, který dokázal prosazovat cíle Vatikánu, tedy především své a svých spojenců, vyváženým, taktním diplomatickým přístupem. Hovořil šesti jazyky. Nezbytná výbava diplomata a zpravodajce...

Po zhroucení komunismu ve střední a východní Evropě proslul Casaroli pro někoho šokujícím varováním, aby se nové demokracie neuchýlily k opačnému extrému. „Divoký kapitalismus ve mně vyvolává obavy,“ prohlásil tehdy. Povšimněme si mistrovské psychologické manipulace se slovem „ divoký „. Kdo ze spořádaných občanů, o křesťanech už ani nemluvě, by byl ochoten podpořit divokost v jakékoli podobě? Tzv. „třetí cesta„, vybraná KGB pro tyto země, by Vatikánu zřejmě vyhovovala mnohem lépe. Je přitom zajímavé konstatovat, že osudy politických vězňů, většinou katolíků, obětí komunismu, v panu kardinálovi tehdy žádné obavy nevyvolávaly... Pro informované však takovéto postoje špiček Vatikánu, jakými jsou kardinál Casaroli a papež Jan Pavel II., nejsou překvapením. Cesta k pochopení „nepochopitelného“ vede přes porovnávací analýzu:

a) autentických myšlenek Ježíše Krista, tak, jak jsou zachyceny v díle „Vodnářské evangelium“, v jednom z dobře utajovaných vrcholů myšlení této planety na straně jedné a na druhé straně:

b) s deformovanými sny marxismu o komunistické rovnosti a spravedlnosti pro všechny,

c) se stejně zdeformovaným učením pozemských církví

d) globalistických koncepcí západních socialistických liberálů

e) s idejemi „kosmického komunismu“, kontrolujícího v mocenské konfrontaci s opozicí, alespoň podle tvrzení esoterických zasvěcenců, významnou část vesmíru. I celoplanetární hnutí New Age se pohybuje tímto směrem.

Kardinál Agostino Casaroli se narodil v roce 1914 poblíž severoitalského města Piacenza jako syn krejčího. Mládí prožil v období prudkého vzestupu a nesporných úspěchů italského sociálního fašismu, opírajícího se i o podporu širokých lidových vrstev. Tato skutečnost se od konce II. světové války přestala zdůrazňovat... V roce 1937, tedy ve svých 23 letech a v roce 15. výročí nástupu fašismu k moci, byl tento úspěšný mladý muž vysvěcen na kněze a krátce poté promoval jako právník. Není známo, že by kdy vystoupil proti nedemokratičnosti fašismu nebo jeho agresivní válečné politice. Stejně tak mu nikdy nevadila nedemokratičnost katolické církve. V této spojitosti je důležité připomenout jednu z hlavních tezí katolíka a generála Augosta Pinocheta: „Společnost potřebuje dva druhy lidí: Ty, kteří jsou schopni vydat kvalitní rozkaz a ty , kteří jsou schopni ho kvalitně splnit“. To je optika, která je blízká diktátorům, technokratům, komunistickým bonzům i papežům. Přesto, že to každý z nich popře. Zpět ke Casarolimu. Do služeb přímo ve Vatikánu nastoupil tento vysoce ambiciozní kněz a především státotvorný právník a přirozený římskokatolický globalista /křesťané všech zemí, spojte se! Samozřejmě pod našim vedením.../ na počátku II. světové války, v roce 1940, jako pracovník úřadu státního tajemníka /předsedy vlády/. Tedy do funkce, kterou žádná zpravodajská služba kdekoli na světě ani v dobách míru, natož tajné služby totalitní fašistické Itálie v době celosvětové války, nenechávají bez povšimnutí. Víc než to! Nesmíme zapomenout, že katolická církev měla po celém světě po staletí budovanou hustou a dobře organisovanou výzvědnou síť, jejíž výkon a odolnost je pověstná. Ta měla pro bojující Itálii nevyčíslitelnou hodnotu! Naproti tomu, od očekávaného vítězství fašistické Itálie ve druhé světové válce si katolická církev slibovala posílení svých pozic ve světě. Itálie Vatikánu, Vatikán Itálii... Odpověď na otázku, jestli na Casarolim z těchto let něco ulpělo a bylo ho tedy možno po válce s úspěchem vydírat, nechme na dobu, kdy budou zpřístupněny vatikánské archivy, což se zřejmě příštích 500 let nestane. Faktem zůstává, že Casaroli se musel v úřadu předsedy vlády velmi osvědčit, alespoň jeho mocní přátelé o tom jistě nepochybovali, protože od roku 1963 se už zaměřoval na tvorbu politiky církevního státu vůči komunistickým zemím, ovládajícím tehdy jednu třetinu planety a skoro polovinu lidstva a to pod stejně globalistickým heslem „proletáři všech zemí, spojte se!“/Samozřejmě pod našim vedením.../. Kardinál Casaroli je tedy podle všech dnešních kriterií člověkem, jedním z nejzasvěcenějších, který se téměř po šest desetiletí pohyboval v samém centru celosvětové i vnitřní vatikánské politiky. Těžko uvěřit, že by při svých možnostech a ambicích dokázal odolat pokušení tahat za nitky i během volby papežů...

Sovětská tajná služba KGB pracovala již od počátku 80. let na diskreditaci papeže Jana Pavla II. i celé katolické církve, přičemž do rozsáhlého špehování vatikánských činitelů byla kromě řady jiných nasazena i občanka tehdejší ČSSR, jež pracovala jako agentka pro KGB. Akce přirozeně zahrnovaly i odposlouchávání Vatikánu.

Tvrdí to alespoň zpráva italské zpravodajské služby SISDE z roku 1990, z níž, 8. 4. 1998, tedy přesně dva měsíce před smrtí kardinála Casaroliho na selhání srdce, který v této zprávě hraje klíčovou roli, citovaly tamní sdělovací prostředky. Podle zprávy šlo o Irenu Trollerovou, manželku synovce kardinála Agostina Casaroliho, papežova sekretáře (funkci sekretáře vykonával 1979 až 1991), odpovědného mj. za vztahy Vatikánu s východní Evropou.

Kardinál tehdy přes svou tajemnici tato tvrzení dementoval. „Vatikán nekolaboroval, všechno je to vymyšleno“. Podle řádové sestry tajemnice má kardinál jen jednu neteř, a ta žije v severní Itálii. Nemá žádného synovce, jak tvrdily informace SISDE a CESIS.

Také nejužší spolupracovníci Casaroliho o nějakém kardinálově synovci, natož o jeho české manželce, která by v palácích Vatikánu rozsévala „štěnice“, nic neví. „Nikdy jsem neslyšel hovořit o tajných mikrofonech a vím, že kardinál měl pouze neteř a žádného synovce,“ řekl kardinál Silvestrini. Stejně reagoval kardinál Cheli, který často trávil s Casarolim letní dovolenou. „Nikdy jsem nikoho takového neviděl. Myslím si , že se jedná o výplod fantazie.“

O Trollerové se nicméně už počátkem 90. let objevily články, podle nichž se jí díky jazykovým schopnostem podařilo proniknout do překladatelského centra italské zpravodajské služby, přes které prochází kromě jiného i zprávy od agentů, působících v zemích sovětského bloku. Díky komu pronikla tak hluboko do srdce italské rozvědky, kam se bez pomoci zevnitř tak snadno nikdo nedostane, zpráva opět neuvádí. Že by opět posloužilo jméno kardinála Casaroliho nebo jeho lidé? Nakonec měla být Trollerová zatčena a to pro špionáž ve prospěch Východu. Při výsleších všechno zapřela, nebyla usvědčena, ale od té doby se o ní nic přesného neví. To ovšem v případě tak významné špiónky nezní příliš pravděpodobně... Zdrojem všech těchto kontroverzních informací je italská tajná služba SISDE, jež měla kontakty na pracovníka rozvědky z východní Evropy. Pak je ovšem nutno se ptát, co z toho jsou informace a co dezinformace? Jak prověřují tajné služby Itálie, frontového státu NATO, bezprostředně sousedícího s tehdy komunistickou Jugoslávií, své kádrové pracovníky, když ani nezjistí, že „synovec kardinála Casaroliho“, údajný manžel jejich pracovnice, ve skutečnosti vůbec neexistuje? Nebo je to všechno jinak? V této cause je příliš mnoho podivného. Zřejmě má něco zakrýt, odvést nebo svést pozornost anebo nejspíš všechno dohromady.

Plán KGB odstartovaný na přelomu roku 1979/80 pod kódovým označením „POP“, zaměřený na diskreditaci katolické církve a samotného papeže prostřednictvím dezinformačních a provokačních akcí s tradičním a tolik osvědčeným shromažďováním kompromitujících materiálů /především homosexualita a pedofilie mezi vysokým klérem je zvlášť vyhledávaným artiklem na informační burze zpravodajských služeb/ s následným vydíráním pod hrozbou zveřejnění, počítal, alespoň podle zprávy SISDE, i s alternativou, že Jan Pavel II. bude „v případě nutnosti i fyzicky eliminován“. Tyto informace, zveřejněné italskou tajnou službou, se opírají o odhalení, získaná údajně při vyšetřování tureckého extremisty Aliho Agci, který v roce 1981 při pokusu o atentát papeže vážně zranil výstřelem z pistole. Agca ovšem neměl jediný důvod říkat při výslechu pravdu, ale naopak bezpočet důvodů zametat stopy a říkat to, co vyšetřovatelé slyšet chtěli.

Italský tisk píše, že o zjištěních tajné služby byl informován tehdejší premiér Giulio Andreotti, který údajně poznamenal: „Pokud je to všechno pravda, měl by být Casaroli upozorněn.“ Avšak kardinál Achille Silvestrini, Casaroliho blízký spolupracovník, nyní uvedl, že o žádném odposlechu v Casaroliho jídelně nikdy neslyšel.

“Někdejší sovětský Výbor státní bezpečnosti (KGB) neměl prsty v pokusu o atentát na papeže Jana Pavla II. ze 13. května 1981.“ V rozhovoru pro ruský deník Izvestija z 10. 4. 1998 to řekl šéf rezidentury KGB v Římě v letech 1976 až 1982 Boris Solomatin. „O výstřelech na náměstí sv. Petra jsem se dozvěděl až ze zpráv místní rozhlasové stanice,“ prohlásil bývalý sovětský špion. Odmítl zároveň spekulace, že ho KGB nemusela informovat o záměru zlikvidovat hlavu katolické církve. „Pořádek byl přísný. Každopádně by mě jakýmkoli způsobem o plánech alespoň informovali,“ citoval list Solomatina. Skromní lidé o svých kvalitách nemluví... Ve skutečnosti by bezpochyby z titulu své funkce sám dohlížel na odborné zavraždění papeže.

Podle jeho slov je rozpracování tzv. bulharské stopy pod velením KGB dílem italských tajných služeb, které si možná s případem nevěděly rady...

Zde stále citovaná zpráva z roku 1990 tvoří součást dokumentace z posledního vyšetřování atentátu na papeže, spáchaného už v roce 1981. Jeho pozadí nebylo totiž nikdy uspokojivě vysvětleno. Někdejší sovětský prezident Michail Gorbačov v roce 1991 řekl, že ani v Moskvě nebyly nalezeny žádné důkazy, že by se KGB na atentátu podílela, což by snad mohlo zvěrohodnit verzi rezidenta KGB v Římě Solomatina. I když, jak je všeobecně známo, Michail Gorbačov, oblíbenec proreformního šéfa KGB Jurije Andropova a jeho nástupce v čele Komunistické strany Sovětského svazu, byl sám kromě jiného i generálem KGB a hvězdou jeho dezinformačního oddělení... Že by tentokrát mluvil pravdu?

Italský vyšetřující soudce Rosario Priore nicméně nyní oznámil, že pravdy o atentátu na papeže nebylo možno dosáhnout pro zjevnou neochotu informačních orgánů různých zemí spolupracovat. Podle jeho slov se to plně týká i Vatikánu!!! „Nejedná se pouze o informační služby bývalých zemí Varšavské smlouvy, ale s politováním je nutno konstatovat naprostou neochotu ke spolupráci i u francouzské informační služby,“ uvedl soudce. Tato nepopulární otevřenost mu budiž ke cti. Neprůhlednost, nekontrolovatelnost a uzavřenost Vatikánu před světem naproti tomu znamená, že nelze věřit obrazu, který o sobě Vatikán světu předkládá. I to je důležité vědět!

Náhle odtajněná zpráva italské SISDE, údajně z roku 1990, je opravdu fascinující čtení. Bohužel nedpovídá na to hlavní. Proč se KGB za 20 let pontifikátu papeže Jana Pavla II., „svého úhlavního nepřítele“, nikdy nepokusil Wojtylu ani Casaroliho v západním a především katolickém světě žádným způsobem zdiskreditovat a hlavně, co mu zabránilo ho nebo je oba „v případě nutnosti fyzicky eliminovat“, když v jiných případech mu to nedělalo žádné těžkosti. Že by „případ nutnosti“, tedy ohrožení zájmů KGB, zatím nenastal? Proto ta „odtajněná zpráva“ o boji KGB na život a na smrt proti tomuto papeži, která má rozptýlit jakási podezření? Počkejme si 500 let nebo přemýšlejme...

Ze zahraničních materiálů sestavil: C. Daníček 16. 7. 1998

Převzato z internetového vydáni Necenzurovaných novin 01/1998