Počátkem září roku 1990 zavolal Martin Mejstřík autorovi článku, že je, stejně jako Igor Chaun a další jeho kolegové z fakulty, nespokojen s dosavadním politickým vývojem a že by bylo dobré připravit k výročí Listopadu prohlášení, které bude reagovat na způsob vládnutí osmašedesátníků a komunistů ze spolku Obroda socialismu, kteří uzurpovali nejen veškerou moc v médiích a státní správě, ale prakticky ve všech oblastech veřejného života. Tak to tehdy cítili mnozí. Proto se velmi brzy v bytě Igora Chauna uskutečnila první konzultační schůzka budoucích signatářů dokumentu o ukradené revoluci. Společné práci na textu velmi pomohlo, že se všichni autoři textu shodli velmi rychle na základních myšlenkových východiscích prohlášení o ukradené revoluci. Pro pořádek připomínám, že autorem výrazu UKRADENÁ REVOLUCE byl Igor Chaun. Po několika dlouhých večerech či ještě lépe nocích, strávených u počítače v Igorově bytě, vznikl text systematicky rozčleněný do 13. bodů, seřazených podle důležitosti. Poslední nejvýznamnější bod, totiž problém vyšetření událostí 17. Listopadu, byl zařazen naopak záměrně na závěr jako poslední třináctý bod. Výsledkem několikadenní práce byl text, o kterém se mnohdy a mnohde říká, že to byl nejpropracovanější dokument, který po Listopadu 1989 vznikl...

Vzhledem k tomu, že OF plánovalo pompézní oslavy listopadových událostí, aniž by chtělo vidět, že osvobození občané - voliči už chtějí mnohem více, než jenom bezbřehé diskuse o reformování socialismu apod. Nespokojení občané žádali mnohem více činů a ne sentimentální vzpomínky radikálních bolševiků z 50. let na léta strávena v opozici v 70. a 80. letech. KC OF dokonce chtělo uspořádat oslavné přednášky představitelů OF (z dnešního pohledu výrazně levicových) na pražských vysokých školách. Není proto pochyb, že prohlášení UKRADENÁ REVOLUCE od skutečných a známých studentských vůdců z Listopadu 1989 (především Mejstříka a Chauna), muselo zapůsobit na levicové intelektuály z OF, opojené svým vítězstvím, jako studená sprcha. Počátkem listopadu 1990 navštívili iniciátoři prohlášení o ukradené revoluci centrálu virtuálního studentského hnutí, působícím pod již vzpomínaným názvem Stavovská unie studentů (SUS) se sídlem na Senovážném náměstí v Praze. Oficiální zástupci studentů z SUS byli požádáni, aby se „studenti“ připojili k tomuto textu. Reakce byly až na několik vyjímek více než chladné a dosavadní způsob vládnutí osmašedesátníků byl centrálou SUS považován za víceméně uspokojivý. Kuriozním momentem byl fakt, že o několik týdnů dříve zazněl požadavek na odstoupení nedávno ještě komunistického předsedy federální vlády Mariana Čalfy právě od těchto levicových studentských oblíbenců OF...

Pro levičáky z SUS bylo příznačné, že ještě téhož večera ležel dokument na Hradě, když ho tam doručili funkcionáři SUS přistavenou vládní limuzínou. Zde byl text o ukradené revoluci podroben zevrubnému zkoumání panem prezidentem, paní švagrovou a poradci. Především se nejvyšší autorita v OF nemohla smířit s okolností, že sametovou revoluci považují za ukradenou dokonce i studenti, kteří se ji přímo účastnili v Laterně a v Disku (Chaun, Mejstřík)... Vzhledem k tomu, že původní téměř dokončený návrh se dostal na veřejnost ještě dříve, než byl text definitivně dopracován, bylo rozhodnuto, že pokud je již text k dispozici na Hradě, bude předán co nejdříve ČTK. Reakce médií byla překvapivě oportunistická, či spíše příznačná. Jelikož byli podrobeni kritice i představitelé nové sametové moci, většina médií odmítla tento text převzít od ČTK a uveřejnit. Naopak novináři projevili totalitní návyky a mnohdy text kritizovali, aniž by se s ním čtenář mohl seznámit. Pouze Lidová demokracie přinesla určité, avšak neúplné, výtahy z tohoto třináctibodového prohlášení. Informace o textu přinesla pochopitelně také stanice Svobodná evropa. Některými funkcionáři OF byli autoři prohlášení označování za extremisty...

Informační blokádu v médiích prolomil pouze Pavel „Pažout“ Žáček, šéfredaktor vynikajících protikomunisticky a proti Stbácky orientovaných Studentských listů, které vycházely bohužel pod tehdy levicovými Lidovými novinami, řízenými Jiřím Rumlem, takže byly z pochopitelných důvodů v průběhu roku 1991 zlikvidovány. Jenom proto, že skutečně nezávisle a zdola formulovaly základní postuláty pravicové politiky a konzervativního myšlení.

Asi po čtrnácti dnech Igor Chaun sdělil signatářům dokumentu, že byl ohledně publikovaného textu kontaktován Hradem. Z tohoto kontaktu také vyplývalo, že by se měla v nejbližší době uskutečnit schůzka pana prezidenta a jeho doprovodu se signatáři prohlášení o ukradené revoluci. Jako první místo ke schůzce byla navržena restaurace Vikárka na pražském Hradě, ale z termínu sešlo, takže k setkání signatářů s panem prezidentem nakonec došlo, bohužel již nevím přesně který den, v restauraci Rybárna v Gorazdově ul. v Praze 2, kde byl zamluven salónek. Spolu s prezidentem se setkání zúčastnili tehdejší jeho mluvčí Michael Žantovský, Jan Ruml, Karel Schwarzenberk, Petr Oslzlý a další. Ze schůzky bylo stále zřejmé určité rozčarování, že došlo ke kritice OF právě z řad „revolučních studentů“ a navíc z pravicových pozic. V té době totiž stále převládalo chápání „studentů“ jako masy, kterou si přivlastnilo OF. Podpisem dokumentu o ukradené revoluci se OF naučilo chápat, že již existují i mezi studenty vyznavači a nositele pravicových idejí, stejně tak jako v OF. Na schůzce v Rybárně jsme byli označeni snad poprvé za pravičáky. Slovo pravice ještě v roce 1990 znělo příliš exoticky a snad i nepřátelsky. Ze schůzky nevyplynuly žádné závěry, snad největší diskuse zazněla kolem událostí 17. listopadu, kdy velkým advokátem teorie o 17. listopadu jako skutečné protikomunistické revoluci byl Michael Žantovský (v registrech StB veden jako „Michaela Žantovská“). V závěru se všichni zúčastnění shodli pouze na skutečnosti, že je naše společnost skutečně špatná informována. Signatáři textu obhajovali své pravicové vidění problému, druhá strana zase svoje. Asi po týdnu či po čtrnácti dnech se uskutečnila další schůzka signatářů, tentokrát s tehdejším náměstkem ministra vnitra Janem Rumlem, za přítomnosti jeho náměstkyně Petrušky Šustrové, v budově ministerstva vnitra v Praze na Letné. Zde bylo signatářům vysvětleno, že k žádnému předání moci na základě dohod s komunisty opravdu nedošlo... Listopadová iniciativa o ukradené revoluci byla nakonec zakončena účastí dvou signatářů ( Igor Chaun, Igor Volný) v živém vysílání TV pod názvem „Co týden dal“.

Aniž by si to signatáři uvědomili, prohlášení o ukradené revoluci působilo ve společnosti určitou řetězovou reakcí... Především se pojem UKRADENÁ REVOLUCE stal politologickým pojmem. Pod heslem o ukradené revoluci se konaly schůzky při zakládání nyní již pravicové politické organizace s názvem Mladí konzervativci. Tato organizace vznikla zdola jako autentická iniciativa kolem tří důležitých ohnisek, kterými byla skupina Michala Semína, soustředěná okolo Občanského institutu, jádro kolem Spolku českých právníků Všehrd a aktivisté z Brna, soustředění kolem Davida Částka (několikrát vyznamenaného funkcionáře Socialistického svazu mládeže - viz. články v Necenzurovaných novinách z tehdejší doby - pozn. N.N.). Teprve při zakládání Mladých konzervativců se ukázalo, jak bylo důležité formulování postojů, příznačných pro tehdejší pravici, k tehdejší ukradené revoluci. Souhlas s textem totiž znamenal jistou a rychlou identifikaci s pravicovým postojem (někdy bohužel předstíraným - pozn. NN), což umožnilo snadnější komunikaci. Druhým momentem, do kterého se implantoval názorový proud signatářů, byl kultovní seriál režisera Igora Chauna s názvem „Léčba Klausem“. Tvůrčí kolektiv byl prakticky totožný s kolektivem signatářů prohlášení Ukradená revoluce. Jsem přesvědčen, že film „Léčba Klausem“, spolu s ukradenou revolucí, přispěly významnou měrou k lepšímu chápání pojmu pravice a k překonání strachu z pravice v důsledku bolševické propagandy, kterou byli občané indoktrinováni několik desítek let a konečně i v důsledku propagandy reformního socialismu po listopadu 1989. Jak „Léčba“, tak i „ukradená revoluce“, přispěly k profilování pravicových názorů a profilování celé politické scény na pravici a levici. O posunu směrem k normálním poměrům svědčí i fakt, že se přestalo na dlouhou dobu deseti let pracovat s abstraktními pojmy „studenti“, „studentští vůdci“ atd. Místo toho se objevují standardní mládežnické odnože politických stran (Mladí konzervativci, Mladí sociální demokraté), kde se na základě svých inviduálních politických postojů mohou angažovat i studenti. Tento stav, zvláště po vítězství pravice v roce 1992, pak směřoval k nastolení normálních poměrů. Ohlédnutí k počátkům štěpení názorů na pravicové a levicové a tím i na počátek štěpení politické scény je velmi důležitý zejména proto, že mnoho salonních antikomunistů zůstalo po publikování textu „Ukradená revoluce „ a po odvysílání „ Léčby“ v levicovém OH. Tito lidé dnes pod hlavičkou „exstudentů“ zakládají neprůhledná seskupení, která by měla podle všeho pracovat napříč stranami (viz. zásadní analýza POLITICKÁ MÉDIA A MOC, zveřejněná v NN 12/2000, strana 18 - 19), neboť jak oni tvrdí, dělení na pravici a levici je historicky překonané. V důsledku „opoziční smlouvy“ pravicově se deklarující ODS a levicově se deklarující sociální demokracie, se dnes bohužel vracíme zpět do roku 1990.