Pokračování z NN 02/2000 a 15/2000, strana 13 - 15

………………………

Ještě nikdo neučinil tolik pro to, aby vynesl na světlo boží pravdu ohledně charakteru a kariéry Billa Clintona, jako R. Emmett Tyrrell, Jr. se svým časopisem The American Spectator. Tyrrel v této srozumitelné biografii, která je vůbec první, jež byla kdy o úřadujícím americkém presidentovi napsána, využívá veškerá známá fakta o Clintonovi spolu s mnoha dříve nezveřejněnými skutečnostmi. Dovídáme se věci, které by o něm neřekla ani Hillary. Přinášíme jednu ukázku z této knihy.

…………..

Kapitola třetí

OXFORD A PRAHA:

Bouřlivák s kabátem a kravatou v 60. letech

I.

II.

III.

Praha je malou Paříží toho, čemu se historicky říká Střední Evropa, přestože během Studené války ji známe jako Východní Evropu. Králové a vládci, kardinálové a mniši, měšťané a umělci zdobili po staletí její kopce a vrchy nádhernými architektonickými poklady; zámky, kostelíky, veřejné budovy, tu a tam nějaký hrad, jinde zase zvonička – vše ve směsi architektury od baroka po klasiku a neo-klasiku. Během pozdního období Marxismu-Leninismu komisaři postavili tolik ocelových a skleněných ohavností, že se jim podařilo předvést, že i ten nejslabomyslnější Habsburg či potrefený kardinál byl ve srovnání s politickými architekty patrových králíkáren dle Dr. Marxe Christopherem Wrenem. Starobylým městem svižně protéká řeka Vltava, která je překlenutá jedním z nejkrásnějších mostů v Evropě – Karlovým mostem ze čtrnáctého století. Praha je město umělců a muzikantů. Říká se, že Mozart Prahu miloval, ale nedávné dějiny nikoliv. Když jsem ji navštívil poprvé, krátce po pádu komunismu, valná část z krásy města byla ukryta pod jednotvárností komunistického života. Komunistické hospodářství zanechalo město v ruinách a ve špíně a lidi v něm ve chmurách. Komunistické Československo bylo dlouho spojováno s celosvětovými komunistickými intrikami – tajnou policií, mezinárodní špionáží, kupčením se zbrojním materiálem a výrobou semtexu, což je plastická výbušnina oblíbená mezi teroristy. Komunistické Československo bylo také skutečně výcvikovou oblastí pro mezinárodní teroristy.

Takzvané Pražské jaro, jež mělo Československo osvobodit od tyranizujícího komunismu, bylo v roce 1968 převálcováno sovětskými tanky. Předtím zde vládli komunisti různého ražení. Před komunisty zde vládli nacisté, kteří měli po Mnichovské dohodě volnou ruku. Tehdy Angličané a Francouzi Čechy prodali. Když jsem se do Prahy vracel v říjnu 1993, abych navštívil rodinu Kopoldů, město se probouzelo k životu. Špína byla odstraněna. Češi opět získávali svůj smysl pro obchod a umělecký projev, znovu se začínali učit svoji roli svobodných občanů. Mohli beze strachu z policie vyslovit nahlas své názory. Pražská inteligence si libovala ve volném trhu a demokracii. Rakouský ekonom Friedrich Hayek byl pro ně bohem. České pojetí jeho práce jim přineslo notnou dávku katolické morálky. Žasl jsem nad tou směsicí, i když se to snad nechalo očekávat. Zločinnost nacistů a komunistů ukazovala Čechům po dlouhá léta brutální stránku lidské povahy. Tato doba se pro běžného občana musela zdát nekonečná. V tomto elegantním městě pokračovaly konfiskace, vraždy, věznění a mučení až do konce 80. let. Ke svému interview s Kopoldovými jsem přistupoval obezřetně – i v roce 1993 se mi zdálo, že nebezpečí totalitní minulosti číhá v každém tmavém průjezdu.

Veden svými pocity jsem se rozhodl, že žádost o rozhovor se členy komunistické „vládnoucí třídy“ budu držet v nejpřísnějším utajení. Kdo ví? Starý komunista si mne za to může i vážit. Zatelefonoval jsem panu Kopoldovi, abych si s ním dojednal rozhovor, přičemž jsem se vydával za idealistu z 60. let, který píše knihu podávající svědectví o ušlechtilých protestech té doby. Byl zcela zřejmě potěšen. Jeho naivita mi měla naznačit, že tento člen komunistické „vládnoucí třídy“ byl jiný než ti ostatní komunisté, které jsem znal. V zoologických termínech znám dva typy, přičemž ani jeden není nic moc příjemný. Jeden typ je nasládlý, chytrý krasavec, který se prostopášně raduje z kapitalistického blahobytu. Ten druhý je buran s tlustým krkem, vždycky panovačný a zvyklý mít kolem sebe patolízaly. Je očividně brutální a přihlouplý.

Kopold nepatřil ani k jednomu typu. Bydlel ve velkém moderním domě, který by, kdyby již také nebyl ošuntělý, vůbec nezapadl mezi špinavé a šedivé činžáky v sousedství. Když mne otlučená Škoda-taxi opustila na chodníku a oddrkotala zpátky třídou Československé armády, přistoupil ke mne starý muž v černém obleku a mdle mi podal ruku. Tohle že byl komunista Kopold? Jeho vítající pes, kterého měl sebou, měl k pravému komunistovi blíž.

Kopold na mne čekal na chodníku, protože na výtah k jeho bytu v posledním patře nebyl spoleh. Uvnitř byla budova stejně ošuntělá jako zvenku. Prach ležel všude a betonové schodiště bylo prošlapané jako schodiště v nějakém starém zámku. Pro členy komunistické elity muselo toto místo být jako Ritz. Ve svém bytě mne Kopold představil své ženě a dceři. Obě byly docela milé. V obývacím pokoji mi nabídly kávu a nějaké ovoce z velké mísy. Pes štěkal a vrtěl svým nepopsatelným ohonem. Kopoldovi byli ostýchavé trio. Již dlouho o ně nikdo neprojevil velký zájem.

V obýváku se to hemžilo fotografiemi, na kterých byli Kopoldovi zvěčněni s bývalými představiteli komunistické strany, včetně Alexandra Dubčeka. Dubček byl hrdinou Pražského jara. Své stalinské mládí měl za sebou a koncem 60. let byl vůdčí osobností střídmých komunistů, kteří chtěli režim podle slibů revolučních předchůdců jaksi polidštit. Jejich snaha však byla beznadějná, po pravdě řečeno nebezpečná. Když přijely sovětské tanky, Dubček byl z veřejného života odstraněn.

Kopoldovi měli podobný osud, i když ne tak dramatický. Ti, kteří dělali Clintonovi v roce 1969 hostitele, očividně nepatřili ani k jednomu z výše popsaných typů komunistů. Clinton přebýval u další nemožné kreace levicové teorie – stalinista, ze kterého se vyvinul Noam Chomsky. Přesně v tomto bodě, kdy se tito komunisté vyvíjeli směrem k víře v pokrok, se západní zastánci pokroku vyvíjeli směrem k marxistickému světovému názoru. Byla to konvergence politických tupců! Obě strany by udělaly dobrý skutek pro celý svět, kdyby nechaly politiku v rukách Richarda Nixona či Lyndona Johnsona a kulturu časopisu Reader´s Digest. Když tehdy Clinton vešel do bytu Kopoldových, mohl si od Bedřicha Kopolda vyslechnout jednu ze svých oxfordských lekcí, i když Kopold měl zřejmě lepší manýry. Praví mistři komunistického režimu vnucovali odpuzující mravy i idealistům, kteří byli jejich naivními věrozvěsty. Americkým levičákům by jistě prospělo, kdyby byli v době Studené války nuceni žít pod režimem, který tolik vychvalovali.

Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let bylo na obou stranách Železné opony mnoho pokrokových profíků podobných Kopoldovi. Nemohu ani přesně říct, čeho byl profesorem. Jeho chaotické vysvětlování učitelské praxe mne vždycky položilo na lopatky. Jednu chvíli se jeho práce zdála být velice akademická, jindy mi zase připadalo, že vedl místní vzdělávání řidičů. Komunistický režim měl své cesty k udílení akademických titulů svým věrným, jejichž hlavním talentem byla podpora strany. Znal i cesty, jak odstranit skutečně nadané lidi ze vzdělávacího procesu či odpovědných pozic směrem k dělnickým profesím. Stačila ideologická neopatrnost. Rodina Kopoldů patřila k těm věrným, ale Kopold prošel mnoha nudnými zaměstnáními. V letech 1950-56 měl to nejnudnější – celu v komunistickém vězení. Přesto žádná nepříjemná zkušenost nebyla natolik nepříjemná, aby ho vyburcovala z jeho snu o státní utopii – dokonce ani skutečnost, že dnes, v roce 1993, kdy celý svůj dospělý život prožil ve svém drahém komunistickém státě, mohl uvést pouze dvě „dobrá období“, 1945 – 1946 a 1964 – 1968. „A co současnost,“ zeptal jsem se. „Co nyní, od pádu komunismu v roce 1989?“ „Nic moc,“ odpověděl Kopold unaveně.

Patřil mezi marxisty, spolupracovníky komunistických tajných služeb, které mohl východoevropský režim za Studené války vyslat na Západ, aby zde místní inteligenci, shromažďující se na mezinárodních konferencích na podporu toho či onoho vizionářského úsilí, utvrdili v tom, že za Železnou oponou jsou snící intelektuálové stejní jako oni – vizionáři, kteří by radostně zavítali na mezinárodní symposia na téma mezinárodního bratrství, mírového využití Měsíce, účelu šlapacích kol v hlavních městech a třeba i na téma, jak zabránit CIA v rozšiřování viru AIDS… Popíjeli by cappuccino a mlsali jogurt, zřejmě v universitní kavárně v Oxfordu nebo v Yale. Při těchto požehnaných příležitostech by tito akademičtí Kopoldové hlásali nadřazenost socialismu, řekněme třeba v léčbě kazivosti zubů či zdárného řešení hromadné dopravy. A v tu samou dobu se v Praze hrnuly z výrobní linky tanky a semtex a doma, v rodné matce socialismu, se v koncentračních táborech nacházely miliony podobných Kopoldů, z nichž většina měla rovnější páteř než můj hostitel.

To byla ta Studená válka, během níž marxističtí profíci za Železnou oponou sdíleli nadřazenou troufalost se svými západními protivníky. Clinton se zcela jistě seznámil se sebevědomými výroky profesorského sboru, že stát může lidem pomoci od veškerého lidského neštěstí a překážek. V době, kdy Clinton navštívil rodinu Kopoldových, vyšla v oxfordských studentských novinách Cherwell zpráva, ve které se uvádělo, že 10% lidí na oxfordské universitě jsou buď marxisté, trockisté nebo jinak zaměření komunisté. Většina profesionálů patřila mezi socialisty. Není tedy divu, že se z Clintona stal sentimentální ministrant Pokroku. Zarážejícím je, že svůj postoj vlastně nikdy nezměnil, i když je nutno přiznat, že na levičáckém náhledu na normální život a v jeho slibech lepších zítřků je něco, co může být i snesitelně svůdné. Tato myšlenka mne napadla, když jsem naslouchal Kopoldovým výlevům o posledních letech komunismu a jeho vzpomínky na návštěvu Clintona. Nadřazená troufalost byla v tomto starém muži již utlumena, přesto se však v jeho očích zajiskřilo, když mu z jazyka klouzala hesla typu „moderní“ a „idealismus“. Nebo „racionální!“ „Pokrokový!“ „Vzdělanost!“ „Umění!“ – velice pěkně znějí tato slova. Levičáci mají i zvláštní vztah k prospěchu. Z jejich představ se potom vyvíjí i to, že očekávají ty své prospěšnější zítřky. Tento rys sdílejí se stálými zákazníky u hracích stolů.

Kosmopolitní rodina Kopoldů žila politikou celý život, a přesto v roce 1993 zůstali nepoučenými politickými idioty. Když jsem se Kopoldovi zmínil o svých posledních knihách s názvy Liberální chvástání a Konservativní chvástání, zhluboka si povzdechl. „Tak vy také věříte v třetí možnost.“ Po našem rozhovoru mne se svým psem doprovodil ke stanici metra. Zdál se být duchem nepřítomný – možná si vybavoval tu mladou generaci v roce 1968 a to tak vzdálené Pražské jaro. Ukázal na jakousi monstrózní věž v dálce a nabídl mi, že mne tam druhý den zavede. „Nejvyšší bod v Praze,“ prohlásil a dodal, že by to byla stejná procházka, kterou před třiadvaceti lety uskutečnil s Clintonem! Měl jsem toho starého Kopolda docela rád. Popravdě řečeno jsem začínal mít rád i Billa Clintona. Nadchli se pro myšlenky a kulturu, které byly v šedesátých letech tolik populární. Jeho nabídku procházky jsem však nepřijal. Měl jsem melancholický pocit. Přes veškerou jeho laskavost jsem věděl, že jeho hodnoty toto historické město odsoudily k záhubě. A kdyby bylo nyní po jeho, pokračoval by v tom.

Ve skutečnosti se tato lidská pracovní síla vyplýtvala. Prázdné tváře starších občanů Východní Evropy nedávají najevo žádnou radost ani po pádu komunismu. Jejich děti se mohou dočkat lepšího života. Pro pětašedesátníky v Praze nebo Budapešti život skončil. Zůstali vyčerpaní a smutní. Když skončila druhá světová válka, byli ještě mladí. V Praze měli vzdělaní Češi stejné naděje jako jejich protějšky na územích, která osvobodila vojska Anglie, Francie a Spojených států. Přesto mládež Západní Evropy mohla svoje ambice uskutečňovat, ale Češi zůstali v jakémsi limbu, kdy s nimi jejich vláda jednala jako s dětmi. A v Praze těmto občanům marxistického experimentu nezbývá na konci produktivních let žádný čas na to, aby si uvědomili skutečnosti, které jim skýtá svoboda. Se svými smutnými obličeji se tito staří muži a ženy šourají tichými uličkami Prahy. Snad nejsmutnějším místem ze všech byl obývák u Kopoldových.

Koncem šedesátých let byl jejich byt nadějným místem. Když Clinton usedl možná na to stejné místo, kde nyní sedím já, „osvícení“ lidé na západě sdíleli Kopoldovo nadšení pro kolektivizaci. Ovšemže byli toho názoru, že by se obešli bez tajné policie. Západní kapitalismus a liberální demokracie musely zaujmout obranné pozice. Nová levicová kritika se stala módou na universitách. Studentské demonstrace ohrožovaly 5. republiku Charlese de Gaulla. Takovéto demonstrace – často podporované komunistickou stranou – patřily k hlavním večerním zprávám v celé Západní Evropě a Severní Americe. Mick Jagger zpíval svého „Pouličního bojovníka“ jako orákulum. „Všude slyším zvuk pochodujících, dupajících nohou…“ Na Západě levice otřásala samotnými základy liberálního kapitalismu. V Praze Dubčekova „měkká levice“ otřásala samotnými základy stalinismu. U Kopolda jsem znovu pohlédl na blednoucí obrázky z těch významných dnů. Byt se pro tuhle rodinu stal muzeem. Byly zde dokonce i Clintonovy dopisy z roku 1970 – úhledně založené v sešitě. Po návštěvě reportéra ze Sunday Times je znovu pročítali s obnoveným respektem. Než u nich tento reportér zaklepal na dveře, vůbec netušili, že jejich host z minula kandiduje na presidenta.

Praha 1970: Hošík Clinton je daleko od domova. Je i daleko od Oxfordu. Přesto zde v Kopoldových nachází „pokrokově“ smýšlející lidi. Během Studené války byl Kopold vězněn a byl mu znemožněn pracovní postup, přestože se rozhodli pracovat i pro svoji komunistickou StB. Jeho syn, Clintonův přítel, vyslaný jako prominent studovat na Západ, byl zřejmě zavražděn, jak dále poznáme. Ale i na konci Studené války zůstává Kopold, stejně jako Dubček, marxistou. Rodina Kopoldových, se kterou jsem se roku 1993 seznámil, neměla jediné dobré slovo k osobě Václava Havla – disidentského dramatika, který se stal prvním presidentem České republiky.

Clinton na universitě studoval politické vědy, filosofii a ekonomiku. Byla to série lehkých kurzů, kde chyběly dějiny a jejich odkazy. I v ekonomice se jednalo o její jednodušší verzi. Pro některé profesory byl nadějným studentem, pro jiné pouhým oportunistou. Začal trochu panikařit v období blížící se povinné vojenské služby, které se však dokázal vyhnout. I pak byl však plný neklidu. O španělské občanské válce prý přečetl kolem třiceti knih a údajně zná posvátná místa. Do Španělska se vydal na jaře roku 1969. V zimě téhož roku odjíždí do Oslo, Moskvy a Prahy.

Když se tento vysoký fešák objevil za dveřmi u Kopolda, přišel pochopitelně pozdě a jeho doklady nebyly v pořádku. Zákon tehdy vyžadoval, že se musí přihlásit na cizinecké policii, s čímž se vůbec neobtěžoval. Přirozeně chtěl všechno vidět a chtěl mluvit a mluvit. „Strašně se zajímal o politiku,“ tvrdila mi paní Jiřina Kopoldová. Její matka Marie Švermová, zakladatelka Československé komunistické strany a kdysi členka ÚV KSČ, v něm našla zalíbení. „Byl to typický americký student … otevřený a přátelský … oduševnělý, sympatický,“ pokračovala paní Kopoldová, přičemž jejich pes střídavě štěkal a skučel na koberci. Její manžel procházel s „jejich Billem“- tak jej nyní nazývali - tichými uličkami Prahy. A samozřejmě „mluvili a mluvili“. Jednoho večera šli kolem americké ambasády a pan Kopold prý vesele poznamenal: „Bille, když se tak o Československo zajímáš, bylo by pěkné, kdybys k nám za pár let přijel jako kulturní atašé.“ „Proč ne?“ odpověděl Clinton. Pan Kopold ještě dodal, že podceňoval „Billův politický talent“.

Na Clintonově pobytu u Kopoldových je cosi dojemného. Jeho nadšení a charisma je dokázalo omámit, stejně jako později zmámilo lidi v Americe. Rodina Kopoldových si dělala starosti kolem jeho odjezdu. Obávali se, že mu jeho nepotvrzené dokumenty způsobí na hranicích problémy. Ručně psaný dopis z konce ledna jejich obavy rozptýlil. Nezatkli ho. Ten dopis měli i po třiadvaceti letech! Přátelský projev chlapce, kterého osm let nato zvolili guvernérem Arkansasu a za dvacet dva let se stal americkým presidentem, měl u nich stále své místo.

Nesl datum 23. ledna a stálo v něm: „Drahý pane Kopold a paní Kopoldová. Před čtyřmi dny jsem se vrátil do Oxfordu a odevzdal jsem Janovi všechny věci, které jste mi pro něj dali. Pak jsme šli na večeři a dlouho jsme si povídali. Je v pořádku a byl rád, že jsem mu od vás předal všechny novinky. Mnohokrát vám děkuji, že jsem mohl u vás bydlet a že jste si udělali čas si se mnou povídat a provedli mne Prahou. Jsem velmi vděčný za příležitost, že jsem s vámi mohl strávit několik dní. Mám krásné vzpomínky. S pozdravem, Bill Clinton.“ Byly zde i další dopisy. V jednom Clinton sliboval, že sežene paní Kopoldové knihy o sociologii, v jiném Clintonova matka děkovala za jejich pohostinnost a vyjádřila své obavy o synovu bezpečnost za Železnou oponou. A pak zde byl velmi smutný dopis od Clintona, který psal po zahájení studia na právnické škole v Yale. Psal z Milfordu, Connecticut, 14. října 1970: „Drahý pane Kopold a paní Kopoldová. Teprve včera jsem obdržel smutnou zprávu o Janově smrti. Vaše oznámení bylo posláno z Anglie a trvalo to velmi dlouho, než jsem ho dostal. V posledních 24 hodinách jsem si znovu probíral všechny ty chvíle svého krátkého přátelství s vaším synem. Vybavoval jsem si jeho úsměv a zvláštní způsob, kterým pokyvoval při rozhovoru hlavou nahoru a dolů. Nejvíce mi však utkvěla v paměti jeho vytrvalost při hledání pravdy. Tuto vlastnost jsem na něm velmi obdivoval. Měl v sobě ty největší naděje člověka. Všichni co jsme ho v Oxfordu znali jsme hrdí na to, že jsme mohli být jeho přáteli. Jsem s vámi ve vaší bolesti. Přijměte moji nejhlubší soustrast. S pozdravem, Bill Clinton.“

Když jsem dopis četl do svého diktafonu, pan Kopold zamyšleně pronesl: „Vidíte. Byli skutečnými přáteli.“ Kdykoliv něco pronesl, každá jeho věta byla plná melancholie. Po Clintonově odjezdu se rodina Kopoldových opět točila ve víru represivního režimu. Kopold musel pracovat opět na nějakém podivném místě. Vzkázali Janovi, aby se nevracel. Měli obavy o jeho bezpečnost. Do léta Jana vyloučili z komunistické strany. (Stejně jako Jana „Kato“ Kavana - pozn. N.N.) Zde se paměti Kopolda zdály být téměř neuvěřitelné. Přestože Jana vyhodili ze strany, dělal si naděje, že otec od vlády sežene peníze na to, aby mohl cestovat. A víte, kam měl namířeno? Do Moskvy!!! Jak může být někdo „vyhozen“ ze strany a přesto očekávat, že mu strana zafinancuje výlet do Moskvy? A proč by tam člověk jezdil, když nemá před tajnou policií zajištěnou bezpečnost ani v Praze?

Zapletl se Clintonův přítel Jan do nějaké mezinárodní intriky, o které neměli jeho naivní rodiče ani tušení? Život v komunistickém režimu byl zajisté protkán kompromisy a intrikami. Ať již v tom bylo cokoliv, Janovi moc času nezbývalo. Toho léta se s dvěma americkými děvčaty a evropským kamarádem vypravil do Turecka, kde chtěli navštívit ruiny Tróje. V Turecku se mu přihodila záhadná „nehoda“. Když šel po střeše jedné budovy, spadl dolů a zabil se. Zeptal jsem se Kopoldových, zda není možné, aby v tom měla prsty tajná policie. Dvojhlasně mi odpověděli, že v žádném případě. „Byla tma,“ řekl Kopold. „On neviděl dobře ve tmě.“

Kopold zůstal věrný svému přesvědčení. Děsil se všech těch strašidel, před kterými ho strana varovala – bohatí, církev, aristokrati atd. Po všech těch letech jsme spolu seděli v jeho obýváku – z Berlínské zdi nezbylo nic, žádní disidenti nebyli vězněni, žádný ostnatý drát na hranicích, žádné další „komplikace“. Rodina Kopoldů však stále tvrdohlavě oponuje Havlovi, mým přátelům, kteří mi o nich vlastně vyzradili jejich minulost, i všem ostatním demokratům, kteří spravují Českou republiku. Zůstávají „kovaní“.

špionážní mánie

Komise pro mezinárodní vztahy americké Sněmovny representantů jednohlasně odsouhlasila rezoluci, v níž žádá presidenta Billa Clintona, aby přerušil veškerou finanční pomoc pro Moskvu, a aby učinil opatření, kterým bude zablokován vstup Ruska do Světové obchodní organizace, pokud Rusko okamžitě nepropustí amerického občana, kterého vězní za špionáž.

Rezoluce požaduje, aby Rusko ihned propustilo Edmonda Popa, bývalého námořního důstojníka, nyní podnikatele, který je v moskevském vězení držen od svého zatčení 3. dubna 2000. Údajně se pokoušel od ruského vědce, který je také vězněn, získat technologii na rychlé torpédo.

Přeložila:

Hana Catalanová,