Různí politici nám tvrdí, že demokracie sice není systém naprosto dokonalý, ale že je to ten nejlepší společenský řád jaký lidstvo během svého vývoje vymyslelo. Dejme tomu, ale platí to také o „ naší mladé vznikající demokracii ?“ Na samém počátku jejího vzniku mnozí, dnes jsem přesvědčen, že velice moudří lidé požadovali, aby byl převzat právní řád z doby první republiky, která byla považována za jeden z nejdemokratičtějších států v tehdejší Evropě. Později požadovali, aby byly převzaty alespoň některé právní normy, které se osvědčily v některých západních demokraciích. Někdo řekl, že to nejde. Kdo to byl ? Bylo to snad moudré lidstvo se svými staletými zkušenostmi, získanými při vytváření toho nejdokonalejšího společenského řádu ? Jistě že ne. Naopak, jsou to jen určití jednotliví lidé, kteří mají praxi tak maximálně padesátiletou a jsou mezi nimi i tací, kteří se podíleli na vytváření ústavy, která vznikla těsně po druhé světové válce, přes tu která ve článku 4 uzákonila vedoucí úlohu KSČ ve státě, až po tu dnes platící, která ve článku 5 říká, že náš politický systém je založen na volné soutěži politických stran. Co to znamená „volná soutěž?“ Poněkud mi to připomíná dobu mého mládí, kdy mezi mnoha sporty existoval určitý druh zápasu, kterému se říkalo „volný styl“. A v tomhle zápase se smělo všechno. Kroutit a lámat ruce nebo nohy a snad i zlomit nebo vykloubit, pokud by to ten dotyčný včas nevzdal. Při pohledu na návrh nového volebního zákona mám dojem, že ve výrazech je více podobností nežli jen v těch slůvkách „volný styl“ a „volná soutěž“. Tady si možná někteří odborníci na ústavní právo řeknou, že ten drzí nevzdělanec si snad troufne kritizovat nejen volební zákon, ale i Ústavu ČR. A tak bych chtěl uvést, že sice nejsem vzdělán v oboru práva, ale že jsem občanem tohoto státu a proto mi snad dovolí, ti kdož naprosto nekompromisně odmítli zákony, které postupně vznikaly až do roku 1939, abych se zajímal o zákony, kterými se musím řídit.

Prosím, posuďte sami. Ústava ČR mi zaručuje právo volit a být volen. To znamená, že bych eventuálně třeba mohl kandidovat do senátu, ale jako důchodce bych velice obtížně dával dohromady dvacet tisíc na kauci. Protože bych nejspíš nebyl zvolen, tak bych za tu svou drzost kandidovat, byl potrestán tím, že ta kauce kterou jsem obtížně sehnal, propadne státu. Tudíž zajišťuje mi Ústava ČR právo být volen ? Mám dojem že ne. I movitější, po zkušenostech z minulých senátních voleb, odmítají kandidovat jako marné vyhazování peněz, ale kandidovat by snad mělo být beztrestné.

A volby do poslanecké sněmovny ? Nejlépe by mi vyhovovala jistá malá politická strana, která skutečně existuje jen z příspěvků svých členů. A zde musím podotknout, že ani jeden z nich není členem správní rady nějaké banky, velkého podniku nebo něčeho podobného. Tak tedy kdo a proč by ji sponzoroval, tudíž nemá, ten víc jak milion na kauci a což teprve na volební kampaň. Zajišťuje mi ústava právo volit jestliže je mi prostřednictvím volebních zákonů nadiktováno, které strany mohou vstoupit do voleb a z kterých si musím vybrat a nemohu volit tu svou malou, nemajetnou, ale nezadluženou a nezkompromitovanou ? Mám dojem, že ne.

Na tyhle nářky nám říkají, tak se tedy staňte velkými a úspěšnými. To nám říkají ti, kdož se dostali do parlamentu v době, kdy volební zákony neobsahovaly kauce a další, například pětiprocentní omezení. Dostali se tak k moci a možnosti rozhodovat a tom kdo co dostane. No ano, já také dostal, za tisícikorunu akcie, které ještě před dvěma roky měly hodnotu dvě stě patnáct tisíc. Dnes mají hodnotu čtyři tisíce pět set, ale byly ještě daleko úspěšnější projekty, jestliže dokázaly vyvolat tolik sponzorských darů. Třeba i ze záhrobí.

Vrátil bych se k původní úvaze o podobnosti termínů volný styl a volná soutěž. Mezi nimi musí být nějaký zásadní rozdíl a jistě musí existovat nějaký komentář k Ústavě ČR, který výraz volná soutěž nějak upřesní, případně vysvětlí. Tady jsem hledal a našel, jeden, jehož autory jsou prof. JUDr. Dušan Hendrych CSc a JUDr.Cyril Svoboda. Zde jsem se moc nedozvěděl. Spíše jen odkazy na zákon o politických stranách a na konci odstavce je termín volná soutěž vysvětlen tak, že jde o svobodnou soutěž. Později jsem našel další komentář , jehož autory jsou JUDr. Václav Pavlíček a JUDr. Jiří Hřebejk. Publikaci vydalo nakladatelství LINDE a.s. v roce 1998. A v tomto vydání jsem se, ke své nemalé radosti dočetl na straně 67 : - „Volná soutěž politických stran znamená zákaz diskriminace či upřednostňování některých politických stran, zákaz jakékoliv vedoucí úlohy některé z nich, nebo kladení překážek jejich vzniku či působení. Vznik a působení politických stran smí být omezeno jen z důvodu v ústavě vysloveně uvedených“. Konec citátu. Jo, tak to by se mi líbilo. A co na to Vy vážené čtenářky a vážení čtenáři.

Doufám, že naše mladá demokracie ještě nedošla tak daleko, aby autoři uvedené publikace, vzhledem k mé odvolávce na jejich právní názor, zcela náhodně, najednou nebudou mít nějaké potíže. A pokud ano, pak jsem přesvědčen, že svůj názor dokáží obhájit, neboť má perfektní logiku. Alespoň mě se to tak jeví a jsem přesvědčen, že není v naprostém pořádku, aby literu Ústavy ČR bylo možné vykládat v širokém rozmezí názorů. Chápu, že ústava se nemůže zabývat vším do posledních podrobností, ale výše citované dvě věty z uvedené publikace by přece ústavu nijak neúměrně nerozšířily a její výklad by byl jednoznačný. Jenže, byl by takový jednoznačný výklad přijatelný pro vedoucí osobnosti, těch úspěšných velkých politických stran ?

 Vladimír Smolík