V roce 1995 napsal maďarský filosof Miklós Gáspár Tamás článek s názvem „ČR – jedna z největších Potěmkinových vesnic v historii“, ve kterém mimo jiné praví:
„České hospodářství se výkupem bezcenných kupónů dostalo do rukou státních bank – to je nové znárodnění. Nezaměstnanost není, protože neexistuje tržní hospodářství ani modernizace… Jak je ale možné tahat za nos půl světa? Velmi jednoduše: JE TŘEBA CENTRÁLNĚ ŘÍDIT MEDIÁLNÍ SFÉRU A TISK, ze stranických úřadoven, zapáchajících někdejší Národní frontou, vypouštět do světa patřičnou propagandu, koupit si vlastenecky cítící a oškubanou inteligenci … a pohltit nekomunistickou opozici. ČESKÁ POLITICKÁ SCÉNA PŘEDSTAVUJE VEŘEJNOSTI POUZE PSEUDOBOJE, protože všem zúčastněným v podstatě tento systém vyhovuje …“
Předseda Akademie věd ČR Rudolf Zahradník (ZKUŠENÝ KOMUNISTICKÝ UDAVAČ!!! - pozn. NN), dnes umírněný kritik, tehdy reagoval v Lidových novinách slovy jako „nevídaná nenávist a sprostota, kterou se autor dáví, …. přechází až v nepříčetnost…“
Zanedlouho mnozí začali postupně připouštět, že není vše tak skvělé, ale opatrně a potichu, jako ve starých totalitních dobách. Pak zakrátko přišla hospodářská recese, doba ozdravných balíčků, pádu Klausovy vlády v důsledku nejen skandálu financování ODS, ale už i neudržitelných hospodářských a společenských poměrů v zemi.
Dnes, po deseti letech vlády „sametových“ hrdinů vládne stále „blbá nálada“. Smluvně-opozičně-neopoziční dvojice modrého ptáka s růží se systematicky a na věčné časy zakopává v dosažených pozicích a společnost obchází mráz beznaděje a rezignace. Vracíme se k chalupám a zahrádkám, místo abychom se stali hrdými občany, kteří jsou si vědomi svých práv ale i občanských povinností a odpovědnosti, neodmyslitelné od pojmu demokracie.. Jen hrstka nepoučitelných, kteří se nechtějí vzdát svých ideálů, neustále něco kuje a občas vyráží do zteče proti hradbám moci peněz a ignorace. Je nás ale málo, zoufale málo a mlčící většina na nás kouká jako na naivní blázny.
Lidičky, když už nechcete nebo nemůžete angažovat se za ideály, angažujte se alespoň za své peníze! Snad Vás probudí zpráva o tom, o kolik Vás za uplynulých 10 let okradli nebo někomu pomohli okrást naši kdysi obdivovaní protagonisté sametové revoluce a ekonomické transformace.
Historické a společenské prameny dnešního všeobecného marasmu byly již dostatečně zdokumentovány. Stejně tak jsou známy základní chyby a omyly naší ekonomické transformace a zejména privatizace, i když její protagonisté se k nim povětšinou stále odmítají hlásit.
V této stati se pokoušíme spočítat a doložit, kolik nás, řadové občany již stál nebo bude stát nezodpovědný a nezdařený experiment privatizace a celé ekonomické reformy. Samotná státní zadluženost činila ke konci r. 1999 218 miliard Kč, do konce r. 2000, tedy za jeden rok, se podle vládních materiálů dostane na číslo 320 miliard Kč(!!!) a na základě výsledků handlování smluvně-opozičních činitelů může ještě narůst. To však je ukazatel stavový. Nevypovídá o tom, kolik už jsme zaplatili a co nás ještě čeká. Samotný tento meziroční vývoj ale napovídá dost o našich vyhlídkách..
Vyčíslit ztráty onoho „českého hospodářského zázraku“ je velmi problematické a hodně závisí na reálnosti odhadů a subjektivním přístupu autora. Samozřejmě ne všechna negativa naší dnešní hospodářské situace lze jednoduše přičíst jen chybám transformace a zejména privatizace. Z řady studií renomovaných analytiků však vyplývá nesporný fakt, že právě překotný způsob, zvolená filosofie a technika privatizace, při současné absenci právního a etického prostředí, byly základem a zdrojem dnešního neutěšeného stavu. A proč tomu tak bylo a komu to prospělo, bylo už mnohokrát řečeno.
Privatizace
Jestliže malou privatizaci lze do značné míry charakterizovat jako velkoprádelnu špinavých peněz, nakumulovaných z šedé ekonomiky bolševické éry (ale napomohla rozvoji drobného podnikání), pak velká privatizace bývá „zlými jazyky“ označována za podvod století.
Do velké privatizace byl vložen majetek v ocenění cca 900 mld. Kč. Z toho do přímé metody privatizace cca 600 mld. Kč a do kuponové privatizace cca 300 mld. Kč. Přímou (standardní) metodou byl vložen obrovský majetek převážně do rukou bývalé komunistické nomenklatury. (PROTIKOMUNISTICKÝ A PROZÁPADNÍ EXIL BYL Z POLITICKÉHO A HOSPODÁŘSKÉHO ŽIVOTA ZEMĚ „NOVOU“ REPRESENTACÍ DŮSLEDNĚ VYŘAZEN!!! - pozn. NN). Byli „otcové privatizace“ v čele s panem profesorem Klausem opravdu tak naivní a čekali, že novopečení kapitalisté, vychovaní komunistickým marasmem, se osvědčí jako moudří hospodáři a rozmnožovatelé národního jmění? Těžko věřit. Noví kapitalisté nepřinesli potřebný kapitál a zůstali tím, čím byli vždycky – žravými konzumenty a kořistníky. Jejich řady byly doplněny novou, neopotřebovanou generací kořistníků se stejnou morálkou a ještě větší bezohledností (viz důsledky kuponové privatizace). A hrstka poctivých (i takoví zde byli!) byla podnikatelským prostředím, jaké tady postupně vzniklo, zatlačena do pozadí nebo byla v zájmu přežití donucena přizpůsobit se všeobecným mravům a praktikám. Jen malá část byla privatizována do rukou kvalitních zahraničních vlastníků, kteří přinesli tolik potřebný kapitál a know-how.
Kuponová privatizace nabrala tempo až díky agresivní reklamní kampani Harvardských fondů, vedených vnukem komunistického generála Stehlíka (příbuzný Vladimíra Stehlíka - Poldi Kladno), v 50. letech člena štábu ministra obrany a zetě Klementa Gottwalda Alexeje Čepičky, nám dobře známým Viktorem Koženým (a VYSOKÝMI DŮSTOJNÍKY StB A MINISTERSTVA VNITRA pod taktovkou podplukovníka BORISE VOSTRÉHO!!! - pozn. NN), které naslibovaly desetinásobek vložených peněz. Někteří analytici tvrdí, že to bylo po tiché dohodě s nejvyššími privatizátory, kteří se po nevýrazném začátku obávali o politický úspěch privatizace. V podmínkách nedokonalé legislativy a kontroly tak stát vrhl obrovský majetek i své občany do právní džungle, kde platilo především právo drzejšího a bezohlednějšího. Zůstane asi již nezodpovězeno, nakolik to bylo důsledkem neumětelství, nakolik dílem bezmezné touhy nejvyššího pana privatizátora stát se věhlasným následníkem lady Thatcherové a nakolik se opravdu mělo dostat průchodu podivným tezím jako např. „nejlepší metodou privatizace je na chvíli zhasnout“, „neznám špinavé peníze“ apod. Každopádně tyto výroky byly jasným signálem.
Díky této kampani nakonec svěřila investičním fondům své kupony víc než polovina obyvatelstva. Lidé na akcie fondů čekali měsíce a roky. Mnozí čekají dodnes. Např. slavný Koženého HPH dluží dodnes svým drobným investorům 10 miliard Kč.
Fondy po léta „hospodařily“ s majetkem privatizovaných podniků. Dnes už je dobře známo jak hospodařily - většinou rozhodně ne pro blaho svých DIKů či podniků, které ovládaly. V průběhu let byla dosazena nucená správa na 23 fondů. Peníze samozřejmě zmizely.
Ti, co vložili své kupony přímo do podniků, nedopadli mnohdy lépe, o to se postaral zase jejich komunistický management. V průběhu „předprivatizační agónie“, jak se říkalo onomu mezidobí před převzetím podniků novými vlastníky, prakticky neexistovala kontrola a loupeživý management se hbitě činil.
Nehledě na okradené občany, nevyčíslitelné morální škody, profitující kořistníky a korupci, snad nejzávažnějším dopadem kuponové privatizace je to, že nedala vzniknout pozitivně motivované vrstvě nových vlastníků, kteří by se starali o modernizaci svých podniků, růst jejich produktivity a konkurenceschopnosti.
Nevznikl funkční kapitálový trh, jehož smyslem je rozmisťovat finanční prostředky pro investování do rozvoje. Došlo ale k obrovskému přeskupování majetku, při kterém většinu podniků ovládlo několik málo mocných finančních skupin (PPF, IPB, Motoinvest, Chemapol atd.), které byly kontrolovány či postupně spadly pod kontrolu velkých bank, dosud do značné míry držených státem. Tak se uzavřel bludný kruh privatizace (jakési znovuzestátnění). Stát zachraňuje krachující banky a nefungující podniky obrovskými finančními injekcemi včetně kapitalizace miliardových dluhů, ale tuto další, už „čtvrtou vlnu privatizace“ platí v plném rozsahu občan z peněz státního rozpočtu, které měly jít na infrastrukturu, školství, zdravotnictví atd. Jestliže průměrný výnos z kuponové privatizace byl cca 12.000,- Kčs na účastníka, tak dnes každý z nás platí a bude platit dohromady desetinásobky této částky.
Shrnuto stručně a lidově: V zemi, kde není dostatek kapitálu, nelze v takovém rozsahu a s takovou rychlostí privatizovat do rukou domácích vlastníků, přitom většinu kdysi prosperujících podniků prohlásit za „rodinné stříbro“ a nevpustit do nich zahraniční kapitál. Tak jsme privatizovali „po česku“, tj. postkomunisticku. Podniky a bankovní sektor jsme otevřeli dobrodruhům bez peněz, ale s drzým čelem a širokými lokty. Pak se „na chvíli zhaslo“ . Když se pak rozsvítilo, prohlásil pan profesor transformaci v podstatě za ukončenou. Svým způsobem měl do značné míry pravdu. Není od věci přirovnání, že naše hospodářství připomíná klenotnictví, kde po rozsvícení zbyly po zlatu a špercích jen honosné, ale prázdné krabice.
Z politického hlediska je nejzávažnějším efektem této privatizace upevnění moci bývalé komunistické elity, která k moci politické (jejíž značný podíl si udržela tzv. „sametovou revolucí“) přidala mnohem účinnější moc ekonomickou.
Jak objektivně vyčíslit napáchané škody na národním majetku? V tomto článku jsme zvolili převážně pohled přes příjmy a výdaje státního rozpočtu, respektive finančních institucí, na rozpočet účelově napojených. Započítáváme společenské výdaje na odstranění či zmírnění škod a příjmy, které v důsledku škod nenastaly a o které je společnost jako celek ochuzena. Tak můžeme dospět k podílu každého občana na následcích těchto ztrát. Ztráty lze rozdělit do dvou základních skupin, a to přímé a nepřímé.
Přímé ztráty jsou zde kvantifikované zejména objemem peněz, které stát musel vynaložit na záchranu krachujících peněžních ústavů, revitalizaci velkých podniků a výplaty náhrad okradeným věřitelům bank a kompeliček. Dále jsou zde zahrnuty státními orgány vyčíslené nedoplatky na daních a pojistném a odhadnuté daňové úniky. Tyto ztráty jsme se pokusili kvantifikovat v dalších kapitolách této studie. Nejsou zde tedy vyčísleny peníze, o které byli jednotliví občané přímo okradeni privatizačními fondy a podobnými institucemi – to si snad už každý spočetl sám.
Nepřímá ztráta pak představuje objem statků, které mohly být vytvořeny při fungující ekonomice a použity na rozvoj společnosti, tedy ztráta v důsledku úpadku hospodářství. Nejlépe se dá definovat jako rozdíl mezi hrubým národním produktem, jaký mohl být vytvořen a jaký byl vytvořen skutečně.
Tato ztráta je důsledkem převažující strategické orientace současné manažerské elity bank, investičních fondů či samotných podniků. Je to orientace na krátkodobý profit, nemotivovaná zájmem o dlouhodobou prosperitu a rozkvět. Spolu s důsledky „péče“ dosavadních vlád je výsledek vskutku katastrofální. Z deseti bývalých největších strojírenských podniků prosperuje jediný - Škoda Mladá Boleslav, a to hlavně díky privatizaci zahraničním kapitálem. Kde zůstalo naše rodinné stříbro - Škoda Plzeň, ČKD Praha, Vítkovice, Poldi, Královopolská, Zetor atd? Občané se v rámci tzv. revitalizace doslova skládají na záchranu torza, co z nich zbylo a některé jsou již definitivně na odpis. V této souvislosti si všimněme pojmu „revitalizace“. Navozuje to atmosféru znovuzrození či vzkříšení nebo zmrtvýchvstání. Ale bude to nákladné, jak prokazují dosavadní výsledky revitalizační politiky.
Naši sametoví proroci kdysi s oblibou vypočítávali, za kolik málo roků doženeme vyspělou Evropu v životní úrovni a produktivitě práce. Teď již dlouho v této věci všichni zarytě mlčí, protože jediná pravdivá odpověď zní: Při tomto způsobu hospodaření NIKDY! Naopak se neustále vzdalujeme.
Dalo se čekat, ža přechodné období bude provázeno určitým hospodářským poklesem. Odhadovali to tehdy na dobu několika měsíců. Hrubý domácí produkt (HDP) však v letech 1990-1992 nepřetržitě klesal a v letech 1993-1995 v podstatě stagnoval. V období 1996-1997 došlo k růstu, při kterém se hodnota HDP ve srovnatelných cenách dostala zhruba na úroveň roku 1989. Pak přišel opět propad, který se zřejmě podařilo zastavit až v letošním roce. To je velmi smutná bilance, která ukazuje na neomluvitelné viníky a opravňuje k následujícímu způsobu vyčíslení nepřímých ztrát.
Při hodně velké tolerantnosti, kdy připustíme přechodné období čtyř let (1990-93) s celkovým nulovým nárůstem a vyjdeme z potřeby meziročního růstu HDP ve výši 4%, který přináší dosažení průměru(!) EU v úrovni HDP na občana v časovém horizontu několika příštích generací, lze vyčíslit ztrátu na HDP (rozdíl mezi skutečným HDP a HDP při meziročním růstu 4%) za roky 1995-1999 částkou 1626 miliard Kč (1,6 biliónu). To jsou ony peníze, které mohly a měly být vynaloženy na investice a modernizaci hospodářství, rozvoj dopravní a energetické infrastruktury, vzdělávání, obranu, zdravotnictví, sociální potřeby atd, a to nehledíme na multiplikační efekt investic (další vyvolaný nárůst ). Kdybychom to redukovali jen na použitelné příjmy státního rozpočtu, dojdeme zhruba k částce 325 miliard Kč. (Podklad, dokumentující propočet ztráty na HDP je uveden v příloze č.2). Přitom jen na opravy a modernizaci zanedbané železniční a silniční sítě chybí cca 800 miliard.
SANACE BANK
A OSTATNÍCH
FINANČNÍCH INSTITUCÍ, REVITALISACE PODNIKŮ
Jak bylo výše řečeno, privatizace se uskutečňovala převážně bez přísunu potřebného kapitálu. To znamená obrovský tlak na bankovní sféru. Bylo víceméně politickou objednávkou poskytovat hojné úvěry a zakládat nové banky, a k tomu jasné signály vládnoucí garnitury, že se nad nějakou tou drobnou lumpárnou (pokud možno v řádu miliard) přivřou oči, když také něco spadne pod stůl pro ni. To spolu s „kvalitou“ bankovního managementu muselo mít jediný výsledek – obrovský objem nedobytných úvěrů. Roztočil se kolotoč vzájemného majetkového propojování bank, fondů, jimi vlastněných podniků, které nakonec banky musely úvěrovat chtě nechtě. Celý ten kolotoč produkoval miliardové ztráty, z čehož většina proudila do kapes podvodníků. Protože stát si nemůže nechat zkrachovat své největší banky, (což by také znamenalo konec beztak již otřesené důvěry ve vládnoucí establishment), musel do bank pumpovat tučné výpomoci nejen přímo ze státního rozpočtu, ale prostřednictvím speciálně k tomu vytvořených institucí, kde to přece jen bylo trochu skryto před zvídavou veřejností. Tak vznikly instituce jako Konsolidační banka, KONPO, Revitalizační agentura apod. V rámci tzv. ozdravění jsou nedobytné úvěry lichotivě označovány jako „klasifikované“ a přehazují se jako horký brambor z jedné instituce do druhé. Ty si zase objednávají na pomoc zahraniční experty. Výsledkem jsou zatím jen další náklady. Peníze jsou již většinou nenávratně za hranicemi. Podle odhadů renomovaných zahraničních analytiků se dá uvažovat s reálnou návratností pokusů o komercializaci hospodaření s těmito pohledávkami maximálně ve výši 5%.
Kdo to všechno tedy nakonec zaplatí – samozřejmě daňový poplatník, řadový občan. A tak se všichni poctivě skládáme na lupiče a podvodníky. Podle ověřených údajů bylo do sanace bank v záměru jejich záchrany anebo jako očištění před opožděnou privatizací státem vloženo 375 miliard Kč, v čemž ještě nejsou ovšem započteny garance za bleskurychlý prodej „Lva ve světě financí“ – IPB do rukou obratné a mazané ČSOB a další možné miliardy pro KB a Českou spořitelnu. To může suma sumárum hodit dalších 150 mld, ale nepředbíhejme událostem. (Ostatně management belgické banky, která vlastní ČSOB, je právě obviněn z kolosálních podvodů (viz. N.N. 24/2000, strana 17), takže kdoví, kolik budeme za nějaký čas připlácet).
Je pravdou, že část těchto ztrát jde na úkor vypořádání dluhů ještě z dědictví totalitní éry, ale nesporně patří k nákladům transformace. Na druhé straně je možné, že určitou část vynaložených peněz se podaří v budoucnosti získat zpět za předpokladu úspěchu při „čtvrté vlně“ a privatizaci zbývajících bank. Po trpkých zkušenostech s „českou cestou“ dochází také na prodeje zahraničním investorům. Ti čekali chytře za bukem, až stávající metody privatizace ztroskotají a budou moci nakupovat za babku.
Dílčí sumarizace
státních intervencí (v mld. Kč)
(Podrobnější údaje viz příl. Č.1
Malá inventura ztrát)
Sanace bank 375,-
Zkrachovalé sociální
pojišťovny 2,-
Kampeličky 6,-
Podpora České Pojišťovně 4,-
Revitalizace podniků 20,-
Celkem 407,-
DAŇOVÉ ÚNIKY
Daňové úniky představují sumu peněz, která by měla být státu odvedena z uskutečněných ekonomických aktivit při poctivém podnikání a dodržování daňových zákonů a následně státem použita pro blaho celé společnosti. Je to tedy přímá ztráta. Neděláme si samozřejmě iluze, že k únikům nedochází v jiných zemích včetně nejvyspělejších, ale jejich míra je dána celkovým podnikatelským prostředím. Naše vládnoucí garnitura zejména v prvních letech transformace pro tento způsob zbohatnutí vytvořila ohromný prostor. Prostor tak ohromný, že jej lze jen těžko omluvit neschopností či nezkušeností.
Charakteristickým příkladem, jak stát pečoval o daně, je kauza lehkých topných olejů (LTO). Šlo o to, že LTO a motorová nafta, byť fyzikálně totožné, byly zatíženy rozdílnou spotřební daní, takže jejich záměnou v obchodním řetězci se dalo podvodně vydělat cca 10.-Kč z každého litru. Technologie těchto úniků byla dostatečně popsána a policejně zmapována již v počátku provozování těchto podvodů (1993). Jen Ministerstvo financí pod vedením páně Ivana Kočárníka (ODS) a přímo odpovědného náměstka Jana Klaka (19. 09. 1942) bylo téměř dva roky bohorovně klidné, ba přímo vzdorovalo celkem jednoduchému řešení.Těžko uvěřit, že šlo o náhodu. Stejná operace s LTO probíhala v té době v řadě dalších zemích bývalé Varšavské smlouvy a jak prokázalo vyšetřování v Maďarsku, celá akce byla v režii ruského státního organisovaného zločinu. Novináři vystopovali určité osobní a vlastnické vazby některých tehdejších vysokých funkcionářů ODS na firmy, zapojené do těchto obchodů, ale konkrétně se samozřejmě nic neprokázalo. Příznačnou roli v této kauze sehrálo impérium Chemapol důležitého spolupracovníka komunistické rozvědky Václava Junka, podnikajícího v Rusku, přes které většina dovozů LTO probíhala. Ještě po zavedení barvení LTO udělilo MF Chemapolu vyjímku na dovoz značného množství LTO postaru – tedy poukázku na dalších pár miliard daňových úniků a špinavých peněz. Kam asi šly ty peníze?
Co zbylo z této kauzy? Hromádka mrtvol, pár zatčených malých ryb a pořádná díra ve státním rozpočtu. Odhady škod se pohybovaly až k hodnotě 60 miliard. Z relace objemů dovozů a spotřeby se dá reálně usuzovat o přímé ztrátě cca 20 miliard Kč.
Další technicky zcela obdobnou kauzou byla později záměna čistého lihu s čistícím prostředkem, která však nedosáhla tak vysokého objemu ztrát.
Významnou položkou ztrát jsou úniky na clech a daních u dováženého zboží, kde se deklaruje pouze nepatrný zlomek skutečné ceny zboží. Jedná se zejména o zboží, prodávané pak na stáncích, ale i ojetá auta a další sortiment. Podle údajů Svazu obchodu ČR rozdíl mezi skutečnou a deklarovanou cenou činí až 50 mld. Kč za rok, ztráta státního rozpočtu na clu a daních 10-20 mld. Kč ročně. Vezmeme-li průměr této hodnoty, pak celková ztráta v státním rozpočtu za deset let činí 150 miliard Kč. Za celou tuto dobu stát nezajistil skutečně účinná opatření, přestože nejde o žádnou genialitu, ale pouze odpovědné a systematické konání.
Jiným oblíbeným typem daňového úniku je vzájemná fiktivní fakturace mezi právnickými a fyzickými osobami, využívající rozdílných sazeb DPH, dále fiktivní či nadnesená milionová fakturace poradenských služeb (oblíbený způsob tunelování firem, současný hit Českých drah). Metody této kriminality se vyvíjejí tak, jak činorodí operátoři odhalují nové a nové mezery v zákonech. Zacelování těchto mezer – pokud vůbec existuje politická vůle – je logicky vždy o krok pozadu. Celková seriózní kvantifikace daňových úniků je prakticky velmi obtížná, ale vzhledem k známému dopadu kauzy LTO (20mld v průběhu pouhých dvou let) nebude tato suma nižší než 180 miliard Kč.
Na rozdíl od daňových úniků jsou nedoplatky daní přesně kvantifikovatelné – jde o daně přiznané plátcemX daně nebo vyměřené úřadem, ale nezaplacené. I v tomto případě je to jev celosvětově všeobecný, jeho velikost a dopad v ČR je opět nesrovnatelně větší než ve vyspělých státech. Příčiny jsou opět tytéž - podnikatelské prostředí, absence morálky a podnikatelské etiky. Největší podíl na nedoplatcích mají pochopitelně velké podniky, privatizované a posléze totálně vytunelované komunistickým managementem, k jehož lupičským praktikám se tvořivě přihlásila i nová, morálkou nezatížená podnikatelská generace. Nedostatky v právní úpravě podnikání a politicky motivovaná obava vládních garnitur sáhnout do velkých podniků toto dílo zkázy dokonaly, takže podstatná část nedoplatků je v podstatě nevymahatelná, protože jednoduše řečeno není z čeho brát. (Podle zahraničních zkušeností je nevymožitelná cca čtvrtina nedoplatků, u nás je to zřejmě více než 80%). Objem nedoplatků rok od roku kumulativně narůstá a přes zlepšení právního rámce i aktivity úřadů v posledním období se nedaří tento stav výrazně zlepšit.
Celkové daňové nedoplatky od r. 1993 překročily v r. 2000 částku 100 miliard Kč, z toho 1/4 až 1/3 činí kumulované penále. Mizivou naději na dovybrání dokumentuje fakt, že celá třetina objemu daňových nedoplatků jde za subjekty, na které již byl prohlášen konkurs a značná část dalších subjektů nemá formálně žádný majetek nebo již vůbec neexistuje. Co do struktury daní největší podíl na nedoplatcích je u DPH (více než 50%), po cca 20% pak daň z příjmu právnických osob a spotřební daň.
Charakter daní mají i platby sociálního a zdravotního pojištění. Tady je situace zcela obdobná, současné kumulované nedoplatky činí u
sociálního pojištění
51 miliard Kč
zdravotního pojištění
21 miliard Kč.
Specifikou pojistného je vyšší podíl penále - až k 50%, což činí větší pohledávky zcela nevymahatelnými. Třicetimiliardová částka nedoplatků sociálního pojištění připadá na 132 velkých podniků, z nichž víc než polovina je v konkurzu nebo likvidaci, takže nezbude nic. Výrazného zlepšení se nepodařilo docílit ani zavedením trestnosti neplacení pojistného, vybraného od zaměstnanců od r. 1998.
STRUČNÁ REKAPITULACE
Nepřímá ztráta na HDP
- propad ekonomiky 1 626
Státní intervence
v krachujících bankách
a firmách 407
Daňové úniky 180
Daňové nedoplatky 100
Nedoplatky na sociálním
a zdravotním pojištění 72
Celkem 2 385
Tak milý občane! Námi opakovaně a špatně zvolení protagonisté sametové revoluce nezodpovědným vládnutím způsobili kromě všeobecného úpadku morálky i obrovské finanční a materiální ztráty. Za hloupost se platí a tak každý občan včetně nemluvňat a starců nad hrobem platí a bude muset i nadále platit za výsledky pošetilosti a zlovůle uplynulých 10 let. Při vyčíslení oněch 2,385 biliónů Kč jsme se drželi opravdu při zemi. Spíše to bude více. I tak na jednoho občana připadá 231 tisíc Kč a chcete-li, na jednoho výdělečně aktivního občana tohoto státu (zaměstnace či podnikatele) 460 tisíc Kč. To už je na pěkné auto, kterého se každá rodina dobrovolně vzdala ve prospěch lupičů a nezodpovědných hazardérů. Chcete je i nadále podporovat i tím, že je znovu zvolíte?
Je to smutné, ba tragické vzpomínání, jak naivně si představovali naši skvěle placení představitelé cestu tohoto postkomunistického státu k blahobytu. Je sice pravda, že opasky jsme si zas tak moc, jak bylo slibováno, neutahovali, ale ono na to zákonitě dojde. Abychom to vše napravili, budeme muset tvrdě pracovat, a bohužel v roli těch nejhůře placených námezdních sil zahraničního kapitálu. Bude hodně dlouho trvat, než si to vzpomínané rodinné stříbro budeme moci zase koupit zpět. A naše cesta do EU je za tohoto stavu sice pořád v dohledu, ale rozhodně ne za ony tři či čtyři roky, jak se nám předkládá. A také rozhodně ne pod vedením těch, kteří nám deset let vládli a doposud vládnou.
Pravý Blok
Vlastimil Jirkal a Karel Vlačiha
Pramen: Statistická ročenka ČR, statě v odborném tisku (Ekonom, Hospodářské noviny, Euro), archiv Pravého Bloku