KRIZE DEMOKRACIE
NECHÁPANÉ JAKO VLÁDA LIDU, S LIDEM A PRO LID
PŘED II. SVĚTOVOU VÁLKOU
Karel Čapek: POLITIKUM

Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany, kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného, děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. Není to politická netečnost, říkáme-li, že chceme mít pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku, aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly, aby nás neponižovala. Rádi bychom považovali politiku za určitou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jakou žádáme od svého krejčího nebo zámečníka, rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek. Nepleteme se zámečníkovi do jeho práce ani strojvůdci do jeho řízení. Předpokládáme prostě, že rozumí své věci a že si z nás nedělá blázny. Náš život by byl neobyčejně trpký, kdybychom k nim nemohli mít této důvěry. Nuže, náš politický život je v tomto smyslu velmi trpký. Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co jim je libo. Jsme jim dobří jen k tomu, abychom jim odevzdali hlas a vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc. Sneseš takovou bezmoc, pokud je demokracie v pořádku, ale dusíš se jí, jakmile si uvědomuješ, že demokracie jde špatnými cestami.

Když šlo o novelu tiskového zákona, varovala od ní celá veřejnost. Vy politikové však nedbáte toho, co na vás voláme. Ponížili jste nás a dali jste najevo, že vám nezáleží na ničem. Strojíte ponižující volební reformu, která z nás občanů učiní državu stran. Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste zástupci naši, nýbrž zástupcii stran. Neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran, nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného. Parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás, jen se o nás dohodujete. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi na schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi.

Ponižuje nás, že volíme poslance, kteří nejsou našimi poslanci, že svěřujeme všechnu moc ve státě parlamentu, jenž není již parlamentem, že naším jménem jsou dělány zákony a reformy, jež nejsou dobrými zákony a reformami. Pro nás, kdo nejsme politiky, je demokracie jistý systém kreditu. Volíce tu nebo onu stranu svěřujeme jí svůj morální souhlas, ponižuje nás, je-li ho zneužito k věcem nedobrým. I mým hlasem bude přijímána nemravná volební reforma, i můj hlas byl spolusčítán, když byla svoboda tisku uražena tiskovou novelou. Stydím se za to, jako bych byl spoluviníkem. To jest to politické ponížení, ve kterém žiji.

Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy.

Jsme velmi bezmocni, ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme. Avšak i ten bezmocný hlas znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém nebo aby se přese vše zkusilo změnit je. Je to věc kreditu. My, kdož jsme jenom občané, svěřujeme jistou mravní hodnotu lidem, kteří s ní mají hospodařit. Naše politika (mluvím stále o nás, kdo necháváme politiku jiným) je prostě otázka důvěry, naše politická činnost je omezena na akt, jímž svěřujeme jiným plnou moc, aby jednali za nás. Skutečný kredit může být jenom osobní, ale náš volební řád ho nepřipouští. Svěřiti svůj souhlas nové straně je jisté riziko. Můžeme být zklamáni. Ale bez nějakého rizika se v tomto světě nepodaří nic.

Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne. Je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinerii, proti nekompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie. My, pouzí občané, nechceme vládnou. My chceme jen důvěřovat. My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry. Ta jediná možnost a to právo nám ještě zbývá a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užit v této neslavné době.