VĚC VEŘEJNÁ?

Spor o Českou televizi přerostl do politické krize. Bylo na ni zaděláno již dlouho předtím, neboť konflikty o míru objektivity zpravodajsko-publicistických pořadů se v posledních letech množily jako houby po dešti. Jak se v této situaci zorientovat a je vůbec zřejmé, jak by se k danému sporu měl postavit katolík?

Skupina kolem ředitele Hodače představuje vážné ohrožení nejen pro televizi, ale pro celý další vývoj české společnosti. Je totiž zřejmé, že jeho současná činnost v ČT je projevem politické manipulace z dílny opoziční smlouvy. Hodačovy vazby v minulosti na normalizační noviny (Svobodné slovo, Obrana lidu), Bobošíkové kariéra ve vrcholných orgánech SSM, současné vazby na ODS (Bobošíková, Zelenka) a IPB (finanční ředitel Jindřich Beznoska), to vše ukazuje směrem k “zájmovým skupinám”, které mají blízko k procesům rozkrádání majetku v průběhu privatizace a posílení hospodářských a politických pozic bývalé komunistické nomenklatury. Tomuto nebezpečí je třeba čelit a v míře, ve které je odpor zaměstatnců a redaktorů ČT motivován tímto ohledem, zasluhují naši podporu.

Jak hodnotit postoje opozice vůči novému vedení ČT? Nejprve je vhodné si připomenout, jakou míru “nezávislosti a objektivity” poskytovala dnes vzbouřená redakce ještě v nedávné minulosti. Přestože bylo vysílání politicky pluralitnější než by asi byla nová redakce pod vedením Bobošíkové, ani v jejich případě se nedá hovořit o tom, že by ochotně prezentovala názory, které zastává převážná většina čtenářů křesťanského Mezinárodního Reportu, tedy názory katolické a konzervativní. V zásadě ve všech publicistických pořadech diskusního charakteru dostávali přednost osoby liberálního smýšlení.

V problémech specificky katolických – za všechny jmenujme například kauzu pražské teologické fakulty – se ČT jednoznačně přiklonila na stranu liberálů, aniž by dala prostor druhé straně. Není na tom ostatně nic překvapivého: takto se chová naprostá většina současných televizních společností, veřejných i soukromých,v dnešním euroamerickém světě. V tomto ohledu není možné hájit revoltující redakci, protože touto svou jednostranností a otevřenou propagací ideologie liberalismu nepřispívala k obecnému dobru naší společnosti. V tomto kontextu pak není překvapením, že se za vzbouřené redaktory plně postavili například Štampach s Halíkem, kteří měli v ČT stále vyhrazený prostor k prezentaci svých názorů. Je také dobré připomenout, že tyto osoby, kteří bojují za “svobodu slova” na půdě veřejnoprávní televize, se několikrát vyslovily proti oprávněnosti existence katolických, konzervativně zaměřených periodik.

Na závěr ještě jeden povzdech nad tím, do jaké míry jsme instituci zvaná televize dovolili spoluurčovat náš soukromý i veřejný život. Bedýnka, která se i v mnoha katolických rodinách stala domácím oltářem, na kterém obětují čas, který by mohli společně sdílet jinak a prospěšněji, má dnes takovou moc, že aktuálně rozhoduje o dalším vývoji naší společnosti. Ano, televize se stala magisteriem moderního člověka, určuje a rozsuzuje, co je správné a co škodlivé. Bohužel je pro některé katolíky z řad laiků a kléru “televize učící” směrodatnější než to, co učí katolická církev.

Článek je převzat z lednového čísla Mezinárodního Reportu