Základ polistopadové justice položil zákon o soudech a soudcích č.333/1991Sb. Čtenáři neboj se,
pro náš účel si vystačíme s jediným paragrafem, decentně skrytým téměř na konci zákona. Má číslo 69 a ustanovení druhého a čtvrtého odstavce jsou vskutku pozoruhodná. První z nich sděluje, že PŘEDLISTOPADOVÍ SOUDCI MUSÍ BÝT DO DVANÁCTI MĚSÍCŮ USTAVENI DO FUNKCÍ, JINAK JEJICH FUNKCE ZANIKÁ. Druhý ze zmíněných odstavců říká, že TĚMTO PŘEDLISTOPADOVÝM SOUDCŮM NESKONČÍ FUNKČNÍ OBDOBÍ PŘED UPLYNUTÍM DVANÁCTI MĚSÍCŮ. Oba časové údaje jsou vztaženy ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Jinak řečeno „PŘEDLISTOPADOVÉ“ SOUDCE NEBYLO MOŽNO V ROZHODNÉM OBDOBÍ ZBAVIT JEJICH FUNKCÍ A TITO PŘEŠLI NA ZÁKLADĚ CITOVANÉHO ODSTAVCE ČTYŘI JAKO PO BEZPEČNÉ LÁVCE DO STÁTNÍ SLUŽBY, tzv. DEFINITIVY. TÍM SE STALI NEDOTKNUTELNÍ A PRAKTICKY ZE SVÝCH „FUNKCÍ“ NEODVOLATELNÍ A NESESADITELNÍ. Zvídavý čtenář se teď pochopitelně zeptá, kdo se to pod takové vskutku vypečené dílko podepsal. Odpověď je hned za paragrafem 74, kde čtu Havel v.r., Dubček v.r., Čalfa v.r. Komunistická solidarita s osvědčenými soudruhy soudci je u podpisů Dubčeka a Čalfy pochopitelná. U pana presidenta, tomu zajisté tak není, snad jen neměl dobré poradce, ale podpis v.r. je vskutku jeho. Dopady uvedené transformace komunistické justice do demokratického právního řádu jsou drtivé. Předlistopadoví soudci po listopadu vskutku soudí. Ti polistopadoví jsou zděšeni a zoufale se snaží o nápravu sdružováním a vymýšlením jakéhosi kodexu chování soudce. Dokonce ani parlament nelení a vydává zákon 30/2000Sb., kterým se mění občanský soudní řád. V jeho ustanoveních čteme například: v paragrafu 14 se doplňuje odstavec třetí - “z projednávání a rozhodování žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali“ a dále v paragrafu 16b se tvrdí-„usnesení nadřízeného soudu…je závazné“. Překvapený čtenář si nepochybně protře oči, zeptá se sám sebe zdali jej nešálí zrak a následně si komentář k takovýmto doplňkům zákona ze známé parlamentní kuchyně obstará sám.
Teď má přemýšlivý čtenář právo na poznámku ve smyslu, to jsi nám to pěkně vyložil, ale co dál? Řešení je podle mého názoru skryto ve výsledcích práce Ústavního soudu v Brně.
Díky ustavení tohoto soudu, který stojí vně systému obecních soudů, existuje od doby jeho založení v r.1993 obrovské množství zrušených rozsudků obecních soudů. Všechny tyto rozsudky byly pravomocně zrušeny proto, že byly v rozporu s Ústavou ČR, v některých případech i v rozporu s právem evropským, jak konstatoval ve svých nálezech Ústavní soud. Přitom stížnosti narůstají geometrickou řadou, je jich tolik, že Ústavní soud je jimi přinejmenším od roku 1997 zahlcen. K 30. lednu 2001 např. II.senát ukončil projednávání podání z r.1997! Přitom jen za rok 2000 rozhodoval v ne méně než 3000 případech!!! Proto se ptám, pane presidente veřejně prostřednictvím tisku, když jsem opakovaně neuspěl se svými dotazy na ignoranci Vaší administrativy, kdy budou soudci obecních soudů za špatně odvedenou práci – rozsudky,- které jsou podle nálezů Ústavního soudu v prokazatelném rozporu se základními listinami na nichž stojí právní řád České republiky, voláni k zodpovědnosti? Kdy konečně přestanou působit v české justici ? Kdy konečně přestanou vynášet opětovně již v samých právních základech vadné rozsudky ve jménu Republiky a špinit tak českou justici a potažmo Českou republiku? Situace ve věci lidských práv v České republice, jak naznačují uvedená fakta je kritická, protože právně neprůchodná. Na tom nic nemůže změnit ani nově zřízený úřad ochránce lidských práv, který vzhledem k situaci bude nepochybně také stížnostmi rychle zahlcen. Vy, pane presidente to samozřejmě nepociťujete, schován za paragraf 39 zákona o Ústavním soudu nesoucím výstižný název „Naléhavost věci“.
Milí čtenáři, od Tebe očekávám hlas, který dokáže otřást sebeuspokojením nejvyšších ústavních činitelů a oživit jejich vůli po nápravě věcí veřejných.
Ing. Ivo Patta,
e-mail: