Na svědky a materiály Fischerovy doby RUDÉHO TERORU přece jen došlo. Ke konci ledna 2001 se ozval někdejší fotograf deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Lutz Kleinhaus , který kdysi pořídil fotografie z jedné demonstrace, aniž by tehdy tušil, že tyto obrázky by se měly o desetiletí později postarat o evropské pozdvižení. Zde jsou vzpomínky Lutze Kleinhause po 27 letech: „Byl 7. duben 1973, sobota a za mnou neklidný týden. Denně ve Frakfurtu zuřil boj o domy, právě tak, jak militantní demonstranti táhli městem. Mladí lidé bojovali proti nouzi o byty, spekulantům s nemovitostmi, kapitalismu, vedli válku proti systému… K prvnímu mocnějšímu střetu mezi demonstranty a státní mocí došlo ve středu toho týdne, na to si dost přesně vzpomínám: Šlo o obsazený dům na Kettehofweg 51 ve Frankfurtu, který policie násilím vystěhovávala. Tzv. „političtí rockeři“, jak tenkrát byli militantní demonstranti nazýváni, uštědřili policii mocnou, nenávistiplnou lekci, vystěhování však zabránit nemohli. Od tohoto okamžiku se to ve Frankfurtu vařilo. Denně docházelo k šarvátkám… Také tuto sobotu: V pozdní odpoledne, když už byla vlastní velká demonstracích skoro pryč, jsem náhodou objevil ve vedlejší ulici menší šarvátku. Policista s helmou a obuškem a jeden mladý štíhlý muž, který měl na hlavě tmavou motoristickou helmu, tam stáli vzájemně proti sobě. Nevěděl jsem tenkrát, že ten muž s motoristickou helmou je Joschka Fischer… Zakuklenec s motoristickou helmou (Fischer) vyrazil na policistu, pár metrů před ním zůstal stát. Držení demonstrantova těla signalizovalo: „Jen pojď, jen si dovol přijít…“ Dnes si však už nevzpomínám, kdo potom začal jako první. Skutečností však je, že se tato malá potyčka po prvních úderech zdramatisovala, když k oběma mužům dorazili dva, tři nebo čtyři další demonstranti. Skupina patřila zřejmě k jednomu z tzv. „oddílu čističů ulic“ – to byli vytrénovaní mladí muži, kteří se vědomě pouštěli do násilných útoků. Nejdříve Fischer zaujal obranný postoj, pak na policistu zaútočil jeden z dalších demonstrantů, nějaký muž s delšími vlasy, keckami a džínovou boudou. Strčil policistu (byl to dnes 48 letý Rainer Marx z Frankfurtu) směrem na Fischera. Pak zaútočili druzí. První útok směřoval proti helmě, která byla opatřena ochranou zátylku. Policista se ještě pokusil bránit svým ochranným štítem z plexiskla, upadl však hned na kolena. Policistovi byla přitom stržena helma z hlavy. Všichni do něho mlátili, také muž s helmou, tedy také Fischer. Mnozí po ležícím na zemi šlapali nohami, což je na mém fotu jasně vidět. Policejní úředník se pokoušel bránit, ale neměl šanci. Proti němu stála přesila 5-ti vycvičených bojovníků. Pět na jednoho... Z této scény jsem tenkrát udělal devět snímků…“. A co na to tehdy zbitý 48letý policista Rainer Marx? Prý to svému dnešnímu ministrovi nebude neodpouštět, řekl… „Každý má své mladistvé hříchy“, prohlásil. Dodejme: Řekl to poté, co už takové politicky vysoce účelové hodnocení vyřkli v bundestagu 16. ledna 2001 nejvyšší reprezentanti rudé části německého politického spektra a dokonce i sám sociálnědemokratický kancléř Schröder. V mládí je zřejmě dovoleno vše… Samozřejmě pouze pro bolševiky!

Dále zesílilo podezření, ze v posledním týdnu ledna 2001 říkal Fischer jak v bundestagu, tak i před soudem, nepravdu. Bundestag i evropskou veřejnost v přímém přenosu prostřednictvím TV stanice Phoenix 16. ledna ujišťoval: „Nikdy jsem nevrhal Molotovovy koktajly a nikdy jsem k tomu nevyzýval“. Avšak dva svědci, Fischerovi spolubojovníci ze sedmdesátých let, vypověděli, že Fischer se tehdy za použití zápalných náloží důrazně přimlouval. I přes jinak znějící verze Fischerových sympatisantů zůstali u svých původních výpovědí. Svědkyně Dr. Elisabeth Heidenreichová, bývalá okupantka domu, která dnes žije jako socioložka v Aténách, se v pořadu „Panorama“ televize ARD zaklínala, že se v r. 1973 Fischer pro použití Molotovových koktajlů nevyslovoval. WELT am SONNTAG poté předložil svědkyni dokument v němž vlastnoručně potvrzuje: „Timto ujišťuji, že všechno, co jsem v dnešním interview s Bettinou Röhlovou řekla, odpovídá pravdě. Heidenreichová.“ Také Fischerův dřívější bojový druh Udo Riechmann staví svoje místopřísežné ujištění z 13. května 1998 na tom, že se Fischer v předvečer demonstrace za Meinhoffovou zasadil o použití Molotovových koktajlů. Jeden policista byl přitom životu nebezpečně zraněn. Obelhal tedy místopředseda německé vlády a ministr zahraničních věcí Fischer i frankfurtsky Zemsky soud? Nakonec se našly i záznamy Úřadu na ochranu ústavy, které tenkráte byly o extremistických a teroristických hnutích pořizovány. Podle nich se Fischer zúčastnil útoku na policistu i v roce 1976, během tehdejších masových demonstrací německé krajní levice, zorganisovaných jako odplata za smrt velitelů teroristické organisace Frakce Rudé Armády (RAF) Meinhoffové a Baadera. Ti podle oficiální verze spáchali ve vězení sebevraždu poté, co bylo zneškodněno jiné komando RAF, držící v letadle Lufthansy v somálském Mogadishu cestující jako rukojmí a žádající právě propuštění Baadera a Meinhoffové. Dle dokumentace tohoto útoku, kdy policista utrpěl životu nebezpečné popáleniny, bylo však zjištěno, že Molotovův koktajl v tomto případě nevrhl Fischer. Nicméně i tak – objektivní úmysl podílnictví na trestném činu je zjevný.

Příběh vicekancléře a spolkového ministra zahraničních věcí, který vyvolal v Německu senzaci i zděšení, přestal již na předních stránkách tisku figurovat. Nicméně jeho případ se tím nekončí. Šetření teroristických činů RAF pokračuje dále. A není jisté, zda přitom dojde pouze na místopředsedu vlády Fischera. Pozůstalí obětí teroristických atentátů, dnes dospělí lidé, naštěstí nemlčí a přejí si plné objasnění minulosti. Žádné tlusté čáry v demokratickém Německu!!! Dalším spolkovým ministrem za B90/Zelení, partnera vládní koalice, kterou Němci nazývají běžně „rudo-zelenou“, je spolkový ministr životního prostředí Trittin. Ten má snad v těchto dnech štěstí, že je „vytížen“ problémem skladování vyhořelých článků elektrárenských atomových reaktorů v Gorlebenu a občané a zejména ekologické iniciativy protestují – je to politikum. Jinak podezření proti němu vznesl syn v 70. letech teroristy RAF zavražděného generálního prokurátora Siegfrieda Bubacka. Zde však šetření skutečností není zdaleka u konce. Více dopadených ministrů, více dopadených vysokých vládních úředníků může znamenat, že od jisté míry četnosti a frekvence opakování těchto „náhod“ přestává četnost a pravidelnost výskytu takových rudých kádrů na vedoucích postech SRN zakládat sérii chyb zvaných náhodné. Poválečné dějiny Německa dostatečně prokázaly trvale vysoký zájem východních rozvědek, především StB, StaSi a KGB, o získávání vlivu na chod demokratického Německa. Není dnes už žádným tajemstvím, že právě tyto tajné služby byly také přímými patrony RAF. Z jejich „novějších“ odhalených kádrů připomeňme tentokrát západoněmeckého ministra zahraničí H.D.Genschera, jehož krycí jméno jako agenta StaSi bylo „Černý Tulipán“, jenž byl z NDR vysazen na „Západ“ v roce 1963. Ten zasahoval dokonce i do vnitřních záležitostí naší politické scény, což všechno nakonec přispělo k tomu, že se musel v tichosti z politické scény stáhnout. Tehdy, to znamená právě ve zlomových letech 1989 - 1990… Byl to také on, kdo stál za rozbitím naší vůbec první nekomunistické oposiční politické strany „Demokratická iniciativa“ (DI) Emanuela Mandlera, která se v posledních měsících před listopadem 1989 vydělila z našeho disentu a zformovala se v první – ještě v ilegalitě pracující – politickou stranu. Této politické straně, pod slibem pro ni nezbytně nutné finanční pomoci, nadiktoval (a přes vlivnou estébáckou agenturu v Demokratické iniciativě, přejmenované později na Liberálně demokratickou stranu, taky prosadil), za jejího nového vůdce proti Emanuelu Mandlerovi Viktorii Hradskou (jejímž manželem je špičkový agent komunistické StB Alexandr Koenigsmark, nar. 27. 5. 1944, krycí jména „Alex“ a „Sabina“). Prosadil tedy Viktorii Hradskou, dobrou známou Jana Rumla, majitelku mnoha firem a zbrojařskou specialistku (její konsorcium R.D.B. GROUP a.s., v jehož čele stojí spolu s řadou agentů komunistické StB už řadu let, sdružuje mnoho zbrojařských podniků České republiky), která unfair způsobem, za pomoci smutně proslulého Vladimíra Dlouhého, zlikvidovala Liberálně demokratickou stranu a převedla její členy a majetek na ODA, dnešního člena 4Koalice! Právě proto, že na Českou Republiku bude mít vždy vliv politická a hospodářská situace v okolních státech a zejména v Německu, se zabýváme pohledy na německou politickou scénu. Nejen Fischer, nejen Trittin – bílá místa lze najít i v oficiálním životopise dnešní předsedkyně pravicové CDU paní Angely Merkelové, která se touto předsedkyní stala po podivně vyvolané aféře kolem přijetí údajných sponsorských darů, odstartované proti pravicovému Kohlovu vedení v průběhu důležité volební kampaně do zemských voleb na podzim 1999. Dnes se tato Angela Merkelová uchází o post spolkového kancléře pro volby 2002. V pozici spolkového kancléře by se takto ocitla nejen poprvé v poválečných dějinách Německa žena, ale především také příslušnice bývalé NDR, ač sama rodačka z Hamburku. Ano! Narozená v demokracii a svobodě na Západě v roce 1954(!!!!!), 5 let po rozdělení Německa na demokratickou Německou spolkovou republiku a totalitní komunistickou Německou demokratickou republiku, okupovanou navíc od roku 1945 Stalinovou Rudou armádou, odkud již řadu let spousta demokraticky smýšlejících občanů prchala opačným směrem než byl směr, který v roce 1955 zvolili pro svůj další život Merkelovi. A právě v CDU – pravicové opozici, od které německá demokratická veřejnost očekává věrohodnou alternativu za dnešní rudozelenou koalici, začíná vznikat (od zvolení Merkelové a jejich lidí do vedení CSU některými analytiky už dlouho očekávaný) politický rozkol. Ten CSU může (nebo má) v době, zbývající ještě do parlamentních voleb 2002, ochromit nebo rozštěpit, popř. může být ještě více ovládnuta levicovou infiltrací. V každém případě se namísto závažných a aktuálních otázek, např. hrozivě se šířící nemoci BSE, důchodové reformy, závažných rozhodnutí ve spolupráci v obranné politice, dostává na veřejnost pouhá rivalita. Přitom možná vůbec ne osobní, ale hluboce a zásadně politická a principiální, a to zejména mezi předsedkyní Merkelovou, s její špatně naučenou pravicovostí funkcionářky komunistického svazu mládeže (a se stejně špatně skrývanou levicovostí) a vůdcem druhé nejsilnější parlamentní frakce Merzem. Neřešení zásadních problémů země by však hrozilo oslabením pozice CDU u voličstva. Bohužel je třeba konstatovat, že přátelům ŘÍZENÉ DEMOKRACIE a KONTROLOVANÉ SPOLEČNOSTI ala Putin se v Evropě daří. Vnitřní „mocenský boj“ uvnitř CDU oslabuje německou pravici a může značně nepříjemně ovlivnit i situaci u nás. Dá se snad se 100% jistotou a klidným svědomím popřít, že všechny zde uvedené burcující skutečnosti a z toho vyplývající souvislosti – ať už vzájemný mocenský boj rudých a perestojkových komunistů u nás, či boj uvnitř CDU v Německu, rozštěpení pravice v Polsku, uměle vyvolaný rozkol mezi administrativou nově zvoleného amerického presidenta Bushe a některými levicovými evropskými vládami, či boj proti teroristickému podsvětí RAF, kontrolujícího současnou německou vládu, nevypadá jako vhodná půda pro ruské přípravy na expansi, s pochopitelnou snahou o předchozí rozvrácení území nepřítele politickými prostředky? Viz. NN 22/2000: „ZÁPADNÍ ORIENTACE ČR A NAŠE ČLENSTVÍ V NATO OPĚT OHROŽENY!!!“, strana 09 – 10. Porovnejme zde uváděná fakta s podobně zaměřenou klíčovou americkou analýzou, kterou jsme zveřejnili v NN 13/2000: „RUSKÝ STÁTNÍ ORGANISOVANÝ ZLOČIN A SVĚTOVÉ FINANČNÍ A POLITICKÉ TRHY“, strana 21 – 24). Odpověď lze přenechat čtenáři – a především vývoji následujících týdnů a měsíců.

Podle materiálů Die Welt, Der Spiegel,. Frankfurter Allgemeine aj. přeložil a zpracoval