Německá justice je na stopě dosud největšího případu praní špinavých peněz v Německu. Týká se to zřejmě čtyř velkých bank. Tam mělo být vypráno víc než 7 miliard marek. Hlavně se to týká Westdeutsche Landesbank (WestLB). Státní zastupitelství v Düsseldorfu ta zjištění potvrzuje. Nepřipravují se však na WetLB, nýbrž „proti jedné skupině podniků v Ruské republice“, řekl vrchní státní zástupce Michael Schwarz listu Die WELT: Prý však WestLB „je do transakcí zatažena“. Stejně tak i tři další velké německé banky a úvěrové instituce v evropské cizině.
Nejčerstvějšími odhaleními jsou ta o předpokládaných finančních machinacích konglomerátů firem Trans World Group (TWG), která vrhají ostré světlo na vzestup a pád jednoho z nejbizardnějších světových koncernů, které o sobě v posledních deseti letech daly vědět. Bratři Čornyje, kteří ovládali s David Reubenem společnost Trans World Group, nejsou v Rusku už po léta žádnými neznámými. Vždy byli opětovně uváděni do souvislosti s organizovaným zločinem, což jim mezitím vyneslo zákaz vstupu do skoro všech důležitých částí naší planety. Převážně hliník, nevyhnutelný jako výchozí materiál pro rakety, letadla a satelity, je komoditou, na které TWA v krátké době postavila své světové impérium. Svou obchodní činnost začali bratři Čornyje již v 80. letech v Taškentu, hlavním městě Uzbekistánu. Gorbačovem vyhlášená perestojka, jak uvádí ruské noviny „Moskovskij Komsomolec“, jim poskytla, možnost provozovat pod pláštíkem „kooperativy“ všehochuť výnosných nelegálních obchodů. Vzestup bratrů Čornych, zářivý jak kometa, začal teprve začátkem 90. let, hned jak bratrům Davidovi a Simonovi Reubenům s jimi založeným koncernem Trans World Group narovnali cestu do rozpadajícího se Sovětského svazu a jeho gigantického hliníkového průmyslu. U obchodu toho druhu v tak bouřlivých časech, i tak světově známý 45letý Lev Čornyj, ne vždy vyhrál jako čistě oholený, dle poslední módy oblečený majitel jachty, nýbrž spíš jako špinavý kapitán pirátské lodi. „To jsou zákony původní akumulace kapitálu, jak jsou všude používány“, poučoval Lev a neostýchal se přitom návratu k tomuto marxistickému termínu.
Bez jakýchkoliv zábran používali oba kontroverzní bratři privatizaci bývalého sovětského státního podniku, aby se nakonec prakticky sami stali vlastníky velkého hliníkového kombinátu. Na Bratském hliníkovém kombinátu, největším ruském výrobci aluminia se 875 000 tunami roční produkce, se podíleli Lev Černoj, Reuben a management podniku, každý 33%. V druhém největším hliníkárenském podniku Ruska drželi Lev a Michail Čornych každý 14%. Již r. 1996 měli TWG dobývání a výrobu hliníku v bývalém Sovětském svazu pevně ve svých sítích a tak se podniky Alcoa a Alcan prokradly na pozici třetího největšího světového výrobce hliníku. Vzestup, který byl provázen četnými vraždami na objednávku… Impérium, které tak vzniklo, nebylo jen obrovské svým rozsahem, bylo také rozčleněno takovým způsobem, že sotva kdo měl o aktivitách stovek dceřinných a mateřských společností přehled. Čornych vyvíjeli aktivitu na celém území bývalého Sovětského Svazu, dnes SNS a v USA, kde prodali 30 procent své produkce. Měli podniky offshore-obchodu a bankovní spojení na Kypru, Bahamách, Kajmanských ostrovech, a sami se střídavě zdržovali v Londýně a v Izraeli.
Dveře před nosem jim zabouchl až Londýn r. 1997. V tomto roce se podařilo britské Národní službě pro vyšetřování zločinů NCIS v rámci operace „Copperfield“ odkrýt spojení mezi Lvem Černým a organizovaným zločinem. Podle názoru Britů představují offshorové firmy, které vytvořili bratři Čornych pod střechou TWG, „potenciální nebezpečí“ pro ekonomickou bezpečnost Velké Britanie a všech států, ve kterých tyto podniky působily.
Jen o málo později začala v Rusku „hliníková válka“, boj o nadvládu v tomto lukrativním a vojensky důležitém obchodu. Bratři se pod tímto drtivým tlakem pohádali. Michail změnil firmu na konkurenta TWG, na koncern „Sibirskoje Aluminium“ Olega Deripasky. A přece Deripaska, který se nejprve zdál sledovat vlastní strategii, šel od r. 1999 společně se spolkem firem „Ruské Aluminium“, za nímž, jak se již dříve ukázalo, stáli oba ruští „oligarchove“ Boris Berezovskij a Roman Abramovič. Oběma se k začátku roku 2000 podařilo přivést většinu ruského hliníkového průmyslu pod svou kontrolu, přičemž Abramovič má být podle současného stavu věci považován za majoritního partnera.
Tito dva jsou s jejich konglomeráty firem činní jak v obchodě s ropou, tak s kovy, hliníkem a mědí. Abramovič platil v minulých letech k nejbližším důvěrníkům dřívějšího presidenta Borise Jelcina. V šesté největší ruské naftové firmě Sibněfť drží Abramovič 40%. V minulých letech získal silný vliv na rozhodování presidenta a touto cestou se obohatil o „nějaké“ miliony dolarů (poznámka překladatele - jak to chodilo v zákulisí Jelcina, popisuje právě kniha „Boris Jelcin od úsvitu do západu slunce“, kterou napsal propuštěný náčelník Jelcinovy ochranky generál Koržakov – propuštěn byl r. 1996 za to, že „nachytal“ Berezovského při vytunelování půl milionu dolarů volebních fondů Jelcina. Dal Berezovského za to zatknout - musel jej však posléze propustit a „tunelát“ mu vrátit. Zasadila se o to zejména paní Jelcinová s dcerou, na které měl Berezovskij velký vliv... Po odstranění Koržakova mohl Berezovskji směle pokračovat...). Zasvěcenci považují za možné, že vzhledem k neobvykle vysokým sumám, které byly zřejmě prány evropskými úvěrovými institucemi, se za touto operací skrývá konglomerát Berezovskij-Abramovič. Celkové měla dle poznatků düsseldorfského státního zastupitelství jedna nejmenovaná východoevropská skupina podniků v minulých třech letech propláchnout přes evropské bankovní instituty okolo 15 miliard marek. Mimo jiné Abramovič a Berezovskij vytvořili onen mocný hliníkový holding „Ruské Aluminium“. Tento konglomerát firem dnes kontroluje asi 70 % ruské produkce hliníku.
Za transakcemi na praní peněz jsou tušeny fiktivní smlouvy, kterými byly v cizině navršeny platby na účty ruských firem, založených v cizině a takto pořízeny mimo zemi. Další velký ruský konglomerát, na který se spekulace obrací, je niklový koncern Norilsk Nikel pod vedením bývalého vicepremiéra Vladimíra Potanina. Jeden případ praní peněz se v Rusku postaral o zmatek již před dvěma lety. Za stan pro svůj devizový přístav zvolil ostrov Jersey v kanálu La Manche Financial Management Company Ltd. čili Fimaco. Offshore-firmou Fimaco byl Jersey pravidelně už od r. 1990 zavalován milionovými sumami. Na začátku to prý bylo jmění komunistické strany, od r. 1993 se v případě toho, co plynulo na Jersey, jednalo o peníze ruské Centrální banky, aby tak byly ochráněny před zásahem západních věřitelů, kteří tak byli s vysokou profesionalitou podvedeni a okradeni... Na transferové platby přidala generální ruská státní správa v rozmezí let 1993 až 1998 na 85 miliard DM. V nich byly také peníze MMF pro strádající obrovskou říši. Stále je ještě nejasné, co se v podstatě s těmi penězi stalo. Zda opravdu zpět do Centrální banky doplynulo „vše až do poslední kopějky“, jak neustále tvrdil šéf cedulové banky Viktor Geraščenko, anebo „přátelé Geraščenka vydělali pořádnou paletu peněz“, jak se domnívá exministr financi Boris Fjodorov. To nebylo nikdy beze zbytku dopátráno...
Podle informací časopisu „Der Spiegel“ mělo být od r. 1997 po celé Evropě deponováno celkem 15 miliard marek. Podle informací listu Die WELT velký díl peněz, pocházejících od ruského koncernu, provozujícího síť široce rozvětvených podniků s nejrozličnějšími obchody, které se dostaly do WestLB, přišel zřejmě z podniku na britských Panenských ostrovech (Naše glosa: Z těchto míst pochází také jeden ze zdrojů sponzorských darů ODS!). Vyšetřovatelé objevili, že na jeho kontě bylo časem ukryto více než 1,2 miliardy marek, převedených nějakou United Global Bank na Západní Samoe. Avšak žádná banka tohoto jména neexistuje!!! (Naše glosa: Asi tak jako strýček maďarského jména, snad ten ze záhrobí, další sponzor ODS?). Jeden mluvčí WestLB prohlásil, ze prý banka reagovala „včasně“, že dotyčná konta byla prý ke konci roku 2000 vypovězena. Pak je však otevřenou věcí, proč WestLB, vzdor obchodním vztahům probíhajícím od r. 1997, reagovala teprve tak pozdě. Jméno podniku, podezřelého z praní špinavých peněz, WestLB tisku nesdělila. Spolkový svaz veřejných bank (VÖB) své členy již předtím před touto skupinou podniků varoval. Ta prý zneužívá „více německých bank k praní peněz“ v milionové i miliardové výši.
Dovětek: Kdyby v Česku byl normální právní stav, dávno by byla musela vystartovat BIS k zjištění totožnosti účtů na Panenských ostrovech, z kterých byla sponzorována ODS. Jistě si lze představit, co by bylo namístě, kdyby zde potom skutečně byl nezvratný důkaz... Pak by však nebylo možno vyloučit právní precedens ne pouze pro rozpuštění ODS, ale též pro postavení některých jejich představitelů před státního zástupce. Stejně tak, představíme-li si „českou“, ve skutečnosti ruskou cestu privatizace českého petrochemického průmyslu bývalým ministrem Vladimírem Dlouhým. A zvláště fakt,.že to byl on, Vladimír Dlouhý, kdo za svého nástupce na ministerstvu průmyslu, a dnes také ve 4koalici, jejímž členem je jeho dřívější ODA, doporučil Karla Kühnla … „Ruských stop“ je tady nejspíše dost. Jak vidět, i na Západe jsou kruhy, zavírající po léta nad špinavými triky Ruska a jeho dosud v podstatě satelitu, všechny své oči. Na druhé straně jsou kruhy, které již pomalu, velmi pomalu, prohlédají. Takové malé enklávy, jako Panenské ostrovy či Jersey, jsou příliš malými na to, aby tak ohromné převáděné sumy peněz ušly pozornosti. Navíc jmenované enklávy jsou součástí Britské koruny. Anebo - je něco shnilého v samém Spojeném Kralovství? Lépe řečeno – rudého? „Na každém šprochu pravdy trochu“: Vzpomínáte si před časem na slova Olega Gordiejevského, bývalého agenta KGB, který se uchýlil do Britanie a v komentáři k své knize prohlásil, ze ví o cca 40 Britech ve vedoucím postavení, v parlamentě i na jiných vlivných místech, kteří pracuji pro KGB, a že i jemu zakázali radu věcí v Britanii publikovat?