Politikou je podle Aristotela umné a dovedné spravování věcí obce - tedy správa věcí veřejných - společných všem rodinám žijícím v dané obci. Člověka pak Aristoteles chápal jako „zoón politikón„ – zvíře politické – tedy společenské, které žije v obci (lidském společenství) a komunikuje s ostatními členy obce o správě věcí veřejných. Člověka, který se otázkám veřejné správy vyhýbal, nazývali Athéňané „idiotem„ (řecky „idio„ = zvláštní, svérázný, latinsky „idiota„ = nevědomec, zvlášť omezený člověk).

Aristoteles, který se svými žáky prostudoval desítky ústav, kterými se řídily jednotlivé řecké obce, rozlišil několik základních forem vlády: vládu jedince, vládu úzké skupiny a vládu všech. Všechny tyto varianty jsou možné a jsou slučitelné s dobrem obce pokud jedinec (monarchie), skupina šlechetných osobností (aristokracie) nebo celá obec (polyteiá) sledují zájem obce a nikoliv zájem svůj. Bohužel, často sledují vládci svůj sobecký zájem: jedinec zavede tyranii, skupina vládců (oligarchie) považuje veřejné statky a obecní pokladnu za svou kořist, lid (demokracie) vyvolává davovou psychózu proti bohatým s cílem obohatit se z jejich majetku. Dva tisíce let po Aristotelovi (který mínil „demokracií„ vládu lůzy – pro kterou se dnešní političtí filosofové používají výraz ochlokracie) se stalo slovo demokracie označením pro jakýsi ideální systém vlády, který zaručuje každému občanovi stejnou (rovnou) příležitost být zvolen do orgánů veřejné správy (pasivní volební právo) a také stejnou váhu jeho hlasu při hlasování o výběru osob do těchto orgánů (aktivní volební právo).

Na druhé straně používal Aristoteles slova „oiko-nomie“ (ekonomie), odvozeného od slov „oikos“ = obydlí, dům, statek a „nomos“ = zákon, pravidlo, které znamenalo umění spravovat soukromý dům (a jeho hospodářství - včetně polností, chovu dobytka a dílen). Od slova „oikos“ jsou odvozena slova „ekologie“ = věda o prostředí, v němž máme dům (v němž bydlíme), a „ekumena“ = pospolitost lidí, kteří mají dům (kteří žijí) na území dané kultury - civilizace nebo celého (známého) světa.

V době náboženských válek ve Francii v 16. století vystupovala vedle strany katolíků a strany protestantů ještě strana třetí, která se nazývala stranou politiků – „les politiques„. Tito „politikové„ odmítali ideologickou zaslepenost náboženských stran, která poškozovala zájmy Francie a jejího lidu a prosazovali jejich smíření. Slovo politik mělo tedy v této době význam obdobný jako má dnes slovo nestraník.

Ottův slovník naučný z r.1906 tvrdí, že politikou se dříve rozuměla celá státní věda, dnes se jí rozumí praktické užití poznatků teoretických o státu a státním právu. Na rozdíl od státního práva, které poučuje o účelu státu, vede politika k uskutečnění účelu státu.

V Malé československé encyklopedii z roku 1986 se říká, že politika je „oblast společenské činnosti, projevující se v účasti na státních záležitostech (stanovení norem, úkolů, obsahu činnosti státu), spjatá se vztahy mezi třídami, národy a jinými společenskými skupinami, mezi společností a osobností. … Jejím jádrem je otázka dobytí, upevnění a využití státní moci. .. neboť bez udržení politické moci nemůže žádná třída řešit ani své hospodářské úkoly„.

Je naší občanskou povinností nenechat věci veřejné v rukou úzké skupiny politických klientel a učinit vše pro to, aby do parlamentu a zastupitelstev měly přístup i osoby, které nejsou ochotny zavazovat se k loajalitě vůči té či oné vnitrostranické klice. K tomu je však třeba široké občanské hnutí těch, kdo překonají nechuť zabývat se politikou. K této nechuti jsme totiž byli záměrně vychováváni generacemi komunistických papalášů, kterým vyhovovalo, že o funkce, ve kterých mohli sami „využívat státní moci“, nemusí bojovat s jinými politickými subjekty.