Pozůstatky totality

To už záleží na nás…

Hovořím o sobě, jelikož nejsem žádnou výjimkou. Většina lidí z generace mých rodičů i mé vlastní měla podobnou zkušenost. Žili a vyrůstali jsme v atmosféře naprostého strachu, často aniž bychom si to vůbec uvědomovali.

V mé třídě bylo 23 studentů a rodiče 11 z nich byli uvězněni. „Teror je ta skutečná podstata tohoto typu vlády,“ napsala Hannah Arendtová ve své knize Prvopočátky totality.

Stalinova smrt a pád totality tento strach nevymýtily. Zdálo se, že se stal součástí naší genetické výbavy, která přecházela na další generace. Proto v SSSR nikdy nedošlo k žádnému studentskému hnutí. Naše společnost v podstatě zůstala tou, jež postrádá opravdové přesvědčení.

Nemám na mysli státní ideologii – nemáme žádnou a žádnou nepotřebujeme - ale myslím tím ABSENCI MORÁLNÍCH KRITÉTIÍ a SCHOPNOST ODLIŠIT PRAVDU OD LŽI, DOBRO OD ZLA.

A tak jako Sacharov pouze málo lidí dokázalo vytvořit kosmologicky celistvý a humanistický obraz světa, který zcela odmítá lži.

I dnes nás jímá hrůza, čteme-li knihu H. Arendtové. Její výčet základních spojitostí mezi nacistickým a komunistickým režimem byl potvrzen mnoha dalšími lidmi.

V Německu se však některé oficiální soudní postupy dodržovaly – pro ty, kteří nebyli Židy. V naší zemi byli lidé popravováni okamžitě po patnáctiminutovém zasedání společného soudu „trojky“. Někdy i bez něho.

Můj strýc byl popraven 20. prosince 1937, přičemž jeho rozsudek byl vynesen 31. prosince. Pročetla jsem tucty případů, které se týkaly členů Kominterny, kolegů mého otce. Ti všichni prošli patnáctiminutovým soudním přelíčením, po kterém následovala poprava. Tyto dvě trestající byrokracie – SS a NKVD – měli podivuhodně shodné rysy. Jak svojí pozicí nad zákonem, tak tím, jak se vybírali jejich zástupci.

Propaganda v Německu jasně hlásala nacistický cíl: jsme nadřazená rasa, zničit všechno podřadné lidstvo a zotročit ten zbytek. Himmler prohlásil: „Máme jeden cíl – nemilosrdně pokračovat v rasovém boji … Nikdy nepřipustíme, aby ta úžasná zbraň – strach – ztratila svoji sílu. Obohatíme ji o nový význam.“

V té době se v Sovětském svazu naopak propagoval internacionalismus a ze všech tlampačů hřměly písně o přátelství lidí. (Byl to důvod, proč se obrovský Sovětský svaz tak snadno rozpadl? Protože byl sám o sobě jedna velká lež!)

Namísto slova „Žid“ komunistické úřady používaly eufemismy. Například „kosmopolita“, „zabiják v bílém plášti“ a „sionistický kuplíř.“ Politickým oponentům režimu, kteří nebyli Židi, se říkalo „buržoazní nacionalisti.“ A všechna tato nařčení a výzvy k odplatě, včetně jejich krvavých následků, byly všeobecně podporovány lidem.

Jeden z klíčových závěrů Hannah Ardentové zní: „Totalitu teroru zaručuje podpora mas.“ Shoduje se s pozdějším výrokem Sacharova: „Slogan Lidé a strana jsou nerozlučitelní, jímž byla popsána každá pátá budova, nejsou jenom planá slova.“

Žili jsme a stále žijeme v prolhaném státě. Veliká lež nazývá Rusko demokratickým státem. Sotva vytvořený volební systém byl zneužit během voleb v Čečensku, které proběhly během první čečenské války. Opětovně k tomu došlo při vítězném zvolení Jelcina v roce 1996. Zde hlavním dílem rozhodovaly peníze, nikoliv vůle voličů.

Pak přišlo jmenování Putina coby Jelcinova nástupce, jako kdyby Rusko bylo jakási monarchie. Zde hlavní roli kromě peněz hrála takzvaná „správní opatření“, což byl přímý tlak režimu. Volební machinace se snadno přenesly do voleb guvernérů a místních státních zástupců. A kde chybí svobodné volby, tam podle definice neexistuje demokracie. Pokud se toto řekne o Bělorusku, každý s tím souhlasí, avšak ohledně Ruska mají všichni strach něco takového vyslovit.

Tento VERTIKÁLNÍ REŽIM vybudovaný presidentem Putinem – rozděluje Rusko na sedm okrugů spravovaných osobami jmenovanými presidentem, upravuje ústavy republik, mění způsob sestavení horní komory federálního shromáždění a omezuje její funkce – je presentován jako program, který do ruského státu vnese řád.

A zatímco svět ví o pokusech vlády převzít vysílání státní televize a o vládní kampani proti Borisu Berezovskému a Vladimíru Gusinskému, jejichž pronásledování je zřetelně zbarveno anti-semitismem, pouze několik málo lidí zaslechlo o tom, co se děje s masmédii v okrajových oblastech země. Podobné aféry tam na to, aby se nechaly považovat za výjimečné, až příliš často končí násilím. Zdá se, že zakrátko v Rusku nebude žádná skutečně svobodná a nezávislá televizní stanice či jiná masmédia. Místo toho budeme mít tu v dnešních dnech oficiálně proklamovanou „Doktrínu o informačním zabezpečení“, která vyžaduje vládní dohled nad tiskem a televizí.

Avšak největší pohromou a ostudou nového Ruska jsou dvě čečenské války a de facto genocida čečenských lidí. Válkám předcházela rozsáhlá proti-čečenská propaganda a lži. V Sovětském svazu a v Rusku dlouhá léta používané slovo čačmek, nadávka pro všechny, kteří nemají slovanský původ, bylo doplněno novým výrazem: „osoba kavkazské národnosti“, které se používá nejen „masami“ v ulicích, ale i v úředních dokumentech.

Válka vzala životy více než 100.000 civilních obyvatel, ruských vojáků a čečenských bojovníků. Nazývala se znovunastolení ústavního pořádku. Západní vůdci (přítel Bill, přítel Helmut a ostatní) se nad touto frází ani nepozastavili (nebo tak alespoň předstírali – lhaní je stejně nakažlivé jako mor) a považovali za normální objevit se v Moskvě v době, kdy tato válka vrcholila, aby se zúčastnili vojenské přehlídky k 50. výročí společného vítězství ve druhé světové válce.

Druhou čečenskou válku potřeboval nástupce prvního ruského presidenta Vladimír Putin. Nevysvětlitelné útoky dvou partyzánských vůdců z Čečenska vůči Dagestánu a k tomu exploze obytných domů v ruských městech, jejichž následkem byly stovky obětí, zaručovaly této válce téměř úplnou národní podporu a Putinovi značnou popularitu a jisté zvolení. (Nevím, kdo nese zodpovědnost za tyto exploze, ale psychologicky znamenaly současnou obdobu požáru říšského sněmu.)

Čečenská válka má nyní nové, úctyhodné jméno: „boj proti mezinárodnímu terorismu“. Západní státy jej přijímají (nebo říkají, že ano); také činí teatrální gesta ohledně ochrany lidských práv tím, že předávají Radě Evropy a na jiná fóra nezávazné rezoluce oplakávající zvěrstva v Čečensku. Zdá se však, že čekají na „konečné vyřešení“.

Je mi jasné, že používám nebezpečná slova. Ale válka vzala životy více než 100.000 civilistů, ruských vojáků a čečenských bojovníků. Není možné mlčet nad krvavým bombardováním a neustálým vražděním Čečenů, nad internačními lágry, nad mrtvými těly dětí, žen a starých lidí, nad tisíci uprchlíků, kteří pod širou oblohou a ve stanech umírají zimou a hladem. Pokud toto není genocida – co je to potom? Těmito dvěma válkami Rusko ztratilo svoji nově zrozenou demokracii. (Viz. NN 01/2001: „MRÁZ PŘICHÁZÍ Z KREMLU: PPLK. KGB VLADIMÍR PUTIN“).

Vyrůstá-li společnost ve lžích, nemůže dospět a převzít zodpovědnost. Setrvává ve stádiu pubertální společnosti se všemi charakteristickými znaky puberty – potřebuje vůdce a jeho imitátory, je agresivní a výbojná, lže i důvěřuje současně. V literatuře tento jev popsal William Golding v knize Lord of the Flies. (Odpověď na otázku, jak z tohoto nekonečného bludného kruhu ven je možno najít v Preambuli politického programu Pravého Bloku, zveřejněné v NN 16/2000 a v NN 01/2001, strana 04).

Těžko říct, zda měli nějaký odlišný filosofický názor, ale osvícenost jejich vize se lišila od té, kterou měly miliony ostatních. To jim dodávalo sílu odmítat lži a zachovávalo to jejich úctu k sobě samému, bez čehož nemůže existovat úcta k ostatním a k životu vůbec, a což v konečném důsledku přináší pocit štěstí.

Proč jenom tak málo lidí tohle má? Lidé mluví o svědomí. Zdá se však, že svědomí je hlavní existenční hodnotou jen pro velice málo jedinců. Pro většinu je to pouhá chiméra; a jak je z dějin zřejmé, snadno se nechá setřást.

Vezme lidstvo na počátku nového tisíciletí toto varování na zřetel? To je otázka pro současnou dobu. Andrej Sacharov napsal: „Budoucnost může být nádherná, ale nemusela by být také žádná. To už záleží na nás.“

hana.catalanova@worldonline.cz