QUO VADIS KDU-ČSL?

V roce 1968 byla obnovena MO ČSL v Lutopecnách a v ní jsem byl zvolen předsedou a v OV ČSL jsem byl v její sociální komisi. Za normalizace jsem byl zase postupně zbaven nejdřív funkce předsedy, později i členství. Když jsem nechtěl zrušit své členství dobrovolně, tajemník OV ČSL v Kroměříži řekl mé manželce, že mne přejede autem a bude vdovou s devíti dětmi.

Po helsinské konferenci a po vzniku Charty 77 jsem se stal jejím signatářem a celou dobu jsem s ní intenzívně spolupracoval a několikanásobně intenzivněji jsem pokračoval také v dosavadní činnosti v oblasti lidských práv a svobod. Napsal jsem několik desítek otevřených dopisů a jiných dokumentů, včetně známé 31 bodové petice, kterou podepsalo 600 000 lidí. Podobně jsem se připravoval ke zpracování materiálu o zneužívání psychiatrie. Na všechno jsem se připravoval velmi důkladně. Tak např. na třináctistránkový dokument O zneužívání psychiatrie jsem se připravil prostudováním všech dostupných vysokoškolských učebnic a jiných odborných publikací za posledních 20 roků. Stejně tak časopisů Psychiatrie a časopisů Psychologie. Začal jsem také vydávat časopis Křesťanské obzory, Papežské encykliky a různé náboženské publikace, většinou nákladem 500 kusů. Tiskl jsem to na primitivním ručním cyklostylu, který sestával z dřevěného rámečku a kovového válečku. Tisknutí tímto způsobem jsem prováděl ze začátku sám s manželkou, později se spolupracovníky. Mou činnost, zvláště 31 bodovou petici, odsuzovali nejen ústřední, ale většinou i krajské a okresní orgány ČSL. Přitom ústřední orgány ČSL, pokud jsem jim zaslal své otevřené dopisy, předávali je komunistickému ministerstvu vnitra.

Mé zkušenosti s těmi, co „nebyli“ jako ONI:

Listopadové události v roce 1989 mne nepřekvapily. Již v prvním lednovém čísle Křesťanských obzorů 1989 při hodnocení politické situace jsem uvedl, že do konce roku bude Československo svobodnou demokratickou zemí. Po ustavení Občanského fóra jsem telefonoval do Prahy, jestli mají zájem o spolupráci se mnou v Praze. Odpověděli, že zájem nemají, ať se angažuji v místě svého bydliště... A tak jsem se stal aktivním členem ve vedení OF v Kroměříži a podílel se na jeho činnosti. Za ně jsem byl také kooptován do KNV v Brně, kde jsem působil v kulturní komisi. Po obnovení členství v ČSL jsem se stal členem OV ČSL v Kroměříži. Po prvním sjezdu ČSL po r. 1989 také členem ÚV ČSL. Později i členem předsednictva ÚV ČSL v Praze. Vypracoval jsem návrh programu ČSL v oblasti Věřící a církve, který byl převzat jako základ programu ČSL a schválen předsednictvem. I v dalších obdobích jsem se výrazně podílel a zasahoval jsem do diskuse týkající se programu strany. Později jsem sestavil petici, která důrazně reagovala na odmítavé stanovisko sněmovny k žádosti římskokatolické církve na vrácení zabraných 96 budov a to přispělo k tomu, že při příštím hlasování bylo vrácení budov schváleno, i když v menším počtu. Počet signatářů petice dosáhl téměř sto tisíc. O sepsání této petice mne telefonicky požádal tehdejší mluvčí řádu p. Dominik Duka. V té době se již projevila velká opozice až nepřátelství kvůli mému působení v orgánech ČSL. Bylo to způsobeno tím, že jsem prosazoval, aby JUDr. Josef Bartončík (tehdejší předseda ČSL a agent komunistické StB – dopl. NN) nebyl navrhován do nejvyšších státních a stranických funkcí a to proto, že pro svoji předlistopadovou minulost odrazoval značnou část občanů ke vstupu do ČSL a voličů k volení ČSL. Projevilo se to nejvíce v jihomoravském kraji, včetně Kroměříže. V prvních volbách v r. 1990 jsem kandidoval do sněmovny národů na sedmém místě. Skončil jsem na místě druhém a dostal jsem l9.838 preferenčních hlasů.

Ve volbách v r. 1992 jsem skončil na třetím místě a získal jsem 13.468 preferenčních hlasů. Tomu předcházela velká kampaň proti mému postavení na kandidátní listině. Na sjezdu se především delegáti z Kroměříže, Zlína a Uh. Hradiště dožadovali, abych byl bud’ vyřazen z kandidátní listiny, nebo dán na poslední nebo nezvolitelné místo. Jedním z těchto navrhovatelů byla delegátka sjezdu Michaela Šojdrová, kterou jsem předtím jako zcela neznámou delegátku okresní konference ČSL navrhl do funkce místopředsedkyně OV ČSL. A také jí byla zvolena. Tyto návrhy na sjezdu neprošly. Také na okresní konferenci mi bylo vmeteno do tváře, že jsem jedna ze skvrn v Lidové straně. Zastal se mně jen br. ing. Rafaja . A když byla volba do předsednictva Ústředního výboru ČSL, tak na mne někteří křičeli: „My tě nechceme, ale my se tě bojíme, že to o nás napíšeš! A proto pro tebe hlasujeme!“ Nebudu je jmenovat.

Při volbách v r. 1996 jsem byl sice na kandidátce Krajského výboru uveden, ale nakonec jsem z ní byl vyřazen a na jasně zvolitelné místo byla zařazena Michaela Šojdrová, přestože se uváděla zásada, že před vážnou kandidaturou do parlamentu by měl každý, především mladší uchazeč, napřed projít zkušeností v komunální politice... Když jsem byl 15. 2. 1996 na jednání s bratrem Janem Kasalem, v Praze ve sněmovně, kam mě pozval, tak řekl: „Je demokracie. Tebe demokraticky zvolení krajští funkcionáři nenavrhli, tak by bylo od Tebe nemorální, aby ses proti jejich vůli vnucoval, když o Tebe nestojí.“ Zároveň mi navrhl, že budu jmenován čestným členem celostátního výboru KDU-ČSL. S tím jsem nakonec souhlasil. Byl jsem i vyfotografován, že to bude zveřejněno v Hlasu. Ale nic se nedělo. K žádnému jmenování nedošlo. Proto, když byly vyhlášeny volby do Senátu a byl jsem navržen do Senátu, jako nezávislý kandidát, tak jsem tuto nabídku přijal, získal jsem požadovaný tisíc podpisů a byl jsem zaregistrován pod číslem 2. Potom mi tehdejší předseda br. Lux zaslal dopis a telefonoval, že čestné členství mi bude bezodkladně uděleno. Stalo se tak rozhodnutím CV KDU-ČSL ze dne 1. 10. I996. Stal jsem se čestným členem CV KDU-ČSL. Účastnil jsem se pravidelně všech schůzí, účastnil jsem se diskusí, podával návrhy písemně nebo ústně, byl jsem členem odborné zemědělské komise, odborné komise pro řešení otázek vztahů státu a církví a odborné komise pro územně státní členění státu, do které jsem však nikdy nebyl přizván. Pravidelně jsem byl také zván a účastnil jsem se všech zasedání celostátních konferencí. Při volbách do sněmovny v r. 1998, jsem se zúčastnil primárních voleb. Při sumarizaci výsledků primárních voleb byly hrubě porušeny předpisy platné pro nominační komisi. Sešla se o den dřív. Nebyla v nadpolovičním složení členů. Někteří nebyli přizváni. Dokončena byla v určený den již v plném počtu. 11. 4. 1998 jsem podal stížnost CV KDU-ČSL, která byla, vyřízena celostátním rozhodčím sborem až za 11 měsíců, 11. 3. 1999 v něm CRS uvádí: „Postup sumarizační komise byl nesprávný, a byl v rozporu a nominačním řadem. Stížnost na postup nominační komise byla oprávněná.“

Připomínám ještě, že v MF Dnes, ze dne 26. 2. 99 senátorka Eva Nováková uvedla na mou nominaci: „Je však třeba rozlišovat úctu k někomu, kdo něco vykonal a jeho možný současný přínos.“ Také tehdejší tajemník OV KDU-ČSL Vojtěch Jurčík uvedl: „Navrátilova kandidatura nás příliš nepotěšila.“ Tehdejší předseda OV KDU-ČSL Jar. Ševčík na schůzi OV KDU-ČSL uvedl, že nemám právo navrhovat člena nominační komise. Můj návrh byl přesto odhlasován. Ale právě také tento člen nebyl na první den sumarizace výsledků přizván. Nelze se proto divit, že za těchto okolností jsem v primárních volbách pro členy KDU ČSL bodově skončil v okrese na 15. místě a ve skutečných volbách na místě třetím.

Na sjezd KDU-ČSL v Českých Budějovicích konaný 29. - 30. 5. t. r. jsem byl již pozván jen jako host, přestože na minulém sjezdu jsem byl členem sjezdového pracovního předsednictva. Na tomto sjezdu jsem však podle jednacího řádu b. 7 neměl nejen hlasovací právo, ale podle b. 8 ani právo zúčastnit se diskuse a předkládat návrhy na usnesení. Po tomto sjezdu gen. sekretář Petr Rybář zaujal stanovisko, že dobu mého čestného členství končí volebním obdobím, a to aniž by si to ověřil. A proto jsem již na první zasedaní CV KDU-ČSL po sjezdu nebyl přizván. Přesto jsem se na ni dostavil a žádal jsem vysvětlení. Místo vysvětlení CV KDU-ČSL odhlasoval, aby se podala žádost na CRS na posouzení a vydání stanoviska, které se týkají čestné funkce a funkčního období a dalších záležitostí v souvislosti s touto čestnou funkcí.

Stanovisko CRS KDU-ČSL ze svého zasedání dne 14. 7. 1999 (vyrozumění o stanovisku CRS předsedou KDU-ČSL datováno 13. 8. 1999 a mě předáno 7. 9. 1999 na zasedání CV KDUČSL ve Starém Hrozenkově) zní: „CRS na svém zasedání dne 14. 7. 1999 učinil závěr, že zvolení čestným členem A. Navrátila (rozhodnutí č. 126 ze 43. zasedání KDU), je špatným rozhodnutím a právně neúčinným, A. Navrátil měl dostat funkci časově omezenou, se stanovenými podmínkami pro odejmutí. Proto A. Navrátil není oprávněn být v čestné funkci člena celostátního výboru. Je třeba doplnit ve smyslu § 36 §7 stanov KDU-ČSL. Celostátní výbor a konference mají pečlivě politicky zvažovat, jakou čestnou funkci udělí.

Mým odvoláním se odmítl zabývat jak Celostátní rozhodčí sbor, tak i celostátní výbor i Celostátní konference. Tak se uplatňuje ve vnitrostranickém životě zásada vyžadovaná naší stranou vůči koaličním partnerům, že uzavřené dohody a dané slovo se mají dodržovat! Neměli bychom si napřed zamést před vlastním prahem?

Domnívám se, že je mou povinností, abych z uvedených jednání i vyvodil důsledky. Před nedávnem jsem spolu s dalšími staršími členy KDU-ČSL dostal vyznamenání. Vyznamenání je třeba si vážit. Avšak vyznamenání, po kterém následuje neoprávněné a nečestné vyřazení z aktivního politického života mi nedovoluje, abych si toto vyznamenání ponechal. Proto Vám je vrátím. Domnívám se, že má aktivní 52 letá politická angažovanost nebyla jen mou seberealizací, ale především službou. Proto se domnívám, že moje aktivní činnost čestného člena CV KDU-ČSL byla a mohla by stále být přínosem, protože maje zkušenosti mohou být straně jen k užitku.

Zároveň si kladu otázku: Je naše strana oprávněná nést ve svém názvu tyto charakteristiky: „křesťanská“, „demokratická“, „lidová“? Je její jednání v souladu s důsledky těchto názvů? Jak se tyto zásady uplatňují v oblasti zemědělské, v oblasti vztahu mezi církvemi a státem, ekonomické a další? Moje odpověď na tyto otázky bude předmětem mého kritického hodnocení v mém dalším dopise, který bude následovat.

Začínáme dobu adventní. Je to doba očekávání. Celá veřejnost žádá změnu. Především výměnu politických elit. Já se ale domnívám, že to nemusí být vždy jen výměna politických elit. Především je třeba změna jejich smýšlení a skutků!

Tento dopis a dopis, který bude následovat, považuji jako podklad k diskusi o směřování politiky KDU-ČSL a jejímu praktickému využití. Zároveň žádám, aby byl rozmnožen a předán všem účastníkům celostátní konference, která se koná v sobotu 4. prosince v Praze. Zároveň žádám, aby byl zveřejněn v plném rozsahu v týdeníku Hlas.