Existuje česká pravice?
Schopnost vyjadřovat se
slovem a později i písmem byla nejvýznamnějším kulturotvorným a civilizačním
prostředkem. Řeč a psané slovo umožnily předávání informací i zkušeností mezi
jednotlivci, generacemi i kulturami. Vymožeností jazyka je i schopnost abstraktního
myšlení. Jako vše lidské, každé poznání, vynález, stejně i řeč má svá
zneužití. Jazyk vytváří kulturu a je i jejím nositelem. Platí to tehdy, když slovo
je obrazem přesného konkrétního významu nebo entity. Série slov - věty pak
vyjadřují určité pojmy, nebo i abstraktní představy. Před desetiletími jsem v
komunistickém Československu pochopil, jak vznikla mandarinská čínština. Jazyk,
který ovládalo v Číně jen několik vzdělaných mandarinů. Zapsaný znak nebyl
obrazem přesné konkrétní entity, nebo pojmu. Jeho význam bylo možno vyinterpretovat
jen při dokonalé znalosti okolností, za kterých byl zapsán, kdo a proč jej zapsal. Komunismus
stál na lži. Zvuky a písemné znaky, které používal pro pojmy přátelství,
spolupráce, válku, mír, lásku měly v jiné kulturní periodě opačný význam.
Naše společenství žilo v takovém jazykovém kulturním prostředí půl století.
Jazyk a řeč po určité době utváří hodnotové klima a opačně, stává se odrazem
pojetí hodnot takové lidské polis. Je zásadní rozdíl v historickém vývoji
západní evropské společnosti a civilisace, která vyšla z antiky a jejíž hodnoty
utvářelo křesťanství západního ritu a mezi vývojem asijské společnosti,
představované v našem případě Ruskem. V průběhu tak zvaných „temných
století“ po rozpadu Římské říše se v evropském prostoru vytvořila situace, kdy
se o moc dělily tři mocenské skupiny. Moc církevní - papež byl nejen mocí
náboženskou a duchovní, měl i své vojsko. Feudální šlechta - kdo v těch
staletích se svou vojenskou družinou uhájil své území, založil rod. Prvorozenectví
zajistilo kontinuitu rodu a zodpovědnost za obhájené území v čase. Královská moc -
která integrovala větší území, nebyla ale schopna získat absolutní převahu. Tyto
tři moci se v průběhu celého tisíciletí musely dělit o moc a nalézat cestu ke
kompromisům. Spolu s klíčovou ideou křesťanství - rovností si lidských individuí
před Bohem, to utvořilo prostředí, které otevřelo cestu ke svobodě. Uvolnilo
tvořivou sílu lidského ducha. Nic takového neexistovalo v širých prostorách
Ruska. Kyjevská Rus zanikla pod náporem tatarské Zlaté hordy. Nové středisko moci se
vytvořilo v moskevském knížectví. Převzalo mentalitu i způsoby vládnutí svého
bývalého hegemona, chána Zlaté hordy. V Rusku nebyla jiná moc, která by
přinutila moskevského knížete a později cara k dělbě a kompromisům. Patriarcha
byl úředníkem carovým. V Rusku nebylo prvorozenectví, mimo rodiny carovy. Šlechta a
načalnici byli vší svou existencí závislí na vůli carově. Podstatou
„Byzantského“ obřadu bylo striktní dodržování formálních úkonů. V Byzantské
církvi nebyly konflikty a herese o ideích. Jedinečným historickým dokladem
rozdílů pojetí vlády byla prvá návštěva anglického poselstva na Rusi. Ivan III.
se tehdy dotázal poselstva „jak vládne anglická královna?“ Když dostal odpověď
“anglická královna je první z Angličanů, vládne v obecném zájmu občanů
anglického království“ (Ključevskij), odmítl s poselstvem jednat. Nepovažoval
anglickou královnu za sobě rovnou. V jeho pojetí bylo Rusko jeho „Votčinou“,
patřilo mu se vším všudy i s lidmi. Mohl s Ruskem udělat co se mu zlíbilo a nebyl
nikomu zodpovědný. Majetek v ruském pojetí byl zdrojem požitků a moci, nebyl
zodpovědností. V evropském (anglosaském) pojetí byl majetek zodpovědností.
Středověký feudál měl zodpovědnost i za své poddané a nevolníky. V Anglii to bylo
zvýrazněno tím, že šlechta nebyla rigidně oddělena od svých poddaných. V neděli
chodili se svými poddanými do společného farního kostela. Společně se účastnili a
podíleli na bohoslužbě. Anglie měla široký stav drobné šlechty (Yeoman), která byla
existenčně nezávislá. Její potomci vytvořili základ drobného stavu a
buržoasie. Pojem politické pravice, jak se v evropské tradici vytvořil,
vyšel z životních přístupů lidí nezávislých a svéprávných. Byl filosofií a
zásadami lidí a společenských vrstev, vědomých si svých schopností. Zároveň ale
chápajících svou zodpovědnost za společenství, stát i své slabé. Bez sentimentalit a listin práv a svobod. Na zásadách Edmunda Burka a
jeho kritice francouzské revoluce netřeba ničeho měnit. Stejné platí pro americké
federalisty, kteří formulovali podobné zásady nezávisle na Burkovi. Federalisté jako
strana svůj boj prohráli, ale hluboce ovlivnili a poznamenali vývoj americké
demokracie. Zajímavé je, že prvé parlamenty a parlamentní způsoby vlády vznikly na
ostrovech. Islandský Althing, anglický parlament a i Kongres spojených států vznikl
ve své době fakticky na ostrově. Moře chránilo svéprávnost. Poloha českého
státu uprostřed kontinentu nesvědčila svéprávnosti a nezávislosti. Příliš
mnoho protichůdných zájmů se střetávalo v prostoru české kotliny. Vyhnání velké
části české šlechty po Bílé hoře a její nahrazení cizí šlechtou bez
tradičních domácích kořenů vzalo zemi domácí aristokracii. České země v 19.
století neměly významnou vrstvu rodové zemské šlechty, která mohla být základem a
podporou nově se politicky ustavující konservativně a pravicově orientované
politické vrstvy. Všichni jsme vzešli z malých poměrů. Pro počátek prvé
republiky a fenomén tehdejší pravice je snad typické, že tehdejší český
pravičák doktor Kramář chtěl na český trůn dosadit ruskou dynastii. Bytostný
pravičák profesor Pekař byl pro svou dobu i společnost kontroversní osobností i
svým pojetím historie. Českou pravicí se stali agrárníci, omezení již svým
původem v možnosti širokého nadhledu. Komunistický mlýnek na maso
nás všechny semlel na téměř stejnorodou směs bez barvy, chuti i zápachu. Jakousi podivnou sobeckou svéprávnost si zachovali veksláci, prominenti a
kormidelníci totalitního soustrojí. Oni nasměrovali, řídili a měli největší
prospěch z „neřádu“ české transformace a privatisace. Do morku kostí měli
vstřebané „východní pojetí“ majetku a nezodpovědnosti. Pojem pravice
ve svém původním smyslu je v platnosti řádu věcí, desateru, právu a jeho
vymahatelnosti. Kormidelníci dali pojmu pravice zcela jiný smysl a obsah. Co se za
posledních deset let v české politice a hospodářství odehrálo, nemělo s
pravicovými hodnotami a přístupy nic společného. Čeští „pravicoví“ politici
neznali pojmu zodpovědnosti za stát, o mravnosti někteří z nich neměli a nemají
tušení. Václav Klaus není pravicový politik, natož konservativec, byl a je jenom
„kormidelníkem“. V českém parlamentu bylo několik málo osobností, které mohly
být zárodkem budoucí pravicové konservativní strany. Byly politicky a mediálně
vyhubeny. Dnes není na české politické
scéně žádný politický subjekt, který by bylo možno označit termínem pravice.
Dovolím si tvrdit, že jsou jenom zloději a populisté vpravo nebo vlevo. Znalce
mandarinské češtiny čekají roky úmorné práce na rozluštění zvuků a znaků,
které vyšly z úst politiků a jejich posluhovačů v průběhu „obrodného
procesu“ devadesátých let.