Hrdinové naší doby

Slova časem mohou ztrácet svůj původní význam a smysl. Paradoxně po létech se mohou stát svým opakem. Názorným příkladem je nedávný komentář Radiofora, ve kterém byl Vladimír Železný označen jako „hrdina naší doby“.

Dnešní „hrdinové“ (padouši?) jsou přirozeným následkem a projevem půl stoletého „kulturního“ vývoje v české kotlině. První kroky vykonali na konci čtyřicátých a v počátku padesátých let komunisté. Noví vládci v srdci Evropy, podobně jako jejich
“Velký bratr“, (jejich model hrdina Pavel Morozov udal vlastního otce), vytvářeli své nové vzory.
Hrdinou protifašistického odboje a povinnou četbou se stal Julius Fučík. Skuteční hrdinové války a odboje šli za mříže, do pracovních táborů nebo emigrovali. Svou opravdovostí, prokázanou činy i životem, byli nebezpečím pro režim, který nestál na pravdě. Tak se nastavovala kritéria a síto, které třídilo českou společnost.

Poinvazní, obrozená garnitura na přelomu šedesátých a sedmdesátých let opravila díry v sítě třídícího stroje. Nastavila modernější, sofistikovanější metody výběru „talentů a hrdinů“. I ti, které stroj vyřadil jako nepoužitelný, neperspektivní materiál, byli poznamenáni technologickým procesem, kterým prošel jejich život.
V sedmdesátých letech jsem měl příležitost vylepšenou technologii sledovat v inovační dílně bývalého „Baťovského“ Gottwaldova. Každý perspektivní kádr musel být do něčeho namočen. Cesta ke kariéře se otevírala tehdy, když byl člověk vydíratelný a tím použitelný. Na principu spoluviny a komplictví byl postaven „Slušovický zázrak“.

Slova Václava Havla „nejsme jako oni“, spolu s kontinuitou právního řádu „peleše lotrovské“ a bez jasné distance a potrestání tvůrců zrůdného systému, ztvrdila kontinuitu lidí, způsobů a metod systému, který měl být převratem vyvrácen. Nedůsledné a zpochybňované lustrace. Neochota a neschopnost legálně zveřejnit seznamy spolupracovníků tajné bezpečnosti dotvářela modernisovanou variantu technologie výroby nové elity „kapitalistických hrdinů“. Na veřejné světlo byli vytaženi jen hajzlíci, malí kariéristé a poserové. Tvůrci udavačského systému a jeho provozovatelé zůstali beztrestní. V privatisaci měli se svými informacemi, styky a možnostmi vydírání nejlepší startovní posici k uchopení se majetku.

Vladimír Železný byl u toho od samého počátku. Organisoval činnost Občanského fóra ve Špalíčku. Pak byl mluvčím českého premiéra Petra Pitharta. Přes další mezistupně vedla jeho cesta k šéfování prvé soukromé televize. V roce 1995 žádal ode mne informace o skupině kolem Foresbank jeho tehdejší spolupracovník Jan Vávra. Besedaholding, filiálka zlínské „ctihodné společnosti“ tehdy ovládla Novu. Peníze vytunelované nejen z lesní transformace byly použity k získání nejmocnějšího zpravodajského média. Nová ekonomická moc vstupovala do politiky, koupila továrnu na výrobu veřejného mínění. Ronaldu Lauderovi to, že televize jejíž rozjezd zaplatil, není již jeho, došlo až za několik roků. „Pravdomluvný Vovka“ úkol splnil. Zajímavé jsou kořeny Vladimíra Železného ve velké bývalé bratrské zemi. Místo v síni slávy „hrdinů“ podivné české transformace mu právem patří.


O státem dotovaných vývozech vepřového masa, které realisovala společnost Bohemia flaisch v prvé polovici devadesátých let by mohl nejlépe vyprávět nebožtík Josef Lux. Nejen pan Chvalovský měl sedět za ty podivné kšefty již tehdy. Mezinárodní ostudou České republiky na fotbalovém mistrovství v Anglii po vítězství českého mužstva bylo, že anglické královně za český fotbalový svaz podával ruku jeden z největších českých mafiánů a estébáků. Nevěřím, že v současné době bude František Chvalovský za miliardové krádeže exemplárně potrestán. Příliš mnoho nejvýše postavených osob politické i finanční sféry spoluhrálo. Je to systém a není tedy náhodou, že i „hrdina“ Chvalovský byl v registru Centrály státní bezpečnosti.

Stejně není náhodou, že šéf Fondu národního majetku Roman Češka byl na špagátě Státní bezpečnosti od druhé polovice osmdesátých let. Byl tehdy chycen při pokusu o vykradení osobního auta, záznamy se ztratily. Jakoby náhodou se mladý ekonom Češka objevil při zakládání Občanské demokratické aliance v prosinci 1989 a stal se „otcem zakladatelem“. Tak začala jeho cesta k vlivnému postu šéfa Fondu národního majetku. Svůj úkol, PŘESUNUTÍ STÁTNÍHO MAJETKU DO TĚCH SPRÁVNÝCH RUKOU, splnil. V letech 1996 - 97byl ještě zaúkolován k převedení ODA do rukou „pragmatiků“. Stal se mediální „novou mladou tváří“ v ODA. Své pověření s dalšími, jako Miloslav Tošer (předseda oblastního výboru ODA v Ostravě - studoval občanskou výchovu v Sovětském svazu). Miroslav Leština, (předseda oblastního výboru ODA v Českých Budějovicích a dnes předseda představenstva Jihočeských pivovarů, instalovaný do funkce Františkem Chvalovským), Dušanem Navrátilem - (předseda oblastního výboru v Brně, dnes první náměstek BIS, StB) a dalšími úspěšně splnili. Pak byl stažen z oběhu - stačilo přihrát médiím doklad o jeho hříchu z osmdesátých let.

Byl jsem přítomen na politickém grémiu ODA, kde se věc projednávala, v den vytažení aféry na veřejnost. Ve stresu, kdy mladý „hrdina“ plakal a musel si být vědom, že je to počátek jeho likvidace, vyšlo najevo, že: Jeho šéf ministr privatisace Jiří Skalický o kompromitaci a vydíratelnosti tak vysokého státního úředníka věděl nejméně od roku 1992. Neudrželi se a vzájemně se napadli. V tomto vztahu není bez zajímavosti, že Skalického otec byl vysokým důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Ta byla bez pochyby podřízena KGB.
O technologii výrobního procesu „hrdinů dneška“ svědčí to, že Karla Kühnla do ODA přivedl a nejvíce se zasloužil o jeho instalaci do funkce ministra průmyslu a obchodu Jiří Skalický. Karel Kühnl a Michael Žantovský se náhle objevili v roce 1996 - 97 a ještě ani nebyli členy ODA, nastoupili cestu do nejvyšších posic. Oba měli podivnou a podezřelou minulost. Karel Kühnl odešel do emigrace ve stejné době a vlně jako kapitán Minařík a „zimní televizní král“ Hodač. Otec Kühnla i tchán byli v registru tajné bezpečnosti. Z okolností jednání o lídrovi Čtyřkoalice ve Žďáru nad Sázavou je zřejmé, že nadchází doba, kdy i „hrdina“ Kühnl bude stažen z oběhu. Vykonal špinavou práci, pomohl zničit ODA, která občas čeřila proud české postkomunistické politiky. Někteří její členové si nenechali diktovat a nebyli na oprati. S odstupem času a po seřazení a složení si souvislostí mi nezbývá než konstatovat „i u založení ODA byli“.
Stále více si připadám, jako obyvatel a součást obludného panoptika. Někdy mám pocit mrchoviště. Měl jsem ten pocit, když hlava české katolické církve primas Vlk fakticky svatořečil nebožtíka Josefa Luxe, v době, kdy čas ještě nezvážil jeho život a činy. Stejně jsem se cítil, když jsem viděl pana presidenta při předávání cen populární hudby. Maska lidumila a miláčka davů, i s tím pukrletem. Aplaus sálu s povstáním a potleskem vstoje. Pan president posmrtně udělil cenu Milanu „Mejlovi“ Hlavsovi, bývalému členu Plastiků. Nikde ani zmínka, že Mejla Hlavsa byl v registru Státní bezpečnosti. Mejla byl hudebník a ti bývají citlivější, křehčí duše. Každý člověk může mít slabou chvilku a selhat. Proč jej nenecháte na pokoji. Sám měl z toho vnitřní komplex. Měl stejný pohled jako Jim Čert, udavač za peníze, který byl v registru té virtuální zločinecké organisace. I Josef Lux v posledním roce svého života vnitřně vážil svůj život a činy. Vím to, měl jsem s ním mnohé těžké konflikty, kvůli tomu co dělal.
Tak jako před padesáti a před třiceti roky nová „elita“, která vyrostla z „obrodného procesu“ devadesátých let buduje svůj Pantheon. VYTVÁŘÍ PROTOTYPY SVÝCH HRDINŮ. Aby jim samým to při srovnávání s nimi dlouho vydrželo, jsou to dnes hrdinové, kteří někdy selhali a nebyli zase tak svatí.
Na hodnotách a na hrdinech, které vytvořil náš čas nemůže dlouhodobě stát lidské společenství, natož stát. Čas je nemilosrdný soudce, ukáže jak to ve skutečnosti bylo a kde byla pravda. Česká společnost se bude dále propadat do marasmu a o to jim jde. Je to jedinečné živné prostředí pro „kormidelníky“.


V Třeštici 23. března 2001
Čestmír HOFHANZL

e-mail: ecoline@volny.cz