Začněme přehledem: jaké bezpečnostní informace o občanech se vedly do roku 1989?

Vedle údajů, které eviduje každý stát, např. o řidičských průkazech, zbrojních a cestovních pasech a kromě indexů kriminální policie měl komunistický režim i jiné registry. Některé se daly očekávat, evidovali se například emigranti. Státní bezpečnost však kvůli objasňování trestné činnosti shromažďovala i četné další informace: o narkomanech a pašerácích drog, o padělatelích. Ale na rozdíl od demokratických států, kde se sběr údajů mezi tajnými službami a kriminální policií také překrývá, naše StB informace nejen sbírala, ale měla i výkonné pravomoci. Mohla nejen požadovat informace, ale také zatýkat a vyslýchat v rámci trestního řízení. Řešila například větší případy hospodářského rázu - důlní a vlakové havárie, výbuchy atd. Tato praxe, společná všem nedemokratickým režimům, skončila až v roce 1990.

Některé rejstříky se však zcela vymykaly z praxe, přípustné v demokratických zemích, třeba evidence homosexuálů nebo židovského obyvatelstva. Známá je tzv. akce Pavouk, která židům znemožňovala přístup k informacím v Židovském muzeu a zajišťovala i úplné absurdity, například aby se v letadlech ČSA nepodávala košer strava. Odtud pocházel i seznam spisovatelů a umělců židovského původu, zveřejněný začátkem devadesátých let v odporném časopise Politika. Viděl jsem i kartotéky profesí - třeba taxikářů, a všech lékařů v Hradci Králové. StB si tím usnadňovala vyhledávání, protože až do pádu komunistického režimu byla moderní informační technikou vybavena jen velmi skromně.

Každý stát má obvykle dvě civilní tajné služby: zahraniční rozvědku a kontrarozvědku, která působí doma. Obdobné je to ve vojenských službách. Jak to vypadalo u nás?

Přesněji řečeno, demokratické státy naší velikosti civilní rozvědku obvykle nemají. V bývalém režimu však byly rozvědka, kontrarozvědka i vojenská kontrarozvědka začleněny do StB. Pouze Zpravodajská služba Generálního štábu, tedy vojenská rozvědka, podléhala ministru obrany.

Druhá správa, která je z hlediska poznání minulosti zřejmě nejdůležitější, měla 12 odborů; odbory 9-12 byly zaměřeny na vnitřní nepřátele, např. také na církve a mládež. Hlavní náplní práce 12. odboru byl boj proti ideologické diverzi a emigraci. Touto problematikou jsem se převážně zabýval, když jsem pracoval na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Kontrarozvědka měla na starosti i hospodářskou kriminalitu, mj. v zahraničním obchodě.

Bylo československou zvláštností, že jen velmi málo pracovníků rozvědky předtím nepůsobilo v kontrarozvědce. Často přecházeli z kontrarozvědky do rozvědky - jednak proto, že měli operativní zkušenosti, a také proto, že přes rozvědku se dostávali do zahraničí, což bylo lákavé zejména z finančních důvodů. Klasický případ je Josef Kafka, který mučil Vlastimila Třešňáka. Krátce poté, co Vlasta Třešňák emigroval, byl Kafka přeřazen na rozvědku, kde pracoval až do roku 1990.

Zřejmě nejrozsáhlejší a nejcitlivější součástí evidence jsou svazky, které si StB udržovala o spolupracovnících a zájmových osobách. Jak to fungovalo?

Co se dělo, když operativec zjistil, že zájmová osoba je zablokovaná?

Jakou roli hrály v evidenci Státní bezpečnosti počítače?

V „ruční“, tedy knižní verzi registru svazků byly všechny informace pohromadě. StB udržovala až do konce počítačovou i knižní verzi registru jak na centrální, tak na krajské úrovni.

Mohlo v evidenci docházet k neoprávněným manipulacím?

StB si byla dobře vědoma, že žádný systém není stoprocentně zajištěn proti manipulaci s daty. Po procesu s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským se zjistilo, že StB na něj několik měsíců sbírala materiály, aniž o tom nadřízení věděli; následně proto došlo k oddělení výkonné a svazkové agendy. Mimochodem, výzkumy z devadesátých let naznačují, že StB „rozpracovávala“ i Klementa Gottwalda a zvažovalo se, jestli hlavním obžalovaným v procesu má být on, nebo Slánský.

Jak byl systém chráněn proti „mrtvým duším“, které si operativci vedli jen proto, aby plnili plán a dostali prémie?

Z hlediska vypovídací hodnoty evidence je však třeba vzít v úvahu také opačný případ - že někdo se StB „upsal“ jen proto, aby se dostal z vězení - a pak už s ní nikdy nespolupracoval. Znám takové případy. Zde samotná evidence skutečně málo vypovídá, bez znalosti spisu se nedá posoudit, jestli daný člověk byl faktickým spolupracovníkem StB.

Lze tedy říct, že při důkladné analýze, vezmou-li se v úvahu nejen evidenční údaje, ale obsah svazku dotyčné osoby a lidí z jejího okolí, lze bezpečně určit, jak se v minulém režimu chovala?

Proč tedy tolik lidí vyhrává u soudu spor, že StB je vedla jako spolupracovníky neoprávněně?

Důvod je prostý. Lustrační zákon zkoumá pouze evidenci, to znamená, že pro vydání osvědčení rozhoduje, je-li lustrovaný člověk Státní bezpečností evidován. Nařčení lidé se obracejí na soud s tvrzením, že nebyli vědomými spolupracovníky, že StB je evidovala neoprávněně. To jsou ovšem zcela rozdílná tvrzení. Oprávněnost evidence se totiž nedá doložit bez prozkoumání obsahu spisů. Pokud byl svazek skartován nebo soudce rozhodne, že materiály na mikrofiších (na nichž jsou zkopírovány svazky StB), nejsou dostatečně hodnověrné a nezachoval se závazek ke spolupráci (na mikrofiše se nekopíroval, archivoval se jako tzv. materiál trvalé hodnoty v originále), může soud rozhodnout, že nešlo o vědomého spolupracovníka, a logicky z toho dovodí, že byl evidován neoprávněně.

Musí to tak být? Nedala by se činnost agentů a spolupracovníků rekonstruovat?

Komplikace spočívá v tom, že při skartacích, nařízených generálem Lorenzem v listopadu a prosinci 1989, bylo zničeno více než 95% živých svazků. Jenže z archivu naproti tomu zmizely svazky jen zcela výjimečně. Protože se podařilo zachránit EZO a CRS, můžeme zjistit, kdy byl dotyčný kontaktován, kdo a za jakým účelem ho zaregistroval. Prozkoumáním pracovní náplně příslušníka StB, který vedl v dané problematice jeho svazek, lze zjistit, na které osoby podával dotyčný spolupracovník informace.

Existovaly totiž roční a čtvrtletní plány; operativci vypracovávali hodnocení, v nichž je uvedeno, jakých výsledků jejich spolupracovníci dosáhli. Ve zprávách jsou označováni krycími jmény a registračními čísly, které není těžké dešifrovat.

Situaci poněkud komplikuje, že v plánech a vyhodnoceních za delší období se neuváděla registrační čísla, umožňující jednoznačnou identifikaci. A krycí jména jednoznačná být nemusela.

Pro názornost uvedu konkrétní příklad: V jednom ročním hodnocení činnosti odboru se píše, že agenta s krycím jménem Bendy se podařilo nasadit do kanálu, který používal vydavatel exilové literatury Daniel Strož k pašování knížek do Československa. Následně byla odhalena a rozprášena celá distribuční síť a někteří lidé byli potrestáni. V tomto případě byl spolupracovník zjištěn jednoduše, protože přezdívka Bendy se v evidenci vyskytovala jen jednou. Ale i když byla některá krycí jména stejná, jen zcela výjimečně bylo možné, aby se shodovala také v místě, čase, dané problematice a napojení na téhož operativce. Takovou analýzou lze v naprosté většině případů neomylně prokázat, zda dotyčný člověk spolupracoval.

Podle vás se tedy archivy zachovaly?

Rekonstrukce minulosti je zřejmě možná. Ale proč se tedy nedělá?

Německý Gauckův úřad je ale přece vstřícnější než náš.

Je to i případ Listů a Jiřího Pelikána - Gauckův úřad mu vydal materiály ze začátku osmdesátých let, týkající se mezinárodních součinnostních jednání a dohod šéfů rozvědek východního bloku o exilu a emigrantských časopisech. Kdyby kopii tohoto jednání předal Jiřímu Pelikánovi někdo z české strany, vystavil by se trestnímu stíhání pro ohrožení státního tajemství! A platí to dodnes, přestože utajování těchto materiálů nemá v českých zákonech žádnou oporu.

Zajímavé a poučné. Vraťme se však k seznamu Petra Cibulky. Jakou má podle vás vypovídací hodnotu?

Nechcete to komentovat?

Ne.

Z vašeho popisu přesvědčivě vyplývá, že analýzou a zkoumáním křížových odkazů můžeme minulost ve většině případů spolehlivě rekonstruovat. Proč se o to Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu nepokusil? Podle vás teď soudy dávají rozhřešení lidem, kteří si to v mnoha případech nezaslouží, ačkoli by mohly rozhodovat na základě faktů. Mlhavost a nedůvěra k minulosti četných lidí, která tak vzniká, je přece horší, než kdybychom archivy StB zničili.

To je opravdu k nevíře, ale ÚDV snad na jejich souhlasu nezávisel? Při lepší spolupráci s archivem snad mohl s plošnou rekonstrukcí začít, nebo ne?

Dobře, ale nebylo možné zajistit, že by se přesnějším definováním státního tajemství daly ožehavé informace ochránit?

Při plošném přístupu do archivu myslím, že ne. Při omezeném přístupu, který by se týkal jen určitých tématických okruhů, třeba exilu, by se citlivé informace ochránit daly.

Oddělení ÚDV, ve kterém jste pracoval, se ale o rekonstrukci některých kauz pokusilo, a pokud vím, tak úspěšně. Jenže pak vás doslova rozmetali, zabavili vám počítače a znemožnili další práci. Proč?

V jednom dokumentačním oddělení ÚDV jsme se pokoušeli shromažďováním a fulltextovým vyhledáváním a porovnáváním textů přepsaných do počítače zrekonstruovat obsah některých zničených svazků těch agentů, kteří nás zajímali. Pracovali jsme na tom několik let a postupem času se nám obnova svazků opravdu začala dařit, a to i přes odpor archivních správců. Ačkoliv jsme do archivu nikdy neměli přístup jinak než lustrací nebo vyžádáním konkrétního materiálu, uměli jsme si poradit s případy, kdy skartací v listopadu 1989 zanikl ke svazku „normální“ přístup. Když přišlo sdělení, že hledaný záznam v archivu není, dostávali jsme se k požadované informaci analýzou obsahu příbuzných svazků.

Vaše skupina si tedy na jistém vzorku prakticky ověřila, že rekonstrukce minulosti je možná.

Po zveřejnění Cibulkových seznamů se prý Ministerstvo vnitra obávalo - aspoň tak to ředitel Frolík údajně několikrát zdůvodňoval -, že kdyby databáze EZO a CRS předal ÚDV, dříve či později by se někde objevily. ÚDV to samozřejmě velmi komplikovalo práci. Měl jsem pocit, že náš úřad je nechtěným dítětem, které je všem, především rezortu MV, jen na obtíž.

To, co říkáte, ovšem usvědčuje pravicové vlády z pokrytectví. Zaklínaly se přece, jak velice jim záleží na důkladném vyrovnání s minulostí, ale ve skutečnosti pro to neučinily skoro nic.

Udělalo se velmi málo. Z mého pohledu, tedy pohledu bývalého pracovníka ÚDV, mohl resort Ministerstva vnitra pro dokumentaci minulosti vykonat podstatně víc. Za vlády ČSSD se situace ještě zhoršila. Od nástupu Ireneje Kratochvíla do funkce ředitele ÚDV je dokumentační činnost Úřadu systematicky likvidována. Situaci v jiných resortech, třeba na Ministerstvu spravedlnosti, nemohu posoudit.

Jednoho z bývalých senátorských kandidátů ČSSD (říkejme mu X.Y.), soud nedávno zprostil nařčení, že byl spolupracovníkem StB. Přitom se dochoval jeho svazek. Ministerstvo vnitra ani zdaleka neučinilo všechno, aby spor vyhrálo. Ve svazku lze najít hlášení, která X.Y. podával jako spolupracovník StB. V řadě případů jsou založena na rozhovorech s lidmi, kteří by dnes byli schopni a ochotni u soudu dosvědčit, že určitou informaci tehdy nedávali nikomu jinému, než právě panu X.Y., takže je zřejmé, od koho ji StB měla. Prostě, jeho spolupráci by vnitro mohlo u soudu prokázat nad veškerou pochybnost.

Jedna z afér, která notně otrávila polistopadové ovzduší, byla kauza Bartončík. Máte za to, že i ona by se dala přezkoumat?