Martin Jan Stránský: Slovo vydavatele
Hra na housle

Průmyslový Titanik České republiky Chemapol narazil na svůj ledovec a nyní se potápí. Počet dalších potápějících se lodí českého průmyslu vzrůstá. Dochází k řetězovým reakcím: Chemapol dluží miliardy bankám; zdravé úvěry se ukazují být nezdravé; „účetní chyba“ ministerstva financí vedla k nezdravému růstu rozpočtového schodku a rok 1999 asi opět zaznamená negativní ekonomický růst, při němž nezaměstnanost nejspíš překročí deset procent. V případě, že stát bude muset nouzově zasáhnout a nabídnout další finanční infuzi k záchraně České spořitelny a Škodovky, co zůstane na financování dalších nedostatečně privatizovaných státních pijavic, jako jsou systémy zdravotnictví, dopravy a státní správy?

Na tomto pozadí se dozvídáme, že se Senát České republiky po debatě opět rozhodl komerčně pronajmout posvátné prostory Rytířského sálu k módní přehlídce. Předcházející dvě přehlídky přinesly celkovou sumu 15 tisíc korun do senátní pokladny. Člen organizačního výboru senátor Jiří Šenkýř nicméně tvrdí, že se tu jedná o „velký byznys“. Takové efektivní využití času nechybí ani v parlamentu, kde poslanci, místo aby spolupracovali na řešení současné krize, se nadále zabývají handrkováním o tom, kdo bude či nebude v jejich stranických stínových vládách. Začíná být ale zřejmé, že ze všech poslanců dohromady by se stěží sestavila jedna schopná vláda.

Kdo opravdu neselhává v dnešní krizi, to jsou komunisté. Tato strana, jediná komunistická strana v Evropě, která se neomluvila za vlastní minulost, se nyní těší podpoře každého desátého občana. Tento fakt vystupuje nenápadně, ale poukazuje na skutečnou hloubku a příčinu dnešní krize. Jedná se o krátkou paměť, o alibismus, při kterém se zapomíná na základní relace mezi příčinou a důsledkem.

V roce 1991 se zlo a maladaptivní pocity a reakce s nimi spojené nevyloučily, ale pouze skryly a proměnily. Právě toto zlo a s ním neomezený sklon ke korupci, finančním machinacím, pokrytectví a manipulaci stojí za dnešní ekonomickou a společenskou krizí. Neochota a neschopnost provést nezbytnou privatizaci (jako jedinou možnost ekonomické záchrany této země) a s ní spojený malicherný pocit, že „dáváme něco někomu jinému“, rovněž vyvěrá ze stejného zdroje.

Takřka deset let po sametové revoluci zůstává náš nejhlubší problém neotevřený. Stále schází uznání skutečnosti, že období 1948 až 1989 ovládal konflikt, který se vůbec neliší od občanské války - vždyť jedna část populace utlačovala druhou, když nastolila systém vražd, věznění a manipulace. Řešení nespočívá v odkývání, ale v přijetí faktu, že všichni komunisté, od vysokých funkcionářů až po řadové členy KSČ, jsou vinni. Pokud naše společnost tento fakt přijme a bude se jím řídit, konečně nahradí alibismus respektováním hranic dobra a zla. Toto respektování povede k odhalení opravdových příčin naší ekonomické krize i rozsahu dnešní finanční korupce. Je na nás, aby se tyto kroky uskutečnily co nejdříve, naše děti přece nesmějí být zatíženy důsledky našich lží.
Legenda císaře Nera, který hrál na housle, zatímco hořel Řím, je známá. Zatímco senátoři debatují o tom, zda pronajmout Rytířský sál, zatímco poslanci staví stínové vlády a média chlácholí skeptickou veřejnost, Řím hoří. Kolik z nás tedy sáhne po houslích?

“Kdo opravdu neselhává v dnešní krizi, to jsou komunisté. Tato strana, jediná komunistická strana v Evropě, která se neomluvila za vlastní minulost, se nyní těší podpoře každého desátého občana. Tento fakt vystupuje nenápadně, ale poukazuje na skutečnou hloubku a příčinu dnešní krize. Jedná se o krátkou paměť, o alibismus, při kterém se zapomíná na základní relace mezi příčinou a důsledkem“, . . . jestliže hned o kousek dále publikujete lživou a hloupou komunistickou propagandu rudoprávního pisálka Kumermanna?

K poznání a pochopení motivace a skutkových podstat odbojové činnosti skupiny bratří Mašínů by Váš autor mohl čerpat např. z knihy historika Jana Němečka „Mašínové“ (vydal Torst 1998), Oty Rambouska „Jenom ne strach“ (vydalo NTS 1990), nebo přímo z trestního spisu „Novák a spol.“ vedeného komunistickou policií proti cca dvaceti spolupracovníkům odbojové skupiny. Pokud by pan Kumermann měl hlubší zájem o přímý pohled do tváří jednotlivých účastníků, svědků a historiků, dovoluji si nabídnouti jeho pozornosti můj dokumentární film „Země bez hrdinů, země bez zločinců...“ (ČT 1996), nebo jiný můj dokumentární film z cyklu 30 ohlédnutí: „Proti komunismu se zbraní v ruce“ (ČT 1999). Seriózní autor může dnes už konečně studovat i další věrohodné prameny.

Přesto Váš autor má problém:
„Problém (pana Kumermanna – pozn. M.V.) začíná u výběru toho, kdo má představovat utlačovatelskou stranu. Kdyby si Mašínové vybrali za cíl vysokého stranického funkcionáře, vojenskou či policejní jednotku, bylo by snad možno stále ještě proti jejich akci namítat, ale jen chabě. Pokud se však obětmi jejich svaté války staly dvě zcela bezvýznamné figurky na dobové šachovnici, je vše daleko méně jasné. Obhájci Mašínů mají do jisté míry pravdu, když říkají, že pokud mohli oba zastřelení nosit zbraň, museli být s tehdejším režimem spjati. Stěží by však by mohli trvat na tom, že šlo proto o skutečné nositele komunistické ideologie a přední spolutvůrce totalitního systému.“

O tom, koho si Mašínové vybrali za cíl své odbojové skupiny, se lze dočíst právě v trestním spisu „Novák a spol.“. Jestliže president Gottwald, generál Čepička a další veličiny padesátých let nejsou pro pana Kumermanna „vysokými stranickými funkcionáři“, lze se jen dohadovat, kam až mířila protikomunistická odbojová aktivita samotného autora, nebo je skutečností, že pan Kumermann seriózní podklady pro své úvahy nestudoval?

Autor jde v Přítomnosti ještě dál:
„ . . . Mašínové zabili dva drobné přisluhovače (zvýraznil M.V.), aby komunistickému státu oznámili, že mu vyhlašují válku. (Doufám přitom, že vypravěči nevěří své pohádce o tom, že odstřelení bankovního zřízence bylo nutné, aby se Mašínové probojovali na druhou stranu).“

Další tři mrtví „lidoví“ policisté NDR položili život za ideály komunismu, když se ve dvacetitisícovém davu vojensky organizovaných ozbrojenců Volkspolizei a Rudé armády postavili proti skupince pěti za svobodou prchajících mizerně vyzbrojených Čechoslováků v železniční stanici UCRO, v lesích a lukách u obce Waldow až po hranice Západního Berlína.

Kumermann zřejmě odmítá právo Ctirada a Josefa Mašínů a Milana Paumera na presumpci neviny (žádný soud v jejich věci dosud v České republice nejednal) a odmítá zřejmě i zákon, jenž občanům ČR ukládá povinnost projevovat úctu lidem, kteří se postavili na odpor proti zločinnému komunistickému režimu – to však mu nedává právo veřejně a propagandisticky účelově lhát.

Kumermannova konstrukce paralel mezi „městským terorem“ Usámy bin Ládina a bojem Mašínů proti zločinnému komunismu se zbraní v ruce na počátku padesátých let je opět nešťastně přitažená za vlasy. Pan Kumermann zřejmě záměrně zamlčuje podstatné rozdíly: je to především právo na odboj za určitých podmínek zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN, ke které Československo přistoupilo paradoxně právě v roce 1948 jako jeden z prvních signatářů, a zamlčuje i osobní bojové nasazení jednotlivých členů skupiny bratří Mašínů, kteří v každé akci nasazovali vlastní život.

Terorista Usám bin Ládin zpravidla provádí své teroristické akce neosobně – bez osobního rizika - prostřednictvím svých peněz a nikoliv vlastním osobním bojovým nasazením – v tom je podobný spíše panu Kumermannovi, který také rád bojuje - v tomto případě „prostřednictvím“ Vašich vydavatelských peněz a svých vlastních lživých slov.

„Řešení nespočívá v odkývání, ale v přijetí faktu (zvýraznil M.V.), že všichni komunisté, od vysokých funkcionářů až po řadové členy KSČ, jsou vinni. Pokud naše společnost tento fakt přijme a bude se jím řídit, konečně nahradí alibismus respektováním hranic dobra a zla. Toto respektování povede k odhalení opravdových příčin naší ekonomické krize i rozsahu dnešní finanční korupce. Je na nás, aby se tyto kroky uskutečnily co nejdříve, naše děti přece nesmějí být zatíženy důsledky našich lží“.

Zbývá se jen optat pana Martina Jana Stránského, co pro tento bohulibý cíl dělá on sám ve své „Přítomnosti“, a jak k tomu přispívá přizváním lživého autora Kumermanna na stránky jeho časopisu.

Nemají-li Vaši autoři dostatek vlastních závažných témat, dovoluji si nabídnouti Vaší pozornosti internetové stránky „TV.CULTURE.CZ“, kde uvítáme i Vaše příspěvky do diskuse o médiích v ČR.

nebo vadas@f.amu.cz