Česká kletba
Mentalitu i chování velkých společenství a národů je možno odvozovat a dokládat z charakteru přírodního prostředí, ve kterém po staletí sídlila (Ključevskij - Dějiny Ruska). Českou mentalitu i jednání našich elit v krisových obdobích lze přičítat ústřední poloze „české kotliny“ v evropském prostoru. Českomoravský prostor byl po dobu jednoho tisíciletí hraničním územím mezi evropskou křesťanskou a byzantsko-ruskou civilizací.Na území dnešního českého státu se po staletí odehrávaly konflikty a války mezi mocnostmi a vojsky odlišných civilizačních okruhů. Byli jsme většinou pasivními účastníky dějinných konfliktů. Naučili jsme se přikrčit a přežít. Maximálně okrást mrtvého vojáka některé z válčících stran.
Podobnou historickou polohu i postavení měli Poláci i Maďaři. Poláci po staletí bojovali o svou existenci mezi Ruskem a Švédskem a vzmáhajícím se Pruskem. Na konci osmnáctého století Polsko přišlo o svou státnost a na více než století polský stát zmizel z mapy Evropy. Maďaři byli po několik století součástí Osmanské říše, na jejich území probíhala válečná hranice.
Maďaři již v polovici 19. století si vynutili na Habsburcích dualitu Podunajské říše. Stala se Rakousko - Uherskem. Poláci opakovaně povstali proti ruské nadvládě a Pilsudského armáda na konci prvé světové války přinutila bolševiky k uznání Polska.
Československo dosáhlo svého uznání ne na válečném poli, ale díky diplomatickým aktivitám trojice Masaryk - Beneš - Štefánik. Stalo se tak i proto, že takové rozdělení Podunajské říše vyhovovalo představám některých vítězů války. Jen legie svým průchodem rozpadajícím se Ruskem prokázaly naši vůli po svéprávnosti.
Ukázkou širokých možností české duše je osobnost Bohumíra Šmerala, rakouského sociálního demokrata, který až do konce války byl důsledně proti rozbití Rakousko - Uherska a ustavení Československé republiky. V roce 1921 založil komunistickou stranu Československa. Ve třicátých letech po svém odchodu do Moskvy, jako reresentant Kominterny řídil v dalekém Mongolsku fysické vyhlazování budhistických klášterů. Děly rozstřelovali budovy, strojními puškami kosili mnichy.
Na počátku druhé světové války československá politická a veřejná elita se nepostavila Hitlerovi a nevedla svůj lid do beznadějného boje. Hrdost, čest, obrana státnosti byly nižší hodnotou než život v otroctví. Bojovat do zahraničí i ve vnitřním odboji odešli lidé málo známí nebo neznámí. Lidé, pro které pojmy čest a národ ještě měly svůj význam. Hrdinové vnitřního odboje Morávek, Mašín, Balabán jsou v naší zemi neznámé pojmy, jejich sochy nestojí na náměstích. Mašínovi synové se nesmějí vrátit do země, které jejich rodina dala celý svůj život. Největší čin Československého válečného odboje, zabití říšského místodržícího Reynhardta Heydricha byl po celých padesát let předmětem kontroversních odsudků za odvetu, která následovala. Jako by hrdost, čest, svéprávnost a svoboda někdy byly zadarmo a darem. Na Václavské náměstí, kde Emanuel Moravec, kariérista a zrádce (před tím byl legionář a masarykovec) volal po české krvi, přišlo tehdy sto tisíc lidí. Snad je pro náš charakter specifické, téměř po půl století se nenašel historik, který by fenomén Emanuela Moravce kriticky zhodnotil. Když se tak stalo, napsal jej člověk podobných kvalit.
Vyhnání Němců po válce, potrestání celého etnika (bez soudního spravedlivého posouzení viny konkrétních lidí a vynesení trestu)) nebylo aktem spravedlivé pomsty po lítém boji. Byla to pomsta za strach a pocit ponížení a chuť se chopit majetku, v té chvíli slabých Němců. Tak nejednají hrdí, čestní a svobodní lidé. Nejhorším na tom aktu bylo, že morálně připravil půdu pro únorový převrat a komunismus.
Celé poválečné padesátiletí bylo obdobím pozvolného hodnotového rozkladu české společnosti. O českém komunismu nelze říci, že byl totalitní z hlediska uzavřené lidské kasty, která by bránila všem ostatním ve společenském vzestupu. Příležitost měl každý, kdo přijal pokřivené hodnoty toho podivného spřeženectví. Pak již stačilo jen plout, čekat a vhodný okamžik využít. Stačilo vědět, kde jsou hranice, že pravda není a nebo je jen tehdy, když je to pro stranu výhodné. Pak nic nebránilo společenskému a profesnímu vzestupu. Komunistický systém stál na průměrnosti, nesnášel lidi ctnostné. Jeho největším nepřítelem byl pravdivý člověk. Komunismus se tím sám odsoudil k propadu do ničemnosti.
Pud sebezáchovy spřeženecké kasty byl povýšen nad pud sebezáchovy kulturní, intelektuální i národní. Proto šli až do kolébek a proto nesnášeli pravdu. Odnesla to celá společnost, i ti, kteří komunisty nikdy nebyli a z nichž někteří i seděli v komunistických vězeních. Morální systém byl do hloubky poškozen a česká společnost ztratila křehký, ale jediný pevný bod ve vesmíru.
Pomalu jsme si navykli, že na pravdě, na etických zásadách se v mírnosti, ale důsledně s vědomím následků netrvá. Pravdivý a morální postoj se stal extrémismem. Člověk se jím sám vylučoval ze společnosti. Kdo našel v sobě tu sílu a trval na mravnosti za všech okolností, stával se ne příkladem, ale vztyčeným prstem, který ostatní brali jako výčitku své vlastní malosti a slabosti. Za svou vlastní slabost se takovým lidem mstili, protože nebyli jako oni.
Český disent sedmdesátých a osmdesátých let nebyl odporem proti špatnému a nemravnému systému. Byl to disent ve své podstatě politický a liberální. Proti režimu protestovali lidé, kteří v té partě původně byli a vnitřním politickým bojem byli ze hry vyřazeni. Nebo lidé, kteří měli pocit, že je jim bráněno jednat podle svých představ a zálib. I v disentu bylo velmi málo lidí, kteří se systému postavili především proto, že byl nemravný. Proto tak významnou roli v odporu proti režimu měli bývalí komunisté. Tak se stalo, že i v řadách těch, kteří měli odvahu a veřejně projevovali odpor proti vládnoucí moci před listopadem 1989 bylo velmi málo lidí důsledně si uvědomujících, co nás čeká.
V parlamentu jsem do důsledků pochopil o čem je česká společnost a co se stalo v letech 1940 až 1990. Česká společnost po dva lidské věky cíleně byla zbavena positvních lidských vzorů. Kdo se i jen jako mravní i profesně zdatná osobnost mohl vyhranit mimo struktury vládnoucího řádu byl nebezpečný. Systém, jeho kormidelníci a nakonec sama společnost podvědomě v samém zárodku eliminovala takové potencionální příklady a vůdce. V okamžiku vnitřního zhroucení Sovětské říše a komunismu, v žádné její satelitní zemi nebyla připravena přirozeně vyrostlá, alternativní společenská vrstva, která by byla schopna převzít zodpovědnost. Vrstva, která by si byla vědoma ceny a hodnoty svobody, zodpovědnosti v demokracii a toho, že oba tyto pojmy a lidský řád na nich založený stojí na obecně sdílené mravnosti. Nebyla zde početnější společná vrstva angažovaných osobností, podnikatelů, učitelů, která tak a podle takových zásad již po léta jednala a měla s tím zkušenost.
Hlásaný a prosazovaný liberalismus v tak klíčovém okamžiku přechodu z totalitního období nemohl mít jiný výsledek než měl. Připraveni byli a zkušenost měli ve své většině jen ti, kteří profitovali z předešlého neřádu. V českých poměrech vše bylo navýšeno naší, snad národní vlastností - nezodpovědností k něčemu vyššímu - mravnosti, národnímu zájmu, a téměř obecně sdíleným pocitem, že „nic není doopravdy“ a „ze všeho se dá vždy nějak vybruslit“. Na takových státotvorných principech byla postavena česká společenská i hospodářská transformace. Komunistická strana nebyla zakázána a vyřazena z politického zápasu proto, aby nevznikl nebezpečný precedens, že zneužití se doopravdy trestá. Stala se naopak pro rozhodující hráče na politické i hospodářské scéně velmi užitečná. Její nejvlivnější členové z předlistopadového období a celá státně-bezpečnostní garnitura už byli přetransformováni jinde. Drželi v rukách kapitálový systém a stáli v pozadí za většinou stran parlamentního politického spektra. Přes peníze a média postupně ovládli s některými novými lidmi scénu. Komunisté celou popřevratovou dobu slouží k odvádění pozornosti. Ve svém vlastním zájmu i v zájmu svých spoluhráčů - protivníků pomáhají blokovat kroky, které by vedly k vyrovnání s minulostí, k průhlednosti politické i hospodářské scény. Jejich vliv i věrohodnost zatím roste. O našich českých kvalitách svědčí i dlouhá a nechutná debata o nezbytnosti našeho vstupu do NATO. V Polsku i bývalým (přejmenovaným) komunistům, po staletých zkušenostech s východním sousedem, to bylo jasné.
Celá česká ekonomická transformace, s právním zázemím, kuponovou formou privatisace, fondy, neochotou včas regulovat tyto procesy byla cíleně vymyšlena na zneužití a vykradení státu. Budoucnost státu, funkčnost, zodpovědnost ke svému obyvatelstvu u rozhodujících osob vedení státu, politických stran, bankovních i hospodářských špiček zcela absentovala. Podílely se na tom smutném stavu, v různé míře a fázích vývoje podle svého vlivu všechny politické subjekty. Od počátku jsem se ke klíčovým otázkám a věcem ve své straně i v parlamentu vyjadřoval a varoval před následky. Ovlivnit je jsem fakticky neměl šanci. Když mi bylo odpovězeno, odpověď obvykle zněla „mluvíte o obecných principech, kde máte důkazy“.
K čemu se nastavuje cesta bylo jasné již v roce 1990 člověku, který vládl zdravým rozumem, jestliže věděl na jakých zásadách, vlastnostech a principech funguje lidské společenství. Pro společenské procesy platí a podléhají stejným silám a principům, jaké vládnou v živé i neživé přírodě. Ani lidské společenství, nebo stát není možno sestrojit jako perpetum mobile. Stát volné soutěže je možno ustavit tam, kde platí nepsané normy lidské morálky, ty zajišťují vytvoření institucí dbajících na dodržování psaných norem a především tyto nepsané normy zajišťují vymahatelnost zákonů. Až na výjimky, celá politická i společenská elita, která se etablovala po listopadu 1989 jednala tak jako by sestrojení lidského společenského perpetua mobile bylo možné. Hlásaná a prosazovaná volná soutěž a liberalismus ve společnosti, která byla ve stádiu kolapsu peleše lotrovské mohly mít jediné vyústění. Iniciativy se chopili nejbezohlednější a nebyli drženi v míře ničím.
Není pravdou, že česká transformace a privatisace devadesátých let byla ze všech zemí postsovětského bloku nejúspěšnější. Spíše je možno říct, byla nejsofistikovaněji sešvindlovaná. Jak je v naší tradici, proběhla tak, aby klíčové osoby a hlavní viníci společenského a ekonomického marasmu nesli pro budoucnost co nejmenší, ne-li žádnou zodpovědnost. Všechny hry a tahy kolem nemožnosti potrestat zločiny komunismu, estébáků a jejich agentů, promlčitelnosti spáchaných činů nebyly z důvodů nemožnosti přesně a spravedlivě postihnout vinu těchto lidí. Konaly se především proto, aby se nevytvořil precedens, že zneužití a podobné zločiny se trestají. Noví kapitánové průmyslu, peněžní magnáti, političtí bosové, vzmohlíci dále zpochybnili pojmy morálky, práva, spravedlnosti. Stalo se tak úmyslně a cíleně, staronová elita si tím zajistila svou budoucí beztrestnost a naloupený majetek. Není pravda, že nelze právně postihnout, dohledat a potrestat většinu velkých loupeží, zneužití a zločinů ke kterým došlo v průběhu devadesátých let. Příčina daného stavu není v žádném případě jen věcí platného práva a zákonů. Co se v naší zemi odehrálo v posledním desetiletí a co trvá, je důsledkem pokleslého morálního stavu české společnosti. Nemáme smyslu pro fair play. Objektivní pravda podle obecného mínění neexistuje, vše je subjektivní. Za deset let při diskusích a sporech, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, jsem dostal jedinou odpověď „objektivní pravda není, vše je subjektivní“. Od lidí vysoce postavených, vzdělaných i obyčejných lidí v hospodě. Jsme nemocná společnost a vinu neseme různým dílem téměř všichni. V posledních šedesáti letech v důležitých a rozhodujících historických situacích a okamžicích česká společnost a její elity jednaly nedůsledně a nepoctivě. Po každém takovém selhání jsme se vždy vyhnuli poctivé analyse příčin našeho selhání. Nikdy nebyla spravedlivě zvážena zodpovědnost a vina aktérů a účastníků. Výsledkem je, že se tragédie opakují a na povrch vždy vyplave špinavá ssedlina.
Takový je i výsledek „české sametové revoluce,“ společenské transformace i privatisace devadesátých let. Začala uzavřením dohod s odcházejícími komunisty a moralisováním pana presidenta. Pokračovala Listinou práv a svobod spolu s navázáním právní kontinuity na zlotřilý stát. Neodsouzením konkrétních zločinů a zločinů komunistické éry a formálním a bezzubým zákonem „O protiprávnosti komunistického režimu“. Vývoj pak již přirozeně pokračoval. V politice, v privatisaci, vlivu na média se prosadili ti, pro které počáteční kroky nového vedení státu vytvořily optimální podmínky. Ke všem těmto krokům a věcem jsem se v dané době v parlamentu vyjadřoval, odsoudil je a řekl, jaké budou mít následky. Můj hlas se většinou vůbec nedostal ven z parlamentní síně. Jsem též vinen, nekřičel jsem dost a byl jsem tam.
Českou kletbou je naše nevíra v existenci pravdy a ve spravedlnost. V krátkém pomatení smyslů i někdy chceme v takové hodnoty věřit, nejsme ale schopni dlouhodobě pro takové hodnoty pracovat a odříkat se. Změna může nastat až si množství lidí uvědomí, že jsou svéprávní a že nesou zodpovědnost. Budou hledat objektivní pravdu a pak na ní v mírnosti trvat, ctít právo druhého. Nekompromisně vyžadovat postižení a potrestání zneužití a zločinu. Až si nejlepší z nich uvědomí, že změnu poměrů za ně nikdo nezařídí a půjdou i do politiky.
Z trpké vlastní zkušenosti říkám, nikdo z dnešní elity dobrovolně nic positivního a obecně prospěšného neudělá. Není to v jejich zájmu. V řádné společnosti, v právním státě by jen velmi málo z nich mělo svá postavení a majetky.
V Třeštici 7. května 2001
Čestmír HOFHANZL
ecoline@volny.cz