Pakliže někdo u nás, s podivnými úmysly, rozdmýchává po 55 letech rozpravy o presidentských „Benešových“ dekretech, měl by si uvědomit náš národní zájem a především dějinné souvislosti tehdejší doby, jakož i období, které předcházelo jejich vyhlášení.

Před vypuknutím druhé světové války, ale také ještě i před záborem našich pohraničních území, Německou říší, důsledkem Mnichovské smlouvy, byli vyhlazováni příslušníci české menšiny v pohraničí bojůvkami z řad našich tehdejších německých spoluobčanů, mnohdy bez příčiny, docházelo k hromadným odchodům našich Němců do Německé říše. Německou národnostní menšinou nebyly demonstrativně dodržovány, nejen trestní ale i jiné československé zákony. Výkonná i soudní moc v pohraničí byla rozhodnou většinou německých obyvatel záměrně a hromadně ochromována. Takovou morálkou trpěla vynutitelnost práva demokratického státu.

S určitostí lze říci, že následně nebyly dodržovány ani říšské zákony, protože vraždy a teror stíhá každý právní řád. Přesto jsem ani neslyšel o jediném případu pozdějšího potrestání četných vrahů a teroristů českých obyvatel a to, jak už během výkonu státní správy na tomto území Německou říší, ani následně, po druhé světové válce, na území Německa německými policejními a soudními orgány. V tomto i v následném poválečném období, došlo tedy ke krytí terorizmu na českém obyvatelstvu i státy ustavenými na území dřívější Německé říše.

Nikdy nedošlo k odškodnění českých obyvatel Německou říší, ani nástupnickými státy, tedy těch obyvatel, kteří museli před národnostním terorem prchnout na území okleštěné Česko-slovenské republiky. Nedošlo ani k odškodnění našich obětí války, kterou Německá říše vyvolala.

Německé obyvatelstvo, na zabraném československém území, získalo kolektivním začleněním německé státní občanství, důsledkem Mnichovské smlouvy i příslušných říšských zákonů o nabývání německého občanství, bez výhrad a kolektivně se tím i zřeklo občanství československého. (Čeští obyvatelé tohoto území mohli získat německé občanství jen opcí) Na základě stále stejných a v Německu stále platných zákonů a citované Mnichovské smlouvy, získávají podnes příslušníci německé menšiny v České republice, jakož i jejich potomci, německé státní občanství.

Němečtí občané, a tedy i ze zabraných československých území během druhé světové války, byly tehdy občany poražené mocnosti a musí tudíž i všechny své důsledky z prohry války uplatňovat jen a jen u německé vlády. Německá vláda, jako subjekt mezinárodního práva, pak je může uplatňovat u vítězných mocností.

Presidentské dekrety byly přijímány především k zákonným úpravám během působení československé vlády v exilu a v období „legislativní nouze“, než byla zahájena plná činnost československé moci zákonodárné - Parlamentu - na osvobozeném československém státním území. Presidentskými dekrety byly tudíž uskutečňovány i závazky československého státu, vyplývajících z mezinárodních smluv a upravujících poměry v Evropě, důsledkem skončené války. Československý president Beneš byl jen jedním z mnoha činitelů, kteří se na schvalování a vydávání všech presidentských dekretů podíleli. Nelze ani dnes proto vyjadřovat mínění, že snad byly jakýmsi výnosem zvůle jedince, tedy našeho tehdejšího presidenta. Mají pouze znaky tehdejší morálky, které vpravily do práva. Platnost presidentských dekretů byla potvrzena československým parlamentem v únoru roku 1946.

Československý stát byl jednou z prvních obětí druhé světové války, kterou nevyvolal. Nebyl a ani nemohl být, nikdy ničím zavázán k občanům poražené mocnosti, kteří ani jeho existenci neuznávali.

Tehdejší počínání obyvatel i státních orgánů nelze posuzovat ani dnes zjednodušeně, bez hledání příčinných souvislostí a s dovoláváním se toho, že pro nás a v tomto případě, se jedná o počínání a majetkové nároky občanů až dnes demokratických států.

Právu vždy předchází morálka. Ta je většinovým sdílením uznávaných zásad chování obyvatel ve společné kultuře příslušného státu. Jak je shora uvedeno, německá menšina na československém území se těmto zásadám tehdy hromadně nepodřídila a nemůže tedy ani nyní lobovat za změnu našeho tehdejšího práva.

Majetkové újmy před válkou terorizovaného českých obyvatel ani majetkové újmy československých občanů z období války nebyly německými státy uspokojeny.

Újmy československých občanů předcházely újmám německých obyvatel z důsledků rozhodnutí vítězných mocností.

Újmy na obou znepřátelených stranách před, během i po druhé světové válce byly veliké a byly i velmi složité, příkladně i vlivem národnostně smíšených rodin, společně vlastněným majetkem, společně obývaným územím, jakož i změnami ve využívání právních řádů. Je nemožné dovolávat se soukromých práv, aniž bychom měli na zřeteli mezinárodně závazný právní rámec z důsledků druhé světové války a to po tak dlouhé době, když už tehdy byla morálka chabá a bylo ctěno právo silnějšího.

Našemu nynějšímu právu určuje základní rámec nynější Ústava a Listina práv a svobod. Z hlediska tohoto našeho základního rámce jsou četné dřívější právní předpisy dnes nepoužitelné, tím však neříkáme, že nebyly platné a tudíž je nelze ani nyní, ani kdykoli později zrušit.

Nemám obavy z reakcí ostatních evropských států během a po našem vstupu do Evropské unie. I tyto státy mají své zkušenosti s řešením důsledků i událostí spojených s druhou světovou válkou před 55 léty v Evropě.

Mlčení není řešení, to uznáváme snad všichni. Spolu však musí jednat právně patřičné strany, jak jsem uvedl. Bývalí němečtí občané s německou vládou, následně německá vláda s vítěznými mocnostmi.

Proč si myslíte, že je k jednání právně patřičná česká strana, pane Lukáši Jelínku ?

Ing. Pavel Folget, Most