Autor: Josef Maraczi

V roce 1971 byl Tykač při cestě za rekreací, společně s manželkou a desetiletým synem, zadržen na československo - maďarské hranici pro údajný útěk do zahraničí. Manželku s dítětem policejní komando zadržovalo ve věznici v Komárně a Tykač byl s pouty na rukou odvezen na vyšetřovnu StB do Bartolomějské ulice v Praze. V bytě mu estebáci provedli domovní prohlídku a z důvodu údajného ?nelegálního opuštění republiky? byl týden vězněn. Manželku Miloslavu krátce po návratu do Prahy estebáci zatkli při nákupu v Dětským domě, bez vysvětlení a výslechu ji hodinu zadržovali na policejní služebně v ulici Na Perštýně v Praze 1. ?V našem bytě v době mého zadržení nikdo nebyl, proto je možné, že právě ta hodina stačila mužům od bezpečnosti, aby v bytě zabudovali odposlech,? říká Tykačová. Jejímu muži dodatečně státní orgány odebraly pas, stanovily všeobecný zákaz vycestování z republiky. V době perzekucí ze strany estebáků postihl srdeční infarkt jeho matku. Zemřela v autě tři sta metrů od nemocnice v Měšicích u Prahy, kam ji rodinní příslušníci převáželi, když do třech hodin pro jejich matku nepřijela záchranná služba. Trestní stíhání Tykače bylo zastaveno až po třech letech, v roce 1973. Cesta do emigrace

Rodina se rozhodla, že opustí ?komunistický ráj to na pohled?. V roce 1974, v kufru osobního vozu, se Tykač nechal z Československa převézt přes Maďarsko do Jugoslávie. ?Ze zadních sedaček jsme vybrali péra a kovové vzpěry. Do toho prostoru se vždy před hranicemi nasoukal Vladimír, kterého jsem v zadním kufru zastavěl věcmi na dovolenou. Ležel tam tak, že dýchal hadičkou, vyvedenou do interiéru vozu,? vzpomíná na Tykačův útěk Jan Š., který si nepřál být jmenován. ?Abych z toho ještě dneska neměl problémy, protože řada lidí neví, jak Tykač tehdy hranice překročil,? dodává.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 11. března 1975 byli manželé Vladimír a Miloslava Tykačovi pro trestný čin nedovoleného opuštění republiky odsouzeni k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Usnesením téhož soudu z 27. července 1990 byl rozsudek zrušen včetně dalších rozhodnutí v téže věci obsahově navazujících. Soud rozhodl, že trestní stíhání pro uvedený trestný čin se zastavuje.

O perzekucích rodiny

Tykač, který odmítl vstoupit do KSČ, se ničeho protizákonného v této republice nedopustil. Komunismus v praxi poznal i jeho otec. ?Perzekuce naší rodiny se vlastně táhnou od roku 1948. Tehdy můj otec pracoval v továrně v Praze - Čakovicích. Byl předsedou sociálně-demokratické strany v obcích Sluhy a Třeboradice v okrese Praha - východ. Protože odmítl vstoupit do komunistické strany, byl zbaven funkce dílovedoucího a poslán jako metař na dvůr továrny,? říká Tykač. ?Tím, že nejsou vyřešeny naše restituční požadavky navrácení domu, perzekuce mojí rodiny pokračuje i po listopadu 1989.? Po pádu komunistického režimu v Československu nechal v Německu vyrobit propisovací tužky se jménem prezidenta Václava Havla a těšil se, že po návratu do ČR budou rychle napraveny křivdy, které v zemi komunistická strana napáchala. ?Oba máme české občanství. Podporuji zde na obchodním úseku české hospodářství. Přesto musím chodit kolem vlastního domu, který nám byl ukraden a čekat, jak to všechno dopadne.?

?Byl jsem jedním ze žadatelů o státem zkonfiskovaný dům. Mám v živé paměti, jak bývalý předseda třeboradické KSČ Procházka rozhodl o tom, že dům přednostně koupí Macháček. Rozhodnutí padlo za účasti dalších komunistů, kteří Procházkovi gratulovali, že rozhodl tak, jak rozhodl,? řekl mi v třeboradické hospodě ? U Pokorných? jeden z pamětníků. V hospodě o sporu Tykačových všichni vědí. Bývalý komunista Milan Váňa z Čakovic tvrdí, že osobně viděl jmenný seznam v počtu celkem osmnácti žadatelů. Nechyběla mezi nimi Jana Sečová z Kralup nad Vltavou, která tehdy se čtyřmi dětmi bydlela ve dvou místnostech ve Státním statku v Třeboradicích. Přestože byla jednou z prvních žadatelek o koupi domu, nebyl jí prodán ani poskytnuto jiné bydlení.

V mnoha případech docházelo k vystěhování původních uživatelů, a to je i případ dcery Vladimíra Tykače. Povinností nabídnout rodinný dům ke koupi dosavadním uživatelům byla zakotvena ve vyhlášce o správě národního majetku od 1. ledna 1985. Při prodeji nemovitostí opuštěných po emigrujících rodinách podvodům nezabránila ani směrnice č. 10 ministerstva financí, jím vydaná v roce 1964, v jejímž 1. odstavci se praví, že ?státní organizace spravující rodinný domek je povinna nabídnout jej ke koupi především dosavadnímu uživateli (uživatelům)?. V odstavci 2 stojí: ?Neprojeví-li o koupi rodinného domku jeho uživatel (uživatelé) zájem v přiměřené lhůtě mu určené, upozorní státní organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek, a to za podmínek, za kterých byl nabídnut dosavadnímu uživateli (uživatelům). Rodinný domek se pak prodá tomu občanovi, aby prodejem byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější.?

V řadě případů nabídka prodeje domu nebyla veřejně vyvěšována na úřední desce, a proto se řada komunistických funkcionářů stala novými vlastníky nemovitostí, často koupených za malou částku, protože znalci z oboru stavebnictví cenu nemovistosti úmyslně podhodnotili. Předkupní právo závazné právní předpisy -vyhláška o správě národního majetku - do 31. 12. 1984 nezajišťovaly. Zajišťovala je již zmíněná směrnice ministerstva financí, zveřejněná ve Věstníku, což je méně než směrnice zveřejněná ve Sbírce zákonů. Porušení této směrnice tedy nebylo porušením zákona.

Soukupová: »Nemáme kam jít!«

“Jsme ochotni zaplatit finanční obnos, který nynější uživatelé, do našeho domu investovali. Jde nám pouze o navrácení našeho majetku. Nechápu, proč máme za to všechno bolševikům odpouštět,” dodává Tykač.